„Stejně drzá za každé situace." ohrnul ret znechuceně a na chvilku ode mne odvrátil hlavu. Pousmála jsem se, jak jen mi bolest dovolila.

„Neštvi mě neustále..deprimuje mě to." varoval mne. Uchechtla jsem se, ale schytala jsem facku. Tím mne poměrně umlčel. Upadla jsem zpět mezi kořeny a již zmiňovanou hlínu. Dělal si se mnou co chtěl. Následně mne znovu zvedl, donutil mne se postavit a znovu mi vrazil. Znovu jsem se skácela k zemi a bolestivě zavila. Ráda bych zde zůstala ležet, mezi hlínou, kořeny a mrtvolami, ale Joe mi ani toto dopřát nehodlal.

Znovu mne zvedl a podíval se na mne.

Vzal palec své ruky a drsně s ním přejel po řezné ráně na tváři. Zaskučela jsem bolestí a pokusila jsem se mu vytrhnout. Následně se napřáhl a plácl mne rukou do odhalené rány. Zařvala jsem a z očí mi vytryskly okamžitě slzy. Tohle zapíši jako nový druh brutálního mučení..Bude to mít úspěch.

„Stále radši zůstaneš s nimi?"
„Trhni si k sakru.." zamumlala jsem a následně znovu zkřivila tvář. Znovu se pousmál, hořce, bez špetky citu. Natáhl opět ruku a chystal se mi znovu způsobit bolest. Přivřela jsem oči.

„Opovaž se na ni ještě jednou sáhnout!"  zakřičel někdo odhodlaně. Ostrý hlas znatelně prořízl bojovou atmosféru. Otevřela jsem namáhavě oči. I Joe se zastavil. Pustil mne a já spadla opět do bahna.

„Pane bože.." utrousil Joe fascinovaně a pohlédl mu zpříma do očí. „Kapitán Amerika v celé své kráse." zasmál se hrdelně a přejel ho pohledem od hlavy až k patě. Rogers na nic nečekal a vrhl po něm štít. Trefil útočníka do hlavy a ten zavrávoral. Kapitán ke mne ihned přiběhl. Jeho kombinéza již nebyla tak upnutá jako naposledy a měla tmavší barvu. Kapitánovi zdobily tvář husté vousy. Opticky zestárl, ale konečně nevypadal jak vejce..

„Vypadáš dobře.." vyhekala jsem ze sebe bolestně.

„Panebože...vypadáš hrozně.." zašeptal a zmáčkl mi ránu na boku. „Au sakra.."  zaúpěla jsem.
„Taky tě ráda vidím.." zamumlala jsem si pro sebe utahaně.

„Vezmu tě do quinjetu."  rozkázal, ale jakmile se do mne nahnul, aby mne zvedl, s čímž jsem se již tehdy rozhodla nesouhlasit, něco ho zatáhlo za nohy a druhá noha mu podjela. Svou hlavou spadl přímo do oblasti mého hrudníku. „Au.." prohlásila jsem nezaujatě, když Rogers spadl obličejem přímo na mé ženské vnady. Měl co dělat, aby nezrudl a rychle se začal sbírat. Se rty semknutými do úzké linky a vydýchávající bolest jsem se modlila, ať už to skončí. Ať už to má skončit jakkoliv.

Znovu ho to zatáhlo za nohu a znovu sebou flákl.
Snažila jsem se zvednout, ale nešlo to. Cítila jsem bezmoc. Chtěla jsem okamžitě vstát a začít bojovat, vždyť už jen ten pocit pomsty mne poháněl, ale nešlo to. Tělo mne neposlouchalo. Rosolovité nohy máčené v bahně mne neposlouchaly a já tak zvládla jenom pozorovat, jak si Joe kapitána podává jako zmrzlinu v létě. Vzal kapitána a mrsknul s ním o strom. Velká borovice se zatřásla pod náporem kapitánova dopadu. Z úst, byť jsem sebevíce chtěla, nevyšla ani hláska. Ruku jsem akorát bezmocně vztáhla. Pokusila jsem se zvednout, ale ruce se mi nepříjemně podlomily, rozklepaly se a pak povolily úplně, spadla jsem zpět do bahna.
V duchu jsem klela, ale na venek jako bych byla němá. Kapitán se zvednul a a sevřel ruce v pěst.

Ta jeho odhodlanost v modrých očích.

„Vydržím celý den." vypustil odhodlaně z úst a setřel si z natlučené tváře krev, která mu tekla ze rtu. Okamžitě se mi zatajil dech. To byla ta věta.

„Uvidíme." ušklíbl se vyzývavě Joe. Jednou se ho musím zeptat, jak se skutečně jmenuje.
Joe si vyhrnul rukávy a naskytl se nám tak pohled na jeho zjizvené a zároveň potetované svalnaté ruce. Na kapitánově tváři se mihla nejistota.
To snad ne. On nemůže být nervózní, ne teď.

Začala jsem se sbírat ze země. Musela jsem vstát, i kdybych u toho měla spálit všechny kalorie co jsme za tenhle týden snědla. Takže tak 200....Organizace zlotřilého obilí zrovna jídlem na vězeních neplýtvala. Stálo za to těch pár dalších setkání mého obličeje se zemí. Stála jsem,skoro pevně, na nohách a odhodlaně se opírala o strom. Kapitán zrovna schytal ránu pěstí do břicha. Prohnul se a zatnul zuby. Než se stačil obrátit, schytal do hlavy další. V tom Joe vytáhl nůž.

Kapitán okamžitě zbystřil a střemhlav skočil za svým štítem. Dopadl na zem vcelku ladným parakotoulem a už stál opět na nohách, v ruce dřímaje chladný kov. V tom jsem dostala perdu do zad a letěla jsem opět vstříc zemi.
Tohle je už naschvál..

Začala jsem vstávat a co se nestalo? Noha mého protivníka mne nakopla do rozdělané rány. Bolestně jsem zařvala a nazvala ho, jak to říct..né příliš slušným označením. Zatmělo se mi před očima.

•
Stojím s rukama křečovitě v pěst. Věřím si. Již ano.
„Tears, útok!" zařval Smith a já poslechla. Vystartovala jsem proti mému protivníkovi. Všichni napjatě sledovali situaci a sem tam něco šeptali. Zařvala jsem a skočila. Muže jsem popadla za krk a otočila se na něm. Následně jsem svou sílu využila, smýkla sebou a odrazila se nohama od zdi. Spadli jsme na zem. „Čím dál tím lepší!" zasmál se jízlivě on. „Doufám, že zhebneš." vyplivla jsem mu do obličeje a vrazila mu pěstí..

Zřejmě se ptáte, co se to děje. Toto je něco jako závěrečná zkouška mojí maličkosti. Muž, kterého se nyní snažím zabít a on se snaží zabít mě, vede druhou jednotku a trénuje nováčky. Nedávno mne málem utopil, když mne trénoval. Nesnáší mne a já na tom nejsem jinak. Udělala bych momentálně skoro cokoliv, aby zmizel z tohoto světa. Je to zrůda.
Po té, co mi S.H.I.E.L.D. vymazal paměť a Hydra mne zachránila, mne dostal na starost. Neměl z toho zrovna radost a dost často si to vybíjel na mne. Kdybych o tom někomu cekla, ublížil by mi.
Hodně ošklivě by mi ublížil. Nyní mám možnost ho zabít oficiálně, bez následků a nastoupit tak na jeho místo. Buď to budu já, nebo to bude on. Smidth s tím souhlasil a je vidět, že se naším soubojem momentálně baví. Tak jsem se ocitla zde. Tváří v tvář tomu ďáblovi v lidské podobě.

V mé chvilce nepozornosti mne přetočil a obkročmo si na mne sedl. Začala jsem se s ním prát. Chytil mi obě ruce a vrazil mi pěstí. V uších mi zapískalo. Začala přetlačovaná o sílu. Začínala jsem vyhrávat a na jeho tváři se mihlo zděšení.

„Copak Joe, kazím ti zábavu? Nyní to teprve zábava bude!" zasmála jsem se, přervala jeho tlak a povalila ho. Schytal hned dvě rány za sebou a nešetřila jsem ani nadávkami. Normálně sprostě nemluvím, ale v této situaci jsem sotva ovládala svoje pocity, natož slovník. Rychle jsem saltem vstala a s menším rozběhem mu uštědřila kopanec do žeber. Pak další a další...a další..

•

„Vstávej!" křičel mi někdo do obličeje a třásl se mnou. Viděla jsem jen velkou šmouhu. Slyšela naléhavý hlas ale nevnímala. Ta vize. Proto jsem neznámém muži dala jméno Joe. Já si na to jméno vzpomínala, ale moje mysl si to nedokázala uvědomit. Přiřadit. Bok se ozýval. Vnímala jsem tu bolest. Pokaždé, když se mnou ten někdo zatřásl, napnula se kůže okolo zmiňované rány a já chtěla bolestně křičet. Nevyšla ze mě ani hláska. Po tváři mi ztékal potůček mé vlastní krve. Natlučená tvář byla opuchlá a bolavá. Píchalo mne v boku. Nemohla jsem pořádně dýchat. V plicích jako bych měla vodu, ale v krku Sahara. Něco uvnitř mne se stáhlo a bránilo mi to vnímat.

Oči jsem měla dokořán otevřené, ale nedokázala jsem popadnout dech. Začínám se dusit..nemohu dýchat.

„Vzduch!" zahýkám konečně a máchnu rukou. Nemohu popadnout dech, stále nemohu dýchat.

„Max, Max vnímej mne!" ječel někdo a klepal se mnou. Snažila jsem se mluvit, nešlo to.

Bolest. Křik. Bolest křik a žádný vzduch. Vakuum, bolest, třepot těla a krev. Bahno a bolestný řev. Všude kolem mne. Co se to děje, co je to se mnou?
Stále to nepřestává, nic z toho. Jsem bezmocná, bezmocná rybka v oceánu bez vzduchu. Pomoc. Potřebuju něčí pomoc.

„Slyší mě někdo!? Max, Max nemůže dýchat! Nedýchá, potřebuju kyslíkovou bombu a Bannera! Nevím co s ní je, je to jakoby trpěla záchvatem astmatu, ale vypadá to, že nevnímá..rychle!" křikl zase někdo.

Obrátila jsem hlavu, ve snaze zaostřit. Nic.
Kolem mne byly slyšet výstřely. Když v tom se stalo něco těsně v mé blízkosti. Bylo to jako kov o kov.
Už do mne nikdo nehučel. Nedýchám. Plíce scvrlé jako křížala. Jízlivý hlas se mi vtírala do hlavy. Nepatří mně, ale ani mému svědomí. Dech, vzduch. Nemůžu dýchat. Pomůže mi někdo? Co mám dělat? Co se to k sakru děje? Co je za den? Kde to jsem?

„Proč se o ni tolik zajímáš vojáčku? Je to agentka Hydry. Zabiják a nájemný vrah. Proč ti na ni tak záleží?" rýpal někdo. V uších mi hučelo, ale hlasy jsem poznávala.

Joe a Steve. V tu chvíli to se mnou znovu hrklo a skoro jsem znovu upadla do tmy. Chtěla jsem se proplesknout když v tom znovu hlasy.
„Nesděluji všem vše." byl odbyt ten první a pak byl slyšet další rána. Blízko u mne se ozval rachot a trysky. Cukla jsem sebou a snažila se pohnout. Podařilo se mi nějakým záhadným způsobem zaostřit. Stále jsem se nemohla hýbat, přišlo mi, že nemohu dýchat ale už to bylo jiné.

To předtím, bylo to jako záchvat úzkosti nebo strachu. Vyděsilo mne to ale na tolik, že jsem malém dostala další infarkt. Spatřila jsem Starka. Sestoupil ze země kousek ode mne.

„Jarve, jak je na tom Tears?" nahlásil umělé inteligenci spěšně a trefil Joea do zad. Ten dopadl ze předu na kapitána, který nastavil štít a Joe tak schytal ránu do nosu. Zapotácel se a zaklel.
„Potřebuje odbornou péči." oznámil Jarv zkráceně.

N.e.ř.í.k.e.j.

Stark se do boje proto Joeovi pustil spolu s Rogersem. Bojovali dlouho. Stark každou chvíli odrážel od Rogersova štítu nějaké paprsky a Joe se jim úspěšně vyhýbal. Snažila jsem se promluvit, nebo něco udělat. Jako bych byla bezmocná.
Starkovi se podařilo sundat Joea na kolena. Pevně ho držel, načež ze zadní části jeho obleku vyletěly dva neidentifikovatelné předměty. Přistáli Joeovi na rukou a ten už nedokázal dát ruce od sebe. Iron man ho měl v hrsti. Následně k němu přišel Rogers a udýchaně se na nej podíval.

„Hezky se vyspi." prohlásil Stark, z jeho kovové ruky a části obleku se stalo něco jako veliké beranidlo a to pak uhodilo Joea naposledy do hlavy. Spadl na zem a přestal se hýbat.

„Rogersi, vezmi ji do jetu. Odnesu tam i tohohle." nakázal kapitánovi a naposledy se po mne podíval.
Rogers jakoby zbystřil, když mu došlo, že tu stále ležím. Přišel ke mne a štít si hodil na záda. Klekl si ke mne a starostlivě, napůl utrápeně, mne přejel pohledem. Chystal se mne vzít a já se chystala něco říct. Mne to nevyšlo, jemu ano.

Konečně se moje tělo odlepilo od chladné země a spočinulo na kapitánově prsních svalech. Celou dobu mne pozoroval, když nepočítám to, jak se ohlížet kolem kvůli případnému nebezpečí.

„Co jsi to zase dělala.." povzdechl si spíše pro sebe, když zrovna hypnotizoval mou tvář a já dělala to samé. Detailně jsem si mlčky prohlížela jeho šrámy. Jeho rysy tváře a jeho nově narostlé vousy. Jeho doteky mne pálily a zároveň příjemné hřáli na těle.
Držel mne pod koleny a pod lopatkami. Jeho plné rty byly pevně semknuté. Nesl mne, jako bych se mu měla rozpadnout. Poprvé po dlouhé době jsem pocítila pocit bezpečí. Věděla jsem, že na blízkou dobu bude většina věcí v pořádku. Věděla jsem, že mne v tom nenechá.

„Neměl jsem tě tam nechávat." začínal si vyčítat a kroutil u toho hlavou. Zadíval se jinam, před sebe.

„Ale vrátil jsi se." zašeptala jsem. Konečně jsem mohla mluvit, respektive šeptat. Chtěla jsem toho říct a udělat tolik, ale prostě to nešlo, ne teď. Sklopil ke mne pomalu pohled a s nečitelnou tváří mne sledoval. Netušila jsem, co se mu honí hlavou, co by chtěl říct či udělat.

„Chyběla jsi nám tu." pousmál se, napůl smutně a nadhodil si mne více na hruď. Uslyšela jsem jeho srdce. Bilo klidně a pravidelně.

„Nemůžeš za to." zachraptěla jsem. Koukajíc do předu se mu na tváři objevil výraz plný hořkosti. „Kdybych se nechoval jako žárlivý pitomec, dopadlo by to jinak." zašeptal, spíše pro sebe a pevněji mne na sebe natiskl. Zřejmě si toho ani nebyl vědom, ale když se mi z úst vydralo bolestné syknutí, omluvil se a stisk povolil.

Ocitli jsme se v quinjetu. Můj pohled by stále tupě zabodnutý do kapitánovi hvězdy na obleku. Tupá bolest mi ohlušovala tělo. V krku stále písčitá poušť a zřejmě i všechny nabroušené žiletky světa. Spatřila jsem Natashu, postávající za Brucem, šeptajíc mu něco do ucha. Bartona, který seděl na sklápěcí židličce a na ruce si držel vatové tampónky namočené v něčem modrém a už od pohledu páchnoucím. Natasha se narovnala a vyjeveně si mne prohlídla.

„Proboha, vypadá příšerně." vydechla a koukla starostlivě a nervózně po Bannerovi. Ten ji stiskl povzbudivě rameno a poslal ji povzbudivý pohled. „Steve, polož ji sem." rozkázal sebevědomě doktor a Steve se mnou popošel k lehátku tmavě modré barvy. Zasekl se, stále mne držící.

„Kapitáne? Nemusíte se bát, můžete být u toho.." dodal s nadzvednutým obočím. Kapitán na něj zvedl pohled plný nechápání. Chvíli se pohledy snad i hádali.

„Ne..že bych vám do toho chtěla povídat, ale zatraceně to bolí a pokud nedostanu do minuty anestetika, skočim do zdi." zachraptěla jsem bolestně a zkřivila tvář do bolestné grimasy. Znovu mi zapískalo v uších. Kapitán mne pomalu, s rozvážností, možná až s přehnanou rozvážností, opravdu položil na lehátko a pak se posadil ihned vedle na podobně visící židličku, jakou nyní dobýval Clint.

Celou dobu mne skenoval pohledem a ani jednou neucukl. Nevím, jestli jsem za to měla být ráda, nebo mne to mělo znervózňovat, každopádně to zapříčinilo obojí naráz.

„Steve? čas na pokec." prohlásila Natasha a hodila po kapitánovi velmi významný pohled.

„Právě v tuto chvíli, Nat?" nakrčil čelo. „Steve." zpevnila hlas Natasha a založila si ruce v bok. Její nadzvednuté obočí donutilo kapitána sklapnout. Pozorovala jsem její tvář. Věděla o tom, také mne po očku sledovala. Ty její plné rty, pronikavé oči a ryšavé vlasy. Ta žena byla jedno velké tajemství, nesla si ho v sobě a odmítala ho světu ukázat. Stejně tak své srdce, které chtě nechtě již dávno přenechala Bruci Bannerovi.

Steve Rogers semkl rty do úzké linky a pomalu se zvedl. Otočila jsem k němu hlavu. V tom jsem na rameni ucítila vpich a bolestně jsem sykla. Rameno bylo pomlácené a já to nečekala - špatná kombinace. Steve se okamžitě zastavil v pohybu a starostlivě se po mně podíval.

„To je v pořádku, jdi." ujistila jsem ho hlasem kanálového chraptícího monstra s astmatem a pokusila se alespoň o křivý úsměv. Nejistě se na mne podíval, ale pak se zamračil a odešel.

Znaveně jsem vydechla a položila hlavu zpět na opěradlo. „Je zázrak, že jsi to přežila." řekl z ničeho nic Banner a zamračil se při nalévání dezinfekce na vatový tampónek.

„Co přesně.." zamumlala jsem a odvrátila hlavu. „Ten chabý zákrok ve Stark Tower.." zachmuřil se začal mi jiným mokrým hadříkem otírat bahno a krev z obličeje. Chystá se mi teď něco vyčítat?

„Musíme to probírat?" protáhla jsem a rozkašlala se. Chtěla jsem se posadit, ale Banner mne uzemnil zpět na lehátko.

„Bylo to nezodpovědné a velmi nebezpečné. Mohla jste umřít." začal mne poučovat a u toho sem tam něco brblal.

„Při svém povolání můžu umřít prakticky vzato každý den. Třeba teď, z toho všeho napomínání mi praskne hlava. Také se to počítá jako smrt v rámci povolání" zvedla jsem naoko fascinovaně ruku a naznačila tak Bannerovi, že se o tohle rozhodně v tuhle chvíli bavit nehodlám. Clint se uchechtl.

„Říká ti něco odposloucháváni cizích rozhovorů, Bartone?" nakrčila jsem čelo. Přestal se smát a chvíli na to bylo už jen hrobové ticho.

„Skočím pomoct Starkovi.." vydechl nakonec a odešel pryč. Zůstali jsme s doktorem sami, mezitím, co mi otíral ruce a krk od krve, taktéž bradu.

„Ale musím uznat..bylo to působivé. Dosud jsem nic podobného neviděl a dá se říct, ať je to neskutečné, Rogerse jste tím zachránila." pousmál se zpod brýlí, které si nasadil blíže na nos.

Neodpovídala jsem. Neměla jsem co k tomu říci.
Až na jednu věc. „Proč to Vision udělal?" vyplula z mých úst dlouho očekávaná otázka, která prořízla vzduch jako břitva. Bylo ticho. Doktor se dokonce i zastavil v otírání mého obličeje.

„Podle všechno.." odmlčel se, vzal dezinfekci a nalil mi ji na obličej. Sevřela jsem plně víčka k sobě a zatnula zuby tak, že jsem měla pocit, že si jí vykloubím.
„Podle všeho..byl někým přeprogramován. Přeprogramován aby zaútočil.." vydechl zadrhávajíc se doktor a mne tak skoro znovu zvedl z lůžka. Zatlačil mne zpět a káravě se na mne podíval.

V tom do jetu vrazil Stark a Clint, táhnoucí malátného Joea. Hodili ho do provizorního vězení pro lidi jako jsem já a následně ho uvedli do provozu. Průhledná část jetu se proměnila ve světelné paprsky. Stark ze sebe nechal stéct plechovku a podíval se na mne.

„Bannere, vyšij ji rovnou na tváři nějaký omalovánky. Třeba antistresový, nebo tak něco." rýpnul si, nad čímž si Banner pouze povzdechl a já se držela, abych nevypustila kousavou poznámku, která by mne mohla stát skoro celé šití znovu.

Pak do jetu přišla Wanda, v závěsu s Pietrem a Visionem. Wanda byla zvláště roztěkaná. Každou chvílí cukala pohledem z místa na místo, nebo svírala ruce křečovitě v pěst, jakmile zabrousila pohledem k mé maličkosti.  Mírně jsem sebou škubla, když jsem spatřila Visionův červený plášť a jasné světlo z kamene, umístěného na jeho čele.

Wanda se zničehonic ošila a zatnula zuby. Kolem ní se rozvířila rubínová magie. Všichni sebou cukli a zaměřili se na ni. Zavřela oči a něco odšeptávala.
Chtěla jsem se zvednout, ale moc dobře mi to nešlo. Naklonila jsem hlavu na stranu. Vlasy jí létaly ze strany na stranu. Stark ji obezřetně pozoroval a mezitím si nechal, nejspíše preventivně, nasadit část svého obleku. Bylo ticho. Nikdo nevěděl, co se děje.

„Wando?" zajíkl se Pietro váhavě a k sestře přistoupil. Její magie ho okamžitě spálila a on byl nucen rukou ucuknout. Nikdo ani necekl. Všichni napjatě čekali a očima na vrch hlavy, co se bude dít dál. Vlasy jí divoce vlály okolo a když pak byla zřetelně vidět zatnutá čelist, Vision se neubránil i přes bolest na ni sáhnout. Zatřásl s ní a na tváři se mu objevila bolest. Měl o ni strach.

„Co se děje?" zašeptala jsem, opět sucho v krku. „Nemám tušení.." odpověděl doktor, ve tváři strach. Wanda začala křičet a chytila se za hlavu. Celá její postava se zkroutila. Ruce si křečovitě tiskla k hlavě. Jakoby cítila bolest. Stark sebou trhaně škubal, jelikož se pral sám se sebou o tom, jestli má zasáhnout. Byla to Scarlett Witch, mávnutím ruky by nás dokázala roztáhnout vejpůl.

„Wando!Wando!" křičeli přes sebe Vision i Pietro zároveň. Nikdo netušil co se děje, nikdo nevěděl co dělat. V tu chvíli jsem si přála, aby tu byl Rogers, aby něco udělal a řekl mi, že je to v pořádku, že se nemusím ničeho bát. Stejně jako rychle tento stav přišel, znovu odešel.

Vše se zklidnilo. Všichni po sobě házeli buď významné, nebo nic neříkající pohledy. Po chvilce otevřela oči a po všech jen  hodila omluvný pohled.

„Co to bylo, Wando?" přiskočil k ní ihned Vision, nad čímž Pietro protočil oči. Všichni napjatě čekali, co se bude dít dál. Wanda přiškrceně dýchala a ztěžka se posadila na židličku. „Jen únava." zamlouvala to. Zřejmě jí to ostatní sežrali i s navijákem, protože to okamžitě přestali řešit a začali si všímat svého. Stále zde z ní měla většina respekt. Až na mne. Ale já byla momentálně v hovorové indispozici. Lhala. Lhala, ale já nemám tušení o čem. Co viděla? Co se stalo?

V tom dorazil i kapitán, který si sedl na úplný roh celého jetu, nejdál ode mne. Následně přišla vdova a šla rovnou k řízení, kde už seděl Stark.

„Jarve, hoď tam základnu." zaúkoloval Stark svůj program a hodil pohled po Natashe. Ta si sedla vedle něj a upřeně pozorovala výhled před sebou. Zarazilo mne jejich chování. Kapitán skoro zahodil štít pod své nohy a vdova? Celou dobu neuhnula pohledem a neřekla jediné slovíčko. Panovalo zde jasné napjetí a nervozita. Nikdo si nebyl jist zítřkem ani dalšími dny.
Všichni se po sobě nenápadně podívali, hledající odpovědi. Žádné se nikomu nedostalo.

Nehodlala jsem dále rozvádět konverzaci, myslím, že kdybych se nyní při síti stehů začala mlít, doktor by mi místo kůže na obličeji vypíchl oko. Tak jsem jen zavřela oči a čekala. Přemýšlela jsem. Hodně dlouho jsem přemýšlela.

Nad Avengers. Nad SHILEDem a Hydrou. Nad Michaelem, Nemessis a nad tím, že za to všechno mohu já. Na podivný rozhovor vdovy a kapitána. Na Joea a jeho novou organizaci, která ovládá své lidi pomoci mysli a mají tak dokonalou souhru..nad vším možným. Jenže.

Proč se tohle všechno začalo dít až teď? Souvisí to se sebou nějakým způsobem?

Jenže věří mi Avengers natolik, abych z nich tyto informace dostala? To budu muset zjistit na vlastní pěst.

Tedy hned po tom, co se zvednu ze země, jelikož jsem polekaně ucukla Bannerově ruce a skončila s ránou a výjekem na zemi.

Takhle se přátelé, získává pravá důvěra.