Tak jo..

Vůbec nevím, jak tenhle pocit popsat, ale řeknete..Jak by jste popsali to, že máte naprosto dokonalé čtenáře?

Lidičky, dosáhli jsme 4 000 přečtení! To je něco tak skvělýho, ani nevíte, jakou radost z toho mám :')

Chci znovu hrozně moc poděkovat všem, co tu s námi zůstali až do teď a také vám můžu slíbit, že se pomalinku, ale jistě chýlíme ke konci.

Užijte si kapitolu,
- Zvonila <3

„Naši smrt?" zajíkl jsem se. Teď už jsem od ní ten pohled odtrhnout skutečně nedokázal.

„Vidím lidi. Všichni mají rudě červené oči, kterými na mě zírají." rozklepala se.

„V těch snech, přicházím o svou veškerou moc a můžu jen sledovat, jak ti lidé, ovládnutí cizí mocí, ničí a zabíjí všechno, co jsem kdy milovala a záleží mi na tom." celá se začínala klepat a tak jsem usoudil, že je čas si ji pevně přitáhnout k sobě, což jsem také udělal.

„Jsou to jen sny, špatné sny, Wando." šeptl jsem, ale sám jsem při těchto slovech držel víčka křečo a se zrakem stočeným na svoje červené conversky se vydala spolu se mnou zpět na základnu, kde nás mělo čekat nepříjemné překvapení.

První, co mě zcela upoutalo, když jsme vylezli skrz pokrývku stromů a ocitli jsme se na parkovišti, byl Steve Rogers, který se zmateně točil z místa na místo a něco zběsile pokřikoval, načež zas zběsile poukazoval na prázdné parkovací místo.

Zašklebil jsem se, dívajíc se na tu scénu, které už si všimla i Wanda. „Tady prostě nemůže být týden klidu." zabručel jsem, než jsme se tam spěchem vydali. „Co se stalo?" zeptal jsem se hned, co jsme do hloučku rozbouřených avengerů přidali. Steve místo toho, aby mi odpověděl, začal opět něco naštvaně gestikulovat Starkovi. Čeho jsem si ale všiml až po chvíli, chyběla tu Max. Bylo mi zvláštní, že neslyším drzé připomínky na Starkovo ego a na Rogersovu splašenost.

„Hej, kapitáne." přikročil jsem k němu a hrubě ho chytil za ramena, aby se konečně zastavil.

„Co. Se. Stalo.?" vygestikulival jsem mu hned, co mě konečně začal vnímat a celého mě přejel pohledem.

„Max a Natasha. Obě dvě zmizely a nejspíš na mojí motorce!" vychrlil na mě rychle, načež jsem ho pustil s nakrčeným čelem.

„A to je jako všechno? Tak si vyjely někam ven, ne?" nechápavě jsem se po všech podíval a oni mi to samozřejmě jen odkývali. „Někdo se tady bojí o svojí Jůlii..." zatroubil do vzduchu Barton a zadíval se někam do oblohy, dělající, že tyhle slova vůbec nepatřili jemu.

Steve se na něj zamračeně podíval.
„Bartone, on to nechápe.." upozorni ho rýpavě Stark a zakřenil se. Ihned jsem poznal, že je v podnapilém stavu. A to nesoudím kvůli těm poznámkám, ale kvůli tomu, v jakém byla jeho rovnováha a zevnějšek celkově. Vypadal jak vypelichaný kuře. Opilý vypelichaný kuře.

„Dej si pozor na jazyk, Starku." upozornil ho ostře Rogers a propálila ho pohledem.

„Víme alespoň, proč spolu někam jeli?" zeptal se opatrně Bruce a ruce si zavěsil o kapsy jeho bílého pláště, který měl bůh ví proč na sobě. Zřejmě ho kapitán vytrhl uprostřed laborování v laborce.

„To nevím, ale Max musela být nějakou chvíli u toho zmetka, kterého máme zavřeného dole. Našel jsem tak rozbitý hrnek a rozlitou kávu."

„Co by tam dělala?" rozhodil jsem rukama. Hrnek s kafem tam mohl zahodit prakticky vzato kdokoliv, sám bych ho po tom zmetkovi nejradši hodil..

„Hledala odpovědi." ozvala se Wanda, která doteď stála vedle mě.

„A kvůli odpovědím pak Romanoffovou unesla, ne? To sotva, Max není psychopat, i když na to občas vypadá." vložil se do toho Michael a hodil po Wandě tak zvláštní pohled, že jsem myslel, že po něm hned skočím. 

„Musíme ji najít." zavelela prostě Wanda a když to odkýval i kapitán, nikdo se neodvážil dál odporovat. Všichni si rozdělili směr a tím se také vydali. Já se přes všechny protesty nacpal do dvojce k Wandě, jelikož jsem jí hodlal mít pod dohledem.

- Michael, hned po rozpuštění avengerů -

Jednu věc vím jistě. Nehodlám ty dvě hledat pěšky. Jelikož jsem měl spoustu času na to, prozkoumat celou tuhle základnu, zhruba vím, co se kde nechází, například Starkova dílna.

Jelikož mi bylo jasné, že Stark, pokud někoho nebo něco bude hledat, bude to maximálně flaška dalšího chlastu a do dílny se jen tak nepodívá, jelikož by sotva viděl na tlačítka u kódového zámku..

Chystal jsem se počkat, až se všichni pomalu roztrousí, ale kdo k mojí smůle stále zůstával na svém místě, byl právě kapitán Amerika.

„Čekám, když začneš.." nadhodil jsem, jelikož mi bylo jasné, že tu nezůstal jen tak. Chystal se mi odporovat, ale lehkým pokynutím ruky jsem ho okamžitě utnul, protože na jeho kecy typu Nevím, o čem to mluvíš..jsem neměl trpělivost.

„Nesnaž se mi to vymluvit, normálně by už jsi byl dva kiláky od sud a zběsile bys řval její jméno.." ušklíbl jsem se.

„Proč myslíš?" založil si ruce v bok a koukl na mě.

„Rogersi..asi ti nebude vadit, když ti tak budu říkat, protože Steve je pro mě moc osobní..seš do ní zabochnutej až po uši, nejsem takovej pitomec, abych si toho nevšiml.." zasmál jsem se.

Okamžitě si povzdechl. „To je to opravdu tak znát?" svěsil ruce podél těla.

„Přesně tak." pousmál jsem se vítězně. „A na ní je to vidět úplně stejně.." dodal jsem, bůh ví proč. Nerad jsem si to přiznával, ale tušil jsem, že on byl pro Max něco, co ji postavilo zpět na nohy. Takový malý, záchytný bod.

„V tom případě je jen otázka času, kdy si toho všimnou i ostatní, že?" zamyslel se a můj úsměv, napůl pohrdavý nad jeho naivitou, mu byl jasnou odpovědí. „Beztak už to většině došlo.." dodal jsem.

„Asi mě nemáš moc v lásce, co?" zasmál se nervózně Rogers a opět si ruce založil v bok, protože kvůli té nerozvitě nevěděl, kam s nima.

„Abych pravdu řekl, asi bych byl radši, kdyby Max chodila se svou pumou, ale na tu druhou stranu.." odmlčel jsem se, abych našel ta správná slova.

„Tímhle tě ochránila, nemůžu ti natáhnout, když budu chtít.." zasmál jsem se, což ho donutilo se zasmát taky. Moje rysy tváře ale ihned zase ztvrdly.

„Ale jedno si pamatuj, Rogersi." upozornil jsem ho, načež mu úsměv na tváři zcela zamrzl.

„Nějaký způsobem jí ublížíš a můžeš se rozloučit s vlastním životem." poukázal jsem na něj varovně prstem a zamračil jsem se. Steve sotva zadržel svůj dech a skoro ani nebyl schopen odpovědět, protože jen souhlasně pokýval hlavou.

„Vidíš, třeba si nakonec budeme i rozumět." usmál jsem se znovu, poplácal jsem ho po zádech a pak, když jsem ho tam nechal při tom, jak čučel na moje záda, odebral jsem se najít Starkovu garáž. Nebál jsem se, že by snad šel za mnou, jsem si skoro jistý, že se po minutě obrátil a vydal se Max hledat, ostatně, jak jsme to měli v plánu všichni.

Jelikož ony jely taky na motorce a jsou tu ze začátku jen dvě cesty, kudy se můžete vydat, rozhodl jsem se pro to, si jednu krásku ze Starkovy garáže vypůjčit. Stejnak se to ani nedozví..

Jakmile jsem vešel do budovy, ovála mě přehnaná novota. Zamířil jsem si to rovnou přes požární schodiště do garáží, protože nesnáším místní výtahy, jezdí hrozně pomalu a jsou zbytečně moc nasvícené. Přijdu si pak jako na výslechovce.

Sešel jsem poklusem pár pater, neustále kroutící hlavou nad tím, jak kvůli jejich odchodu všichni tak plaší. Ani za mák se mi sice nelíbil pohled té čarodějky, ale také jsem věděl, že Max není psychopat. Stanul jsem přes prosklenými dveřmi, přes které jsem viděl desítky drahých aut.

Naťukal jsem do číselníku kód, který tam pokaždé zadával Stark a když se ozvalo cvaknutí, vstoupil jsem dovnitř. Ptáte se, jak ten kód vím?

Stark je hrozně neopatrný, co se týče utajování svých údajů a jednou jsem se za ním plížil, když si šek do garáže vzít auto. Pak jsem ho přidusil, zahodil ho do kůlny a většinu aut mu ukradl.

Ne, dělám si srandu..Jednou se tak ožral, že jsem ho na popud avengerů tahal do postele a cestou mi ho sám od sebe řekl, podotýkám, spolu s dalšími věcmi, které jsem nikdy vědět opravdu nechtěl.

- Max, někde mezi trsy vysoké trávy -

„Asi budu vadná." prohlásila jsem nakonec a uškubla jsem tři stébla trávy přímo ze země. Natasha se na mě zaujatě podívala. „Proč myslíš?" otočila na mě hlavu a koutek úst jí vyjel pobaveně vzhůru.

„Vymazali mi paměť už několikrát a co udělám já?" nechala jsem vyznít větu do vzduchu, abych Natashu dostala na stejnou notu. „Znovu jsem si vzpomněla." broukla jsem, dívajíc se do blankytně modré oblohy. 

„V tom případě.." odmlčela se Nat a převrátila se na bok, aby mi viděla do tváře.

„Jsem ráda, že jsi vadná, Max." prohlásila hrdě a usmála se. Zírala jsem na ni a nevěděla, co na to říct. Nejsem zvyklá na tyhle okamžiky nějak reagovat, protože jsem je nikdy neprožila. Prostě jsem se jen usmála, dost pitomě, nutno podotknout, a znovu jsem nechala tělo pohltit vyhřátou trávou. Všechno se najednou zdálo tak fajn..Bylo teplo, slunce hřálo a já? Já našla svou rodinu a podle všeho jsem si ji měla na dlouhý čas také udržet.

„Nehledě na to, jak jsi divná, někdo by s tebou chtěl nejspíš mluvit."  broukla ke mně laškovně, až jsem se tomu tónu podivila a byla jsem nucena k ní otočit hlavou s nic nechápajícím šklebem.

„Jestli je to Fury a máš ho celou dobu ve sluchátku, řekni mu, že se hodlám zatknout až zítra, dneska mám konečně po letech výjimečně dobrou náladu."

„Žádný zatýkání se dneska nekoná." dostal se k mým uším líbezný hlas chlapíka, kterého bych občas nejradši přetáhla židlí po hlavě. „Micky!" zvolala jsem naoko nadšeně a znuděně jsem se protáhla. Dobrý chvilka byla rázem pryč.

„Kdo všechno už se po mně shání?" zvolala jsem ironicky, ale odpověď mě zaskočila, protože já si původně dělala srandu. „Všichni. Dokonce i Banner vypadl z laborky." řekl jakoby nic a donutil mne se na něj podívat.

„Chci si ale popovídat, můžeš na chvilku?" podrbal se a zátylku a jeho sval tak ještě víc naběhl, jestli to bylo vůbec možné.  „Ajéje.." zabrblala jsem, jakmile jsem se začala zvedat z mého vyhřátého místa. Jakmile jsme se zvedla, jemně jsem nafoukla tváře, protože se mi brutálně zatočila hlava. Podívala jsem se na jeho vzdalující-se záda. Vydechla jsem přebytečný vzduch z plic a jako prase na porážku jsem se vydala mezi kmeny jehličnatých stromů, ke korunám pokrytých voňavou kůrou.

Pomalu se začínalo smrákat, netuším, jak dlouho jsme tu vlastně byly. Michael se zdál nervózní, myslím, že jsem ho takhle rozhozeného ještě neviděla. Po spánku mu tekla malá kapička potu a neustále si odkašlával. Chystala jsem se ho vybídnout, ale přeskočil mě. Než jsem stačila otevřít pusu, podrbal se na paži a němě se na mě podíval.

„Jak bych začal.." nadhodil s nuceným úsměvem. Těžce jsem spolkla všechny ty komentáře, které mě k tomuhle výroku napadly a nechala jsem je spadnout někam hluboko pod zem.

„Víš..Tenkrát, když jsme ještě byli my dva v Hydře.." začal a bylo na něm vidět, že se absolutně nemá čeho chytit a pomalu ani neví, jak začít větu.

„Já vím..že jsi mi tehdy říkala, že už se o tom nechceš nikdy v životě bavit..o něm, o něm že se nechceš nikdy v životě bavit." dořekl potichu a mě během vteřiny došlo, o čem je tady řeč.

„Já.." nadechla jsem se, zcela zaskočená a bála jsem se, že začnu každou chvíli koktat. „Já na to chci zapomenout."  šeptla jsem k němu prosebně.

„Já vím, jenomže tohle už déle nepočká, protože jestli ti to neřeknu teď, už se k tomu neodhodlám nikdy Max." naléhal. Jeho hlas přeskakoval z oktávy na oktávu a Michael měl co dělat, aby to zvládl alespoň nějakým způsobem korigovat.

Jenomže já věděla, proč tuhle konverzaci začínal. Bylo to z úplně stejného důvodu, kvůli kterému jsem já po nocích nezvládala spát. „Víš Max.." chytil mi opatrně ruce, abych mu náhodou neutekla, jako jsem to dělávala normálně, když přišly na řadu nepříjemné rozhovory.

Nechala jsem ho mluvit a popravdě? Trochu se mi v hloubi duše ulevilo, protože jsem tohle téma nemusela načínat já. „To, co mezi námi je, není jen přátelství.." odmlčel se a když už jsem se chystala něco namítnout, přeskočil mě. „Ale ani vztah." dodal urychleně a já věděla, kam tím míří a chystala jsem se ho doplnit. „Je to.." vydechl znovu a vypadalo to, že se při každé dalším slovu složí na zem. S naprosto klidným výrazem jsem k němu zvedla pohled a plně jsem si ho prohlédla.

„Sourozenecká láska."  vyzdvihla jsem jeden koutek úst vzhůru a taktéž můj pohled se stočil k té malé skvrně, kterou v levém oku měl. Bylo to jako poznávací znamení, bylo to něco, co ho doplňovalo. Fascinovaně a napůl úlevně si vydechl.

„Ty jsi o tomhle-" poukázal na nás dva, když pustil moje ruce. „Věděla?" zasmál se trochu úlevně a zavrtěl nevěřícně hlavou. Zafoukal silný vítr a vehnal mi do obličeje vlasy. Nejdřív jsem se je snažila sfouknout, jenomže jsem nakonec stejně byla nucena si je zastrčit za ucho.

„Promiň mi to, byl jsem vůl, když jsem se bál ti to říct dřív." koukl se po mě a jemně hodil rameny, což dělával jen tehdy, kdy nevěděl, co říct.

„Vidíš...a já si vzpomněla." doplnila jsem ho. Upřímně se na mě usmál. Ukázal mi svoje bílé zuby a jemně narostlé vousy, které zdobily jeho ostře řezanou tvář. Zdál se teď hrozně zranitelný, byla z něj úplně stejná měkota, jako se postupem času stala ze mě.

„Ani nevíš jak jsem rád, že jsme se my dva potkali." drkl do mě, stále se na mě usmívajíce.

„Seš rád, žes mi tenkrát zachránil zadek?" nadzvedla jsem k němu obočí a hravě jsme se na něj podívala. „No nevím, jestli zachránil..Ale brát to tak můžeš, třeba si potom nebudu připadat jako takovej pitomec." mykl rameny a zvedl oči k obloze, na náznak laxního zachování.

„Jo, na tom pitomcovi něco bude." zakřenila jsem se. „Pořád stejná Tears." konstatoval.

„Bože můj..jsem tak rád, že to mám za sebou." přiznal a bylo na něm vidět, že se za to trochu stydí, čemuž se nedivím. Jelikož jsme o tom už oba dva dlouho věděli, nebyla to až taková rána, ale musím uznat, tenhle den, mi v hlavě uvízne ještě na hodně dlouhou dobu..

„Bože můj..mám hroznou chuť se opít." zasmál se a zaklonil hlavu, aby se skrz stromy mohl podívat na jasnou oblohu, která ale už začínala chytat tmavší barvu, což naznačovalo jediné - blíží se západ slunce.

„Není to špatný nápad." podívala jsem se na něj, na tváři zlověstný škleb.

„Chceš tu svojí bandu opít do němoty?" rýpl si Michael pochybovačně.

„Samozřejmě, Stark už s tím začal a zbytek se ještě rád přidá. Nazvu to jako uvítací večírek v bandě zakomplexovanejch pitomců v kozačkách a elasťákách ze Star Ward doby." zasnila jsem se kouzelně, když jsem pohledem někam nahoru snila o tom, jak vidím opilého Bannera tancovat na stolu v kuchyni.

„Velmi obsáhlé.." přitakal Michael a kývl k vodvě, která od nás byla pořádných pár metrů a nejspíš si užívala těch posledních pár chvil klidu. „V pohodě?" zeptal se, naznačujíc to, že jsem se vlastně s vdovou vypařila. ¨

„Nikdy mi nebylo líp." přiznala jsem. „Proč jsi se vlastně vypařila zrovna s ní? Steve by byl asi radši, kdyby si na vyvětrání do přírody vzala spíš jeho.." drkl do mě, nenápadně naznačujíc Stevův osobitý styl života a soužití se vším živým i neživým na planetě.

„Víš, že ani nevím..náhodou jsme se potkaly a říkaly jsme si, že by bylo dobrý si někam vyrazit.." pokrčila jsem rameny, dělajíc, že nic.

„Jasný..a já se tu taky vlastně zjevil úplnou náhodou, jelikož jsem šel sbírat lesní borůvky do rebarborovýho koláče, kterej jsem se pak chystal sám od sebe upéct."

„Stejně hloupá lež, Max. Navíc jsem tak dobrej, že za těch pár let, co tě znám, poznám, když mi kecáš." mrkl po mě a obrátil se, aby se vrátil za Natashou. Pouze jsem vydechla všechen vzduch z plic, otočila jsem se na patě a abych ušetřila Nat vyprávění o výtečné chuti toho neexistujícího rebarborového koláče z borůvek, vydala jsem se po jeho stopách na mé, ode dneška oblíbené, stanoviště.

„Je čas jít, já ještě nestihl posbírat všechny borůvky a Steve už se tady po své Jůlii taky celkem shání." vybídl nás obě Michael a já se se skoro zakuckala vlastní slinou, když jsem pozorovala Natashinu naprostou zoufalost ve tváři, jelikož z jeho slov pochopila úplnou tužku.

Dělající, že jsem to neslyšela jsem se k němu urychleně připojila. „Buď o tom zticha!" sykla jsem k němu a bolestivě jsem ho dloubla loktem do žeber.

„Au." konstatoval s naprostým nezájmem, ale hned na to se pousmál. Jakmile jsem došli všichni tři na místo, kde stála "naše" motorka, s naprostým údivem jsem zírala na motorku, která stála hned vedle. Mám dojem, že to snad ani nebyla motorka, protože jsme ji neslyšeli přijíždět a krom základního tvaru se motorce zas až tolik nepodobala. Černá, naleštěná barva, proložená červeno-žlutými znaky.

„Nechceš mi snad říct.." nadechla jsem se.
„Ano, tohle je Starkova motorka, ne, neví o tom a ne, nezabije mě, je podnapilý a sotva by mě dohnal." dloubl do mě pro změnu on a hned na to se na tu krásku posadil.

„Uhni, jdu si sednou za tebe, tohle musím zažít." zavelela jsem. Jakmile jsem se posadila za něj a s nadšením zjistila, že sedlo je neuvěřitelně pohodlné, hodila jsem pohledem k Natashe, která už taky seděla na velkém Harleyi a začínala startovat.

„Radši se chyť, protože zažiješ nejlepší jízdu ve svém chabém životě." mrkl po mě, než nastartoval a já s naprostým zděšením, ale i dětskou radostí zjistila, že se motorka pomalu zvedla do vzduchu.