První, čeho jsem si během té chvíli všimla bylo, že mi v rukách pulzuje elektřina. Bylo to mou nervozitou. Nebyla jsem ani tak nervózní, jako v tuhle chvíli ostražitá.

Pero samovolně jelo po papíru a čmáralo můj podpis na papíry, které byli snad na nekonečné hroudě papírů. „Upadne mi ruka.." zavrčela jsem si pro sebe, když už jsem podepisovala snad desátý papír o tom, že budu sloužit lidem, jako nějaký voják.

Čistě teoreticky jsem se teď upsala ďáblu. Tohle je celkem přesné popsání mého stavu. Nick Fury je svým způsobem druh nějakého démonického zla a každou chvíli mi obezřetně koukla pod ruce.

„Budete mě kontrolovat ještě hodně dlouho?" zavrčela jsem nepříjemně. Tu noc předtím jsem se moc nevyspala. Kdo by také spal, kdyby se chystal druhý den dobrovolně eskortovat do S.H.I.E.L.D.u a podepsat zde smlouvu.

Nick Fury vstal ze židle a spojil si ruce za zády, jakmile začal skrz další skleněnou stěnu koukat na New York, položený ještě v ranním duchu.
„Nemáte důvod být nervózní." řekl prostě.

„Snažíte se mě uklidnit?" uchechtla jsem se při podepisování dalšího papíru.

„Dalo by se to tak říct." pousmál se a otočil se na mne. To už jsem podepisovala poslední papír s pocitem, že mi každou chvílí odpadne ruka.

„Psychicky rozložený Avenger mi bude k ničemu." dodal posměšně a rýpavě. Kývla jsem na souhlas, propisku si zastrčila do kapsy a vstala jsem od stolu. Chystala jsem se odejít, ale zastavila jsem se. Opřela jsem se rukama o hranu stolu a zvedla jsem k Nickovi pohled.

„Ale proč já?" zeptala jsem se tiše. V kanceláři bylo naprosté ticho, které protnula pouze moje otázka. Nick Fury se ušklíbl a zasedl zpět za svůj stůl, kde si spojil ruce u sebe a významným pohledem se mi podíval do tváře.

„Protože duší, jste byla avengerem vždy. Byla jste jen navedena na špatné straně." odpověděl.

„Hm." zabručela jsem nazpátek, stále se držíc se hrany černého stolu, taženého do velkého oválu.

Pustila jsem se stolu a na svého nového „šéfa" se podívala. „Díky." kývla jsem směrem k němu.

Neočekávala jsem ani žádnou odpověď, proto jsem se pomalu otočila na patě a vydala se ven z kanceláře. Ale ještě, než jsem sáhla na kliku, zastavil mne jeho hlas, který mne donutil se znovu otočit zpátky.

„Máte zač, slečno Tears, stalo to hodně přemáhání u OSN." povytáhl jedné koutek vzhůru, než dodal:

„Vítejte u Avengers." kývl na mne, načež jsem se usmála. „Udělali jste ze mě hroznou měkkotu." utrousila jsem, když jsem za kliku opravdu brala a vydávala jsem se ven. „To byl účel." slyšela jsem ještě Furyho, než se za mnou zaklaply dveře.

„Máte mou propisku!" zaslechla jsem z kanceláře.

„Nechám si ji, budu ji brát jako suvenýr!" křikla jsem nazpátek, než jsem se otočila na nic nechápající ostatní.

Jen co jsem se ocitla na chodbě, všichni po postupně zvedli ze židle. A když všichni, tak myslím většinu. Kdo zůstal na základně byl Bucky, Wanda a Vision, což tak nějak všichni chápali, jelikož Wanda s Visionem se dlouho neviděli. Tak trochu jsem se vám v tom chaosu zapomněla zmínit, že se po té akci Vision dobrovolně uchýlil na nějaký čas od nás všech, prý, aby si srovnal myšlenky a zjistil, kdo ho tenkrát proměnil na stroj k hromadnému ničení. Nikdo mu to nebral, všichni to chápali a mne osobně to hodilo více do klidu, jelikož jsem se už nemusela bát, že se něco takového bude opakovat.
Teď jsme byli všichni tak nějak pohromadě a byť jsem se jim to snažila vymluvit, tihle se do jetu, který mířil na základnu, narvali a odmítali si vystoupit.

„Tak jak to dopadlo?" zeptal se Steve, který u mne byl nejdříve. Můj úsměv jim byl odpovědí.

„A teď už je to papírově! Teď se z toho nevykroutíš!" vyhrkl nadšeně Pietro a zazubil se. Všichni se sborově zasmáli a Pietro si vysloužil šťouchnutí od Bartona.

„Už to tak bude, budu vás všechny hold muset přežít..." mykla jsem rameny, než si všichni hromadně odfrkli a zatvářili se mírně dotčeně.

„Jdeme?" podívala jsem se tázavě na Steva, který se usmál, kývl, vzal mne za ruku a začal mne vést skrz tu bandu nahromaděných lidí.

„Mějte se!" zvolala jsem na rozloučenou, když jsme je tam nechávali stát na chodbě.

„A to nás tady jako necháte?!" zakřičel po nás Stark, když jsme se začali vzdalovat.

„Přesně tak!" křikla jsem nazpátek a otočila jsem se za chodu, abych se na něj mohla zašklebit.

„Budeme na základně!" oznámil mi, když jsme se postupně začali ztrácet za rohem a on si uvědomil, že se s nimi rozhodně nevrátíme.

Steve měl stejně venku zaparkovanou motorku, na kterou nasedl ihned po tom, co mne agenti S.H.I.E.L.D.u odvedli do vrtulníku a s vrzáním se za námi zavřely dveře. Zbytek přiletěl hned po tom, co se dali dohromady, díky valnému množství prášků proti kocovině.

Jak jsem zmiňovala, slunce teprve vycházelo a v téhle odlehlé části New Yorku se v tuhle dobu nacházelo na silnici jen pár aut. Mlčky jsme se toulali mezi ulicemi, zaklenuti do sebe a užívající si společnosti toho druhého.

Nikdo z nás nemluvil, nebylo to potřeba. Prostě jsme si jen začali užívat té chvilky klidu, která nám byla poskytnuta.

Pro Joella si měl dneska osobně přijet tým agentů, kteří ho měli eskortovat k podrobnějšímu výslechu na hlavní základnu. Smidth byl uložen kamsi pryč, Fury tomu říkával „Hrobka pro tyhle zmetky", ale nějak jsem nezjišťovala, jak přesně to chodí.

„Co budeme dělat teď? Bude ti ten malý pokoj na základně vůbec stačit?" drkl do mne Steve, který se zahleděl přímo na mne.

„Snad jo, když se nebudeš v posteli moc rozvalovat, třeba se i vyspím." mykla jsem rameny a ušklíbla se, protože mne bavilo si z něj dělat srandu.

„Že ti to minule nevadilo.." zašeptal, ale já to díky lepšímu sluchu stejně slyšela a nevěřícně jsem se na něj podívala. „Měl by jste se stydět, kapitáne." prohlásila jsem rýpavě, ale koutky mi cukaly jak jen mohly.

„Asi s tím začnu, ale budu to muset odložit." odpověděl a chytil mne pevněji za bok. Podívala jsem se jeho směrem s nadzvednutým obočím a lehké otázce v úsměvu. Podíval se mi do očí, rukou si chytil mou hlavu a donutil mne se zaklonit, jako v nějakém klišé filmu. Pak se nahl a když už byl tak blízko, že jsem cítila jeho mužný parfém, povzdechl si a podíval se někam bokem.

Podívala jsem se podle jeho směru pohledu nápodobně.

„Anthony Starku! Kouká ti zpoza rohu teniska!"

Vypadá to, že tímto jsem se upsala k nedostatečnému množství klidu.

- • -

A tímhle se dostáváme na úplný konec tohoto příběhu.

Já hrozně moc doufám, že jste si příběh alespoň trochu užili, že se Vám alespoň trochu líbil, nebo vám jen zvedl náladu. :)

Jsem strašně vděčná za všechny ty, co se do téhle knihy pustili, čtou ji (snad) s radostí a nevzdali to se mnou a mými postavami hned na začátku..

S tímhle epilogem začínám zjišťovat, že už asi nezvládám psát krátké kapitoly, jelikož epilog by asi měl být spíše kratší, kdežto tento má přes 1000 slov..klasika..

Také vám všem chci moc poděkovat, protože ještě před vydáním této oficiálně poslední kapitoly jsme dosáhli 5000 přečtení!

Ještě jednou díky, přeju hezké léto a těšte se na hromadnou korekci, protože v tomto příběhu je jí potřeba jako sůl...

Zvonila

- • -

...A kdyby jste zatím čirou náhodou neměli co číst, na mém profilu je ještě jedna kniha, které se teď budu přednostně věnovat.. *Mrk mrk*

- „Blackout" -