„Jsi nervózní?"

„Ne." odsekla jsem a dále nervózně dupala nohou do paluby quinjetu. „Poznám, když jsi nervózní." přešel Bucky k malému okénku a frustrovaně vydechl.

„Steve je na tom dost podobně." uchechtl se a hlavou kývnul směrem k nedaleko sedícímu kapitánovi. „Cos říkal?" zvedl k němu překvapeně oči. „Nic Steve, to je v pořádku.." vydechl Bucky a starostlivě se podíval na kapitána, který znovu drtil rukama svůj vlastní štít s bílou hvězdou.

Vstala jsem a prohrábla si vlasy. Předklonila jsem se a začala si vlasy smotávat do culíku. Nemohlo mi uniknout, jak se Stark nedaleko ode mne zavrtěl na židli a přejel mě pohledem. „Prasák." šeptla jsem pro sebe a Bucky se pousmál, jen co to vypjatá situace dovolila. Znovu jsem se narovnala a přejela se všechny pohledem. Natasha seděla vedle Bruce navzájem si hleděli do očí. Anthony Stark seděl u velení celého jetu a s někým telefonoval. Vision zůstal pro jistotu na základně spolu s Margaret. Wanda a Pietro seděli vedle sebe a tiše si povídali.

Bucky stál u malého okna a hleděl někam ven. Každou chvíli zatínal kovovou ruku v pěst a znovu ji povoloval. Bylo to zvláštní. No a pak zde byl Steve Rogers. Všude známý hrdina Ameriky seděl rozklepaný na jednom ze sedadel a drtil křečovitě hranu jeho vibrániového štítu. Od včerejšího večera promluvil sotva pár slov a ještě mne před odletem prosil, abych zůstala také na základně, že je to příliš nebezpečné. Chápala jsem ho, nějakým záhadným způsobem ano, ale byl tu dá se říct jen můj boj. Takhle to vůbec skončit nemělo a všichni už teď moc dobře vědí, že u toho budou nemalé následky a SHIELD se postará o to, aby jsme my tři skončili v base. Michael Rumlow, Nemessis a Max Tears..ideální adepti na pobyt v chládku základny SHILEDu.

„Do příletu zbývá pět minut." houkl Clint, který sem strčil hlavu. Roztěkaně jsem se po něm podívala. Pohled mi oplatil a znovu zalezl k řízení. Stoupla jsem si a zkontrolovala všechno svoje vybavení. Tělo mi zdobil černý upnutý oblek z velmi pružného materiálu, černé kanady, což jsou mimochodem jedny z nejpohodlnějších bot a můj milovaný opasek, který mi Bucky schoval při mém paměťovém zkratu. V mém opasku se nacházely mé milované nože, dvě obyčejné pistole, dva granáty a pár boxerů. Následně jsem na zádech měla připevněnou obyčejnou AK4. Pak, v kapse na opasku, byly náboje a v kapse od kalhot, která byla samozřejmě na zip, nepravé sérum supervojáka. Místo speciálních schopností vám dá spíše kouzlo projímadla...

Dále mi tu u opasku visela světlice. Dle domluvy, až se dostanu do Smidthovi kanceláře a rozpoutám bitvu, musím ji vystřelit skleněnou stěnou ven, aby si jí ostatní všimli. Další složitá akce do počtu.

Po chvilce mého usilovného kontrolování usedl jet na pevnou zem. Všichni v tu chvíli jakoby povalila nová vlna nervozity. Všichni jsme se po pár pohledech začali odebírat ven. My se Stevem jsme šli poslední. Nevydržela jsem to a chytila ho za paži, abych ho zbrzdila. „Steve.." nadechla jsem se, když se ke mne obrátil a věnoval mi plnou pozornost. Jeho pohled v tu chvíli mne ubíjel. Modré oči se prohlížely mou tvář s takovou vervou, až se mi z toho dělalo mdlo.

„Kdyby.." nadechla jsem se znovu, protože mi došlo, jak moc absurdní věc se mu snažím říct. „Kdyby se to nepovedlo.." chtěla jsem pokračovat, ale on se chystal promluvit. Rukou jsem mu sáhla neohrabaně na ústa. Muselo to vypadat zvláštně, ale můj mozek v tu chvíli pracoval asi na 1% celé jeho kapacity..

„Kdyby se tak stalo..chci ti říct jednu věc. Víš..kdybych to už potom říct nemohla."

„Nemusíš říkat nic." zašeptal tiše. Bylo na něm vidět tolik bolesti a já ani nevěděla proč. Věděla jsem něco málo z toho, že jeho život nikdy nebyl jednoduchý, ale to bylo vše. „Musím. Vyčítala bych si, kdybych to nikdy neřekla nahlas." pousmála jsem se na něj a hodila hlavou, abych setřásla jednotlivé vlasy svázané v culíku z obličeje. Foukal vítr a snažil se mi to celé ještě zhoršit, jakoby už to nebylo trapné dostatečně.

„Já ani nevím jak to říct..je to spíše bláznovství." zkřivila jsem tvář a promnula si kořen nosu.
„Ať je to cokoli, nemůže to být tak hrozné." kývl ke mne nepatrně. Fajn. Narovnala jsem se a opět se na něj podívala, abych zkontrolovala jeho stav. Jeho šedé oči mne přiváděly k šílenství. Připadala jsem si vedle něj jiná. Měnil lidi tak, jako nikdo a sám si toho ani nebyl vědom.
„Jsem ráda, že jsem tě potkala a chci, aby jsi věděl, že jsem ti vděčná za to, jak jsi se ke mne zachoval. Ve všem jsi mne dokázal vytáhnout na nohy, i když jsem přestávala spolupracovat. Díky, Steve." vydechla jsem přebytečný vzduch a zadívala se jinam. Bylo mi v tu chvíli trapně. Přišlo mi, jak kdybych mu vyjadřovala nějaké nesmyslné city, ne mu děkovala za záchranu nejspíše celého života.

Upřímně, popravdě upřímně po dlouhé době, se usmál. „Nápodobně Max." pronesl, najednou tak klidně a vyrovnaně. Najednou nebyl nervózní, ani roztěkaný. Zavládl v něm klid jak zevnitř tak navenek. Já na tom byla podobně. „To byla ta nejtrapnější věc, kterou jsem kdy z huby dostala." ušklíbla jsem se na něj. Zasmál se a podrbal se na zátylku. „Zvládneme to, nic se nemůže pokazit." uklidnil mne a po chvilce stáhl znovu rty do úzké linky. Oba jsme si poslali ještě několik pohledů a pak jsme se houštím prodrali postupně za ostatními.

„Ach, Jůlie..má Jůlie..kdepak jen jsi byla?" zarecitoval Barton a značně u toho přehrával s úšklebkem na rtech. „Ach, Romeo..zde jsem..má lásko." napodobil ženský hlas škádlivě Pietro. Oba dva následně propukli v chrochtavý smích.
Aneb, jak Avengers odlehčující situace, když je nikdo jiný nevidí.....

„Chcete připomenout, jak ty dva skončili?" zabodla jsem do nich pohled. Vzápětí jsem se ale musela také usmát. „Tohle jsem si měla natočit.." zamumlala si pro sebe Natasha Romanoff.

„Jdu na to. Až uslyšíte výstřely, myslím, že budete moct jít.." uchechtla jsem se připitoměle a vysloužila si tak od Steva káravý pohled. Protáhla jsem si krk a škádlivě na zkoušku poslala po zemi Starkovi pár woltíků. Jemně sebou trhl ve svém kovového obleku a já se znovu uchechtla. Vše zatím fungovalo jak mělo. Stark se na mě popuzeně obrátil v plechovce ale jinak mou akci vcelku kvalitně ignoroval. Všem jsem poslala dost možná poslední pohled a vydala jsem se dál hustým porostem temného lesa.

Jak jsem postupně odhrnovala více a více křoví, začal se mi točit žaludek. Mé kroky si to mířily do většího křoví, za kterým se tyčily dvě veliké borovice. Ideální místo na základní pozorování a zhodnocení cele situace. Seskládala jsem se do křoví a skenovala jsem celou základnu Hydry obezřetným pohledem. Velká, mohutná, betonová stěna a kovové dveře. Za ní byl zřetelně vidět první objekt, hlavní hala. Za ní pár dalších budov, to byly zkouškové laboratoře a pár cel. Co bylo zvláštní je fakt, že jsem nikde neviděla jediného ozbrojence. Vlastně to zdánlivě vypadalo, jakoby zde nikdo nebyl, což byla samozřejmě blbost. Smidthova kancelář, stejně jako místnost, kde byl Michael spolu s pumou, se nacházela v hlavní budově, kde byla většinou většina vojáků a doktorů. Celá hlavní budova měla taktéž několik pater a v horních patrech se naházely převážně vrtulníky. To by mohl být můj pozdější únik na svobodu, pokud se vše povede tak, jak má a já nezvořu něco tak kvalitně, že tam nakonec skočí všichni.

Ještě jednou jsem zkontrolovala, jestli zde někdo není s rozeběhla jsem se ke stěně. Natiskla jsem se na ni a zhluboka oddechovala. Nikde žádné kamery, nikde žádný pohyb. Opravdu zvláštní a lhala bych, kdyby mne to nevyvádělo z míry. Chytila jsem se malé trhliny ve zdi a vytáhla se. Nohu jsem položila na malý výstupek ve zdi a dostala jsem se tak mírně výše. Nic dalšího k zachycení jsem již neviděla. Odrazila jsem se z minima odrazové plochy. Jen tak tak jsem se stačila chytit hrany stěny. Výstupek se utrhl a já zůstala viset. Záhadným způsobem jsem se vydrápala nahoru a byla to jedna z nejtěžších věcí v mém životě, dostat svůj těžký zadek přes hranu.
V kleku jsem znovu překontrolovala situaci - vzduch prozatím čistý.

Seskočila jsem dolů a parakotoulem zmírnila pád na tvrdou zem. AK4 mne nepříjemně uhodila do zad. Vzala jsem do ruky nůž a pomalu jsem se doplazila za malou hlídací boudu, ve které stejně nikdo momentálně nebyl. Snažila jsem se o maximální opatrnost, i když jsem tušila, jak se celá věc má. Ptáte se, proč jsem se za Avengers nevrátila?

Říká se, že impulzivní rozhodnutí bývají ty nejlepší. Neříkám, že zde to bude také tak, ale už bylo prostě hloupé se vracet zpět. Pár kroky stačilo překonat tu malou vzdálenost a tělem jsem se tiskla k chladné stěně hlavní budovy. Byl to zvláštní pocit, být zde zničehonic jako nepřítel Hydry, ne její agentka.
Moc dobře jsem si uvědomovala, jak by to dopadlo, kdyby se mne Smidth zmocnil. Myslím, že další vymazání paměti by bylo již katastrofální.
Rukou jsem se dotkla chladné a popraskané zdi. Musela jsem kvůli koncentraci na chvilku zavřít oči a srovnat si myšlenky.

Pak jsem vyskočila na požární žebřík, napůl zrezivělý a vylezla po něm rovnou do třetího patra. Oknem jsem vlezla dovnitř a skončila v podřepu na zemi. Podezřelé ticho. Nacházela jsem se v obyčejné místnosti. Často se používala jako zasedačka, když se ještě dělaly schůze. Později z toho byl spíše sklad nepotřebných věcí, v krajním případě i nepotřebných lidí..

Došla jsem ke dveřím a vzala za kliku. Nepříjemně zavrzala a dveře se otevřeli. Na chodbě ani živáček. Párkrát jsem vydechla a úplně se oddala strachu. Musela jsem se, dá se říct, napůl vzdát, abych se dostala tam, kam jsem chtěla. Pomalými kroky jsem se blížila ke Smidthově kanceláři. Museli o mě vědět, byla to past. Bylo moc pozdě se vracet, ohrozila bych tím i ostatní. Ocitla jsem se před dveřmi kanceláře. Uvnitř se zdálo být ticho a tak jsem pomalu dveře otevřela. Vpadla jsem do dveří a to, co jsem viděla, mi zůstane v mysli na hodně dlouhou dobu.

Čtyři chlapi, rozestoupeni kolem Michaela klečícího na zemi s pouty na rukou. U hlavy se mu pohupovala zbraň. Vedle něj visela pověšena za zadní nohy Nemessis a jakmile mne ucítila, jemně zavrčela a ihned na to dostala hranou zbraně do hlavy. Veškerý její pohyb zase ustal a ona jen bezvládně chycená za nohy vlála, co jí gravitace dovolila.
„Dost! Jsem tady, mám, co jste chtěl." křikla jsem napjatě. Nejsou ve vězení, jsou zde. Byla to past, Avengers je nenaleznou na domluveném místě.

Michael ke mne zvednul hlavu a mne se na malou chvíli zastavilo srdce. Jeho pohled. Jeho pohled byl plný bezmoci a faleše. Byl úplně zničený, zlomený. Rvalo mi to srdce, bylo to, jako kdyby vás někdo vzal a před vámi zabil jedinou osobu ja světě, kterou milujete nadevšecko na zemi. Na tváři měl spoustu ran a obrovského monokla na právem oku. Pousmál se a možná se i chystal něco říci. Dostal hlavní od zbraně a já sebou automaticky cukla. Pohled mi sjel k pracovnímu stolu a k muži, který za ním seděl.

„Již jsem se bál, že nedorazíte." pousmál se Smidth a zvedl ke mne pohled. Krve by se ve mne nedožral.
Byl jako mrtvola. Lebka bez lidské kůže. Jeho kůže měla sytě červenou barvu. Zděsila jsem se.
Co to má ksakru znamenat?  Tohle bylo skutečně děsivé. Jeho tvář byla ohavná. Vystouplé lícní kosti, zapadlé oči, které kmitaly sem a tam a nos vlastně neměl žádný. Pouze takové, malé nic.
„Líbí se vám má nová vizáž?" zvedl jedno obočí a ukázal nepřirozeně bílé zuby, které byly jistě dodatkem nové proměny.

„Vaše nová vizáž je mi ukradená. Mám co jste chtěl, pusťte je." rozkázala jsem, ale mí bývalý muži mne nehodlali poslechnout. Bylo mi jasné, že jim teď velí někdo jiný, ale nečekala jsem tak rozbouřené vztahy.. „Sráči." ulevila jsem si jemně a potichu.

„Jste zde sama?" nadzvedl koutek Smidth a vstal. Měla jsem chuť se rozeběhnout pryč a vydýchat se, ale bylo by to jaksi netaktní. „Samozřejmě." kývla jsem co nejvíce sebevědomě a přesvědčivě. Chvíli jen stál, opřený o stůl a pozorujíc mne. Byl to strašný stres a doteď nedokáži pochopit, jak jsem dokázala stát bez hnutí, koukajíc do té odporné červené tváře bez trochy citu a lidskosti.

Strčila jsem ruku do kapsy a pomalu, tak aby to všichni viděli, jsem vytáhla sérum v úplně na chlup stejné lahvičce. Jeden z agentů se k němu natáhl, ale já ruku okamžitě vztáhla k tělu a poslala mu odstrašující pohled. „Já sama." odsekla jsem hrubě.
Pár kroky jsem překonala tu vzdálenost mezi mnou a Smidthem. „Výborně slečno Tears." pokýval Smidth a pousmál se. V tom úsměvu ale nebylo vůbec nic hezkého. „Jsem schopen..přivřít oči za vypůjčení sérum k ovládání elektřiny, ale zaplatí za to der Michael." ušklíbl se a nepravé sérum mi vyrval z ruky.

Následně se to seběhlo velmi rychle. Zazmatkovala jsem, nemohla jsem již více čekat. Skočila jsem Smidthovi na záda a vypustila jsem do něj pěknou dávku elektřiny. Vytáhla jsem z opasku nože a oba dva jsem hodila po agentech, co byli rozestoupeni kolem Michaela a Nemessis. Začali na mě německy pořvávat, že ty dva odbouchnou, pokud toho ihned nenechám. Zvedla jsem ruce za hlavu a Smidtha jsem nechala spadnout na zem. Dodatečně jsem do něj kopla, abych si byla jista, že opravdu upadl do prozatímního spánku. Pomalu jsem ruce svěsila.

„Ale notak hoši..Přece moc dobře víte, co je tohle červený koště zač. Se mnou by jste se měli mnohem lépe.."  sypala jsem náhodné věty z rukávu a u toho pomalu sahala do opasku pro zbraň. Zlehka jsem ji odjistila. „Tohle ti nežerem." odvětil jeden z nich a odkryl si část masky. Tohohle jsem znala až moc dobře. Byl to jeden z největších sviňáků v mojí branži. Podle toho, jak jsem usoudila, zastoupil ihned mé místo velitele. „Polepšil sis, co?" nadzvedla jsem jedno obočí. „To tě nemusí zajímat. Můžeš si za to sama." odsekl hrubě a narovnal se.

„To je pravda..Když už jsme u toho, za tohle si můžeš taky sám." usmála jsem se, sáhla bleskově po zbrani a natáhla k nim paži. Ozvalo se několik výstřelů. Všechny v místnosti jsem ve chvilce sejmula a teď byl čas na znamení. Popadla jsem světlici a zapálila ji. Následně jsem ji nechala vystřelit směrem k oknu. Prorazila sklo a to se roztříštilo na milion kousíčků. Po chvilce se ozval výbuch a na obloze se rozzářilo červené světlo.

V tom se rozrazily dveře. Stálo v nich několik mužů, kteří ihned nešetřili palbou. Skočila jsem před Michaela a za letu vytáhla AK4. Nabila jsem a začala střílet. „Vypadněte! Běžte za stůl!" řvala jsem přes střelbu. Nemessis se opravdu osvobodila za pomoci vibraniových drápů, ale Michael stále klečel na zemi s hlavou svěšenou dolu. „Michaeli!" řvala jsem dál a hodila po útočnících několik knížek, které se válely vedle mne. No co, musela jsem získat čas na přebíjení.

Vstala jsem a chytila ho za paži. Odvlekla jsem ho za stále střelby za stůl a tam se ho sněžilo trochu probrat. Nereagoval. Hlava svěšená dolu, pouta se mu skoro zařezávala do zápěstí. Když jsme u zápěstí, bylo celé pohmožděné a vlastně celé jeho tělo bylo zbité na kost. Nic z tohohle by se nemuselo stát, kdybych nebyla zaslepená pomstou a svým otřesným egem. Vstala jsem švihla rukama. Nově příchozí agenty jsem usmažila za živa. Musela jsem se u toho poradně zapřít nohama, jinak bych se nejspíše složila. Byl to velmi silný tlak, co mne tlačil k zemi.

Ve vzduchu viselo velmi důležité rozhodnutí. Počkat zde na Avengers, ale nemít jistotu, že nás naleznou včas. Druhá možnost byla pokusit se utéct k vrtulníkům a zachránit nás bez nich. Ohrozila bych tak ale celou operaci a vyvolala zbytečný zmatek.
Přidala jsem si třetí možnost, utéct a snažit se přežít do té doby, než nás zachrání. Doufám, že zde budou brzy.. Klekla jsem si k Michaelovi a nožem ostrým jako moje poznámky jsem ho zbavila pout.

„Notak chlape..Vstávej. Prosím." zahuhlala jsem, když jsem s ním třásla jako splašená. Kdybych se ho snažila nést, nezvládala bych střílet. Neběhám tak rychle, byla by to jasná sebevražda.
„Dělej,vstávej." snažila jsem se mu rozkázat. Nereagoval, ani se po mne nepodíval. Popadla jsem ho pod ramenem a vyzvedla jsem ho do vzduchu. Opřela jsem ho o stůl a zkusila, jestli vůbec dokáže stát bez pomoci. Zvládl. Uslyšela jsem odkašlání, ihned za mými zády. Smidth! Sakra!

Otočila jsem se a jen tak tak stihla zareagovat. Měla jsem ho zabít okamžitě, další chyba na mém seznamu. Smidth držel v ruce jednu z mých zbraní, kterou jsem zahodila při návalu prvních agentů. Hrdelně se zasmál a vystřelil. Kulka mířila přímo na Michaelovo tělo. Zařvala jsem a skočila. Věděla jsem co dělám, ale neměla jsem na výběr. Další ránu pistolí by nemusel vůbec přežít. Skočila jsem a následně letěla vzduchem. Bylo to jako ve zpomaleném filmu.

Mezitím, co jsem letěla vzduchem, kulka se čím dál tím více přibližovala k nám. Nemessis v tu samou chvíli také skočila, ale pro změnu na Smidtha. Než se mu stihla zakousnout do ruky, bylo už pozdě.
Ve vzduchu mne kulka zasáhla přímo do stehna a já pocítila další palčivou bolest v mém životě.

Se značným projevením bolesti jsem dopadla na tvrdou zem. Zkousla jsem si ret tak, že jsem ho skoro prokousla. Sáhla jsem roztřepanýma rukama na mé stehno a okamžitě na mých rukou ucítila krev.

Takhle to skončit nemělo.

- • -