,,Vzbuďte někdo Tears. Spí už od vzletu jako batolátko." slyšela jsem rýpat si Starka.

Tělo mi začínalo opět vnímat. Chtěla jsem otevřít oči, ale nebyla jsem schopna rozlepit ospalá a napuchlá víčka. Bok jsem zřetelně cítila již v tuto chvíli. Jako rána bleskem jsem si vzpomněla na mnou zachráněnou dívčinu. Trhla jsem polekaně hlavou a tím se dostatečně probrala. V hlavě mi zatepalo.

,,Starku, moc dobře víš, co by se stalo, kdyby tě teď slyšela.." ozval se zase někdo. Slyšela jsem ten káravý hlas a ihned poznala Rogerse.

Otevřela jsem oči a pomalu se posadila. ,,Co by se stalo? Docela by mne to zajímalo.." zkřivila jsem tvář do úšklebku, co mi jen stehy na tváři povolily. Všichni jednorázově trhly hlavama směrem ke mně. Rogers semkl rty do úzké linky a něco si zašeptal pod vousy. Posadila jsem se a chystala se seskočit, nebo spíše se odplazit, z lůžka. Rogers okamžitě přisprintoval ke mně a zatlačil mne zpět na místo s nesouhlasným zabručením.

,,Seriózně?" nakrčila jsem čelo. ,,Rogersi, nejsi moje matka. I když to tak občas vypadá." protáhla jsem a otočila na něj alespoň hlavu. Zamračil se. Píchlo mne v boku, vykvíkla jsem jak chycené sele a za bok se křečovitě chytila. Náhlé pochyby nebyly jednou z výborných možností.

,,Banner říkal, že máš ležet." podíval se po mne Rogers, s tváří lítostivého štěňátka. ,,Nekoukej se na mne takhle..Ještě vážně uvěřím tomu, že mi něco je." uchechtla jsem se, ale v tom se musely ozvat stehy z obličeje. Postižený chcípáček Tears..

,,To je pravda. Dostala jsi várku anestetik pro divoké oře." prohlásil Stark škádlivě od řízení a otočil se na židličce o 180 stupňů. Jeho poznámku jsem ignorovala úspěšně, když se ale jet dotknul pevné země, hodilo to se mnou tak, že jsem malém z lehátka doslova sletěla. Naštěstí mne chytal Rogers, který mne na viklavém lehátku udržel. Kývla jsem na znak díků a znovu se posadila. Rogers ochranářky postával vedle mne a upřeně, velmi jízlivě, se díval jiným směrem. Moje zorné pole se také otočilo tím směrem. Spatřila jsem Joea, stojícího v laserovém vězení s pohrdavým úsměvem na tváři. Naskočila mi husí kůže. Dost jasně mi vygestikuloval větu.

Umřeš.

Dech se mi na minutku zatajil. Rogers ke mne ještě více přistoupil a obočí se mu spojilo do jedné čáry, jak zvláště se mračil. ,,Jsem tu s tebou,ano?" snažil se mne uklidnit, ale já se stále dívala do tváře toho vraha. V tu chvíli mi došlo, jak moc blízko smrti jsem byla. My všichni.

,,Max, koukni se na mne." položil mi Rogers ruku na rameno a já se pod jeho dotykem zatřásla. Bylo to jako elektrický šok, co probilo moje tělo v tu chvíli. Tázavě se na mne podíval, načež jsem to odbila mávnutím ruky. Dveře jetu se s pískáním otevřely. Chystala jsem se na pohyb, přesněji na odchod z quinjetu, ale to Rogers odmítl a než jsem se nadála, sahal po mé nohy i za má záda a pokládal si mne na hrudník. Vlasy slepené bahnem mi trčely do všech stran a ani nechci tušit, jaký oder ze mne musel vycházet..

Schoulila jsem se pod jeho dotykem a tvář jsem automaticky položila na jeho kombinézu. Byla mi zima a třásla jsem se, ihned co jsme vylezli ven na šero brzkého večera. Stáli jsme na střeše nějakého většího komplexu.

,,Vítej na oficiálně druhé základně Avengers, šmejde." oznámil hlasem plným nenávisti Stark k Joeovi a popohnal ho strčením do zad. Skoro zakopl a rozbil se na dokonale uhlazeném a urovnaném betonu této střechy. Jemný vánek zde pofukoval a cuchal nám vlasy. Teda všem krom těch mých, ty by jste nedokázali rozpohybovat ani fukarem na listí.

Sem tam bylo slyšet cvrkání nočních tvorů. Všimla jsem si lesa, co tento komplex obklopoval. Široko daleko nebylo skoro nic, krom stromů. Ovšem tato budova rozhodně nepatřila mezi nevzhledné lesní chatrče ze dřeva a hlíny. Už od prvního letmého pohledu byla vidět modernost a cítit zde byly nemalé částky peněz. Vedle nás se objevila ta dívčina, v náruči Buckyho Barnese. ,,Vypadáš vážně hrozně.." utrousil a ušklíbl se. ,,Taky tě ráda vidím." ušklíbla jsem se nazpět, spíše do kapitánovi hrudi.

Stark spolu s Hawkyem a Visionem šli umístit Joea nejspíše do vězení. My ostatní jsme se odebrali k pár kroky vzdálenému výtahu. Jakmile přijel a my vstoupili dovnitř, ucítila jsem vůni mycího prostředku. Bylo to tak silné, že se mi z toho skoro motala hlava. ,,Co to je za strašnej smrad?" nakrčila nos Scarlet Witch a podívala se po ostatních. Nikdo její otázce nevěnoval odpověď, krom bratra, který se na ni podíval spíše pobaveně. Slyšela jsem kapitánův klidný dech. Ten dech mne dostával k šílenství, i když to byla naprosto normální věc.

Výtah se otevřel a všichni vystoupili. Až na nás dva. Měli jsme se podle všechno s Bannerem sejít ve špičkově vybavené ordinaci určené přímo lidem jako jsem já. Ovšem před tím, jsem měla jasný cíl. Sprcha. ,,Rogersi?" nakrčila jsem noc, stále mumlající do jeho kombinézy. ,,Ano?" odpověděl naučenou a zdvořilou frázi a koukl po mne z pod dlouhých řas. Naše pohledy se setkaly.

Nevyhledávala jsem zrovna oční kontakt, ne v tuto chvíli. Ošila jsem se, ale nedokázala jsem se odtrhnout. Muselo to být hrozně trapné, ale dlouho jsem nepocítila to, co cítím s ním. Není to láska, tu si nemohu dovolit..Spíše něco jako pocit bezpečí, pocit, že vás někdo bere také jako člověka a ne jako stroj na zabíjení. Bere mne tak jak bych si představovala. Je to nepopsatelný pocit popsaného štěstí uvnitř vás samotných.

,,Chtěla bych si dát sprchu.." zašklebila jsem se jako dítě a koukla mu do tváře. Usmíval se. Vyfoukl zadržovaný vzduch a zakroutil hlavou. ,,Typická žena." uchechtl se jemně, ne zákeřně, mile a s klidem v duši i po těle.

,,Co nadělám, že? Dáma se má poslouchat." naklonil hlavu jemně na stranu, pramínek vlasů mu u toho sklouzl do tváře a natáhl se, stále i se mnou, pro další tlačítko ve výtahu.
,,Ale co tvá rána? Ten bok nevypadá zrovna zdravě." zatvářil se opět vážně a starostlivě pohlédl na obalený a zafačovaný bok. ,,Zvládnu to..Věř mi trochu." ujisťovala jsem ho o ničem, co jsem sama nebrala vážně. Neříkám, že by mi vadil ten příšerný smrádek a vzhled, ale sprchu jsem prostě potřebovala.

Něco jako když chcete někomu jen tak rozbít s principu tlamu. Potřebuje to zatraceně moc, ani nemáte důvod.

,,Když jsem ti věřil naposledy..Stalo se toto. Já bych to nerozebíral." nadzvedl obočí. Tím mne vskutku vykolejil. Mírně, ale přece. ,,Vzdávám se, ale s tou sprchou to myslím vážně." zpevnila jsem svůj pohled a tím jasně dávala najevo váhu svých slov.
Kývl jemně hlavou a vynesl mne ven z výtahu.
Šli jsme pár chodbami, než jsme dorazili k jedněm dveřím se starší klikou. Natáhl se a otevřel. Vnesl mne dovnitř a dveře za pomocí nohy znovu zabouchl.

Po levé straně se rozprostírala koženková černá sedačka, která dominovala celé místnosti. U ní byl stoleček ze skla a stříbrných nožek. Na něm leželo pár od pohledu starých fotek a nedopitý hrnek kávy, či čaje. Byla zde knihovna, od pohledu plně vybavena. Po pravé straně byly dvoje dveře, jedna komoda ze dřeva, lakovaná a s klíčemi hozenými na kraji. Přímo proti nám byl vchod na balkónek/terasu, kde se nacházely dvě proutěné židle s podsedákem a od pohledu huňatou černou dekou. Na zábradlí z tmavého dřeva byla přivrtaná polička, takže sedící na židli si mohl kdykoliv odložit třeba šálek ranní kávy či čaje. Vlevo v rohu byly ještě jedny dveře a byly otevřené. Zahlédla jsem tam větší manželskou postel s tmavým povlečením a za ní, visela veliká americká vlajka a pár zmuchlaných a znovu narovnaných papírů, zarámovaných ve starších rámečcích. Podivný styl. Některá místa byla vybavena moderně, druhá oproti tomu starobyle. Jako kdyby se nemohl ten někdo rozhodnout, jestli žije v roku 1900 nebo 2000...
,,Vítej v mém příšerně vybaveném pokoji." vypustil spolu se zadržovaným vzduchem a pochybovačně se po shlédnutí místnosti zakřenil.

Rogers mne donesl do prvních dveří vpravo. Otevřel je a opatrně, až přehnaně, mne postavil na zem, stále držíc ruku ochranně za mými zády.
,,Zvládnu to." ujistila jsem ho, když jsem se v zrcadle všimla jeho starostlivého výrazu. Kývl, ruku nejistě stáhl k sobě a na chvilku vyšel ven. Někam zaběhl a za chvilku už byl zpět s ručníkem tmavě modré barvy. ,,Díky Rogersi. Za všechno.." podívala jsem se na něj upřímně. Usmál se a vzápětí opustil koupelnu. Vyhrnula jsem si triko černé barvy, které bylo tak nějak na cáry a koukla se na svůj bok. Prohlubeň v mém těle byla zřetelně vidět i přes tlustou vrstvu nejrůznějších fáčů. Zhnuseně jsem se na zakrytou ránu podívala a následně odvrátila pohled.

V tom jako kdyby mne osvítilo světlo boží, trklo ve mně, když mi paměť uvízla na injekční stříkačce, kterou jsem měla v kapse. Silně jsem pochybovala, že onen boj přežila, ale i tak jsem sáhla do kapsy připravena pořezat se o střepy.

Jenže...se to nestalo. Podezřívavě jsem se zamračila a vytáhla předmět z kapsy. Až na pár oděrek a dlouhých prasklin, ze kterých ale sérum nevytékalo, byla část injekční stříkačky v naprosto perfektním stavu. Doteď nechápu, jak je to možné.

Musela jsem sérum někam schovat, do doby, kdy si budu jista, co s ním chci doopravdy udělat. Mohl to být nástroj pro destrukci, ale taktéž by se toho dalo ještě využít.
Rozhlédla jsem se po koupelně. Potřebovala jsem místo, kde bych to mohla bezpečně ukrýt a zároveň to muselo být tiché ukrývání, jelikož Steve zajisté stepoval někde v blízkosti dveří.

Pohled mi padl na záchodovou mísu.

Otevřela jsem sprchový kout a vybrala první mycí prostředek, který mi padl pod ruku. S lehkým křupnutím jsem otevřela šampon a vylila jeho zbytek do sprchového koutku. Pak jsem plastovou lahev jemně vypláchla od přebytečného šamponu a malou injekční stříkačku, která se táhla naštěstí spíše do výšky, než šířky, vložila dovnitř. Následně jsem to oper zaklapla a přešla jsem k předmětu pojmenovaném jako toaleta.

Jak moc velká pravděpodobnost to je?, mihotalo se mi hlavou. Nebyl čas vymýšlet lepší schovávačky. Co nejtišeji jsem odklopila poměrně těžké víko od nádržky a šampon vložila dovnitř, tedy spíše položila na vodu, jelikož plastová nádoba neměla v plánu se potápět nijak zvlášť víc. Opatrně jsem to s výdechem zase zavřela.

Rozhodla jsem se, že v nejbližších dnech schovku pozměním, ale prozatím muselo stačit tohle.

Svlékla jsem ze sebe i zbytek oblečení a vlezla jsem do sprchového koutku. Sakra. Vážně jsou tu jen pánské mycí prostředky.

Ale agent Hydry si nevybírá.

Pustila jsem vodu a okamžitě se přitiskla na chladnou stěnu obloženou kachličkami, protože jsem tušila jak to asi bude vypadat, až se rána namočí. Po pár minutách přemlouvání se poprvé za několik dnů dotkla mé pokožky teplá voda. Úlevně jsem vydechla a svaly na těle mi okamžitě povolily. Nechala jsem vodu ztéct i na vlasy slepené špínou a bůh ví, čím vším možným. Následně mi na ruku putoval pánský šámpón a tím jsem vlasy pečlivě umyla. Již v tuto chvíli jsem slyšela popichování Anthonyho Starka.

,,Voníš  jako chlap..To je účinek steroidů? ach Tears, jaká líbezná vůně toť!"

Zbývala už jen normální hygiena celého těla. Nakonec sedím, sedím ve sprchovém koutě a přemýšlím. Je to až neuvěřitelné, jak se lidé mění podle svého okolí. Jak se mění vztahy mezi nimi. Sypmatie i empatie. V hlavě mi hlodalo hned několik věcí. Za prvé..Michael a Nemessis. Jsou vůbec stále naživu? Mohlo se klidně stát, že přijdeme pozdě. Že se spousty věcí pokazí a oni už nebudou se mnou nikdy. Do smrti bych si to vyčítala.

Za druhé, tu byla Scarlett Witch, kdo pravidelně narušoval mé myšlení. Co znamenal její zkrat v quinjetu a jaké budou následky? Pochybuji, že to byla únava, jak se nám snažila hezky vecpat do obličeje. Popravdě mne její zkrat zcela zneklidnil. Mohlo se stát poměrně cokoliv a ohrozilo by to většinu jejich týmu a životy nás všech. Kdyby na ni Vision přes bolest nesáhnul, probrala by se vůbec do původního stavu? Máme očekávat podobné stavy častěji, nebo to snad byla jednorázová situace, banalita, ze které dělám problém nás všech?

Pak zde bylo podivné chování kapitána a vdovy po jejich příchodu. Celkově se jeho chování vůči mé osobě značně změnilo. Tenkrát se mne snažil chránit vlastním tělem a nebýt elektřiny, Vison by ho postřelil. Když jsme u Visiona, do svého seznamu mých problémů a záložek k přemýšlení on dozajista patří..ale nebudeme předbíhat.
Nechápala jsem kapitánovo chování, ale nějakým záhadným způsobem jsem chápala to, co dělá. Pro co žije.

Vision. Pokud ho opravdu někdo přeprogramoval, kdo to byl a proč ho zacílil zrovna na mne? Jde po mne sice spousty lidí, ale dostat se k Visionovi? Wanda ho střeží jako šutr v hlavě a nedovolila by jen tak někomu se k němu dostat.

Koukla jsem s mírným překvapením na obalenou ránu na boku. Necítila jsem pálení. Spíše jsem necítila nic. Lehce jsem se zděsila. Tkáně začínají odumírat. Okamžitě jsem se dostala na nohy, až mi v hlavě zabušilo. Doslova jsem se vyřítila ze sprchy, načež mi mokrá noha podklouzla na kachličce a spadla jsem na studenou zem. Vydalo to ohlušující ránu, podobné té, když spadne slon. Sebou jsem strhla ručník, který mne dostatečně přikryl. Naštěstí. Do koupelny vtrhl rozlícený Rogers s očima na vrch hlavy. ,,Ježiši..Max!" vyjekl jako malá holka a zprvu si zakryl obličej. Ležela jsem na zemi, naštěstí přehozena gigantickým ručníkem modré barvy, který zakrýval všechno, co by za normálních okolností nemělo být vidět. Okamžitě ke mně přidřepl a pokaždé, když se chystal na mne sáhnout, ruku zas vztáhl k sobě.

Potichu jsem zaklela a ručník na sebe plně omotala, sedajíc si. ,,Co se stalo?" zvyšoval hlas Rogers a poprvé sáhl na mou odhalenou kůži. Cukla jsem sebou a on ji zase stáhl. Nedokázala jsem mluvit. Palčivá bolest mi projížděla celým zmláceným tělem. Obratně mne vzal do náruče a namočil si tak své bílé triko. Natiskl mne poplašeně na sebe a letěl se mnou do nějaké místnosti. Položil mne nejspíše do měkké postele a rychle mne zkontroloval. Chytil rukama moji hlavu a upřeně se na mne podíval.
,.Vydrž, chvilinku vydrž." rozkázal mi, jako bych o tom nějak rozhodovala a odběhl. S něčím v ruce se vrátil. Podívala jsem se na jeho ruce. Křečovitě držel nějaké triko, nejspíše jeho a volné teplákové kraťasy.

V této situaci řeší moje oblečení?! Je jako pubertální dívka s culíčkem a růžovou kabelkou!

,,Rogersi...." zahekala jsem namáhavě a obrátila k němu hlavu. ,,Nebudu se dívat, bude to..rychle." odříkával uklidňujíc spíše sebe, než mne. Díky své práci, nyní spíše bývalé, agentky, jsem byla před muži ne zrovna formálně oblečena, a tak jsem nyní necítila moc studu. Ani se na mne nepodívajíc, na mne natáhl triko pro mne mega velké velikosti, následně kraťasy, které jsem si musela sama upravit. Pak někam zahodil ručník a až teprve teď se na mne podíval. ,,Jsi jako holka." vytkla jsem mu, vydýchavajíc další nával bolesti.

,,Musíme za Bannerem." zděsil se, jakmile uviděl prosakující krev na mém boku. Já nic necítila. Bolelo mne sice celé tělo, ale bok jako kdyby mi vůbec nepatřil. Bylo to děsivé. Opět mne vzal a vyběhl se mnou pryč. Schoulila jsem se na jeho hrudi mokré od mých vlasů a křečovitě svírala v malé dlani jeho triko. Bál se. Měl strach. Strach o mou osobu. Nevnímala jsem, kam jdeme. Sprcha byla chyba. Další chyba ovlivňující moji následující budoucnost.

Rogers se mnou v náruči doslova vyrazil dveře od Bannerovi ordinace. Doktor polekaně nadskočil a obrátil se na nás. ,,Steve, položte ji na stůj. Ihned." zavelel, když si u toho nasazoval rukavice. Rogers tak opravdu udělal, ale celou dobu pak stál ochranářsky u mého ramene. Bruce ke mne sjel na malé doktorské židličce a odklopil fáč z mého boku. ,,Proboha.." zděsil se, jakmile ránu uviděl. Já se tam pro jistotu ani nepodívala, riskovala jsem tak převrácení mého žaludku. Jakmile ale do rány sáhl, buňky jako by se opět probudily a mnou projel šok bolesti. Tělo se mi stáhlo a zorničky rozšířily.

,,Potřebujeme stroj doktorky z vedlejšího. Potřebuje spravit buňky uměle. Steve?" nadzvedl oči doktor a vyzývavě Rogerse sledoval. Ten okamžitě kývl a někam odběhl. ,,Je až neskutečné, jak mu na Vás záleží.." prohodil a koukl po mne. Rozhodně jsem na probírání vztahů mezi Avengers a mnou nehodlala probírat. Nebyla na to vhodná chvíle a ani já sama nevěděla, o co tu vlastně jde. Mísilo se toho ve mne tolik, že jsem ani nevěděla co s tím.

Banner mi celou ránu opíchal anestetiky. Stihl pronést, že po ráně na tváři nebude kupodivu jizva a že mám štěstí. Na to jsem pouze odpověděla jízlivou poznámkou o mém zdraví a tím to skončilo.
Následně přiběhl Rogers, spolu se Starkem. Ten se zarazil ve dveřích a laškovně se na mne podíval.

,,Dobrý ohoz, Tears." mrknul na mne, načež po něm Rogers hodil zlý pohled, kterého bych se možná zalekla i já. ,,Za to ty vypadáš jako Marylin Monroe po velký pařbě v klubu.." vrátila jsem mu poznámku a zkousla si ret, protože mi Banner začal celou ránu kompletně desinfikovat a vyjímat z ní nečistoty. To už jsem cítit začínala.

,,Doufám, že nechceš připomenout, kdo za tuhle její ránu na boku může, že ne?" obrátil se Rogers s načuřeným obličejem na Starka a jeho velké ego. Ten okamžitě zmlkl a promítl do prostoru videohovor. Po chvilce, kdy jsme všichni, až na Bannera, zírali na hologramovou obrazovku, se tam zjevila žena, hubené postavy, černé vlasy spíchnuté do drdolu. Nutno podotknout, nejspíše to byla Asiatka, možná Vietnamka..V tu chvíli jsem to nerozeznala.

Jakmile mne spatřila, škubla sebou a skoro zakřičela. Myslím, že zde všichni zapomněli, že mne většina lidí stále zná po štítkem padouch, zabiják a oficiálně jsem právě někde v lesích a o mé skvělé a blahodárné přítomnosti neví ani sám Nicolas Joseph Fury.

,,Doktorko, jsem rád, že vás zde znovu vidím.." promluvil jako první Banner, když od mého boku zvedal pohled. ,,Samozřejmě bych byl nadšen, když bych od Vás mohl čekat naprosté utajení. Pan Fury do tohoto měřítka spadá také.." spojil ruce konečky prstů k sobě a prosebně se na, zřejmě také doktorku, podíval. Ta po chvilce přemýšlení kývla. Všichni si oddechli.

Zdlouhavým popisem celé léčby vás nebudu zatěžovat. Zkráceně. Mé rosolovité a pomlácené tělo přesunuli na jiné lůžko, které bylo pokryto paměťovou pěnou a tak se na něm hezky leželo. Z boku se přes rám tyčila jakási násada, pruh techniky, který vysílal též hologramové paprsky. Doktorka za pomocí videohovoru zadávala potřebné instrukce a Banner tak při její pomoci zvládl ten stroj vůbec spustit. Poté se hologramové paprsky zaměřily přímo na můj bok. Ze začátku jsem čekala šílenou bolest, ale kupodivu to nic strašného nebylo. Když jsem se, proti protestu všech přítomných, podívala na svůj bok, myslela jsem, že blouzním a že se propadnu někam do země. Byl skoro zahojený. Jakoby se mi kůže vracela pomalu zpět a dávala tak mému boku zpět jeho tvar a pružnost. Když byla práce hotová, žádnou bolest vycházející z tohoto místa jsem necítila a dokonce jsem si mohla na bok i sáhnout a nepoznala jsem rozdíl oproti původnímu stavu.

,,Do prdelky.." vydechla jsem, načež se většina kolem mne usmála. Až na kapitána. ,,Trochu slušnosti prosím.." ohradil se a založil si ruce v bok. ,,Kapitáne.." nadechla jsem se přeborně. ,,Slovo - prdelka - není sprosté slovo, nýbrž třeba označení pro dětské pozadí, či zdrobnělina pro klasické pozadí...Nemyslím si, že by se to dalo považovat za vulgaritu." ušklíbla jsem se, načež se všichni na kapitána otočili. Nabíral rubínové barvy. ,,To by stačilo." dostal ze sebe, snažíc se působit rozhodně a pevně. Nevyšlo mu to..opravdu ne.