„Nikdy.." odmlčela jsem se, abych vůbec byla schopná pokračovat. Svíral se mi krk při té představě, o čem teď vedu konverzaci.

„Nikdy jsem nevěřila, že tě potkám." vydechla jsem zničeně. „Jako matku, ne člena avengers." dodala jsem po chvíli mučenlivého ticha a sklopila jsem pohled směrem k zemi. Představovala jsem si to celé jinak, ne v tom smyslu, že si vpadneme do náruče se slzami v očích, to vůbec ne..Ale že se za mě má matka bude stydět a skoro se mi ani nepodívá do očí, to jsem v tu chvíli unést nedokázala.

„Také jsem si nemyslela, že tě ještě někdy uvidím." zašeptala. Pomalu jsem se zhoupla na patách a rty jsem automaticky semkla do úzké linky tak, že mi moje rty nabraly odstín světlé barvy. Po chvilce jsem se místo toho zase kousla do tváře.

„Ale vždyť si mohla.." vydechla jsem zklamaně. „Tehdy, jsme se potkaly. Vtrhla jsi jako největší frajerka pod sluncem do základny a pokusila jsi se o to mě zachránit..Tehdy.." odmlčela jsem se, abych se jí mohla podívat do zelených očích, které se pomalu zalévaly slzami.
„Tehdy.. jsem ho zabila a doteď to před spaním vidím jako největší noční můru." přiškrceně jsem se nadechla, protože brek už byl na krajíčku.

„Byla jsem tak hloupá, že jsem tenkrát utekla z SHIELDu. Nic z tohohle by se nemuselo stát." přiznala jsem a z navlhlých očí se už vykutálelo pár slz.

„Tohle neříkej, nemohla jsi za to." sevřela oči k sobě, aby přes nahromaděné slzy mohla alespoň trochu vidět ostře.
„Dostatečně jsme tě nehlídali..Všichni mi sice říkali, že se pokusíš utéct, ale já tak nějak naivně věřila, že se všechno urovná a já ti budu moct vynahradit to, co už vynahradit stejně nešlo." její hlas se klepal. Při každém slovu se jí tvář více a více smáčela a já na tom nebyla jinak.

„Já nikdy nevěřila, že bych svoje rodiče mohla někdy potkat. Nedoufala jsem v to." pokračovala jsem, ale bylo to už tak těžké, že jsem měla sílu nanejvýš na pár dalších vět.

„Jenomže potkala.." usmála jsem se přes slzy. Nebyl to upřímný úsměv, spíš úsměv silně psychicky narušeného psychopata. Takhle jsem se cítila. Jako psychopat. Natasha ke mne pár kroky přistoupila, byli jsme od sebe tak blízko.

„Otec, kterého jsem zabila v návalu emocí a nebezpečí..Během tří sekund mi dokázal zamotat hlavu natolik, že jsem se z toho vzpamatovávala ještě rok..Matka, na kterou jsem čirou náhodou natrefila a ovládnuta vlastní touhou po pomstě jsem se ji snažila zabít?" můj smích přešel v silně hysterický. Ramena se mi klepala a hysterický brek spolu s naivním úsměvem mou vizáž ještě skvěle doplňoval.

„Nebo snad můj bratr?" rozhodila jsem rukama do vzduchu a pohled jsem stočila přes zeď, strop až na Natashu. „Který kvůli mě málem přišel o život, protože jsem nebyla schopná si zatraceně vzpomenout dřív!" rozvzlykala jsem se.

„Doteď mi nebyl schopný říct, že je můj bratr, ale divím se mu snad? Ne! Také bych to neudělala, protože někdo, jako jsem já si prostě nezaslouží po tom všem mít rodinu a nějaké přátele!" už jsem se ani nehýbala. Jen jsem ji přes rozmazanou a uslzenou tvář pozorovala v naprosté beznaději.

„Já tam prostě tehdy na tom stole měla zůstat..Kdyby se tak stalo, nikdo by si teď nemusel nic vyčítat." popotáhla jsem a hřbetem ruky jsem si setřela další slzy z napuchlé tváře. Byla jsem úplně rozebraná. Jak psychicky, tak fyzicky. Nedokázala jsem se za těch několik let ani vyspat. Každý den jsem před očima viděla tu hrůzu, kterou já provedla. Každá modřina, nebo dokonce jizva, která bude zdobit mé tělo do smrti mne dostávala zevnitř.

A nebýt Steva, dneska bych tady už nestála, protože bych nebyla schopná se ze základny, kde Joe praktikoval svoje ohavné činy, dostat. Zůstala bych tam a bůh ví, co by se se mnou teď dělo. Skončím na prášcích pro magory? Zavřou mne teď do nějaké bílé místnosti bez oken a denního světla?

Nebo se mne všichni zřeknou a odevzdají mě SHILEDu jako donášku objednané číny z dovozu?

Ani jedno z toho se nestalo.

Nat ke mne přistoupila a pevně, doprovázená jejími vlastními vzlyky, mě silně natiskla na sebe. Bylo to jako poslední kapka a všechno, úplně všechno šlo v tu chvíli zevnitř ven. Brečela jsem a musím podotknout, nebyla jsem sama. Museli jsme tam být nejméně dvacet minut. Obě dvě jsme ignorovaly brnění a mravenčení v nohou, které se táhlo až ke konečkům prstů. Obě dvě jsme ignorovaly tu slabou stránku nás dvou, která se při této chvíli naprosto odkryla. Obě dvě jsme ignorovaly, co si o nás kdo v tuhle chvíli myslí a obě dvě jsme na tu malou, maličkou chvíli ignorovaly to, co se doposud stalo.

Prostě jsme tu byly jen my dvě, natisknuté na sebe v medvědím objetí, které do nejmenšího detailu zobrazovalo tu bolest, která se v nás obou za těch dvacet let nahromadila a teď vylezla ven na povrch, aby z nás udělala někoho slabšího.

„Už nikdy, nikdy v životě nedopustím, aby nás dvě něco rozdělilo." stiskla mi křečovitě triko, které bylo stejně smáčené od slz a zabořila mi hlavu do vlasů. ,,Já taky ne." vydechla jsem, když mi ruka nevědomky zajela do jejích ryšavých vlasů.

Mám matku. Tahle věta mi projela hlavou jako blesk z čistého nebe a byla jsem nucena se znovu hystericky pousmát. Po dalších dlouhých minutách, doprovázených pouze naším dechem jsme se od sebe chtě nechtě odtáhly. Byl to takový zvláštní pocit, přišlo mi,  jakoby se kousek mě, který mi tak dlouho chyběl, konečně zapadl na své místo. I přes to všechno špatné, co se stalo, mě tahle chvilka zvládla sice kompletně rozebrat, ale také sesbírat a složit zpět jako nikdy nic předtím.

„Vypadneme odsud na chvíli?" zvedla ke mně Tasha pohled a jeden koutek úst ji pomalu vyjel lehce vzhůru. Rukávem od černé mikiny si kompletně otřela celou tvář do sucha a přerývavě vydechla, když se snažila o to, se pousmát a zároveň zadržet další trhaný výdech.

Nenuceně jsem ji pozorovala a snažila jsem se něco vyčíst z jejích očích. Na tuhle chvíli už nikdy v životě nezapomenu. Nalezla jsem svou ztracenou matku, nalezla jsem něco, co mi tak moc chybělo a pár měsíců nazpět jsem o tom ani nevěděla.

Nevěděla jsem, jestli bude správné rozhodnutí se s Natashou vypařit. Ještě před hodinou jsme se na sebe sotva podívali, ale vztahy se prý mění z minuty na minutu, že? I když mi přišlo, že nedělám správnou věc, stejnak jsem kývnutím hlavy souhlasila a tak jsem se ocitla zde, na parkovišti přímo před základnou. Naštěstí jsme nikoho cestou nepotkaly a obě dvě jsme se tak vyhnuly nepříjemnému vysvětlování.

S lehu radostí jsem pookřála, když mi došlo, že si můžu ve svém absurdním seznamu rozházených a nedořešených věcí můžu odškrtnou jednu z nejhlavnějších položek. Jenomže zde visela ještě jedna nevyřešená kauza. Michael Rumlow.

Byla jsem si na devadesát procent jistá, že moje teorie je pravdivá. Nyní už jsem plně věřila svým vizím, které můžu s přesností prohlásit za ztracené vzpomínky. Byl to můj bratr. Skutečný bratr a dítě Brocka Rumlowa, člověka, který Natashe zničil život a byl mým nechtěným otcem. Otcem, kterého jsem skutečně měla zhruba minutu, než jsem mu hlavou prohnala v záchvatu paniky kulku. Tomuhle se , vážení říká rodinná idylka.

„Není to náhodou Stevova motorka?" nakrčila jsem čelo pochybovačně a hubený prst, který byl doteď v poklidu podél těla, vystřelil do vzduchu, nesměle ukazujíc na motorku Steva Rogerse. Natasha pouze kývla hlavou a svou pravou nohu přes motorku přehodila, načež se usadila do sedadla.

„Tohle je absurdní, vždyť ani nemáme klíčky.." rozhodila jsem rukama a otočila jsem se na patě, jelikož jsem se chystala na návrat do obývacího pokoje, kde bych si uloupila v kuchyňce Starkovu lahev s alkoholem a odebrala bych se na sedačku vedle Steva, který by se na mě velmi káravě podíval a konci bych ho po delším pošťuchováním donutila si připít se mnou.

Jenomže za mnou to podezřele zacinkalo a mne ihned došlo, co má Natasha právě teď v ruce a mává s tím ze strany na stranu.
„Jak se ti podařilo, sebrat mu je?" otázala jsem se pochybovačně, když jsem si za Nat neochotně sedala s knedlíkem v krku.

„Ten důvěřivý trouba si je nechává v zapalování, když jsme na téhle základně." ušklíbla se a nastartovala. Zasněně jsem se zaposlouchala do líbezného zvuku staré motorky. Tmavý Harley se leskl na pálícím slunci, které na parkoviště prosvítalo skrz koruny hustě vysázených jehličnatých stromů. „Drž se mě." upozornila mě, jakmile opouštěla nohama pevnou zem a chytala rukama pevně řidítka. Opatrně jsem obmotala ruce kolem jejího pasu a spíše jsem se neochotně chytila její mikiny, než pasu.

„Tohle není fér." zamumlala jsem si pro sebe, načež mne sekundu na to stáhl dozadu velký tlak a do uších mi narazil Natashin posměch. Kdybych se jí nestačila chytit, válím se na asfaltu v pozici rozvalené kočky na zádech, nejspíš s šutrama a prachem v puse.

Cesta byla sice dlouhá, ale musím uznat, že to za konečný výsledek stálo. Po zhruba dvaceti minutách, kdy se ani jedna z nás nepokoušela o konverzaci, protože by to ani nebylo možné, jsme se dostaly po lehkém stoupání mezi další husté stromy, které dokonale kryly modrou oblohu. Tichem lesa se rozléhal pouze zvuk našeho vozidla.

Natasha vyjela až nahoru, kde byl malý plácek. Tam šlápla na brzdu a po chvilce také vypnula motor. Nechala mě, abych slezla první a sama se poté z velké motorky přehoupnutím nohy dostala.

Rozešla se na místo, kde stromy rozestupovaly a obloha rozšiřovala. Beze slov jsem ji následovala s "broukem" v hlavě. Nedalo mi to. Tohle bylo celé tak zvláštní, že se mi to zákonitě muselo jen zdát.

Jenomže ono nezdálo.

Opravdu jsem se s Natashou vypařila ze základny na motorce, kterou jsme dá se říct ukradly.

„Budou se po nás shánět.." protla jsem to klidné ticho, co mezi námi panovalo. Byla to pravda. Pokud mne někdo šel hledat a mám takové tušení, že to byl právě Steve. Určitě šel rovnou za Joellem, kde našel rozbitý hrnek v kaluži studené kávy. Určitě začal panikařit a pokud ostatní zjistili, že chybí i Natasha, bude z toho ještě pěkné haló.

„Tak ať." odpověděla jednoduše Nat a začala se brodit mezi větvemi. „Hm.." zabručela jsem a začala brodit taky. Ještě než jsem se ocitla na jiném plácku, co obličeje mě šlehla velká, jehličnatá větev a práskla mě přes celý můj ksicht.

„Sakra!" začala jsem nadávat a máchat kolem sebe rukama, ale akorát jsem se popíchala o jehličí, srovnatelné s ostříhat z Teleshoppingu.

„Žiješ?" zeptala se Nat a zvedla jednu větev, kterou jsem měla stále přisáknutou na obličeji.

„Dalo by se to tak říct." zafuněla jsem. Konečně jsem se z té změti větví dostala a to, co jsem viděla, vypadalo naprosto famózně.

„No ty kráso.." vydechla jsem, drbajíc si pupínky, které mi vyskákaly po šlehnutí jehličím.

„Působivý, já vím." přikývla a rozhlédla se. Před námi, se nacházela menší část lesa, bez jediného stromu. Byl to větší plácek, plný vysoké trávy a zvláštně blankytně modrých kytek. Celé to osvětlovalo slunce a vypadalo to fakt hezky, i když mne obvykle takovéhle věci nedostanou.

Celý tenhle plácek, byl znovu ohraničen stromy, takže šance, že vás spatří někdo, kdo jde na houby byla vážně minimální. Navíc se vsadím, že tady stejnak rostou maximálně vochomůrky.

Založila jsem si ruce na prsou a uznale jsem pokývala hlavou, protože tohle bylo naprosto perfektní místo k zašití. „Jdeš?" houkla po mě Nat a sama si sedla do trávy tak, že jsem ji skoro neviděla.

„A pak, že jen zachraňujeme svět.." utrousila jsem, když jsem se svalila do trávy vedle ní a nadšením zjistila, že jsem se zadkem svalila přímo na bodlák.

„Bože můj.." zakňučela jsem, ale z místa jsem se ani nepohla. Nat se jen ušklíbla a lehla si po mém vzoru, ovšem bez bodláku na zadku.

„Co teď?" nadhodila jsem napůl zvídavě, jelikož mi stále nebylo jasné, proč mě sem vytáhla.

„Sama nevím..Přišlo mi správný tě sem vzít, přijde mi, že si toho máme ještě hodně co říct.." zašeptala, mezitím, co musela poslouchat mé hýkání, při plošném odstraňování malých trnů z citlivé oblasti.

- Pietro Maximoff, chvilku poté, co Max zmizla -

Popravdě..Jestli o něčem můžu říct, že je to fakt k smíchu, je to tahle parta. Občas si říkám, jak je možný, že se někdo jako my všichni zvládneme normálně dohodnout a vzájemně nepozabíjet. Když jsme u toho zabíjení, už jsem se zmiňoval, jak mě moje sestra neuvěřitelně surově zbila, protože jsem ji prohlásil pralesní ženou a vytruboval jsem, že k nám na pokoj vezmu Maxinu pumu na hlídání?

Ve skutečnosti mi sice třikrát plácla rukou do hlavy, kterou jsem si stejně kryl jen pro efekt, ale budeme to brát jako velmi surové zacházení na pracovišti.

Ale abych pravdu řekl, i kdyby mne svou kouzelnou woodo mocí přehodila přes balkón ven, nedivil bych se, protože na to máme asi všichni právo. Zvlášť po tom fiasku s Natashou Romanoff. Musím říct, to byla fakt síla, co mi Barton vyprávěl. Být tam, sbírám svoji bradu ze země ještě týden.

Nenápadně jsem se obrátil na Wandu, která stála u okna a pozorovala zasněně lesy tam venku. Velmi zajímavým sci-fi filmem nebyla ani ze začátku vůbec zaujata a při první příležitosti se nároku na sledování vzdala. Opatrně jsem vstal, aby po mne někdo něco nehodil, jelikož ruším velmi napínavou scénu a opatrně jsem se za sestrou vydal.

Hodlal jsem ji vytáhnout ven, oba dva jsme potřebovali nějaký ten klid a normální vzduch. Wanda byla poslední dobou velmi roztěkaná a stále se v noci budila s křikem. Sice mi tvrdila, že jde o vzpomínky z naší milované Sokovie, ale pochybuju o tom, soudě podle pohledů, které stále po Max hází.

„Ten film, to byla ale kravina, co?" nadhodil jsem nezaujatě, když jsem si stoupl vedle ní a opřel jsem se o malý pult, který nás odděloval od prosklené stěny. „Oba dva víme, že jsi nepřišel kvůli filmu." odbyla mě ihned nezaujatá celou touhle situací.

„To máš pravdu.." odmlčel jsem se, protože jsem počkal, až ke mně obrátí hlavu. ,,Chci tě vytáhnout ven, myslím, že je to nejlepší nápad, kterej mě za poslední měsíc napadl." pousmál jsem se. ,,Něco na tom bude." přitakala a na moji vybídku se vydala spolu se mnou do dlouhé motanice chodeb, vedoucích ven na čerstvý  vzduch.

„Jo, to už je rozdíl." protáhl jsem si ztuhlý krk. Wanda se znovu pousmála a natáhla ruku, aby si mohla v dlani vykouzlit malé, rudé divadlo. Z jejích dlaní vytryskly proudy tmavě červené magie, se kterou si různě pohrávala mezi prsty a nechala ji obtékat kolem pravé ruky.

„Vím, proč si mě vytáhl ven." zašklebila se.
„Nic jiného jsem ani nečekal.." vzdychl jsem rezignovaně a natáhl jsem se, abych mohl za chodu strhnout pár listů ze stromu. Tlustá větev starého javoru se skláněla k zemi a převažovala se tak přes lesní cestu, po které jsme se vydali.

„O čem se ti to zdá, Wando?" drkl jsem do ní jemně, jenomže to nečekal a myslím, že nebýt její magie, válí se v hlíně mezi kořeny. Jejda..
„Nechci se o tom bavit." odbyla mě, hned co nabrala zpátky svou ztracenou rovnováhu.

„Komu jinému by jsi to mohla říct, krom mě? Svému milujícímu, láskyplnému bratrovi?" uchechtl jsem se, když jsem ji propaloval svým typickým, vtíravým způsobem.

„Nepřeháněj." zasmála se, což byly body pro mě. „Ale nejspíš ano, komu jinému." nadechla se, aby pokračovala a já opět nahodil masku odpovídající této situaci. Protože si přiznejme, kdybych se při vyprávění nočních můr usmíval, budu si připadat jako psychouš. Dost těžkej, psychouš.

„Je to strašně složité a zamotané, sama nevím, jak začít." svraštila čelo a zamračila se, protože začala přemýšlet nad formulováním dalších vět, které se chystala poslat na svět.

„Zkus to." pobídl jsem ji ihned. „Napojila jsem se na Maxiny myšlenkové pochody." vydechla hrozně rychle, protože čekala, že ji hned začnu soudit a sám se rvát za vlasy. Něco takového se skutečně dostavilo, nemohl jsem totiž uvěřit, že to udělala znovu. Zase. Znovu.

„Ale proč?" zamračil jsem se, protože už mi to přišlo absurdní. Věděl jsem, že bych se teď měl chovat jako hodný bratr, chytit jí kolem ramen a říct jí, že to, že se napojila holce Steva Rogerse na myšlenkový chody a hrabala se jí v hlavě bylo v pořádku. Jenomže to jsem opravdu neudělal.

„Trvá to doteď?" nadzvedl jsem k ní obočí a koukl jsem se pod nohy. Přede mnou byl menší šutrák, který jsem s nadšením malého, ale znuděného, dítěte kopl metr před sebe.

„Ne, když se stal ten zkrat při záchraně Natashy, odpojila jsem se od ní. Jenomže to nebylo provedeno mnou, ale ani jí. Při výbuchu elektřiny na chvíli zkolabovala, to co mne dostalo na zem v ten den nebyla silná migréna, ale nečekané přerušení myšlenkového propojení."

Wanda ke mně zvedla hlavu a zadívala se mi do očí, protože v nich hledala odpovědi.

„Tak proto ty noční můry." odhadl jsem s hlubokým výdech. „To je teda síla..Max o tom ví?" zeptal jsem se opatrně, protože jsem tušil, co by se mohlo v budoucnu stát, kdyby se to dozvěděla. Obrátila by znovu celý tým naruby a ještě by se u toho stihla porvat se Starkem.

„Naštěstí ne..Zatím." ošila se. Přikývl jsem, na náznak, že tomu jako rozumím. „Co vidíš v těch snech? Proč se vždycky budíš s křikem? Co se tam děje?" vyzvídal jsem opatrně, protože to zřejmě patřilo mezi citlivá témata.

„Vidím budoucnost, Pietro." podívala se na mě se strachem v očích. Zarazil jsem se a nevědomky se i zastavil v pochodu. Snažil jsem se, koukat skoro kamkoliv jinam, než do jejích očí, ale nešlo to. Stejně jsem se v nich pomalu začínal topit. Zakroutil jsem hlavou, abych se toho nepříjemného pocitu zbavil.

„Jakou budoucnost?" vyslovil jsem s knedlíkem v krku. Skoro jsem se bál zeptat, protože jsem tušil, co všechno by mi mohla říct. Musím říct, asi jsem se z celkového hlediska trefil.

„Vidím naši smrt, Pietro."

- • -

Pfů..Sama moc nevím, co si o tomhle myslet. Mám dojem, že je tohle jedna z nejsilnějších kapitol tohoto příběhu a popravdě ani nevím, co si o tom myslet.

Pietrův pohled mi přijde jako lehká změna, takové trochu odlehčení, jelikož zde zobrazuji Pietra trochu jako komika..

Určitě mi napište vaše pocity, ráda si to vyslechnu, určitě přijímám i kritiku, myslím, že zde je opravdu na místě!

Děkuju za veškerou podporu, blížíme se k 3 500 přečtení!

- Vaše Zvonila <3