V tom jakoby se Michael probral. Vstal, z opasku mi vzal jednu zbraň a na Smidtha zamířil. Vystřelil. Ne jednou, vystřelil několikrát. Jednotlivé střely působily takový hluk, až mi pulzovalo v uších.

Tímto, si Michael vybíjel veškerou zášť a zlost k oné osobě. K Johnatanu Smidthovi, člověku, který by si zasloužil shořel v ohni.. Měl na tváři takový bezcitný výraz, že jsem se ho v tu chvílí i lekla. Ještě větší záchvat paniky jsem dostala, když zbraň otočil ke mně.
„To snad od prdele nemyslíš vážně?" vydechla jsem a vykvikla, protože jsem si rukou zavadila o stehno.
Jeho výraz se ale neměnil. To mne jako nyní zastřelí? Po tom všem? Co se stalo? Co se děje?

„Á, skočila si na to!" obrátil zbraň rukojetí ke mně a pomohl mi na nohy. „Tohle ti ještě připomenu." dodala jsem, když jsem pronesla ne zrovna slušnou nadávku kvůli postřelené noze. To už je snad tradice, že kamkoliv vlezu a něco se stane, někdo mě postřelí. Naštěstí jsem se naučila bolest jakž takž ignorovat a tak mi nečiní problém se i postřelená skoro kamkoliv dostat.

„Jsem tak rád, že tě zase vidim.." vydechl úlevně a natiskl mne na své svalnaté, byť zubožené tělo.
„Nemáme moc času, musíme zmizet, než Avengers dorazí.." řekla jsem a vzápětí sebou skoro šlehla zpět na podlahu. „Avengers?" odtáhl se ode mě překvapeně. „Doufám, že jsi neudělala to, co jsi myslím, že jsi udělala." zamračil se a založil si ruce na prsou. „Měla jsem vás dva nechat umřít?" zamračila jsem se také a opřela se o stůl.

„Možná bych radši umřel než-"
„To je jedno, musíme vypadnout." vpadla jsem mu do řeči. „To není jedno..to je-" „Mlč sakra a pojď." protočila jsem oči a začala se belhat ke dveřím. Ani jsem nestačila vyjít, ba jen strčit nos na chodbu a skoro jsem o něj přišla. „To mi chybělo." šeptla jsem si pro sebe otráveně. Doufám, že Avengers tu budou co nejdříve to půjde.

Dotkla jsem se prsty kovového rámu dveří a nadechla se. „Co to děláš?" nakrčil čelo Michael.
„Hraju si na Winx club." protočila jsem oči. Stiskla jsem hranu futra a vydala ze sebe další elektřinu.
Po zdi proud putoval až k agentům a následně na ně
,jako na silné vodiče, přeskočil. „Od kdy tohle do hajzlu umíš?" rozmáchl se Michael rukama a skoro mě přitom trefil do obličeje. „Od tý doby co je ze mě Avenger." prohodila jsem. Myslím, že právě dostal infarkt. Podíval se nejdřív na mě, pak na sebe, následně na pumu a pak znovu na mě.

„Cože z tebe je?" zvýšil hlas. „Nechtěla jsem, ale byla to moje jediná možnost." podívala jsem se na něj omluvně. „To jsi nás měla radši nechat umřít." odfrkl si. „Buď zticha!" okřikla jsem ho podrážděně.

„Jdeme." oznámila jsem a následně zavítala zpět na chodbu. „Co chceš jako dělat?!" začal opět Michael vyšilovat. „Co asi? Přežít." odpověděla jsem stroze na jeho hloupou otázku. Ozvalo se tiché no super a pak už nic. Z ničeho nic se rozezněly sirény. Poplach nejvyššího stupně. Rozeběhla jsem se i přes bolest dál. Cestu nám zastoupily desítky dalších lidí.

Do ruky jsem pevněji chytila AK4 a Michaelovi jsem podala mou pistoli. Kývl na náznak díků a okamžitě si přebil. S řevem jsme se na ně vrhli. Nemessis také nešetřila zvukovými projevy a vojákům se tak rozklepaly kolena dříve, než jsme k nim stačili dorazit. Skočila jsem na zeď a odrazila se od ní. Dva jsem svalila k zemi a Michael ihned dva postřelil. Skopla jsem ze sebe jednoho a následně ho postřelila. Jiný muž mi z ruky doslova vytrhl zbraň a udeřil mne s ní do postřelené nohy. Bolestně jsem zařvala a praštila ho loktem do obličeje. Vyšvihla jsem se na nohy a okamžitě se zaklonila dozadu, abych se vyhnula další palbě směřující na mou hlavu. Půlpirueta a má pěst uhodila muže do brady. Koloutem jsem se dostala za další dva. Rukama jsem se chytila jejich nohou a vpustila do nich další elektřinu, bohužel, byla to má poslední.

Michael se zrovna s někým pral, když po mne dva skočili. Každý mne chytil za jednu paži a odtáhli se od sebe tak, že jsem byla mezi nimi, neschopna pohybu. Třetí toho okamžitě využil a zbraní mne hodil do břicha. Okamžitě zareagoval dávicí reflex a já měla co dělat, abych zde nehodila šavli. Na to ihned zareagovala moje puma a skočila po něm. Nebudu zde popisovat, co s nimi provedli, myslím, že si to každý představí až moc dobře.

V tom sem vtrhli další, tentokrát měli v ruce samopaly. Zděsila jsem se. „Musíme pryč!" křikla jsem a všichni jsme se synchronizovaně rozeběhli směrem pryč. Mířili jsme na terasu hlavní základny. V druhém patře tohoto komplexu se nacházela velká terasa, vždy prázdná. Bylo z ní vidět na většinu areálu a tak tam Smidth často chodíval.

Vběhli jsme na ni a okamžitě se natiskli za roh ke zdi. „Tak kde máš Avengers, hm?!" začal po mně řvát Michael, až jsem mu musela zacpat ruku pusou. „Buď zticha!" napomenula jsem ho jako malé dítě. Z dálky jsem uslyšela střelbu. Zadívala jsem se směrem, kudy jsem vběhla do budovy. Spatřila jsem běžícího kapitána Ameriku v závěsu s Bartonem, vdovou a Pietrem. Poletovala zde Scarlett Witch a za ní Iron man. Nikde jsem neviděla Bruce, což mne torchu znervóznilo. Buckyho jsem také nikde neviděla, zůstali snad v jetu?

Bohužel, k nám na terasu dorazili emzáci.
„Sakra sakra sakra!" zařvala jsem a jednoho, který zrovna vyběhl prudce za roh, srazila loktem k zemi a následně ho postřelila. Skočila jsem pod nohy dalším čtyřem a podrazila jim tak nohy. Mezitím, co padali jako hrušky, stihli jsme se s Michaelem zasáhnout střelami. Ohlédla jsem se po areálu a na moment mi muselo vyskočit srdce. Všude běhali agenti Hydry se zbraněmi všeho druhu. Někteří běželi naším směrem - do budovy a někteří za Avengery, kteří se zrovna dostávali přes zeď. Scarlett Witch švihla prudce rukama a kovová brána se ve vzduchu roztrhala a rozletěla na několik kusů.

„Max!" začal řvát Steve, když se začal rozhlížet. „Tady!" zařvala jsem nazpět, ale můj řev přerušila salva střel. Michael mne strhl na zem.

„Pojď, musíme znovu dovnitř." vydechl a vyskočil na nohy. Zvedl mne za paži a stále mne držíc běžel někam do hromady chodeb.

Zničeho nic se mi podlomilo koleno u postřelené nohy a já upadla na zem. To ne, to se nesmí stát! Sakra, sakra sakra! Začala jsem panikařit, zvlášť, když naproti nám začínali utíkat další protivníci. Vedle nás byla ještě jedna volná chodba, ale všichni by jsme utéct nezvládli, nešlo to.

„Michaeli?" oslovila jsem ho rychle, jak jen si situace vyžadovala. „Max?" ohlédl se ke mne, když mne znovu zvedl. Rukou jsem se opřela o zeď. Okamžitě na ní zůstal flek od mé čerstvé krve.

„Běž." vydechla jsem a navázala s ním oční kontakt. „To nemyslíš vážně.." vjel si rukama do vlasů, zpocených od tíživé námahy.

„Udělej to pro mě." snažila jsem se ho přesvědčit. Věděla jsem, že někdo z nás tu nejspíše skončí a já si byla jistá, že to za žádnou cenu nebudou oni dva, již ne.

„Vezmu to druhou stranou." snažila jsem se dál. „Sotva se hýbeš!" začal po mně znovu řvát, z toho jak byl vystresovaný. Rvalo mi to srdce, ale zároveň jsem věděla, že je Avengers zachrání, ať se stane cokoliv.
„Prostě vypadněte!" rozeřvala jsem se nazpátek, jakmile jsem se ohlédla do chodby před námi. ,,To neudělám!" začal se přít.

„Vypadni! Sakra zmiz odsud!" zařvala jsem, že se trochu pozastavili i agenti naproti nám. Michael zmlkl a skoro dvě sekundu na to praštil pěstí do zdi tak, že se z ní oloupala nepěkná vrstva omítky.
„Vy-pa-dni!" okřikla jsem ho tak hrubě a naléhavě, až se mi postavily chlupy na rukou.

Michael zařval něco, co zde snad ani nemohu říct a chytil Nemessis za obojek. Začali utíkat jinou chodbou a já se ztěžka postavila na nohy. Možná by si někdo nyní řekl, že jsem blázen, že to nezvládnu. Možná by někdo řekl, že mí dva přátelé nejsou přátelé, jelikož mne zde nechali, i přes můj výslovný souhlas. Já vám řeknu jednu věc. První odpověď je pravdivá, ale druhou bych pravou nazvat nemohla, i kdyby mi u prdele hořelo.

Dobelhala jsem se největší rychlostí, jakou jsem dokázala vyplodit zpět na terasu, kde jsem popadla jeden samopal. Chytila jsem ho pevně do rukou a začala zběsile střílet s řevem do nepřátel. Nebyli pozadu a tak jsem byla nucena skákat později za roh. Vedle sebe jsem uslyšela trysky a bleskově se otočila. Jen tak tak jsem nezahájila palbu na ironmanův oblek.

„Jdi za nima! Jsou vevnitř!" křikla jsem, aby mne bylo přes hluk slyšet. „Rogers říkal, ať se postarám o tebe." prohlásil a odstřelil pár dalších mužů.

„Je mi ukradený co říkal, jsou vevnitř a záleží mi na nich více, než na vlastním životě!" vyjekla jsem až zoufale. Bylo mi špatně. Točila se mi hlava a v krku mi znovu vyschlo. Stark něco prohlásil a opravdu vletěl do budovy. Opřela jsem se o zeď a vydýchávala další příval bolesti. Sundala jsem si mikinu a později i triko. Ne, nehodlám tu dělat striptýz.. Triko jsem natrhla a obmotala ho kolem nohy, načež jsem ji zaškrtila. Mikinu jsem hodila zpět na sebe a vběhla jsem taktéž do budovy se zbraní v ruce.

V tom, jakoby mi blesklo v hlavě. Můj pokoj, moje věci! Pro někoho prkotina..pár fotek a jeden blbý náramek, pro mne to něco, díky čemuž jsem to, co jsem. Díky čemuž jsem to já.

Belhala jsem se do pokoje, doufajíc, že nikoho nepotkám. Takové štěstí jsem samozřejmě neměla. Hned na druhé odbočce stálo hned deset ozbrojenců. Skryla jsem se za roh a popadla do ruky granát. Použít granát v patrové místnosti je něco jako dobrovolná sebevražda, ale v tu chvíli mi to bylo ukradené. Odjistit a hodit. Odjistit a hodit. Ozvala se ohlušující rána a několik druhů řevu. Vběhla jsem tam a srazila k zemi několik dalších lidí.

Vpadla jsem do dveřích mého bývalého útočiště. Mého bývalého pokoje, jenž mi dříve býval domovem. Zašpiněnou rukou jsem sáhla na skříň a otevřela ji. Zbraň jsem zahodila. Vstoupila jsem dovnitř a nahmatala tajnou zásuvku. Tahem jsem ji otevřela a vyndala z ní dvě nejcennější věci v mém životě. Fotku, kde jsem já s Michaelem a usmívám se, stejně tak i on. Další předmět byl náramek z doktorské oceli, na kterém byla zavěšena menší pistole. Vše jsem dala do kapsy a následně vystoupila ze skříně. Uslyšela jsem dusot nohou. Popadla jsem zbraň a doslova skočila do skříně, kterou jsem zavřela. Jen o chlup. Dveře se rozrazily a dovnitř muselo napochodovat hned několik mužů. Schoulila jsem se až do rohu skříně, kde jsem se snažila nevydat ani hlásku.

- Steve Rogers, ihned poté, co Max odešla -

Pozoroval jsem její vzdalující se záda. Bylo mi úzko. V tu chvíli jsem se neskutečně bál, že se jí něco stane. Tak rád bych za ni nyní přiběhl, vzal ji za ruce, řekl jí, že nic z posledního měsíce se nestalo a pak bych ji.. „Steve?" přerušil mne Buckyho hlas tak, že mi skoro zaskočila slina. Připadal jsem si jako chycené dítě, co bylo právě na bombových lahůdkách za temné noci. Co se to se mnou děje?

„Hm?" zabručel jsem, aby pokračoval, ale nehodlal jsem se na něj podívat. Bůh ví proč mi bylo trapně. Kdyby mě teď Max viděla, určitě prohlásí něco, co by nás všechny uklidnilo. Jenomže Max tu teď nebyla. „Proč jsi tak nervózní? Myslím..nervóznější než obvykle." zeptal se a já z jeho slyšel jasnou starostlivost o mou osobu.

„Nevím." zalhal jsem, i když jsem moc dobře začínal tušit, co se děje. „Proč jí to neřekneš?" vybalil na mne z ničeho nic s naprostým klidem. Hrklo ve mne a tváře mi zahořely. Krucinál. „Nechápu?" zvedl jsem obočí a založil si ruce na hrudi.

„Jsi jak malý kluk, Steve.." protočil očima Bucky, ale zároveň se u toho divně usmíval, jakoby žvýkal šťovík. „Nekoukej tak, nebo to někomu dojde!" zašeptal jsem vystresovaně. „Takže je to pravda?"

Teď jsem se nachytal. Má mě na mušce. „Jdu všechny zkontrolovat." vypadlo ze mě najednou a prostě jsem chystal odejít, Buckyho ruka na mém rameni mne zastavila. Obrátil se se k němu čelem.

Sedl jsem si na povalený strom a vzdychl. Byl jsem naštvaný sám na sebe, tohle všechno mne stejně jen rozptylovalo a já se na nic nemohl za poslední týden soustředit. Rukama jsem si vjel frustrovaně do vlasů a následně se na na Buckyho podíval.

„Chápu tě." sáhl mi povzbudivě rameno a stiskl ho.
„Je úplně jiná, než já. Je jiná, než my všichni tady." řekl jsem, hlavou zabraný do svých vlastních myšlenek. Bál jsem se o ni. Bylo to hrozně nebezpečně a ona si to vůbec neuvědomovala. Byla tak zaslepena tím vším, že jí vůbec nedocházelo, v jak velkém nebezpečí se právě nachází.

„Možná je jiná, ale je to Max. Je to jeden z nejlepších lidí co znám.." kývl ke mně znovu. Tohle celé byla jedna velká pakárna. Slabost. Touha. Nic víc. Nebo jsem si to alespoň nechtěl přiznat..

„Nemá to cenu. Stejně u nás nezůstane, zmizí jako pára nás hrncem, hned co je dostaneme ven."

„Je to nevypočitatelná žena, vždy udělá něco, co by nikdo z nás nečekal.." mrkl na mne a odešel za ostatními. „Kruci..Rogersi prober se.." zamumlal jsem si pro sebe. Vstal jsem a protáhl si paže. Sebral jsem ze země štít, který jsem zde před chvíli nechal a odebral jsem se pomalými kroky za ostatními.

„Osobní problémy už sis vyřešil?" rýpnul si Stark ihned, co jsem dorazil. Všichni na chvilku zmlkli a pozorovali nás. „Stále žádné znamení?" řekl jsem místo odpovědi, dělající jakoby nic a ignorující jeho otravnou poznámku. „Bohužel." řekla Wanda, když stále hypnotizovala oblohu.

„Jsem jedinej, kdo tuší, že se to nějakým způsoben pokazí?" podupal nohou v běžecké tenisce Pietro. Podíval jsem se na něj. Jakmile se naše pohledy setkaly, nepatrně jsem kývl k souhlasu.

Museli jsme čekat nejméně dalších dvacet smrtících minut. Byl jsem úplně vystresovaný a kdyby do mě někdo nyní šťouchl, zřejmě mu omylem jednu natáhnu. „Co se sakra pokazilo?" zaklepal jsem celý nervní do svého štítu. „Klid Steve, nejspíše jen obecné komplikace.." řekl Barton.

„Komplikace?!" vstal jsem se roztržitě. „Klid. Clint tím určitě myslel jen nějakou banalitu." zpražila ho pohledem Natasha. „Třeba rozvázanou tkaničku.." ozval se Stark, který seděl v kovového obleku na zemi a žvýkal nějakou proteinovou tyčinku.

Nat se chystala na další napomínání, ale z ničeho nic se ozvala Wanda z popředí. „Týme! Vidím světlici!" zvolala a mne tím úplně vytrhla z dalšího transu. „Jdeme! Hned!" zvolal jsem a chystal se vyběhnout. Zastavila mne Scarlet Witch v pohybu.
„Ty se musíš v první řadě uklidnit." hodila po mne pevný pohled. Uklidnit?!

„Dobře, dobře! Už jsem klidný!" zvýšil jsem hlas a dal ruce nad hlavu. Rubínová magie kolem mých nohou zmizela. Konečně.

Vystartoval jsem jako neřízená střela směrem k základně Hydry. Byl jsem nervózní, v běhu jsem se klepal, ale strach mne poháněl tak, jako doposud nikdy. Přeskakoval jsem stromy, doslova jsem prolétával keři a vyhýbal se prudce stromům. Někde v pozadí jsem slyšel zvuk starkových trysek a vedle mne se objevil Pietro. Spíše jeho modrá šmouha.

Vyběhli jsme na malý plácek, před kterým se tyčila mohutná zeď a za ní byla vidět základna. Poradně velký kus betonu lemoval celý objekt. Slyšel jsem střelbu a řev. „Max!" zařval jsem, doufající, že se ozve nazpět. Žádné odpovědi se mi nedostalo, tudíž, museli být někde v objektu. Začali jsme postupně zdolávat stěnu, Pietro ji doslova přeskočil, Wanda a Stark ji přelétli. Wandě se z druhé strany za pomocí magie podařilo vrata, uznávám poměrně efektivně, odstranit a nám tak nic nebránilo v relativně čistém průniku do areálu. Vojáci na nás urychleně zahájili střelbu. Vše jsem úspěšně vykrýval za pomocí štítu a snažil jsem se přes nával vojáků spolu s Natashou, Bartonem a Pietrem dostat do budovy. My tři měli za úkol dostat ty dva ven, Nat měla za úkol stáhnout již zmíněné informace z počítačů.

„Vidím nějaký pohyb, na druhém patře." ozval se ve sluchátku Tony. Podržel jsem si sluchátko na uchu a zapnul tak funkci mikrofonu. „Dávej průběžně vědět, Tony!" křikl jsem okamžitě, aby mne přes hluk kolem uslyšel. Na to už se mu odpovědi nedostalo.

Konečně jsme se dostali do budovy a rozrazili hlavní dveře. Zděsil jsem se. Všude se válela mrtvá těla agentů Hydry, různě poházená na sobě. Okamžitě jsem se bezmyšlenkovitě rozeběhl dále. Hbitě jsem přeskočil jejich těla a nějakým záhadným způsobem jsem zaletěl za roh.

Spatřil jsem Michaela a Nemessis. Neohroženě bojovali s agenty a různě si je předávali na 'dobití'.
„Hej!" křikl jsem po nich a muž svalnaté postavy se ke mně otočil. Jeho modré oči se do mé osoby nedůvěřivě zapíchly. Okamžitě ve mě hrklo, když mi docvaklo, že tam jeden člen jejich povedené padoušské skupiny pozbývá. Max.

Doběhl jsem k nim a pět chlápků cestou srazil za pomoci štítu. Sundal jsem z muže hned dva agenty a štítem jsem se opět uzemnil, načež jsem se na něj podíval. „Kde je?!" vykřikl jsem okamžitě, jakmile to bylo možné. „Proč?! Aby jsi ji mohl znovu chytit a zavřít?!" vyštěkl na mě a loktem poslal k zemi jednoho nesmělého agenta.

„Protože jí chci zachránit život!" zařval jsem na něj z plných plic, ztrácející pomalu veškerou trpělivost.
Pokud vím, Max se nezmínila, že je tak tvrdohlavý.
„To ti nežeru, kapitáne Ameriko." vyplivl se značným znechucením a plnou dávkou pohrdavostí nad mou osobou. Vyslovení kapitáne Ameriko, mi projelo tělem jako břitva. Bylo v tom tolik výsměchu, jakmile si s tímto slovním spojením pohrál na jazyku. Chystal se odejít pryč. Okamžitě jsem ho zastavil, když jsem ho, na můj vkus až moc surově, popadl za paži. Cukl sebou a obrátil se ke mne bokem. Šlehl po mně zlým pohledem.

„Koukej si dát zpátečku!" začal po mě pořvávat a divoká puma, která mi v tu chvíli vůbec z neznámých důvodu nevadila, začala nebezpečně vrčet.

„Až mi řekneš, kde ji najdu!" pustil jsem ho a dál ho propaloval pohledem. „Proč ti na ní tak záleží?" zvedl ke mne obočí a svraštil čelo. Založené ruce na prsou jeho neústupnosti ještě více přidávaly. Podával si mne a moc dobře si to uvědomoval.

Fajn. Párkrát jsem se nadechl, ale nahlas jako bych to vyslovit nedokázal. Bohužel mi nejspíše nezbývalo nic jiného, protože by mi to jinak opravdu neřekl. Ještě jednou jsem se na něj podíval, jestli to opravdu myslí vážně. Myslel.
„Mám ji rád." vypadlo ze mě, když jsem do něj zarýval nasupený pohled. Štvalo mě, že jsem byl nucen to říci zrovna jemu.

„Jak rád?" napřímil se a párkrát překvapivě zamrkal.
„Jako rád." vydechl jsem, doufajíc, že už se ptát dále nebude. Svíral se mi žaludek a všiml jsem si, že i ruce se mi nepatrně klepaly. Byl jsem sám na sebe naštvaný, správně bych měl vzít nějaký rozum do hrsti, proplesknout se a nerýpat se v tom, to bych ovšem nesměl být já.

„Jako rád, jakože rád. Jakože více než rád?!" vyhrkl a oči při tom koulel, že bych se nedivil, kdybych je za chvilku sbíral z podlahy. Zíral na mě jako na svatý obrázek. Prsty jsem znovu zabubnoval do svého štítu, který již na sobě měl pár škrábanců.

„Proboha, ano!" zaúpěl jsem, celý nervní. Minuta od minuty ubíhala, čelo mi smáčel chladný pot.

„No do prdelky.." zajíkl se. Promnul si kořen nosu a párkrát se zhluboka nadechl.

„Je někde v horních patrech." vydechl po chvilce,kdy mne stále pozoroval a neopovážil se u toho uhnout pohledem. Chápal jsem ho. Přestava, že třeba do Natashi by se zamiloval Smidth, také dostanu trojitý infarkt.
„To neni možný." zadíval se znovu do země a zadumal se. To jsem nechápal, kolem stále byla slyšet střelba a řev, ovšem Michael tupě zíral do země a nijak zvláště nereagoval.

„Bartone, Pietro, vemte je do jetu!" zavelel jsem do komunikátoru. Michael se znovu napnul, jakmile ty dva spatřil. Šlehl po mne ostražitý pohledem a nejspíše se chystal na další útěk.

„Nechystáme se vás zavřít, ale do bezpečí vás dostat musíme..Ať chceš nebo ne, byl to její rozkaz." usměrnil jsem pohledem ten jeho naštvaný. Rysy tváře mu během chvilky změkly.

„Myslím, že bys měl jít." upozornil mě rýpavým tónem s lehčí dávkou opovržení. Následně ke mně smířlivě kývl, nejspíše pro srovnání. Na nic jsem nečekal a rozeběhl jsem se dále. Schody jsem skoro přeskákal po pěti, jak rychle jsem běžel. Srdce mi zběsile bušilo a kolem běžící agenty jsem pouze srážel lokty, či štítem někam pryč. Nebyl čas se s nimi nějak zvláštně zaobírat.

Vyběhl jsem další dvě patra. Nikde jsem ji neviděl.
Začal jsem prohlédávat i jednotlivé pokoje, ale stále jsem nic nenašel. Spousty dveří jsem dokonce musel vyrážet, jelikož byly zamčené. Většinou jsem se proboural do kumbálu s věcmi na údržbu nebo do skladu s municí. Na opakované výzvy jejího jména se mi stále nedostávalo jediné odpovědi.

Vrhl jsem se bezhlavě do dalšího pokoje, kde jsem se zastavil. Byl jiný než ostatní, byl obyvatelný a těch tu moc nebylo. Ovšem, tenhle byl v něčem jiný. Když pominu fakt, že všude na zdi zde visely zbraně.

Byla zde manželská postel, skříň, ale hlavně, byl zde menší balkón, což u ostatních pokojů nebývalo. Celý pokoj byl dost v zpustošeném stavu. Na zemi byla krev. S hrůzou jsem zjistil, že čerstvá. Peřiny byly shozené na zemi a peří zde také nebylo málo. Velká skříň byla povalená na zemi a pod ní ležel nehýbající-se agent. Byl to agent Hydry, to jsem poznal na první chvíli.

Pár kroky jsem se dostal na terasu. Ne, opravdu se nechystám shledávat zde výhled a hodnotit ho. Na malém stolku zde ležel malý hrneček. Byl nedopitý a když jsem ho chytil mezi dva prsty, naklonil jsem ho. Všichni by mě jistě měli za blázna, ale já si byl v tu chvíli naprosto jistý, že tohle, je Maxin pokoj.

Na dni se nacházel kávový prášek, který jí tam vždy zbyl, když kávu nechávala přesně takhle položenou na základně na terase u mého pokoje. Byl to pravidlený rituál. Také jsem si všiml, že si brala kávu i do vany, což mi začínalo vadit, protože její příjem kofeinu byl abnormálních rozměrů. Prakticky vzato nepila nic jiného, krom Starkova alkoholu, který si myslel, že je jeho alkohol bezpečně schovaný v zamčené skříňce. Uhodli jste, nebyl.

Známená to tedy, že zde Max byla. To byl pro mě alespoň malý posun vpřed. Kam zmizela, na to jsem teprve přijít musel. Když jsme u toho zjišťování..

„Týme? Viděl někdo z vás Smidtha?" nakrčil jsem čelo a promnul si čelo, jakmile jsem mikrofon vypl.
Znovu se mi orosilo čelo, jakmile mi v hlavě naskákali černé myšlenky. „Ne." ozvalo se hned od několika lidí z týmu. „Stahuju data, ale nikde jsem ho neviděla." ozvala se Nat, jako vždy tónem stylu jsem jako vždy nad věcí. Prudce jsem vydechl, obrátil jsem se na patě a vyběhl jsem ven.

„Max! Max ozvi se, jestli mě slyšíš!" křičel jsem z plných plic, celý zoufalý. Měl jsem strach a už jsem to věděl. Věděl jsem to, tak velký krok a strach o ni mi jasně napověděl, jak se věci mají.

Pokud mohu svým citům říkat věci..

Žádná odpověď. Znovu nic. „Kruci!" zahudroval jsem znovu a v duchu se káral, že svoje nálady neumím vůbec krotit. Znovu jsem sprintem běhal po chodbách a rozrážel desítky dveří. Nikde vůbec nic nebylo, všechny místnosti v tomto patře byly většinou prázdné, úplně prázdné. Celé to bylo zvláštní. Byly zde stovky vojáků a agentů, ale žádní vězni. Myslím, krom dvou, kteří už jsou v bezpečí jetu, pokud vše probíhá podle plánu.

Zbývala už jen střecha a i když jsem se toho bál, již jsem skoro vybíhal ven. Malé točité schody se vinuly až nahoru. Vyskákal jsem všechny během pár sekund a pak jsem sáhl po klice. Zamčeno.

O pár schodů jsem se vrátil, rozeběhl jsem se před své rameno jsem dal štít. Skočil jsem a dveře se po zaskřípání rozrazily. Povalil jsem je pod sebe a sám jsem se i se štítem na prsou skutálel na zem. Po pár nepovedený sudech jsem otevřel oči a zatnul zuby.

Klekl jsem si a hlavu jsem automaticky zvedl vzhůru. To co jsem viděl, nejspíše nikdy v životě nezapomenu.

Byl to velký plac s několika vrtulníky. Jednomu z nich se už točily vrtule a nátlaky vzduchu mi narážely do těla. Ke tomu všemu zde foukal silný vítr, který mé rovnováze také zrovna nepřidával. To hlavní, mě ale vyděsilo nejvíce. Oči mi sklouzly ke Smidthovi.

Respektive, k jeho rudé straně. Red Skull stál s vítězným úšklebkem rozkročmo, v ruce držíc zbraň. Měl na sobě černý plášť, který mu divoce vlál ve větru. Jeho levá ruka držela ženské havraní vlasy. Pevně, drsně a nemilosrdně. V pravé ruce dřímal zbraň, kterou jí přikládal k hlavě. „Steve!" křikla Max, ale na konci volání mého jména se jí zlomil hlas a ona se rozkašlala. Smidth surově trhl s jejími vlasy a ona bolestně vykřikla.

Napnul jsem se zkousl jsem si zevnitř čelist, abych se udržel na místě. Mohl jsem být jistě více než deset metrů od nich. Stáli u spuštěného vrtulníku. Max klečela na kolenou, její potrhané černé triko a stejně rozedřené kalhoty dost přidávaly na vizáži zmláceného člověka. Měla natržený ret a podivně zkroucené ruce za zády. Její tělo bylo zvláštně gumové, jakoby pozřením omamnou látku. Co mě ale vyděsilo ještě více, bylo-li to vůbec možné, byla její rána na boku. Její triko prosakovalo krví.
Už zase? Blesklo mi hlavou.

Mísil se ve mne takový vztek.

„Ach..tolik promarněných let v ledu..není-liž pravda, kapitáne? " usmál se Smidth zákeřně a vyčkával na mou reakci. „Nepřijde mi." odsekl jsem.

„Na tohle bude čas jindy!" křikla Max a Smidt jí místo odpovědi surově strhl na zem, kde ji nakopl.
„Dost!" křikl jsem vystresovaně, co nejhlasitěji, aby mne slyšel. „Vybral jste si špatné soupeře a i za blbý tah v dámě se platí prohrou!" zvolal velitel Hydry a znovu se hrdelně zasmál.

„Chtěl jsem vám ji jen ukázat. Víte..poslední slova vždy bývají nejvíce dojemná.." mrkl ke mne a za vlasy ji znovu vytrhl na kolena. Zatnula zuby a ani nepípla. Rvalo mi to srdce, ji takhle vidět.

„Chceš mu něco říct?" naklonil se k ní a usmál se. Ona k němu zvedla hlavu, také se usmála a pravila.
„Není třeba slov, co mělo být vyřčeno, vyřčeno již bylo." stiskla k sobě víčka, protože do ni znovu vjela vlna bolesti. „Ach..Jak poetické." protočil očima pro změnu on. Max znovu otevřela oči a podívala se mu přímo do tváře. „Doufám, že shniješ v pekle." ulevila si, zvrátila se bleskově dozadu a pak se prudce předklonila. Trefila čelem Smidthův nos, nebo to, co po něm zbylo. Lehce zavrávoral a já se rozeběhl.

Nestihnu to! Nejde to!

Běžel jsem, co mi dech stačil. Oči mne štípaly.
Smidth ji okamžitě vyrval na nohy a hodil ji jako bezcenný kus hadru do kabiny vrtulníku. Sám do něj naskočil a vrtulník se začal pomalu zvedat ze země. Stále jsem běžel, zbývalo ještě několik metrů!

Vrtulník se vznesl na zem a začal odlétat pryč. Max jsem do té doby neviděl. Až pak, kdy se doplazila alespoň tak, aby na mě viděla, jsem její tvář spatřil.
Usmívala se. Ne zákeřně, ne podle, ani šťastně, nebo uměle, byl to přesně ten typ smíchu, který vás dostane do kolen a nedovolí vám znovu vstát. Koukala se na mne, nic neříkala, jen mne takhle celou dobu sledovala a takhle se usmívala.

Vrtulník již skoro opouštěl plochu střechy. Běžel jsem a už jsem byl metr od vrtulníku. Smidth stál u dveří do kabiny a sledoval mne, pistol mi visela v ruce a klimbala se ze strany na stranu.

Štít jsem za běhu hodil na záda a pak jsem se odrazil od země. Moje tělo letělo vzduchem, až nakonec jsem se za ruce pověsil na rám nohy, díky které vrtulník předtím stál pevně na zemi. Zavěsil jsem se za něj a svou vahou jsem ho stáhl směrem k zemi.

Patama jsem se zaryl do země a snažil jsem se vrtulník strhnout. Svaly na ruce mi skoro praskly, jak jsem se snažil udržet vrtulník za každou cenu v mém dosahu. Těžký stroj mne táhl za sebou a já jsem spatřil na Smidthově tváři mihlo zděšení. Když jsem se ale ocitl nahama vzduchu, protože plocha střechy jich skončila, opět jeho tvář zaplavil úšklebek.

Pravá ruka mi sklouzla k zemi, načež jsem se zachytil za jakýsi kovový rám. Byl jsem mezi tím vším a snažil jsem se udržet vrtulník v dosahu. Nezvládla jsem to, neměl jsem tolik síly. Ruka mi z rámu vrtulníku začínala klouzat. Podíval jsem se tím směrem a spatřil jsem Smidtha, jak drží v ruce zbraň a míří na mou osobu. Ani to mne nezastavilo ve snaze to všechno udržet. Udržet tu tíhu, která se nedala snést.

Ruka mi z vrtulníku sklouzla. S posledním pohledem to se mnou hodilo a já se v tom zmatku dokonce i pustil rámu na střeše. Začal jsem padat vzduchem a rukama šmátrat bezhlavě ve vzduchu. Vrtulník se mi začal vzdalovat z dosahu. Spatřil jsem Smidthův obličej, který mi jasně dával najevo mou prohru, než jsem spadl na tvrdý povrch a tělem se mi rozlila neuvěřitelná, nesnesitelná bolest.

- • -

Páni..máme za sebou Stevův pohled..co na něj říkáte? Vůbec jsem si tím nebyla jistá :S