- dva dny po napadení základny S.H.I.E.L.D.u -

Srdce mi bilo tak nahlas, že jsem se divila, že mi nevyskočilo z hrudi. Mé tělo se nekontrolovatelně v prvních vteřinách třáslo, jako kdybych prožívala zimnici. Zdál se mi sen, možná dokonce noční můra, ze kterého jsem se skoro nemohla probudit probudit. Byla jsem v S.H.I.E.L.D.u, kde se stále opakovalo to samé. Pokusy, zavření do cely a zase ty již zmíněné zákroky. Mé sny byly plné strachu a bolesti. Připadala jsem si jako pokusný králík na kosmetiku.

Svírala se mi hruď a tělem mi proudily nepříjemné vlny úzkosti.

Otřela jsem si zpocené čelo do rukávu a opřela se o hranu své manželské postele. Několikrát jsem hlasitě vydechla a znovu se pomalu nadechla. Nádech výdech, čas klidnit své srdce a dech.

Poslední dobou se mi tyto sny opakují a já s nimi nemohu nic udělat. Jsou něco jako vize nebo vzpomínka z dávné minulosti. Skříňka, která se otevírá v tu nejhorší možnou chvíli. 

Nejspíše bych měla objasnit, co všechno už vím. Jsem teď něco jako terč. Výhra nebo trofej.
Ta věc, která mi bouchla dva dny zpátky pod zadkem, byla omamný plyn. Zatím víme jen to, že mne chtěl S.H.I.E.L.D. unést. Ale proč, to nikdo netuší, nebo radši ani tušit nechce. O ztracené jednotce také nic nevíme a jediné co nám zbylo, je sérum super vojáka.

Tehdy jsem přísahala, že si jednoho dne McLee najdu a zkopu ji do kuličky. Následně ji hodím do řeky.

Promnula jsem si rozespalé oči, trochu se protáhla v sedě a koukla na hodiny. Bylo pět hodin ráno a já byla vzhůru a plná energie. To byla samozřejmě jen ironie.

U mých nohou spala Nemessis, která se ode mne nehnula celé dva dny. Zvlášť, když jsem ten první den po zásahu celý prospala. Bylo mi špatně, ty dva dny jsem blouznila, pálilo mne v krku a všichni jen tiše čekali, co to se mnou udělá.

Opatrně, abych ji nevzbudila, jsem vstala z postele a protáhla tentokrát celé tělo. Nasoukala jsem se do černého oblečení a sčesala si vlasy do culíku. Možna to bylo tím, že jsem mytí hlavy už dlouho odkládala, možná to bylo tím, že se mi prostě jen chtělo..bože, vždyť je to jen účes.

Už co jsem se vzbudila, věděla jsem, co bude následovat. Mým největším odreagováním od kruté reality, je a nejspíše vždycky bude, boj.
Popadla jsem pár mých zbraní a nožů a dala je za opasek. Potřebuji trénovat, dny od mise se krátí, kalendář se otáčí a má mise má započít už za dva dny. Přišlo mi, že nic nestíhám a dvoudenním ležením jsem ztratila tak moc drahocenný čas.

Vypadla jsem z mého pokoje, vlivem nevyspalosti jsem musela působit jako zdrogovaná, a rozhlédla jsem se po tmavé chodbě. Být tu poprvé, nahání mi hrůzu, ale měla jsem tehdy pocit, že jsem tu v naprostém bezpečí. Ale jak se to vezme..

Došla jsem k trénovací místnosti, spíše jsem se jen tak šourala chodbou, a za tmy jsem nahmatala vypínač. Zářivky zapraskaly a místnost se začala postupně osvětlovat. Naše tréninkové místnosti jsou zvukotěsné, takže i kdyby jste šli střílet v jednu ráno, nevyběhne na vás Schmidth v pyžamu, s žilkou na čele.

Nasadila jsem si sluchátka, abych si zbytečně nedráždila svůj vylepšený sluch a vzala jsem jednu z pistolí za opaskem. Vsadila jsem dovnitř hned několik nábojů, zbraň jedním pohybem odjistila a pak stačilo už jen namířit. Zbraň vystřelila a kulka zasáhla svůj cíl - hlavu figuríny. Usmála jsem se a začala jsem pálit střely rychleji.

Je to jako tanec. Euforie. Bojový tanec plný vzrušení a nové energie. Jakmile jsem začala, máloco mne zvládlo z toho transu zase probrat.

Pak jsem přidala pár prvků z gymnastiky a nakonec jsem skákala jako šílenec, dělala přemety i salta a zasahovala zbraněmi svoje terče. Odložila jsem pistole na zem a vzala jsem nože.
Otřela jsem si další pot z čela a pár vlasů, které se mi uvolnily v průběhu boje z culíku, jsem ledabyle zastrčila za ucho.

Začala jsem si zkoušet pár chvatů a pohybů. Výpadů a útoků. Vše, co by se mi mohlo v budoucnu hodit. Následně jsem nože začala házet na figuríny a zasahovala jsem postupně všechny ty vycpané panáky. Podívala jsem se na své hodinky. Bylo šest hodin ráno. Vše jsem začala sbírat, když jsem za sebou uslyšela plynulé kroky. Zvuk náhle ustal, jelikož se ona osoba zastavila. Koutek úst mi povyjel vzhůru.

„Budeš tam stát ještě dlouho?" prohodila jsem, když jsem sbírala poslední nože a dávala je zpět za opasek, který už je něco, jako moje zvrácená součást života. Součást mě a neodmyslitelná část mé výbavy. Uslyšela jsem uchechtnutí a pak ten jeho typický hlas.

„Vždycky jsi mne všimneš dříve, než stihnu cokoliv udělat," řekl trochu naoko zklamaně. Udělala jsem ladnou otočku a podívala se mu do tváře. „Michaeli, měl by ses oholit," konstatovala jsem rýpavě. Nad mou poznámkou jen vycenil bílé zuby.

Šla jsem mu naproti prohlédla si ho. Měl už na sobě uniformu a až na již zmíněné vousy, které jsem ale i tak milovala,byl upravený.

„Také jsi nemohl spát?" nadhodila jsem, když jsem se k němu dostala na vzdálenost jednoho metru.

„Mnohem radši bych spal, ani nevíš jak," přiznal podrážděně a až v tu chvíli si na něm všimla té obrovské únavy.

„Spal jsi vůbec?" nakrčila jsem čelo. Zakroutil hlavou a pobídl mne, abych ho následovala. Stejně jsem neměla nic jiného na práci a tak jsem se k němu přidala. Pomalým krokem a až nezvykle tiše jsme se dostali až do místností s laboratořemi. Cestou jsme šli oba dva opravdu celou dobu mlčky. Tohle nevěstilo zrovna nic moc dobrého, Michael jinak dokázal být slušně upovídaný, ale teď nic.

Otevřel dveře a vešel dovnitř. Dostala jsem se do místnosti po jeho vzoru a přeměřila si všechny přítomné. Stál tam Schmidt, za ním náš hlavní laborant a oba dva obrátili hlavy k nám, jen se za námi zabouchly dveře.

Už teď jsem tušila, že tohle nedopadne dobře. Viděla jsem obličej mého šéfa.
Schmidt si vzal od laboranta malou lahvičku, která se před dvoumi dny díky nám dostala k Hydře. Sérum supervojáka. Michael se postavil blíže ke mně a ostražitě pohlížel na Schmidta. Rozhodla jsem se pro jistotu mlčet.

Stála jsem tam a jen bezmocně čekala na nějaké vyjádření velitele Hydry. Schmidt došel pomalým, útrpným krokem k mé maličkosti a lahvičku mi strčil přímo před obličej. Pud sebezáchovy mi nedovolil couvnout, nebo dát hlavu dozadu. Pak se na mne usmál a lahvičku zase dal do své blízkosti.

„Slečno Tears, zkuste mi říct, co se nachází v této nádobce," zvedl ji do úrovně našich, tedy spíše jeho, očí a zatřásl s ní. Modrá tekutina uvnitř se rozpohybovala.

„Sérum super vojáka, pane," odpověděla jsem rychle a poměrně sebevědomě. Už jen Michaelův pohled mi dal jasně najevo, že moje odpověď nebyla tak zcela úplně správná.

„Ale hovno!" rozkřikl se Schmidt náhle a mne tak stačil za tak krátkou dobu vyděsit. Vykulila jsem oči a hned si mého velitele přejela podezíravým pohledem. Od kdy Schmidt mluví jako dlaždič?

Celý zrudl a na oroseném čele mu naběhlo několik žilek. Nechápala jsem, co zapříčinilo takovou rychlou změnu nálady. Ještě včera mne plácal po rameni a usmíval se, když mi vyprávěl, co všechno můžeme ještě společně dokázat.

Nyní ale zatnul pěsti a došel ke mně. Než jsem stačila říct lívanec, chytil mne surově pod krkem a natlačil mne na zeď. Michael se ho chystal ihned zastavit, ale zadržela ho partička agentů, která se tam náhle objevila. Mé ruce sjely k těm jeho a snažily se ho odtáhnout od mého krku.

Ráda bych vám nyní řekla, že jsem Schmidta porazila, dala mu na budku a stala se tak vůdkyní Hydry s Michaelem, ale realita našeho příběhu byla poněkud odlišná.

Jeho hubené ruce drtily můj krk a zabraňovaly tak přísunu vzduchu k mým plicím. To ale nebylo zdaleka vše. Usmál se a pozvedl mne do vzduchu. Za chvilku moje nohy nestačily na zem a mne zachvátila vlna paniky. Začala jsem jimi bezmocně máchat ve vzduchu a prosit z posledního dechu Schmidta o odpuštění. Po chvíli, kdy už mi byla zásoba kyslíku zcela vyjmuta, mne odhodil na zem jako kus hadru.

Mé tělo letělo vzduchem a s nárazem dopadlo na studenou podlahu. Začala jsem se zvedat, ale noha Schmidta mne opět uzemnila. Vyplivla jsem trochu krve a už teď nesnášela tu pachuť, která chutnala jako kdybyste sežrali kyblík šroubů a matic.

Rozhodla jsem se zůstat na zemi, kdyby náhodou měl Schmidt další touhu mne kopnout do břicha. Zvedla jsem k němu pouze hlavu. Byl celý rudý vzteky a klouby měl zcela bílé, od toho jak pořád držel ruce v pěst. Tohle není vůbec dobré, problesklo mi hlavou jako tvrdá rána pěstí.

„Toto, slečno Tears," hodil po mne pohledem, ve kterém bylo tolik zloby, „rozhodně není sérum super vojáka, ale naředěná marmeláda s barvivem!" vykřikl a hodil s lahvičkou o zem. Ta se roztřískala kousek od mé hlavy a střepy se válely snad všude. Rozletěly se jako bomba. A málem bych zapomněla, marmeláda taky. Držela jsem nově příchozí záchvat smíchu, kde byl způsoben zjištěním, že to, co jsem chránila vlastním tělem byla marmeláda. Krev mi tekla po bradě, ale já měla nutkání se smát..a ptáte se..Proč sakra?

Protože mi to tu vymylo mozek.

„Přijde vám to vtipné?!" vyprskl Schmidt a natočil se ke mně celým tělem. Pár rychlými kroky zdolal vzdálenost mezi námi, která se tam po čas jeho vřeštění dostala a znovu mne chytil pod krkem. Nemůže mě jednou chytit třeba za paži?

Vyzvedl mě opět do vzduchu a moje nohy sebou začaly zase automaticky máchat ve vzduchu. Marně.

„Celou misi, úplně celou misi, jste zkazila! Zničila! Posrala! Hydra se o sérum super vojáka snaží tak zatraceně dlouho a pak si sem nakráčíte vV, jako spasitelka světa a nevšimnete si, že místo séra kradete něco tak absurdního, jako je marmeláda!" křičel mi přímo do obličeje, včetně pořádné dávky slin k tomu. Něco, jako když si objednáte balíček a jako bonus vám přijde voucher. Znechuceně jsem se snažila dostat si ten hnus z obličeje.

On mne přitlačil na zeď, sklonil hlavu k té mé a já najednou nebyla schopna jediného slova. A pak se usmál a zašeptal mi do ucha: „Ještě jednou, něco takového pokazíte..a odnese to váš parťák. Chci mít to sérum u sebe hned poté, co zabijete velitele S.H.I.E.L.D.u, je vám to doufám do prdele jasné," prskl mi do ucha a odhodil mne. Sklouzla jsem se dnes již po druhé po studené zemi a s očima vytřeštěnýma jsem na něj hleděla.

„Rozuměli jsem si doufám, slečno Tears," podíval se na mne ze shora a svraštil obočí do ještě většího oblouku, bylo to vůbec ještě možné. Kývla jsem a hlava se mi sklopila k zemi. Koukala jsem na jeho špičky bot a mlčela. On odešel, vzal sebou i partu agentů a laboranty. A tak jsme tam s Michaelem zůstali sami. On se ke mně rychle nahrnul a klekl si na jedno koleno.

„Zaprasíš se," konstatovala jsem, když jsem se snažila si rukou otřít krev z obličeje. Chytil mou bradu mezi palec a ukazováček a zvedl si ji k obličeji.

„Myslím, že to je náš poslední problém," zavrčel s potlačovaným vztekem.

„Já toho parchanta zabiju," vydechl zlostně a chtěl se zvednout, ale zastavila jsem ho tím, že jsem ho chytila za paži.

„Ne," řekla jsem rozhodnutě. Pak jsem se převalila na záda, zadívala se do stropu a nadneseně prohlásila: „Zabijeme ho oba."

„Teď už mluvíš jako Max Tears," pousmál se na mne povzbudivě a začal mi kapesníčkem stírat krev z obličeje. Odstrčila jsem jeho ruku a zvedla se na vlastní nohy. Usmála jsem se na něj a hlavu si opřela o jeho rameno. Ruce sklouzly k jeho najednou tak moc ztuhlému zátylku a já se o něj plně opřela. Ani za to nemohly tolik ty těžké nohy, ale spíš to, že jsem prostě chtěla a potřebovala, aby mi byl nablízku.

- Steve Rogers, hlavní základna S.H.I.E.L.D.u -

Hned poté, co jsme se všichni dozvěděli o napadení menší základny S.H.I.E.L.D.u, to tu všude ožilo. Agenti zde běhali jako by jim po zadkem hořelo, Hillová každou chvíli běhala mezi chodbami a křičela na mne: „Pane Kapitáne, rychle se mnou. " nebo „Kapitáne, Fury vás chce ihned v kanceláři."
Vždy jsem se okamžitě sebral a k Furymu do kanceláře naklusal.

Nyní jsem stál v menší místnosti, do které neproudilo moc světla. Mé oči se upíraly na Natashu, stojící u pevně připevněného stolku ve výslechové místnosti. Upírala svůj pronikavý pohled na muže před sebou a postávala opřená z opačné strany stolu, než byl onen muž. Ten muž, byl jeden z agentů Hydry, které se nám podařilo zadržet při vpádu jednotky jisté Max Tears do naší menší základny. Furyho rozkazy zněly jasně.

Zadržet pár agentů a hlavní velitelku, Tears. Tu i se zbytkem agentů přivést sem a vyslýchat.

Další úkol byl, odvolat většinu ochranných jednotek na základně, aby měla skupinka zločinců snadnější přístup do budovy. Následně měla naše špionka, Elizabeth, za úkol přilákat na ně naši pozornost a my je tak měli snadněji zadržet. Ovšem ta dívka, spolu s jejím společníkem, se hravě dostali do budovy. S tím nikdo z nás nepočítal, nebo ani počítat nechtěl. Pravé sérum jsme samozřejmě vyměnili za falešné a naivně jsme doufali, že nám vše vyjde hladce. Ale jak jsem již tušil, s Hydrou nebude nic tak lehké, jak se zdá.

Podařilo se nám tedy zajmout agenty, ale jejich velitele ne. Následně se při transportu otrávili čtyři Kyanidem, a tak nám tu zůstal jen on. Nyní se z něj Natasha snažila dostat všechny potřebné informace, ale muž se ani trochu netvářil, že by chtěl spolupracovat.

„Notak chlape," zadívala se mu Natasha upřímně do tváře. „Budete moct být volný, budete na svobodě..Jediná věc, co po vás chci je, abyste mi řekl pár informací, nic víc," usmála se na něj a blíže k němu přistoupila. Jejímu šarmu by málokdo odolal, vždycky dostala to, co chtěla. Ovšem ne teď.

On se jen pobaveně uchechtl a plivl ji na botu. Natasha se podívala pomalu na svoji botu, jakoby si přála, aby se ten zmetek netrefil a pak svůj pohled opět obrátila k vyslýchanému. Napřáhla se a vlepila mu pěstí. Byl jsem lehce zaskočen. Natashu sice znám moc dobře, ale nepamatuji si, že by někdy třískala ty, co vyslýchala.

Něco na něj prskla rusky a odešla z místnosti. Agent Hydry vyplivl krev a zacloumal řetězy na rukou. Natasha vešla ke mně do místnosti a opřela se o malý pult, který stál kousek od výhledu na výslechovou místnost. Obrátila hlavu směrem ke mně zadívala se mi do očí.

„Nic z něj nedostanu, je to blbec," zakroutila hlavou a pak mi ještě poslala povzbudivý úsměv, než zmizela pryč. Naposledy jsem se podíval na toho muže, jenž mi hýbal žlučí už od rána a vylezl jsem z místnosti. Ráznými kroky jsem došel před Furyho kancelář a bez zaklepání jsem vlezl dovnitř. Nick seděl na své kožené židli, v celé své majestátní kráse. Plášť mu dramaticky povíval ve větru, který se sem dostával zpoza oken. Páska přes oko byla jako nová a pleš vševědoucně zářila. Upíral na mne své hnědé oko a ruce semknuté k sobě si položil na stůl.

„Odmítá spolupracovat," objasnil jsem Furymu svůj příchod a přešel jsem blíže k jeho stolu. On jen mlčel, oko upřené někam ven, na New York.

„Doveďte k němu Maximoff," pokynul mi rázně a otočil se na židli směrem k výhledu. Sice jsem Wandu do těchto věcí velmi nerad zatahoval, ale nyní si to situace začínala žádat.

Otočil jsem se na patě a mé nohy vedli rovnou k místu, kde by se Wanda mohla nacházet. Zvláštně tichou chodbou se linul zvuk klapotu mých obyčejných černých bot a v mé hlavě to jelo na plné obrátky. Už teď jsem tušil, že to bude proradně velké bum a od Max Tears bychom všichni měli čekat mnohem víc než si myslíme.

Jak jsem předpokládal, byla s Visionem na terase. A já jsem tam vpadl v nejhorší možnou chvíli. Byli k sobě nalepení a líbali se. Vision Wandu držel za pas a přitahoval si ji k sobě, Wanda měla svoje ruce kolem jeho krku a oba byli ve svém světě. Hned jak jsem tam vkročil, chtěl jsem se otočit a zase odejít, ale nestihl jsem to. Wanda si mne všimla a s vyjeknutím se od Visiona okamžitě odtrhla

„Steve?! Co tu děláš?" vyhrkla překvapeně a ihned začala si uhlazovat rozcuchané vlasy. Vision se narovnal, svou ruku opět položil na Wandy pas a vyčítavě se na mne podíval. Já jsem ale odvrátil zrak k Wandě, která čekala na mou odpověď.

,„Fury potřebuje... tebe potřebuje, abys přišla. Vyslechnout toho z Hydry," vysoukal jsem ze sebe a sám byl překvapen mým chováním. Vzbudila se ve mne snad opětovná lítost kvůli Peggy? Nebo sem prostě byl jen takový podivín, že jsem se nemohl vydržet koukání se na líbající se lidi?

Měl jsem snahu ještě něco omluvného říct Visionovi, ale usoudil jsem, že bude lepší mlčet a odešel jsem co nejrychleji z místnosti. Hned za mnou přiklusala Wanda a připojila se ke mně.

„Promiň Steve, bylo to, bylo to trapné," zakřenila se a zastrčila si pramínek vlasů za ucho. Kývl jsem, ale mé myšlenky byli již dávno jinde. Ta dívka, říká si Max Tears..mi způsobuje nemalé svírání žaludku. Nikdy jsme nebojovali proti ženě, natož dívce. Vědí vůbec ostatní Avengers, že za tím vším stojí nejspíše ona? Dívka,která se vynořila ze stínu. Dívka, o které dříve nikdo ani netušil a zničeho nic se z čista jasna objeví a bourá S.H.I.E.L.D. jako budovu z lega.