Propána...kdo to malém zapomněl vydat kapču??? Jasně! Zase já :D

a najednou....

Celé mé tělo se obezřetně napnulo, když z křoví vylezlo zvíře. Jak jsem později zjistila, byla to puma, moje puma.

„Panebože, Nemessis!" vykřikla jsem s neskrývaným překvapením, když jsem jí uviděla přímo do tváře. Kde je má Nemessis, bude u Michael.

Našli mne, čas vrátit se domů.

Ihned se ke mně rozeběhla. Na tváři se mi objevil upřímný úsměv, který ale odpadl stejně rychle jako přišel. Jedna věc mi na ní ale neseděla.. Neměla vibraniové zuby, natož drápy.

Nebyla to Nemessis.

Houštím se ozval můj výkřik, pln všech sprostých nadávek, když po mněveliká puma skočila a povalila mě na zem. Skopla jsem ji ze sebe vší silou, kterou jsem v sobě v tom překvapení vydobyla a dostala jsem se na nohy. Jelikož jsem byla přivázána na řetězu, moje pohyblivost se dost měřila nule.

Párkrát jsem po ní varovně vykopla, načež ona více vycenila zuby a zavrčela na mě. Pokud se nyní nestane zázrak, tak to mne princezna zlatovláska ochraňuj. Puma po mně podruhé skočila a tentokrát se mi nepodařilo ji ze sebe sundat. Pár seknutí jsem úspěšně vykryla za pomocí těch divných věcí, které jsem měla na rukou. Po chvilce mi ale začaly docházet nápady.

Když mi puma zašlápla řetěz, nebyla jsem schopná další ránu vykrýt. Sklonila se mi nad obličej a pomalu, pěkně labužnicky mi olízla tvář. Třásla jsem se pod návalem strachu i vyčerpání a doufala, že jí třeba teďka zašlápne Hulk nebo ji taky odhodí někam do Narnie jako mou maličkost.

Tohle se vždycky stane jen tobě, Max. Vždycky, když se o něco snažíš, něco se posere.

Nikde jsem ale zářivý řev Hulka neslyšela, a tak mi nezbývalo nic jiného než se vzdát a čekat, až osud zasáhne. Prala jsem se s ní, kroutila se ale měla velkou váhu, kterou uměla využít.

Mohutné zvíře naposledy zavrčelo, napřáhlo se a v pološeru se odrazila její tvář. Trhaně jsem se nadechla, když se její mohutná tlapa a zároveň otevřená huba blížila k mé hlavě rychlostí kulového blesku.

Vzduchem se ozvalo svištění a pak tupá rána. Na mé hubené tělo se svalila bezvládná puma a přestala se hýbat. Poraženecky jsem vydechla, tedy spíše úlevně zavila. Uslyšela jsem kroky a pak ze mne pumu někdo sundal. Spatřila jsem dvě svalnaté ruce a hvězdu na kombinézce. Kapitán.

Úlevně jsem přivřela oči a mé tělo celé povolilo. Po chvilce mne kolem ramen uchopily dvě ruce a já se tak ocitla na svalnaté hrudi, stále ještě s pocitem přiopilosti.

„Proč to děláš," vydechla jsem celá znavená, „chtěla jsem tě zabít," zamumlala jsem mu s přivřenými víčky a rukou na jeho hrudníku, pro případ, že bych opět ztrácela kontrolu na svým tělem. Nechápala jsem to. Opravdu jsem ho chtěla zabít, jako všechny jeho kamarádíčky z té jejich skvadry.

Byla jsem vyčerpaná, zvláště fyzicky. Cítila jsem, jak mi do hlavy stoupá nutkání si lehnout a usnout na sto let. Mohla to být jen horečka, ale netroufla jsem si říci, co přesně to bylo.

„Někdy si prostě nemůžu pomoci, nemůžu tě nechat jen tak umřít," odpověděl lhostejně a popošel blíže k malému plácku. Položil mne na velké palmové listy, které netuším jak se tam dostaly a klekl si ke mně.

„Jsi jen vyděšená holka, která neví co dělá."

Zamračila jsem se a využila všechnu svou sílu, abych po něm mrskla zlostným pohledem.
„Strč si ty svoje rozumný kecy někam."

Pouze zkřivil obličej do mne nezodpovězeného šklebu, jako kdyby s něčím takovým počítal. Přišla jsem si jako divoké zvíře, které si někde odchytil a teď se ho pokoušel zdomestikovat.

Nebudu lhát, štvalo mne to, nebyla jsem na tohle postavení ani trochu zvyklá.

„Počkej tu a nesnaž se utéct, ještě si ublížíš," uchechtl se, smířený s mým chováním, zvedl se na nohy a znovu odešel pryč. Zůstala jsem tam sama.

Pomalu začal vycházet měsíc, který se blýskal ve vodní hladině. Sem tam bylo slyšet cvrdlikání cikád a skřehot nějakého exotického ptactva. Za normálních okolností by se to zdálo jako normální dovolená, ale já teď byla vězeň. Zraněný vězeň člověka, který upřednostňoval dobro nad zlem, ale sloužil něčemu takovému, jako byl S.H.I.E.L.D. .

Netrvalo dlouho a z křovisek se vynořil podruhé. V ruce držel nějaké klacíky a další dřevo. Hodil to na zem a pak na zemi postavil kolečko z kamenů, nasypal doprostřed písek a dřevo tam položil. Následně se pokoušel o rozdělání ohně. Popravdě, nebudu vám lhát, myslela jsem, že se mu to nepovede. Když jsem ale spatřila pár jisker a po chvilce naše okolí rozsvítily hřejivé plameny, musela jsem uznat, že se to hodilo.

Nebýt postřelená a propíchnutá šípem, dokonce to i vážně beru to jako v celku normální dovolenou, ale jelikož jsem do toho všeho byla ještě napůl zajatcem kapitána Afriky a nemohla jsem se kvůli zraněním skoro ani hnout, bylo to něco jako povinná dovolená v práci. Když vás šéf vyhodí za nepěkné chování k zákazníkům. Nějak tak.

Přiklekl ke mně a vzal moji nohu, aniž by se mne snad obtěžoval zeptat. Ucukla jsem a tím ho přiměla, aby se na mne podíval. Upřel na mne své modré oči a donutil mne tak k tomu, abych udělala to samé. Naše pohledy se střetly. Ten můj byl plný bojovnosti, která se ve mne mísila s nervozitou.

„Jenom...jenom se na to podívám," řekl tiše
a pomalu, jakoby bych mu snad neměla rozumět.
Po chvilce jsem nepatrně kývla, ale neodvážila jsem se z něj spustit zrak. Stále to byl můj nepřítel, stále mě mohl kdykoliv zabít. Musela jsem si dávat pozor, byl hrozba, ale já potřebovala ošetřit a věděli jsme to oba dva moc dobře.

Začal mi pomalu vyhrnovat látku mého obleku. Jeho ruce bylo opatrné, střídavě pozoroval mne a mou nohu. Jakmile vyhrnul černou látku pod koleno, na tváři se mu mihlo lehké zděšení.

„Rána je celkem hluboká, kulku nevidím, ale může být hlouběji. Musím to vyčistit a obvázat, budeme se muset dostat rychle odsud," zabrblal a zvedl se.

„No nepovídej," protočila jsem vševědoucně očima.

Mou nohu opatrně položil zpět na listy a založil si ruce v bok. Vzal dva palmové listy a dal je přes sebe křížem. Odešel na chvilku k vodě a po chvilce se vrátil i s vodou v listech.

„Co chceš dělat s tou vodou?" zeptala jsem se opatrně, jakmile dal vodu k blízkosti mé nohy.

„Přírodní dezinfekce, prozatím nic lepšího nemáme," řekl jako kdyby o nic nešlo. Už jen při pomyšlení na tu pálivou bolest se mi dělalo mdlo. Opravdu mi tu vodu, tu slanou mořskou vodu, má v plánu nalít do rány na lýtku?

Notak Max..nebuď taková citlivka..

Zahnala jsem další otravný hlas v mé hlavě a vrátila jsem se zpět z myšlenek. Do "reality" jsem se ale vrátila v tu nejhorší možnou chvíli.

Rozšířili se mi okamžitě zorničky, jakmile jsem spatřila pomalu tekoucí vodu k mé postřelené noze. Když mi průzračná tekutina dopadla do otevřené rány, zaskučela jsem bolesti a tvář se mi zkřivila do bolestné grimasy. Má noha ale byla pevně držena ve své poloze a tak jsem měla smůlu. Pak přišla další várka této "dokonalé" dezinfekce. Zaryla jsem nehty do jednoho z listů a mou ruku chytil jiná ruka. Stisk byl pevný.

Naše dlaně se nedotýkaly, ale bylo to jakési gesto, které mě snad mělo uklidnit. Jakmile bolest zcela odezněla a já se trochu uklidnila, svou ruku zase stáhl k sobě a listy od mořské vody zahodil do ohně. Plameny se zvedli do vzduchu a jiskry se rozvířily vzduchem. Jemně mi odepnul řetěz od pout a tak jsem byla v rámci možností volná.

Na útěk mi ale nezbývaly síly, tak jsem svůj útěk prozatím odložila na neurčito.

Následně si rozepl kombinézu, pod kterou měl bílé triko. Jakmile si ho chystal vysvléknout, nehodlala jsem odvrátit zrak. Zatvářil se poněkud zamyšleně, zřejmě čekal, že se odvrátím.

„Páni, neměla bych si k tomu donést bibli a krucifix?" ušklíbla jsem se teatrálně a máchla rukama ve vzduchu. „Uvidím cizí hrudník, no to je odvaz," pokračovala jsem se rýpáním.

„Nikdy nepřestaneš toho druhého přivádět k šílenství, nemám pravdu?"

„To teda ztraceně máš."

Jakmile usoudil, že to se mnou vážně nic neudělá a byl si konečně vědom toho, že mne tím snad neuhrane, triko si sundal tak rychle, že by to jeden skoro ani nepostřehl a svůj kožený komplet si zapnul nazpět. Spokojeně jsem se uculila.

„Ani to nebolelo," prohodila jsem do éteru posměšně, což ho donutilo se opět zašklebit. Zřejmě byl na takové chování svých protivníků zvyklý.

Tím trikem mi opatrně obvázal nohu a položil ji zase zpět. Následně se přesunul k mé hlavě. Chystal se mi odhrnout látku na horní části černého kompletu, ale ucukla jsem. Zvedla jsem se do sedu a podívala jsem se na něj tím nejvíce varovným pohledem, který jsem zvládla.

„Musím se kouknout jak je na tom rameno. Nedělej hlouposti," zavrčel už pevnějším hlasem. Protočila jsem nad tím oči a lehla jsem si zpět.

„Nečekala jsem, že si to vyberete takhle rychle kapitáne, ale jestli vás pohled na mé odhalené rameno utěší, tak prosím," řekla jsem neutrálně a sama si látku ohrnula.

To bral jako souhlas. Na rameni mi vyskočila husí kůže, jakmile mé rameno bylo nechráněno tenkou látkou. Jeho až přehnaná starostlivost mi vrtala hlavou. Chtěla jsem ho zabít, nebo vlastně stále ještě chci, ale nemohla jsem. Nedělalo mi problém zmrzačit většinu jeho týmu, zabít jeho nadřízeného a on se o mne ještě stará. Nepochopitelné.

Jakmile rameno zkontroloval a usoudil, že to nebude potřebovat žádnou další úžasnou dezinfekci, zase ho zakryl.

Sedl si kousek ode mne a hypnotizoval očima oheň. Stále mi nebylo nejlíp a tak jsem se rozhodla pro spánek. Otočila jsem se na druhý bok, což zahrnovalo tisíc heknutí, tři nadávky a přichycené vlasy v zipu u horní části obleku a uvelebila jsem se na palmových listech. Nebála jsem se, že mi snad něco udělá. Možná to byla troufalost, možná ne, ale já se to prostě jen rozhodla risknout a nechat větší podíl své flegmatičnosti.

Oheň mi hřál příjemně do zad a mé oči se začaly pomalu zavírat. Hlavou mi vrtalo tisíce a tisíce myšlenek, které směřovaly hlavně na mé divné záblesky z minulosti, na Michaela a Nemessis. Co se to se mnou sakra poslední dobou děje?

....

Teplý vánek mi narážel do tváře a pohrával si s mými vlasy. Sem tam byli kolem mé hlavy slyšet kroky, které jsem přisuzovala kapitánovi. Když ale bylo kroků více, došlo mi, že jenom kapitánovy kroky to rozhodně nebudou.

Ve chvíli, se kroky na chvilku vzdálily, vystřelila jsem do stoje tak rychle, že se mi na moment opět zamotala hlava.

Kousek ode mne postávalo asi pět mužů v černém se slunečními brýlemi na očích. Okamžitě si všimli, že jsem a na nohou a vydali se za mnou. Kapitána jsem nikde neviděla a rozhodla jsem se pro úprk. Vyběhla jsem do křoví jako neřízená střela s muži v černém v patách.

Jakmile mé nohy přeskočili do houští, terén se značně změnil. Byla jsem nucena přeskakovat kořeny a proplétat se různě velikými listy. Také se mi několikrát na tvář přilepila pavučina, což si ode mne vysloužilo poplašené vyjeknutí. Nesnášela jsem pavouky, fakticky ano.

Za sebou jsem slyšela křik a ohlédla jsem se. To byla osudová chyba. Do něčeho jsem vrazila. Prudký náraz mne odmrštil pryč a dopadla jsem přímo do křoví. Co nejrychleji jsem se zvedla a setkala jsem se s kapitánovým pohledem. Chvilku jsme na sebe zírali, načež jsem se rozeběhla dále. Netrvalo mu to ani minutu a doháněl mne. Skočil po mne a svalil mne hrubě na zem.

„Přestaň už konečně utíkat!" vybalil na mne hned jak se mi podíval do tváře. „Co jsou oni zač?!" odpověděla jsem mu na otázku otázkou a propalovala ho u toho pohledem. Všechna má energie byla po spánku zpátky. Vše mi najednou připadalo extrémně možné.

„Já se ptal první," odsekl a chytil mi ruce nad hlavou, abych sebou přestala mlít.

„Já jsem holka," prskla jsem mu do tváře a pokusila se ho kopnout. On jen nevěřícně zakroutil hlavou a zvedl se. Chytil mne pevně za paži a vedl mne vstříc těm mužům. Nezapomněla jsem na pár peprných nadávek a když je úspěšně ignoroval, dupla jsem mi ve správnou chvíli na nohu.

Na moment se mu na tváři mihla bolest, ale jakmile se prudce zastavil a otočil se na mne, jeho pohled byl tak chladný, že jsem ho cítila až v nitru své zkažené duše.

„To máš za to, že k nim patříš."

„Měl bych snad radši patřit k Hydře?" odfrkl si pobaveně.

„Podívej se na mne. Pořádně si mne prohlédli ty šmejde," přecedila jen skrz zuby a on, jakmile zaznamenal můj tón hlasu, to opravdu udělal.

„Tohle ze mě udělala tvoje organizace. Dobře to vnímej, protože je to nic. Nic oproti tomu, co já udělám Furymu, jakmile se k němu dostanu."

Trochu nevěřícně zamrkal.
„Za tvé chování S.H.I.E.L.D. ani Avengers nemohou," odsekl úsečně. Hrdelně jsem se zasmála.

To se k nám dostali i ti poskoci, kteří si dozajista přijeli pro mne. Ještě, než mou maličkost tři z nich převzali a opět mi nasadily pouta, otočila jsem se na něj.

„Tady nejde o mou povahu ty hlupáku."
Vysmívala jsem se mu. Neskrývaně.
A tak, jak pokračovali naše kroky, mizel jeho zmatený pohled v dálce.

Nechala jsem se odvést zpět na naše stanoviště. Na malé písčité ploše stály dva vrtulníky, u kterých stáli další muži. Muselo jich tu být desítky. A to jen kvůli mně. Lichotilo mi to.

Všichni drželi v ruce pistole a tvářili se hrozně vážně. Byla jsem odvedena do jednoho z vrtulníků, kde jsem byla násilím posazena dvěma gorilama a připoutána k sedačce. Naproti mne si sedl kapitán i se svým štítem a dělal že tu vůbec nejsem. Rozčilovalo mne to, ale nedala jsem na sobě nic znát.

Nejdřív si hrál na chápavého a pak tohle, ale co jsem měla taky čekat. Je to známý kapitán Amerika! Obrovský symbol Ameriky a teplouše v kozačkách! Musela jsem se tomu zasmát, což přilákalo jeho pozornost a odvrátil ke mne svou tvář. Zašklebila jsem se na něj a on jen znovu zakroutil hlavou. Frustrovaně jsem si oddechla a opřela si hlavu do sedačky.

Dnešek nemohl začít lépe.

...

Ve vrtulníku vládlo hrobové ticho. Kapitán zadumaně pozoroval svůj štít a nevěnoval svojí zajatkyni žádnou pozornost. Zbytek goril si zde posedal okolo nás, přesněji, okolo mě a koukali nevědomě před sebe. V jeden čas jsem i tápala nad tím, jestli tam třeba nevidí mystickou bytost nebo obřího dinosaura. Třeba vymýšlí nějaké speciální drogy, které když se....

Jasně, nikoho to nezajímá..moc přemýšlím.

Každopádně atmosféra byla napnutá jak kšandy a nikdo se moc nehrnul ke slovu. Nervózně jsem si podupávala nohou, protože jak jsem tušila, mířili jsme do hlavní centrály S.H.I.E.L.D.u , což pro mne, jakožto vraha a agentku Hydry, není zrovna dobré místo pro pobyt. Co mi ale zbývalo? Žádné zbraně mi nezůstaly, žádné úžasné magické schopnosti jsem neměla a teleportace mi taky nevycházela.

Hned jak vrtulník přistál a já uviděla z okénka velkou základu, sevřel se mi nepříjemně žaludek. Obě dvě gorily vstaly a rozvázaly mne z pásů, které jsem měla celou tu dobu utažené na hrudníku.

Pak mne každý chytl za jednu paži a vlekli mne ven. Odmítala jsem se vzpírat, šlo tu i o mou hrdost, i když jsem byla dopálena na maximum.

Kapitán vedle nás kráčel a nepřítomně hleděl před sebe. Jelikož jsme přistáli na střeše, foukal zde silný vítr a pálilo zde slunce. Vítr si s mými vlasy dost pohrával a opět, nikdo neprohodil ani slovo. Došli jsem až na kraj střechy, kde na nás čekal postarší muž a partička agentů. Všichni si mne ostražitě prohlíželi a já jim pohled oplácela.

„Agente Coulsone," prohodil kapitán pozdrav směrem k postaršímu agentovi, který se jen usmál a pokýval hlavou. „Kapitáne. "

Protočila jsem na tím oči
„Nemůžete si zdravení nechat na jindy, nikoho to tady nezajímá," protáhla jsem a znuděně jsem naoko zívla. Kapitán ke mně obrátil hlavu a zamračil se. Chtěl něco namítnout, ale údajný Coulson ho předběhl.

„Slečna Tears..co děláte u nás na návštěvě?" usmál se stejně falešně, jako jsem se na něj smála já a spojil si ruce za zády.

„Dlouho se nezdržím, nebojte se," zasmála jsem se ironicky a zacloumala sebou, kdyby náhodou gorily nepovolily stisk. Nepovolily.

Naštvaně jsem zatnula čelist a naposledy  po Coulsonovi hodila ostražitým pohledem. Byla jsem odvedena do výtahu a později jsem byla vedena dlouhými chodbami, kde jsme dost často naráželi na hloučky lidí nebo jiné agenty. Všichni okamžitě ustupovali z cesty, zaskakovali náhle do místností nebo se jen přilepili na zeď a ani nedutali. Odvedli mne do jedné z místností, která kupodivu nebyla cela. Jakmile jsem vkročila do místnosti, praštila mne do nosu vůně dezinfekce a klasického smradu, úplně přesně jako v nemocnici. Byla jsem hozena na kožené lůžko a jedna z goril mne neochotně připoutala.

„Jasně já tu počkám," zabrblala jsem si pro sebe.

„Dám si dvojté presso příteli!" křikla jsem ještě na gorilu, když zavírala dveře.

Netrvalo dlouho a do místnosti vešel muž, mne neznámé tváře. Na tváři mu zářil Holywoodský úsměv a ukazoval tak perfektně bílé zuby jako z časopisu. Jen vešel do dveří, udělalo se mi mdlo. Dobrá nálada z něj přímo sršila a mne tak narušoval naštvanou a vzpurnou auru. 

Posadil se vedle mne na židli a otevřel malou složku. Koukal do ní snad deset minut v kuse, načež ke mně na chvilku zvedl hlavu.

„Max Tears.." zamumlal si sám pro sebe a složku zase zavřel. „Tak Vás prý někdo střelil do nohy, že? " usmál se a přesunul se na malé kulaté jezdící židličce k mé levé noze.

„To jste musel číst deset minut v té blbé složce?" uchechtla jsem se nevěřícně a sledovala jsem jeho každičký pohyb. Jen se na mne letmo podíval a usmál se. Stejně sladce a mile, jak mu to jen mimické svaly dovolovaly.

Znechuceně jsem odvrátila zrak na svoji nohu od něj. Bála jsem se totiž, že začnu zvracet duhu, tak špatně mi z něj bylo. „Jinak jsem doktor - " započal další větu, ale já ho přeskočila.                   

„Calvin Shake, máte to na vizitce," protočila jsem oči, aby nerozváděl dál naší konverzaci, která už teď byla o ničem.

Pokýval uznale hlavou a upřel zrak na moji nohu. Stále byla obvázána kapitánovým bílým tričkem, která značně přitahovalo Calvinovu pozornost. Rozmotal triko,které mi hodil na hrudník a začal se věnovat mé noze. Nasadil si bílé rukavice a začal dost neopatrně osahávat moji nohu. Párkrát ze mne vyletělo pár nadávek na jeho osobu, které samo sebou ignoroval. Následně řekl něco jako: „Kulka tam ještě je, ihned ji vyndám," a to, co se dělo potom, tu raději nebudu popisovat. Z prvé by mi nestačila mozková kapacita a za druhé by u toho bylo spousty a spousty sprostých slov.

- Michael, neznámo kde -

„Pane, musíme vyslat záchraný tým, Max bude nyní někde v -"
„Žádný tým vysílat nebudeme. A vy, Michael, také nikam nepůjdete," utnul mne Schmidt přísně a spojil si ruce za zády. Nevěřícně jsem na něj obrátil hlavu.
To snad nemohl myslet vážně.

„Pane, ale je to naše nejlepší agentka, vždyť ona je-"
„Pokud je to naše nejlepší agentka, dostane se z toho sama," odsekl nekompromisně a pohledem mne vybízel ven z jeho kanceláře.

Se zatnutými čelistmi jsem vyšel ven z místnosti se vydýchat. Svezl jsem se po studené stěně až na zem. Max tam zůstala, nechal jsem ji tam. Lhal bych vám, kdybych řekl, že si to nyní nevyčítám. Ale v tu chvíli jsme ani nevěděli, kde se Max nachází.

Mohla zůstat na Triskalonu, nebo ji mohli převézt do základny. Nebo je také mohla pozabíjet a utéct, ale kam by utekla? Kdyby se jí to podařilo, vrátila by se sem. Do Hydry.

Nebo snad ne?

Moje hlava byla plná pochybností týkající se její osoby. Přilezla ke mně šouravě Nemessis, položila si hlavu na můj klín a lehla jsi. Také jí Max chyběla, věděl jsem to. Neměl jsem ji tam nechávat, byla to chyba. Pohladil jsem divokou šelmu po hlavě a přemýšlel, co budu dělat.

Mám se postavit Schmidtovi a jít Max zachránit? Ale jak bych ji mohl zachránit, když nevím kde je?
Neměla na sobě nic, čím bych mohl zaměřit její....mám to. Náramek.

Šťastně jsem se na Nemesis usmál, Max ten náramek pro komunikaci mezi nimi nikdy nesundavala. To byla naše šance.

Okamžitě jsem se zvednul, čímž jsem Maxina menšího mazlíčka probudil z polospánku a hrnul jsem si to do počítačové místnosti.
Jakmile jsem vešel dovnitř, mé vnitřní já si oddechlo, že tu nikdo není. Rychle jsem vykročil k počítači. Jakmile se objevila bílá obrazovka s malým okénkem, začal jsem ihned naťukávat heslo a později i kód od náramku.
Na obrazovce se objevila kolonka, kde pomalu nabíhaly procenta. Dveře vrzly a já se bleskurychle otočil.

Kdyby to byl Schmidt, těžko by se to vysvětlovalo.

Mé oči ale nespatřily ani Schmidta, ani agenty. Byla to Nemessis, kdo se prodral dveřmi a přišel k mým nohám. Hodil jsem po ní lehce zoufalý pohled, protože jsem tušil, jak by to dopadlo kdyby mne tu někdo našel. Buď by mne rovnou zabili za zradu a nebo zabili jen tak.

Tak to tady prostě chodí.

Už zbývalo jen 35%. Tak málo od zjištění Maxiny polohy! Za mnou se ozvala tříštivá rána a pak pár dalších. Obrátil jsem se s očima na vrch hlavy. Nemessis převrhla jídelní vozík se zbytky dnešního tataráku. Všude se váleli roztříštěné talíře a puma ožírala zbytky obědu.
Zoufale jsem nad tím vykulil oči a podíval jsem se na obrazovku. Nyní musíme být hodně rychlí, protože agenti Hydry jsou tu co nevidět.

Uslyšel jsem vzdáleny dusot nohou. Jsou tři chodby daleko. Zbývá nám už jen 6%! Nervózně jsem poklepával prsty do stolu a po čele mi ztékaly kapičky potu. Intenzita dusotu nohou se zvětšuje, jsou jen chodbu daleko.
Mám to! Rychle jsem přejel očima obrazovku a počítač vypl. Popadl jsem Nemessis za obojek a vyletěl jsem ven ze dveří. Skoro jsem se srazil s agenty.

„Je tam uvnitř! Musíte ho ihned zadržet!" zakřičel jsem naoko zoufale a ukázal prsty na zavřené dveře. Agenti ihned kývli a vletěli do dveří. Rozeběhl jsem se po chodbě spolu s pumou v patách. Čím rychlejší teď budeme, tím větší šanci máme na přežití.

Ale zatim, se jeví dost malá.