Stále nade mnou ležel a líbal mne. Rukou přejížděl po mém boku a se zavřenýma očima pokračoval v tom, co dělal už skoro pět minut. S jemným mlasknutím jsme se od sebe odtáhli, aby jsme na nabrali vzduch. „Au.." zaúpěla jsem, když omylem zavadil rukou o postřelenou nohu. „Promiň." vyhrkl ihned a na chvilku se odtáhl.

Tomu říkám romantika..

„Nevím, co bych dělal, kdyby se ti něco stalo." promluvil, o dost hlubším hlasem, Steve a lehl si na bok vedle mne. Ruka mu jemně sjela z boku na můj trup, kde ji také nechal. Koukla jsem na jeho ruku a on to bral jako jasný rozkaz o tom, že ji má stáhnout zpět. Chytila jsem ji a vrátila jsem ji zpět. Jeho dlaň hřála, příjemně. Mokré oblečení se nám lepilo na tělo a mne začala být zima. Noha se také nepřestávala ozývat a ta lehká dávka endorfinů ránu opravdu nezahojila, jak to v romantikách bývá..

„Musíme najít ostatní." šeptla jsem směrem k němu a posadila se do pode mnou mokré trávy. Tělem mi projela další vlna bolesti a Steve po mne začal házet jeden starostlivý pohled za druhým.
Steve se zvednul a opatrně mne chytil za paži. Bylo to zvláštní, když najednou nebyl můj nepřítel, tak jak tomu bylo na začátku, ale vlastně, a to doslova, můj přítel. Nehodlala jsem náš vztah prozatím nějak označovat nebo určovat, ale věděla jsem, že to u pár minutového líbání rozhodně neskončí.

Jakmile mne zvedl, chytil mi ruce těmi svými a zadíval se mi znovu do očí. Bylo mi v tu chvíli jedno, že nás zřejmě Avengers někde hledají a jsou celí zoufalí z toho, že se nám něco stalo, ale bolest v noze, která se opět začínala probouzet..a vlastně celé moje dobité tělo, mne zanechávalo nervózní.
„Nikdy jsem nevěřil, že tohle někdy ještě prožiji.." odmlčel se a koutek úst mu vyjel vzhůru. Nebyla jsem na tom jinak. Ten pohled jeho očí. Nedokážu to popsat. Jen jeho oči dokázaly popsat jeho celého. Podle očí bych poznala, co se mu honí hlavou, co udělá..podle očí jsem poznala, že to myslí vážně. Že to, co se stalo rozhodně nebyl zkrat a nával náhlých emocí.

„Já tohle nikdy neprožila, možná jsi na tom ještě dobře." uchechtla jsem se letmo a zadívala jsem se na vrtulník, který se už kompletně potápěl. Spíše už potopil, na hladině plavalo už jen pár plastových věcí, nebo věcí, které se na hladině udržely. Kolem rybníka, nebo jezera, se rozprostíral hustý les a v dálce bylo vidět rozprostřené pohoří. Sem tam zafoukal vítr, což způsobilo spolu s mokrým oblečením záchvěvy chladu a husí kůži.

Steve se mé poznámce usmál a vztáhl k mému obličeji ruku. Palcem sjel přes pár šrámů až na bradu, kterou chytil mezi palec a ukazováček a pak mi ji zvedl alespoň částečně do jeho úrovně. Sklonil ke mně hlavu a jemně se rty dotkl těch mých. Bylo to jemné, plné něhy, jak by řekly fifleny z pobřežní hlídky, ve které hrál ten známý sexy herec.

Ale přiznejme si, ani ten herec v tu chvíli na Steva Rogerse neměl a nejspíše už nikdy mít nebude. Vjela jsem mu rukou do vlasů a prohrábla jsem mu je. Vůbec jsem se toho pocitu nemohla nabažit. Pak jsem to samé udělala i s narostlejšími vousy. Ke konci ruka skončila na jeho zátylku, na kterém bylo cítit, jak se Steve pohybuje.

„Tak takhle to je, jo?" vytrhl nás z intimní chvilky mne známý hlas. Odlepila jsem se od Steva a šlehla jsem po narušiteli pohledem. „Pietro!" svraštila jsem obočí. Steve mi chytil boky a nepřítomně mi zaryl hlavu do ramene. Muselo to vypadat komicky. Zřejmě se pokoušel o ten známy trik se zmizením, ale pokud toho chtěl docílit takhle..úplně nevěřím jeho magickým schopnostem.

„V klidu. Bude to tajemstvíčko." zakřenil se, když k nám normálním krokem došel. „Jestli jste spolu chtěli být sami, nemuseli jste kvůli tomu zbořit základnu Hydry a zburcovat tým." utrousil ještě, když si zakládal ruce v bok a prohrabával si u toho světlé vlasy. Steve se napůl zklamaně odtáhl a pustil mne. „Týme, našel jsem je, posílám polohu a bude to chtít nosítka." ohlásil Pietro do komunikátoru.

„Vezmu ji sám." vyrušil ho ihned Steve. Pietro se na něj nedůvěřivě podíval a pak s protočením očí znovu komunikátor zapnul. „Tak prý nebudou třeba." řekl jakoby nic a jasně jsem viděla, jak u toho Stark kroutí očima. Než jsme stačili cokoliv jiného říct, už zde všichni byli. Stark a Wanda letěli vpředu a za nimi šli ostatní. Kdo chyběl, byl Clint, Natasha a také doktor. Proč tu nejsou? Blesklo mi hned hlavou.

Jakmile k nám dorazili, Stark nechal odklopit masku a přelétl nás dva pohledem. Pak se intuitivně ohlédl tam, kde se před pár minutami potopil vrtulník.
„Našli jsme Smidtha." ohlásil se zahořklým úšklebkem. „Ale kde je?" nakrčil čelo Steve a rozhlédl se, jestli ho náhodou nepřehlédl.

„V jetu. Jeho tělo si podá SHIELD v laborkách." zabručel mírně nasupeně. Oba dva jsme se po všech dívali nechápavými pohledy. „On je.." nechala jsem větu ztratit do prázdna. „Mrtvý." řekl jakoby nic Stark, ale v jeho hlase snad všichni poznali tu hořkost. Proč, to nevím.

„Podle všeho se mu neotevřel padák." ozval se Bucky a zahodil zbraň do trávy, do které si i po chvilce sedl.

„Co tvá noha?" nakrčil čelo, jakmile si mého zranění všiml. „Postřelená..zvládnu to." přikývla jsem sebejistě. „O tom dost pochybuju.." ozval se Pietro.

Stark ke mne přišel, stále navlečen v kovovém obleku. Přejel zranění pohledem a pak k němu natáhl kovovou ruku. Pokud mi teď nohu ustřelí, skončila jsem se všema Avengerama.
Z jeho ruky, kterou měl zatnutou v pěst, začal vyzařovat modrý, sonický paprsek. Nohu mi pokryla bílá pěna čehosi.
„Zastaví to další krvácení a funguje to i jako stabilizace..Banner už pak udělá své." dovysvětlil a znovu se odebral někam více do popředí.

„Není čas na polehávání, musíme do jetu, nevíme, jak dlouho to Natasha vydrží." napomenul Anthony Buckyho a nechal kovovou masku znovu spadnout na své původní místo. „Vydrží?" řekli jsme oba dva se Stevem najednou a vzájemně jsme se po sobě podívali. Jako blesk mi najela opět tíživá minulost a touha zjistit, kdo jsou moji rodiče.

Všichni mlčeli. Deptalo mne to náhlé ticho. Tak moc.
„Tak mluvte sakra.." zavrčela jsem nevrle, až jsem se sama podivila a očividně jsem nebyla jediná.
Stále mi nikdo zřejmě nebyl ochoten nic říci.
„Schytala to. Clint ji nesl do jetu, Banner je u ní." řekl Bucky, pohledem stále zabodnutým do trsu trávy. Natáhl ruku a pár stébel ze země vytrhl.

„Čím rychleji se tam dostaneme, tím lépe pro ni." utrousil stroze Stark z obleku a jeho robotický hlas se tak rozezněl kolem. Probodla jsem jeho oblek pohledem. Napřímo a sama nevím proč. Vytáčelo mě, jak se snažil být stále nad věcí. Jak se snažil stále vést celý tým a být jeho středem. Nebýt jeho peněz a ega, nikdy by se k Avengerům nedostal.

„Čas jít." prohlásil urychleně Pietro a sám se vydal v čele nesměle do lesa, který vypadal jako z typického hororu. Všichni se otočili jeho směrem a pomalu se rozešli. Krom Buckyho, který se před tím musel samozřejmě zvednout..Chtěla jsem se také rozejít, ale po prvních dvou krocích, při kterých mne Steve stále letmo podpíral, mi došlo, že to vážně nepůjde.

Byť jsem chtěla nebo ne, ocitla jsem se na Stevovi hrudi. Znovu. Držel mne svalnatýma pažema pod koleny a pod zády a já svou ruku položila na jeho hvězdu, která svítila na mokré uniformě. Klišé.

„Proč tě to tak vzalo?" zeptal se z ničeho nic, když se mnou přelézal pár poházených větví.
„To je jedno.." přivřela jsem oči a snažila jsem se znít co nejvíce v klidu. Spíše to znělo jako bych měla každou chvíli umřít na fyzické a psychické vyčerpaní, takže mi to samozřejmě nevyšlo a Steve na chvíli zpomalil, aby se spolu se mnou na hrudi dostal na konec průchodu partičky podivínů.

Zastavil se. Sklonil ke mně hlavu a nesouhlasně zavrtěl hlavou, až se mu ještě mokré kadeře zavlnily. „Není to jedno. Viděl jsem, co to s tebou udělalo." vyčkával na mou odpověď, která se stále nedostavovala. Stále jsem nehnutě s rukou na jeho prsních svalech čuměla někam za něj a přála si, aby toho nechal, protože první manželskou hádku jsem rozhodně neplánovala pět minut po prvním kontaktu. „Tak bude to?" nadzvedl obočí.

„Nemám tušení, co ode mne chceš slyšet Steve." řekla jsem, dělající, že mne vlastně celá situace vůbec nezajímá. Pravda byla samozřejmě někde jinde. „Max." zvýšil hlas opatrně Steve. Ne hrubě, spíše výhružně, jakoby vyjadřoval své postavení v tuto napjatou chvíli. „Nech toho." řekla jsem.

„Nenechám." odvětil ihned. „Musíš mít vždy poslední slovo?" zvýšila jsem hlas pro změnu já a zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do tváře.

„Čím dřív to řekneš, tím lépe pro všechny." odrazil mou obranu znovu a byl připraven to zopakovat. Už od mala nesnáším, když se někdo vyptává na mé problémy a snaží se do nich nasadit.

„Tohle není záležitost pro všechny." odsekla jsem a zavrtěla se. Jeho dotýkání mi začínalo opět lézt v tuto chvíli na nervy. „Tak pro koho?" zmírnil opět hlas, čímž mne překvapil. Zřejmě mu konečně došlo, že po zlém by to dopadlo hodně špatně. Mlčela jsem. „Max.." odmlčel se a já čekala nějaký sáhodlouhý proslov o lidské cti a ctění morálních práv všech živých i neživých bytostí na zemi.

„Prostě jen nechci, aby jsi na něco musela být znovu sama. Teď už nemusíš být.." změkl mu okamžitě hlas. Já také nebyla daleko od vyměknutí.
Co to se mnou kruci je? prolétlo mi hlavou, když jsem se trhaně začínala nadechovat. Steve už žádnou odpověď pravděpodobně nečekal a tak se s tichým povzdechem opět vydal vpřed. Chvíli mi trvalo, než jsem se vůbec odhodlala to říct nahlas.

„Natasha.." vypadlo ze mě naprosto bez významu. Steve svraštil obočí a párkrát zamrkal, aby se ujistil, že slyšel dobře. Jednoznačně čekal na pokračování s opravdu se ho po chvilce dočkal.

„Má nejspíš dítě." koukla jsem na něj z pod řas. Skoro mne upustil na zem, jak se vyděsil.
„Cože?!" vyjekl a vykulil oči. „V jakém je proboha měsíci?!" začínal vyšilovat a různě se mnou přitom házel, až to začínalo být silně nepříjemné.

„Proboha, přestaň sebou tak mlít, nebo se radši dobrovolně odplazím až k jetu sama!" vyjekla jsem frustrovaně. Okamžitě toho nechal a musel chvilku zhluboka dýchat, aby to zvládl vstřebat.

„Už je přes dvacet let po porodu.." protočila jsem očima. Steve se zastavil uprostřed další věty plné panikaření. S pootevřenými ústy mi začal skenovat obličej, jakoby si myslel, že si z něj střílím.

„Jsi si tím jistá?" zeptal pochybovačně. „Trochu.." přiznala jsem se sklopeným pohledem. „A ty víš.." polkl nahlas..
„Kdo by to mohl být?" zašeptal a rozhlédl se ostražitě kolem.

Dělá si srandu?

„Možná.." přiznal jsem a v duchu se fackovala, protože říkat mu to byla jedna další chyba, kterou si na svůj životní list zapíšu. „Kdo?" pokračoval.

„Proboha..to ti to vážně nemyslí, nebo ze mě máš dobrej den?" nakrčila jsem čelo.

„Co tím myslíš?" zasekl se, protože se chtěl znovu rozejít, ale má slova ho zastavila.

„Steve.." protočila jsem očima a tím jsem mu dala takovou tu poslední, opravdu poslední šanci a prosbu, díky které bych mu to nemusela říkat.
Stále na mne koukal jako na svatý obrázek. Občas si říkám, jak může být tenhle člověk Avenger..

„Já jsem to dítě."

Steve úplně celý ztuhl. Jeho oči byly z ničeho nic tak chladné, až jsem se začínala děsit. Jeho dotyk, jakoby byl z ničeho nic úplně cizí. Sklopil ke mně hlavu. Oči zabodl do mého obličeje. Koukl mi do očí, sjel pohledem i rysy mého obličeje. Bylo to zvláštní. Hrozně moc dlouho nemluvil. Avengers už museli být daleko, zřejmě si ani nevšimli, že jsme se odpojili.

„Jak dlouho...Jak dlouho to víš?" promluvil, znovu o dost hlubším hlasem, než tomu bývá obvykle.

„Nevím..mám tušení."
Pokrčila jsem rameny a ohrnula jsem spodní ret.

„Tak tušení.." povzdechl si. V jeho hlase bylo slyšet něco, co mnou na chvilku hnulo. Opovrhal mnou.
Nebral to vůbec vážně.

„Tak proto tu jsi?" semkl rty do úzké linky.
„Proto jsi se k nám přidala? Protože jen toužíš po tom, zjistit něco o tom, kdo je tvá matka a natrefila si zrovna na Natashu, protože ti to říká tvá intuice?"

Zněl spíš zoufale, než vytočeně. Hrklo ve mně. On to myslel vážně! „Ale vždyť já přece.."

„Radši mlč.." vzdychl ještě než jsem stačila něco říct.

Kam zmizel ten Steve? Ten citlivka Steve?
„My se nemůžeme řídit svou intuicí. My jsme Avengers. Naše osobní věci jdou často okamžitě stranou, my si nemůžeme dovolit, řídit se svými pocity, chápeš?" Znovu se zařadil k jeho normální tónině hlasu a přidal do kroku.  Nálada mu začala přeskakovat jako krevní tlak Furyho při pohledu na mou osobu.

„Asi byla chyba se do Avengers přidávat." řekla jsem po chvilce ticha, kdy se Steve, stále se mnou v náruči, rozešel zpět za ostatními.

„Omlouvám se." vypadlo z něj najednou. Bylo to jako zmatená jízda na kolotoči. Chvíli nahoru, pak dolu a pak se vozík utrhne a vy skončíte v bazénku s balónky.
Zamrkala jsem a s nechápavým výrazem jsem k němu zvedla opět hlavu.
„Neměl jsem takhle vybouchnout, chápu tě." vzdychl nakřáple. Bylo na něm vidět, jak je unavený. Ostatně, to jsem byli nejspíše stejně všichni.

Zloba z mého těla ihned vyprchala také. Normálně bych řekla, že na mne jdou měsíčky, ale díky séru a dalším pokusům, které zmrvili mé tělo je to skoro nemožné. „To je v pořádku." šeptla jsem k němu.

Sklonil se a za pochodu mi vlepil letmou pusu do vlasů. Trhaně jsem vydechla. Trvalo sotva dalších pár minut a už jsme byli opět u celé skupiny.
„Super, už jsme konečně všichni." prohlásil arogantně Stark z popředí.

„Víš, že když můžu, dát ti pěstí!" pokusila jsem se zvýšit hlas, aby mne slyšel. Spíše to znělo jako umírající pterodaktyl.

( Red_win ví své....)

„Klídek Tears..Co bylo, bylo..Teď dát hlavně dohromady Natashu." uklidnil mne muž v kovového obleku. Myslím, že jsem nebyla jediná, koho to překvapilo.
„Co jsi udělal se Starkem ty slušňáku!" ozval se Pietro z boku. Uchechtla jsem se a Steve na tom nebyl jinak.
„Řídím se pro jednou Rogersem. Slovník je slovník.." pokrčil v plechovce rameny. To jsem se omylem zasmála i nahlas. Pak jsem teda dostala křeč do obličeje, což jsem ani nevěděla, že je možné a smát jsem se přestala. Mám jeden velký talent. Smaž se ve chvílích, kdy to absolutně není vhodné a jen vyčkávám na dobu, kdy mi někdo vrazí, protože se budu smát na něčím pohřbu. Jsem toho schopná, když se sejde náhoda s náhodou. I kdyby jsem měla dostat osmkrát křeč a devětkrát facku, stejně se začnu smát, pokud mi něco přijde vtipné..

Pietro se na mne s úšklebkem koukl a pak hlavu obrátil včas zpět, protože kdyby to neudělal, zakopl by o nástupní plošinu quinjetu.