Hoří mi plíce, nemohu popadnout dech. Mokré oblečení se mi pod vodou lepí na prochladlé tělo a když otevřu očích okamžitě mi do nich natéká ledová voda s kusy ledu. Nemám kde brát vzduch, začínám kolem sebe bezmocně máchat rukama a odstranit tu ruku, která mne tlačí hlavu a trup pod vodu. Když už skoro omdlévám, protože mám v plicích vodu a tělo přestává poslouchat, vzpomenu si na elektřinu. Z posledních sil nahmatám tu ruku pod vodou a všechnu elektřinu do ní vypustím.

Uslyším pod rozbouřenou vodou křik a stisk za mým krkem okamžitě povoluje. Zapřu se černými kanadami do dna nádoby a vyplouvám ven na vzduch. Křečovitě popadnu hranu nádržky a vykašlávám vodu. Obrátím hlavu na toho zmetka, který se bolestivě drží za popálenou ruku a nadává.

Kdybych to neudělala, utopím se.
„Ty malá mrcho!" zařve a kopne do nádržky. Ta se převehne a spolu se mnou se ledová voda dostává na podlahu mučící místnosti, ve které nyní trávím každý den. Tělo se mi neovladatelně otřásá zimou.
Poberu pár kusů ledu, které zde leží. Bolestivě mě chladí do ruky. S řevem vstávám a běžím vstříc Joeovi. Skočím mu na záda a hroty ledových kousků mu zabodávám do obličeje. Zároveň chytnu jeho hlavu za spánky a vypouštím další dávku elektřiny. Stroje kolem mne kolabují a on řve bolestí. Řvu na něj hanlivá slova a mlátím ho do hlavy. Konečně se ožene a dvěma pohyby mne ze sebe strhne. Chytí mne pod krkem a přirazí mne na zeď.

„Věděl jsem, že si vzpomeneš." zasmál se jízlivě a konečky prstů mi zaryl do krku. Bolestně jsem vykřikla kopla ho nohou do břicha. Zaskučel, ale to už jsem ho držela pod krkem a celou svoji vahou se na něj věsila, abych ho začala škrtit. Začal se se mnou na zádech otáčet a sahat po mne. Úspěšně jsem se jeho chvatům bránila, pak mne popadl za vlasy a trhnul. Než jsem se nadála, ležím na zemi a bolestí se chvěji.

Nevydržela jsem to. Hrát hloupou a bez moci, bez umění bojovat a bránit se. Skoro se to stalo mým osudným. Sama se divím, proč zde ještě nestojí jeho ozbrojené komando, které ovládá za pomoci svých myšlenek. Děsivé, není liž pravda?

Přišel ke mne, v ruce tu samou injekční stříkačku, kterou jsem již viděla na začátku.

„Opovaž se ty slizoune." vyštěkla jsem po něm a vyhnula se jeho ruce.

„Zabraň mi v tom, kočko." ušklíbl se a ohnal se po mne druhou rukou. Tu jsem okamžitě chytila, pár skoky se odrazila od země a ruku mu zkroutila. Zařval a upustil po pár úderech o stůl injekční stříkačku.  „S radostí!" vrátila jsem mu jízlivou odpověď a bodla ho do ruky. Můj účel nebyl do něj sérum vpustit, jen ho ochromit bolestí, abych měla čas na útěk. Jehlu jsem mu zlomila přímo v ruce, což bylo sice velmi drastické, ale nutné pro útěk. Ihned jsem popadla to, co ze stříkačky zbylo a rozeběhla jsem se ven. Tady klející Joe, je sice samý sval, ale mozkové buňky asi nechal na poličce hned vedle steroidů. Samovolně jsem si mohla zjistit rozlohu této budovy, která je z větší části v podzemí.

Vede tady několik zdlouhavých chodeb, ve kterých by se leckdo zamotal. Dále je tu několik mučících místností, ty má rád zvláště Joe. Pak je zde několik laboratoří, s nejrůznějšími přístroji, ať už mučících či přínosných. Mám za to, že by tohle mohla být jejich jediná základna, ale jistá si nikdy nebudu. Vyběhla jsem ven a jak jsem předpokládala, hned za dveřmi stáli dva těžkooděnci. Ihned po mne vytáhli zbraně, ale to už jsem jednomu lámala vaz a druhého střílela vlastní pistolí. Sérum jsem si dala ve spěchu do kapsy, v doufání, že se mi ulomený hrot nezapíchne do nohy. Další katastrofy jsou nyní nepřípustné. Jakmile jsem zahnula za další roh, vyběhli po mne další čtyři. Oči jim doslova plály, už je měl napíchnuté a přesně věděl, kam mířím.

Rozmáchla jsem se nohou a dvoum vykopla zbraně. Chytila jsem je ve vzduchu a všechny jimi postřílela. Než jsem stačila zmizet, do cesty mi vešli další, kteří se ke mne ihned hrnuli jak vosy na med. Jeden dostal zbraní po hlavě a následně do zad, další to schytal kulkou. Následně jsem po jednom zbraň hodila a doběhla ho. Než jsem stačila vykopnout, překvapil mne další, co mne chytil za ruku. Přehodila jsem nohu přes jeho ruku a zatáhla. Klopýtnul a následně jsem ho zastřelila. To už byl u mne poslední. Zkrvavěný ret od mého špičkového hodu mu dělal nehezký vzhled. Vyhnula jsem se jeho předvídatelnému útoku a vrazila mu pěstí. Musím uznat, byl velmi odolný. Zavrávoral a chytil se za bradu. Vytáhl dva vrhací nože a vyhrnul si rukávy.

„To nemusí být.." prohodila jsem udýchaně a uskočila jednomu seknutí. Ohnal se po mne podruhé. Byl rychlejší než jsem očekávala a sekl mne do tváře. Okamžitě jsem si na ni reflexivně sáhla a když jsem ruku vztáhla zpět k tělu, spatřila jsem na ni svou krev.

„Tímto sis to u mne pokazil.." napomenula jsem ho, nohou ho kopnula do tváře a když ucukl, podrazila jsem mu nohy a zastřelila ho. 

„Chyba Max.." vzdychla jsem a utřela krev do mikiny. Rozeběhla jsem se dál. Za sebou jsem uslyšela dusot nohou a ohlédla jsem se. Joe, krvácející z ruky a za ním několik poskoků. Oni prostě musí být všude! Rychle jsem se vrátila k mým obětím a vytrhla jim z bezvládných rukou nože. Ty jsem ihned hodila po skupince a dva z nich jsem trefila přímo mezi oči. Pro sebe jsem se usmála. Jsem zpět. Bliklo mi hlavou radostně. Vyběhla jsem schody a počkala, až mne zbytek dožene. Vyběhli za sebou jako husy. Zaměřila jsem a vystřelila. Kulka proletěla třema hlavama naráz, což přilákalo zbytek, včetně Joea.

„Za tyhle mi zaplatíš!" křikl a rozeběhl se po mne jako rozzuřený býk. V poslední chvíli jsem se skrčila a sekla ho po noze. Zaskučel.

„Všechny reklamace na účet SHIELDu, prosím!" křikla jsem, zastřelila zbylé dva, vzala jim AK4 a rozeběhla se dál. Přede mnou byl skoro východ, když v tom mi několik z nich zastoupilo cestu. Vyskládali se přímo vedle sebe. Natáhla jsem za běhu ruku a všechny je postřílela, než stihli zmáčknout spoušť. ,,Špatná strana lidi." prohodila jsem, když jsem kolem nich probíhala. Jedna z nich bolestně zavila. Dívka?!

Ohlédla jsem se na ni, její oči se změnily, byly zase normální. „Co se to děje?!"vykřikla a ohlédla se. Chytila se za postřelenou nohu a zděsila se. Teď šlo o čas. Byl z ní zase normální člověk, nemohla jsem ji tu nechat, i když mne před chvíli chtěla zabít.

Joe nám byl v patách. „Do háje ale už!" vydechla jsem, zahodila jednu zbraň a přihnala se k ní. Vyděšeně se na mě podívala a následně zaječela.
„Buď zticha, pomůžu ti, ale spolupracuj!" vychrlila jsem na ní a jedním tahem ji zvedla na nohy. Zaskučela a skoro se znovu složila na zem.
Dobře, takhle ne.

Urychleně jsem ji popadla pod zadkem a hodila si ji na záda. Ohlédla jsem se na Joea a párkrát vystřelila. Všem kulkám se vyhnul, ale musel kvůli tomu skočit do hromady něčeho poházeného, jež zde leželo. Měla jsem štěstí, že byla hubená a lehká, tahat nějakého náročnějšího člověka na prostor, daleko s nim nedojdu. Ihned jsem rozrazila dveře a s ní na zádech vyběhla ven. Chtěla zase ječet, ale okřikla jsem ji, ať drží zobák, nebo tady skončíme. Chápala jsem, že se cítí vyděšeně, já k tomu taky neměla daleko, ale nemohla jsem si to dovolit. Už jen ona pro mě byla přítěží. Vběhla jsem do prvního křoví, které zde bylo. Byly jsme uprostřed lesa, pochybuji, že zde byl signál, takže i kdybych ukradla nějaký komunikátor, je mi k ničemu.

Rychle jsem ji posadila ke stromu a přidřepla k ní. Z budovy začali vylézat vojáci a nad zem se vznesl i vrtulník. Teď bych potřebovala zázrak.

„Proč to udělali...proč mne střelili?" vydechla a skoro znovu začala brečet. Na chvilku jsem se zastavila, protože mi došlo, že jsem to byla já, kdo ji oddělal nohu.

„Nemám tušení." řekla jsem místo pravdy a ohlédla se. Bylo to mnohem lepší řešení, než ji říct, že nohu jsem ji zmrvila já, ale teď se ji snažím zachránit.

„Co tu dělám?" zeptala se znovu, ale na to jsem ji odpověď dát nestihla. Zaslechla jsem, jak se k nám někdo blíží. Zvedla jsem se z lehkého podřepu a skrčila se.

„Nenechávej mne tu, prosím.." začala opět natahovat a prosit mne. „Vrátím se, slibuju." ujistila jsem ji, abych ji alespoň trochu uklidnila.

„Zůstaň tu a snaž se být co nejvíce potichu." Kývla, ale oči se ji opět zalily slzami. Vykročila jsem z chabého úkrytu a rozhlédla se. Dva vlevo, tři napravo. Vyšla jsem nalevo a snažila se být co nejvíce potichu. Byla skoro tma, nemít lepší zrak, jsem trochu v háji. Ošila jsem se, když jsem si představila, být teď v kůži té dívky. Došla jsem k těm dvoum a schovala se za strom. Být to na mě, postřílím je, ale udělalo by to velký hluk a než bych se nadála, byli by tu všichni. Zvlášť, když je má Joe napojené na sebe.

Doslova jsem se nalepila na chladný kmen a litovala toho mokrého oblečení.

Raz. Přibližují se, vydávají minimum zvuků, jsou tiší a nenápadní. Krčím se za stromem a vyčkávám na správnou dobu.

Dva. Jsou skoro u mne, stačí pár kroků a zabili by mne. Svírán v ruce nervózně zbraň a doufám, že jsou opravdu jen dva.

Tři. Vybíhám z provizorního úkrytu. Skočím a ve vzduchu jednoho kopnu do hlavy. Pošlu ho přímo na strom, na který narazí hlavou a skácí se k zemi.
Druhého ihned chytám pod krkem a škrtím ho. Když se přestane hýbat, nechám ho spadnout na vlhkou zem. Jsem znechucena, dá se říct, že vlastně vraždím nevinné lidi, je to vůbec bráno jako vražda, jde-li o sobeobranu? Vlastně dvouobranu?

Rychle jsem běžela k těm dalším,ale už jsem nebyla tak opatrná, což se mi vymstilo. Jednomu jsem za skoku přelomila vaz, dva zbylí se ohlédli. Jeden z nich vystřelil. Na nic jsem nečekala a oba dva zastřelila taky. Pak jsem se rychle rozeběhla k dívčině. Musíme odsud zmizet, střelba je slyšet na několik metrů daleko. Uslyšela jsem nářek. Zděsila jsem se. Jen co jsem tam doběhla, spatřila jsem další tři, jak nad ní stojí. Další problémy....Vzdychla jsem si v hlavě a přemítala si, jak to stihnu. Zamířila jsem a dva rovnou postřílela. Dívka zaječela. Třetí se k ní chtěl rozeběhnout, ale skočila jsem po něm a svalila ho na zem. Nikdo jí nesměl ublížit. Sama sebe se ptám, kde se to ve mne vzalo a říkám vám...Nemá tušení.

Začal se se mnou prát. Proč vždycky zabiji nějaké chudinky a siláci mi zůstanou na ruční práci?

Ohnal se po mne zbraní a trefil mě už do naříznuté tváře. Vrazila jsem mu pěstí. Z dohledu mi zmizela dívka. Do háje nemůže jednou dělat, co jí řeknu?
Mé nepozornosti si všiml i on a vrazil mi pěstí. Před očima se mi na chvíli snad i zatmělo. V hlavě mi zapulzovalo a měla jsem co dělat, abych se z toho dostala. Kdyby ne, zůstala bych tady a stala se jednou z nich. Z armády rudých očí a jedna z Joeových poskoků. To by vyvolalo katastrofální řetězovou reakci, tato organizace by byla více silnější, tím pádem by si mohla více dovolit. Nechci ani pomyslet, co by se stalo.

Snažila jsem se ho přeprat, ale když mi hrubě chytil zápěstí a doslova ho stiskem drtil, zařvala jsem, ne zrovna tiše. Drtil mi ruku až jsem myslela, že mi vyskočí srdce z hrudi. Můj vylepšený sluch zaznamenal svištění vzduchem. Hlava mého protivníka se s nepříjemným křupnutím zatočila o více stupňů, než bylo zdravé a následně na mě jeho tělo spadlo. Přerývaně jsem vydechla. Odvalila jsem ho ze sebe a posadila se. Spatřila jsem tu dívku, jak zahodila obrovskou větev a chystala se zase zařvat. Jasně jsem jí naznačila, že to není nejlepší nápad, ale než jsem stihla zareagovat, zhroutila se k zemi. Prostě spadla a přestala se hýbat. Urychleně jsem přes bolest vstala a doslova k ní doskočila a ihned šmátla po pulsu. Slabý. Zaklela jsem a promnula si u toho kořen nosu. Na ruku mi opět stekla moje krev. Na nic jsem nečekala, popadla svoji vypůjčenou zbraň a znovu si dívčinu hodila přes rameno. Bezvládně visela a nehýbala se. Potřebovala jsem ji živou, k čemuž mi aktuální stav zrovna nepřilepšoval.

Běžela jsem dlouho. Svaly mi pomalu začínaly vypovídat službu, mokré oblečení se stalo chladícím mrazákem pro mé tělo a ta hrouda na mých bedrech také zrovna nebyla výhra do loterie. Uslyšela jsem vrtulník. Oči mi skoro vypadly z důlků, jakou rychlostí jsem do křoví zapadla. Rozhodla jsem se proplesknout tu chuděru. Trochu jsem ji poplácala po tváři, něco nesrozumitelného zamumlala a po tváři ji opět začaly ztékat slzy. Byla stále mimo a tím mi dvakrát nepřidávala. Ztratila více krve, než bych v tuto chvíli potřebovala.

Spatřila jsem za sebou baterky. Lekla jsem se a rychle si spoluutíkající hodila zpět na bedra. V té rychlosti jsem zapomněla v křoví i zbraň a musela jsem se po pár metrech vracet. Tentokrát byli vojáci rychlejší, než by se dalo čekat. Začínala jsem je slýchávat z více stran.

Snaží se nás obklíčit. Dech se mi skoro zastavil.

Přidala jsem na tempu a přelezla pár kmenů, co se zde válely. Přede mnou se objevili další postavy. Ucouvla jsem, ale zezadu jsem je spatřila taky. Jedna strana, opět neprůchodná a ta poslední? Chvíli už jsem myslela, že mi opravdu štěstí přeje, ale i tam vylezli z křoví vojáci. Utvořili kolem nás souměrný kruh. Otáčela jsem se ze strany na stranu, doufajíc v alespoň malou skulinku mezi vojáky. Jednomu z nich zablištilo v očích.

„Vzdej se nám, Max Tears. " řekl jakoby nepřítomným, velmi hlubokým hlasem. Dech se mi začínal zadrhávat.

„Nikdy. Nacpěte si to svoje obilí do řitě!" zakřičela jsem vzdorovitě, ale uvnitř visela jen malá dušička.

Všichni souměrně něco zařvali a pak o krok uzavřeli kruh. Takhle to pokračovalo. Zmenšovali ho a zmenšovali. Nebylo úniku, nebylo cesty ven. Zbraň, kterou jsem chtěla použít k vysvobození, samozřejmě neměla náboje, protože jsem nejspíše všechny vystřílela při posledním zákroku.

„Máš poslední možnost. Půjdeš-li dobrovolně a přidáš se k nám, budeš mít jakési výhody a samozřejmostí je i lepší zacházení. Pokud ne, přidáš se k nám tak či tak, ale s drastičtějším průběhem." uslyšela jsem ten jízlivý, husí kůži nahánějící hlas. Co mi ještě v tu chvíli scházelo? Probrala se ta dívčina. Strnula, jakmile otevřela oči. Jemně jsem ji postavila na zem a chytila ji kolem ramen, aby nespadla, stále se ohlížejíc na ostatní.

Opět nastalo zmenšování kruhu. Měla jsem srdce až v krku a hnědovlasá dívka vedle mne na tom nebyla jinak. S bezmocnou tváří se moje hlava otáčela ze strany na stranu, hledajíc nějakou pomoc. Třešnička na dortu byla, když do kruhu k nám přistoupil Joe s usmívajícím se ksichtíkem, který bych mu ihned nejradši porovnala.

„Vybrala sis sama, Tears.." ušklíbl se naposledy, napřáhl ruku a když ji svěsil, vojáci nám vyrazili vpřed. Umřeme tady. promítlo se mi jen. Pohlédla jsem na dva vojáky, kteří si okamžitě nabili zbraně. Když se k nám přiblížili dva, vpustila jsem do nich zbytek elektřiny, kterou jsem měla. Točila jsem se kolem dívčiny a chránila ji vlastním tělem. Choulila se na zemi a křičela. Oháněla jsem se snad všema končetinama. Jednomu z nich jsem zlomila vaz a vzala si jeho zbraň. Začala jsem do ostatních střílet, ale bylo jich čím dál tím více.

„Pozor!" zařvala jsem a skočila na ni. Kulka mne zasáhla do ruky. Do hajzlu!
Zvedla jsem se a zatnula zuby. Dva jsem zastřelila. Rána krvácela a každou chvíli se někomu podařilo se do ní, nebo do řezance na tváři uhodit. Otočila jsem se a bezmocně hledala nějaký východ. Nebylo cesty ven. Joe poslal další várku vojáků.
Co teď...mihlo se mi v hlavě, když jsem zachránila dívku před dalším útokem zbraní po tom, co jsem před nás strčila jednoho nebožtíka. Za tohle skončim v pekle, pokud do ty doby nevymyslí něco horšího. Docházeli mi jak síly tak nápady. Vojáci neubývali, nové síly nepřicházely.

Uslyšela jsem zvuky trysek. Stark. Avengers.

Ohlédla jsem se a opravdu. V dálce jsem zahlédla vdovu, běžící se smrtícím výrazem na tváři a řevem. Odráží většinu nepřátel elektrickými věcmi, co má na rukou. Stark letí vzduchem spolu s Visionem. Letí bok po boku. Wanda běží se zbytkem, magie z jejích rukou přímo srší, stejně jako kolem nás začalo sršet vojáků. Zahlédla jsem i Buckyho. Běžel se zbraní v ruce, na obličeji odhodlaný výraz. Pak tu byl Steve. Štít si tiskl k tělu, vlasy mu mohutně vlály ve větru a něco, nebo spíše někoho hledal. Když mne spatřil, na tváři se mu mihla lehká úleva, kterou ale ihned vystřídal profesionální výraz. Zahlédla jsem Pietra. Běhal mezi nimi jako splašený kůň a odstraňoval z cesty překážky.

Kdo chyběl, byl Bruce alias Hulk. Nikde jsem ho neviděla, ani neslyšela. Stark přiletěl ihned k nám a rachotem skončil vedle nás, načež se začal kovovými prackami ohánět a útočníci už jen létali vzduchem pod náporem jeho dlaní. To se otočil na nás a chystal se to samé udělat s ní. Skočila jsem před ní a schytala to za ní. Bolestně jsem se převalila na druhý bok a ochranářsky přes ní přehodila ruku.
Jestli ji teď po tom všem zabije Stark, pak se já zvednu a zabiju jeho.

Ohlédla jsem se na svůj bok. Starkův výboj mne zbavil oblečení a také nemalé vrstvy kůže. Vypadalo to vskutku ohavně, co si budeme povídat.. Dívka se pode mnou třepala a brečela. Pokusila jsem se vstát, ale v boku mne píchlo, v hlavě mi nejspíše tisíckrát zapulzovalo a před očima se na minutku i zatmělo.

„Hej, Tears, zvedej se." obrátil na mne roboego hlavu v kovové masce a odstřelil někoho za mnou.

„Opovaž se.." zapřela jsem se jednou rukou před dívčinou a zároveň ji stále chránila vlastním tělem, kdyby se jí Stark rozhodl znovu trefit.
„Ji opět trefit, jinak ti nakopu zadek tak, žes to ještě neviděl." přecedila jsem skrz zuby zbytek věty a skoro se sesunula na zem. Nějakým způsobem jsem vstala, sebrala ze země tu dívku, která vypadala jako po zásahu šílené organizace a vyválení se v bahně. Počkat. On přežívá zásah šílené organizace a vyválela se v bahně.

„Starku!" křikla jsem, když se chystal znovu odletět. Nuceně se na mne obrátil. „Ty teda vypadáš.." utrousil, když jsem se nadechovala ke slovu. V tom se ozval Jarvis.

„Pane, myslím, že slečna Tears je na tom zdravotně velmi špatně a po psychické stránce na tom není nijak odlišně, ihned by se jí měla dostat lékařská péče a myslím si, že Vaše kousavé poznámky nenese zrovna úspěšně." Stark svůj robotický program okřikl.

„Přesně tak..takže drž klapačku a vnímej mě, protože nevím, jak dlouho se udržím na nohou.
Vem ji do jetu a postarej se o ni." postrčila jsem hnědovlásku lehce k němu, načež ucukla a znovu se na mne namáčkla.

„Neboj se ho..on jenom jako debil vypadá a chová se tak.." utěšila jsem ji s úšklebkem na tváři. Stark si arogantně odfrkl.

Kývla a udělala k němu pár kroků. Než stačila udělat cokoliv, nahnul se, chytil ji po koleny a pod lopatkami a vznesl se s ní do vzduchu. Už jsem jen viděla záři trysek a slyšela její řev, teď jsem věděla, že je opravdu nejspíše v bezpečí. Schytala jsem ránu do zad. Neudržela jsem rovnováhu a skončila v další dávce hlíny. Mokré a kypré hlíny.

„Do hajzlu.." ulevila jsem si a snažila se tím odbourat bolest. Někdo mne surově chytil za vlasy a vytáhl mne bolestivě na nohy. Zařvala jsem bolestí. Nikdo kolem mne v tu chvíli nebyl. Před očima se mi zobrazil Joeův odporný ksicht.

„Kdopak tu zůstal..že by jsi nebyla hlavní priorita Avengers?" zašeptal tak, abych to slyšela jen já a tak, aby to bylo vůbec slyšet.

„Trhni si." vyplivla jsem mu do ksichtu a plivla mu na botu. To byla jedna z posledních věcí, na co jsem se zmohla. Jenže alespoň pohled na jeho poplivanou botu mi způsobil podobný úsměv na tváři, kteří mívají psychopaté..