Hej! Ještě než se vrhneš na čtení kapitoly, přečti si to prosím!

Hrozně moc bych vám všem chtěla poděkovat, protože to, co jste dokázali za tu malou chvilku je pro mě naprosto úžasný! Včera večer jsem šla v poklidu a míru zkontrolovat wattpad a co nevidím?

3000 přečtení!!

Mám z toho hroznou radost a teď, když tohle píšu, už je to 3 100 a já se zvládám jen divit a pitomě se usmívat..

Prostě jsem vám jen chtěla říct, že si toho vážím, všem čtenářům a aktivním votujícím moc děkuji a mějte se! Užijte si novou kapitolu a můžete se se mnou podělit dole v komentářích o váš názor!

- Zvonila <3

Spatřila jsem Wandu, jak se válí po zemi a něco nesrozumitelného pokřikuje. Nad ní stála Nemessis, na kterou jsem znovu tak nějak zapomněla a slintala jí přímo do tváře. Pietro z toho měl vyloženě srandu, smýkal sebou na židli jako raněný lachtan a popadal se za břicho. Clint to celé pozoroval s nečitelným výrazem, ale myslím, že ho to spíš bavilo.

Stark někdo pokřikoval a když se podle něj delší dobu nic nedělo, hodil tam již zmíněného Jarvise- co-pilota a prudce vstal ze židle.
Se smíchem jsem se co nejrychleji dostala k mému přerostlému zvířeti a obludu z čarodějky nějakým způsobem stáhla. Celá se oklepala, jakmile začala do rukávu stírat cizí sliny. Začala jsem se tomu smát, protože jsem nečekala, že někoho jako je Wanda vyděsí přerostlá puma.

Wanda ale byla zřejmě z této bandy jediná, koho si Nemessis za tu krátkou chvíli velmi oblíbila, musím uznat. Jenomže čarodějka z toho dvakrát nadšena nebyla a místo toho si prskající a zároveň si sundavající plášť sedala zpět na sedátko, hned vedle stále se smíchem zmítajícího bratra, po kterém pouze hodila zlověstný pohled.

„Musím uznat, tohle mělo patřičné grády. Zřejmě to tady nebude tak špatné." zasmál se Michael a založil si u toho ruce na prsou tak, jak to dělává vždycky.

Všichni Avengers po něm mrskli pohledem, včetně mě. Úsměv mu z tváře odpadl, odkašlal si a znovu si sedl, aby přilákal co nejméně nechtěné pozornosti.

„Jdeme." zavelela jsem prostě Stevovi, když jsem pumě telepaticky naznačovala, ať mě následuje.
„Ono to jde s námi?" šeptl trochu přiškrceně a ošil se.

„Ono to má jméno, Steve." upozornila jsem ho varovným tónem a vzápětí jsem dodala „Jak vidíš..".

„Jistě že." zabrblal. Znovu jsem odhrnula závěs a počkala jsem, až se za mnou objeví Steve, abych mu ho mohla s radostí omylem pustit na obličej. Hned co se hebký závěs dotkl jeho tváře, přivřel oči a šmátl rukou před sebou, aby ho odkryl.

Hodil po mne výchovný pohled a já se zahihňala tak potichu, jak to jen šlo. Zrak mi zabrousil k tmavé příčce, která byla v rohu místnosti. Celé jsem to přejela pohledem. Chtěla jsem se podívat, co tam je, jelikož by mi zvědavost zase nedala spát, ale Steve si odkašlal a přinutil mne tak zvědavost nechat na neurčito. „K tomu se také dostaneme." pokynul hlavou k místu, které jsem ještě před chvíli hypnotizovala pohledem.

„Nenapínej mne." chytila jsem pomalu lem jeho opasku a začala jsem si nenápadně hrát s magnetickým páskem, který slouží k přivolání štítu. Respektive, pokud zmáčknete...Měla bych Steva začít poradně vnímat, pohybující-se ústa mi nepomohou.

Zaostřila jsem na jeho tvář. „Vůbec jsi mě nevnímala.." vyčetl mi znaveně.

„Už vnímám." řekla jsem a doufala, že mě tím štítem okamžitě nepřetáhne.

„S.H.I.E.L.D. se postaral o tu základnu, ze které jsme tě před pár dny zachránili. Všechny lidi převezli a dali je do pořádku. Jejich velitele máme zavřeného na základně a nejspíše tam i nějaký čas pobude. "

„Nikdo z něj nic moc nedostane..Zvlášť, když je Nat mimo." zoufla jsem a převážila jsem váhu na druhou nohu, protože mne v noze začínalo opět píchat. Vytrhávat si kanilu nebyl nejlepší nápad.

„Zvládneme to. Už to všechno bude jen lepší." chytil mi ruce a položil si je na hruď, za stálého držení. „Máš úplně ledové ruce." poznamenal vážně, když bříškem palce přejížděl po mém zápěstí. Ironicky jsem se zasmála.

„Taky jsem postřelená a zmlácená..Myslím, že ledové ruce jsou má poslední starost." sjela jsem zrakem k jeho hvězdě na uniformě, která mě stále bila do očí.

„Myslíš na Natashu, nemám pravdu?" zašeptal tak, abych to slyšela pouze já. Kývla jsem a byla jsem nucena se zadívat jinam, protože bych jeho pohled nevydržela. „Max.." vzdychl.

„Promiň Steve." řekla jsem, když jsem upřeně pozorovala sklenici s nějakou tekutinou, která ležela na provizorním stole jetu. „Za co se teď omlouváš? Nic jsi mi neprovedla." zvedl koutek úst vzhůru a jeho růžové rty se tak zachvěly.

„Provedla jsem toho tolik, že bych to ani spočítat neuměla." přešlápla jsem znovu na místě.

„Ale teď je většina špatných věcí za námi." pustil mi ruku, aby mi mihl chytit bradu. Usmál se na mě a pak mi hlavu opět nechal volnou. Naopak. Ruce omotal kolem mého pasu a přivinul si mne k sobě.
Zaslechla jsem tep jeho srdce. Cítila jsem jeho tělo.

Vlepil mi pusu do vlasů a opřel si bradu o mou hlavu.
„Vidíš? Není to tak zlé." ušklíbl se a ještě více mne zmáčkl, až je vykvíkla. Zasmál se a pak se odtáhl. Také mi neunikl smělý úsměv. Opravdu už bylo skoro vše tak, jak má být. Zbývala už jen jedna položka. Položka, která mne zatím děsila nejvíce.

Rodina.

Pokud vyřeším i tuhle otázku mého života, už bude opravdu všechno tak, jak má být.

„Bože, to je klišé.." zamumlala jsem si sama pro sebe, chvilku před tím, než jsem uslyšela Starkův křik.

„Týme! Už vidím základnu a cítím vůni alkoholu!" zajásal Stark radostně.

„Doufám, že se nás nechystáš hned všechny opít." uslyšela jsem pro změnu Clinta.

„Všechno bude lepší, než jít dobrovolně hned volat Furymu." odfrkl si Pietro.

„Musíme mu vůbec volat?" zaslechla jsem Starka a vymanila jsem se z Rogersova sevření, načež jsem se i s pumou odebrala za ostatními.

„Pokud budeme chtít, o těch třech se Fury nemusí dozvědět." mykl rameny Stark a upil z plastové pet-lahve.

„Je to bezpečné?" nakrčil čelo Bruce Banner, jelikož také vylezl zpod závěsu a odpojil se na chvilku od spící vdovy.

„Nic z toho, co děláme, není bezpečné. Jsme Avengers." ušklíbl se spokojeně Stark a přeměřil si nás všechny pohledem.

„Nikdy bych neřekla, že z tebe vyleze něco tak inteligentního, Starku." prohlásila jsem a všichni sborově znaveně vydechli. Pousmála jsem se a podrbala svou pumu na zátylku. Zavrtěla se pod mým dotekem a slastně přivřela oči.

„Jak je to vlastně s ní? Co vůbec jí?" ošil se Pietro, pohled probodávající mou černou krasavici.

„Maso." řekla jsem jednoduše.
„Granule jí dávat nebudu, sežrala by dřív vás všechny, než ty granule." uchechtla jsem se.
Všichni okamžitě ztuhli.

„To byl vtip." koukla jsem po všech s nadzvednutým obočím a všichni hned začali dělat, že se před malou chvílí vůbec netvářili jako zakysaná smetana a neměli vůbec bílou barvu.

„Jasné, že byl." zasmál se Pietro a podrbal se na zátylku. „Myslím, že by stejně nejdřív šla po Wandě.." dodal, když se na Wandu podíval.

Ta ho ihned spražila pohledem a já měla co dělat, abych nedostala další záchvat smíchu, protože sourozeneckou hádku jsem ještě naživo neviděla.

Akorát se obavám, že by to nevydržely mé stehy a tak jsem byla nucena smích chtě nechtě potlačit.

Dveře od quinjetu se otevřely.
„Čas jít se znovu zdomestikovat..Mám pocit, že mi upadnou nohy." prohlásil Clint a jako první se odebral ven. Přistáli jsme znovu na střeše, na stejném místě, jako před pár dny.

Je opravdu neskutečné, jak rychle to letí.
Ještě nedávno jsem Starkovi lámala nos a letěla střemhlav ze Stark Tower..čas začíná být můj nejslavnější nepřítel.

„Jdem! Zvedni ten svůj zadek.." pobídla jsem sveho parťáka na život i na smrt, když už skoro všichni odešli a on jediný tam ještě seděl. Seděl nahrbený na sklápěcí židli a zadumaně se díval před sebe. Jakmile uslyšel můj hlas, zvedl ke mne pohled. Promnul si prsty u rukou a vstal.

„Přemýšlel jsem.." zašeptal směrem ke mně a překonal těch pár kroků, které mezi námi byly.

„Co s námi teď bude? Při první příležitosti mne zavřou a shniju ve vězení na vždycky. Nevypadá to zrovna dobře.." promnul si kořen nosu a zadíval se na záda všech Avengerů, kteří už se pomalu trousili do budovy. Banner tlačil spící Natashu na pojízdném lehátku. Nehýbala se a já se bála, že až se odhodlám k tomu ji zachránit, bude už pozdě.

„Nikdy nedovolím, aby to tak skončilo." semkla jsem rty do úzké linky a sjela jsem pohledem ze zad Avengerů zpět na Michaela. „Já vím, že ne." pousmál se smutně a také opustil palubu quinjetu. Zkontrolovala jsem pumu a jako vždy, když bylo třeba, stála u mých nohou a dohlížela na mne.

„Už bude všechno jenom lepší.." zamumlala jsem do éteru a podrbala jsem ji za uchem.

„Jdeme, mrško." podrbala jsem ji na bradě a spolu s ní za zadkem jsem také opustila quinjet. Bála jsem se o Natashu. Bylo zvláštní, jak jsem se kvůli té bandě pitomců změnila. Vždycky jsem si říkala, že tohle se děje jen v hloupých filmech, slaďárnách v biografu a v knížkách.

Lidi se přece nemění jen tak..říkala jsem si vždycky. Jenomže to až taková pravda nebyla. Ukázali mi, že svět není jen o bojování a vlastní hrdosti. I když jsou roztěkaní, spousty z nich dokonce rozhádaní, vždy, když je potřeba, semknou se. Bojují jeden za druhého a dokážou za své blízké obětovat i život. To jsou Avengers. A já..teď byla jedním z nich. S tou výjimkou, že jsem nenosila vysoké červené kozačky, neměla jsem robotický oblek, ani luk a šípy. Neměnila jsem se ve Shreka a také jsem neměla kovovou ruku. Jenomže každý měl něco. Každý měl něco, čím doplňoval toho druhého.

A mně to došlo až zbytečně pozdě.

Jakmile jsem vyšla na střechu, ovál mne prudký vítr a vůně všudy přítomného lesa. Nadechla jsem se z plných plic. Tohle je teď můj nový domov. Objala jsem si rukama paže a na chvilinku jsem se odhodlala přivřít oči.

„Není to tady tak zlé, viď?" drkla jsem do své černé pumy, která se mi na oplátku otřela o nohu. Rozešla jsem se klopýtavým krokem k výtahu. V hlavě jsem si nesla živou vzpomínku, jak mne zde před pár dny nesl Steve a já se pak rozplácla před sprchovým koutem. Kvůli tomuhle momentu jsem si teď skoro potrhala stehy ve tváři.

Stiskla jsem tlačítko k výtahu a sečkala jsem , než se dveře s pípnutím otevřou a my budeme moci vstoupit dovnitř. Potřebovala jsem dvě věci. Sprchu a spánek..jo a taky pořádný kafe. Takže vlastně tři věci.

Když se dveře s dalším, mé uši drásajícím, pípnutím otevřely, rozprostřela se před námi dlouhá chodba a několik dveří. Vyšla jsem směrem k našemu společnému pokoji, který máme se Stevem. Nevěděla jsem, jestli tam bude či ne, protože mi všichni stačili zmizet dřív, než jsem si stihla vylít srdíčko mému mazlíčkovi.

Dobelhala jsem se k pokoji a chytila jsem za kliku. Puma už nedočkavě přecházela ze strany na stranu a občas zavrčela. Mám takový dojem, že má hlad a já budu muset sehnat kus masa, aby nakonec nesežrala mě nebo Stevovy nohy.

Otevřela jsem dveře a vstoupila jsem do éteru pokoje, mezitím, co se puma začala hrnout do dveří a skoro mne porazila. Myslím, že jsem ji neměla pojmenovat Nemessis, chodící černej tank by k ní seděl víc. V pokoji nikdo nebyl. Poslala jsem pumu, ať si někam lehne a sama jsem znovu zamířila do Stevovy skříně. Měla bych si koupit vlastní oblečení.

Otevřela jsem velikou skříň z dubového dřeva a zašmátrála v ní pohledem. Popadla jsem jedny černé volnější tepláky a šedé triko, které by měl Steve normálně upnuté na těle, ale já ho budu mít hezky volné a pohodlné. Je výhoda mít někoho, komu můžete krást oblečení. Zvláště pokud je na takový svalouš a vy ho pak na sobě máte volné jako pytel na odpadky.

Přešla jsem z ložnice do pokoje, až nakonec jsem opět skončila v koupelně. Zavřela jsem za sebou dveře a pro jistotu jsem zamkla, jelikož jsem nechtěla riskovat dalšího Stevovo přepadení.
Sundala jsem ze sebe ty smradlavé hadry a automaticky jsem si rukou chtěla pročísnout vlasy.
Když se mi v nich ruka zasekla a já si skoro vytrhla polovinu mé černé hřívy, po pěti minutovém vymotávání ruky ven jsem usoudila, že to nemá cenu. Zalezla jsem do sprchy a očima jsem přejela mýdla a šampóny. K mému obrovskému překvapení,
zde bylo i dámské sprchové mýdlo a taktéž šampon.

Díky Steve. Blesklo mi hlavou a pro sebe jsem se pousmála. Pustila jsem vodu a zřejmě ani ne sekundu na to se ozval výjev a nadávky.

Za prvé. Sprcha byla v držáku a byla natočená přímo na můj obličej, takže jakmile jsem pustila vodu na plný proud, okamžitě můj obličej zmasakrovala.

Za druhé? Ta voda by se dala srovnat s teplotou vody na Aljašce. Byla ledová jak psí čumák, protože mi nedošlo, že se normálně nechává vodá odtéct, než se pod ní člověk smáčí.

Takže po nadávkách, prvotním šoku a pár trhnutí těla, které způsobila ledová voda, jsem konečně odklonila proud vody a srovnala její teplotu.

„Lepší." vydechla jsem labužnicky, jelikož se teď dala voda pro změnu srovnat s teplotou lávy, která právě teď vytekla na zemský povrch. Miluju horkou vodu a nechápu lidi, kteří si dávají ledovou sprchu schválně za úmyslem otužování. To je naprostá šílenost.

Každopádně jsem se konečně po xy letech zahřála, umyla si vlasy a uvolnila se. Na pomlácené tělo to mělo perfektní účinek. Když pominu pálení každé napuchlé a otevřené rány, nebo škrábance, ztuhnuté svaly povolily a já si mohla na chvilku oddychnout. Je dost možné, že jsem právě vyčerpala všechnu vodu na základně, ale stálo to za to.

Vylezla jsem ven, osušila jsem se a hodila jsem na sebe čisté hadry. Tak nějak jsem si ručníkem povysušila vlasy, které se teď daly považovat za podobné, jako mívají čarodějnice. Byla to úleva, dát si normální sprchu a uvolnit se. Chystala jsem se teď udělat pár neodložitelných věcí. Objednat maso, zkontrolovat Natashu a vybrat si peníze.

Jakmile jsem vylezla z koupelny, skoro jsem zakopla o obrovskou hroudu, která se válela před prahem. Nemessis se ještě více natáhla a otevřela držku, aby si mohla znaveně zívnout. Přeměřila jsem si ji pohledem. Byla celá poškrábaná, pomlácená, ale i tak nejevila známky bolesti. Píchlo mne u srdce, jakmile se mi promítlo, že to byla moje vina.

Jenomže Smidth je teď po smrti a Joe je zavřený na základně, já bych teď měla být relativně spokojená, ale já stejně nejsem. Zůstává zde jedna otázka, co se týče mých rodičů, musíme vůbec zjistit, co měla obilná zlotřilá organizace za plán, Fury o mé přítomnosti doteď nemá ani tucha a já? Snažím se nezhroutit.

V tom, jakoby ve mě hrklo. Úplně jsem v tom zmatku zapomněla na Margaret. Kde asi teď lítá?

Došourala jsem se šnečím tempem do kuchyně a dala jsem vařit vodu na vytouženou kávu, kterou jsem neměla bůh ví jak dlouho. Z druhé strany kuchyně stál menší kuchyňský bar, na kterém ležel notebook.

Natáhla jsem se k němu a otevřela ho. K mému překvapení, byl zapnutý. Sjela jsem pohledem po obrazovce a ihned jsem se zamračila. Steve si zřejmě chystá koupit druhou motorku, soudě podle mnoha inzercí na načtené obrazovce.

Prokřupla jsem si prsty. Vyhublé prsty pokryté šrámy začaly automaticky létat po klávesnici. Dostala jsem se na stránky jedné z bank, která slouží lidem jako jsem já. Je to zdlouhavý řetězec kontaktů a zdrojů.

Vlastně je to něco jako tajná dodávková služba jídla. Akorát se místo jídla převáží zbraně, peníze a rukojmí. A já se, krom peněz, rozhodla zaúkolovat mého starého známého ještě několika kily hovězího masa. Vše je naprosto utajené, vláda se o této bance nikdy neměla dozvědět a samotná banka se zavázala několika přísnými přísahami. Tím pádem nikdo zbytečně nebude vířit vodu, proč tu jsem, co tu dělám a co je vlastně tahle základna zač.

Voda na kávu se dovařila, když jsem mačkala tlačítko Enter a zavírala počítač. Prohrábla jsem si vlasy a do nosu mě praštila naprosto boží vůně meruňkového šampónu. Dodělala jsem si kávu a nakoukla jsem do lednice. Doufala jsem, že zde bude mít Steve alespoň šunku, protože jestli přijdu s hladovou pumou do obývacího pokoje, nedopadne to vůbec dobře. Jela jsem pohledem po poličkách, ale žádné maso ani kousek šunky jsem neviděla.

S minimem naděje jsem otevřela mrazák a skoro u toho upadla, jelikož by potřeboval odmrazit.

Koutek úst mi povyjel do spokojeného úšklebku, když jsem spatřila kus masa v plastovém sáčku.

„Budou hody, děvče." mrkla jsem spiklenecky po pumě, která už mi pochodovala za zadkem a netrpělivě vrčela. Chápala jsem to, musela mít hrozný hlad a já na tom ostatně nebyla jinak.

„Ehm..Steve nemá ani mikrovlnku?" obrátila jsem se beznadějně kolem dokola se zjištěním, že nemám svému mazlíčkovi jak maso rozpustit. Nemessis ke mne došla a začala okusovat maso, které bylo stále v plastovém sáčku. Prudce jsem se ohnala, abych ji věc vytrhla z huby. Pak jsem se na ní naštvaně podívala, ale pevný pohled mi ani chvilku nevydržel.

„Já vím..máš hlad..jenomže já to prostě nemám jak-" koutky se mi stáhly do malého, zlotřilého úsměvu. Jsem geniální. Položila jsem kus masa na linku a šla jsem si to rychlým krokem rovnou do koupelny, přímo za nosem. Po tmě jsem udělala v koupelně pár kroků a sáhla jsem na místo v úplném rohu malé místnůstky a nahmatala jsem malý kovový držák a v něm. a to se podržte, fén na vlasy.

Agentka Hydry si nevybírá..

Popadla jsem ho do ruky a pár sekund na to už jsem strkala kabel do zástrčky nad kuchyňskou linkou. Prstem jsem sjela po straně fénu a kuchyní se ozval hukot. Z fénu šlo příjemné teplo, které jsem namířila přímo na promrzlé maso.

* o tisíce let později *

Nad světelným paprskem levitovala menší, kosmická loď, která ve sobě nesla dva mimozemské příslušníky. Sesedla na zem a její mohutné dveře se s utíkající párou otevřely. Na povrch země, tak, jak si ji už jistě nepamatujete, vstoupili dva mladí muži. Jeden z nich, zřejmě starší, se podrbal ve svém mimozemském obleku a konstatoval, že je mu těsný v oblasti zadních partií.

Ozval se výbuch. Oba dva se tím směrem rozeběhli a tasili podivně zkroucené zbraně, které dokázaly vystřelit takové energetické výboje, že i staré Ásgardské žezlo je proti tomu hračka pro děti od tří let. V jejich očích se odrážel výbuch jedné z levitujících budov. Běželi po speciálním odpruženém chodníku, který pohlcoval špatný vzduch a smog této doby.

Jeden z mužů, ten mladší, se prudce obrátil s vyskočil. Otočil malým kolečkem, jenž se mu tyčilo na ruce a díky němu se zpod jeho chodidel vynořily trysky. Zůstal ve vzduchu a s jedním povzdechem se odebral přímou čarou vzduchem k místu otřesu.

Ozval se otřes druhý, hned poté, co k prvnímu požáru muži dorazili. Starší muž se také dostal do vzduchu a tasil dlouhou zbraň, která se začala s mimozemským kvílením nabíjet.

Vystřelil z ní objemný kužel světla a pěny, která začala požár hasit. Budova byla v plamenech, začal se ozývat křik nebohých lidí uvězněných uvnitř.

„Matte, je čas zachránit toto ubohé lidstvo!" křikl hrdinsky mladý muž a vyletěl vzhůru, aby si budovu důkladně změřil pohledem.

„To je ta největší kravina, co sem kdy viděl!!" zakřičel opruzele Stark a jedním šmátnutím pro ovladač vypnul velkou, plazmovou televizi.

„Starku!" vykřikli jsme všichni najednou a pobouřeně jsme se po něm podívali.

„Vždyť to je pitomost! Ten člověk vypadá jak z vylepšený doby devadesátek a ten druhej mele samý, chytrystcký kecy!" mávnul rukama a pak zabručel „Jdu pro Whiskey.."

„To víš Starku, ne každý má tolik mozkové kapacity na to, aby vstřebal tak obsáhlý film Jima McLowera..." mykl Clint rameny a donutil mne tak, se ušklíbnout.

„Myslím, že moje kapacita je na bodu mrazu.." vydechl Pietro Maximoff přebytečný vzduch z plic a natáhl se pro skleničku coca-coly.

Steve, který seděl naproti mě se pousmál a zakroutil hlavou. Taky mi na tváři hrál úšklebek, kdo by řekl, že budu po tom všem koukat s Avengerama na sci-fi filmy. Natasha, která seděla kousek od Steva a narozdíl od nás všech se filmu skoro vůbec nevěnovala, po mne těkala nenápadně pohledem. Je to už pár dní, po incidentu v základně a zachránění mých přátel.

Smidth se válí už nějaký ten den v laborce, Joe sedí v base dole v přízemí a Natashu Romanoff se mi tehdá podařilo zachránit jen tak tak..

* Flashback *

„Doktore Bannere, ona kolabuje!" začal křičet Clint, který každou chvíli běhal od monitoru k monitoru a zároveň Natashe otíral čelo.

„Max, celkem by se hodilo, kdyby už jsi se rozhoupala!" upozornil mne nervní Banner a těkal mezi mnou a Natashou pohledem.

Ona kolabuje..Ona kolabuje a já ji mám zachránit, jenže ani pořádně nevím jak.

Stojím na zemi jako přikovaná a sleduji to. Nedokáži se hnout, i kdybych chtěla. Rosolovité nohy se mi klepou a všechno slyším jako přes sklo. Duchem jsem nepřítomna, vybavují se mi další a další vzpomínky..Natasha umírá. Natasha umíra a já ji mám zachránit.

„A já ji mám zachránit.." zašeptám pro sebe, zírající na její vysílené tělo.

„Max!Ona tu umře, pokud něco neuděláme!" začal se mnou třást doktor s naprostým šílenstvím a hrůzou v očích. Ona umírala a pro něj znamenala všechno. Já i mám zachránit.

„Zachránit.." vyšlo z mých úst nepřítomným hlasem.