„Může už být zticha?!" zařval řidič našeho přepravního vozidla, do kterého jsem byla doslova vhozena na tvrdý povrch.

„Mickey, jdi ji nějak uklidnit. Víš jak to myslím.." povzdechl si otráveně spolujezdec. Muž ke mne přišel a setřel mi z tváře slzy.

„Budě tě škoda..to nebudu lhát..ale být tebou zmlknu už, vpíchnutí uspávacích prostředků není zrovna příjemná věc.." nadzvedl obočí a pohrozil něčím v ruce, co se zalesklo a vzbudilo to ve mne další smíšené pocity. Jeho tmavé vlasy mu vpadly do obličeje a vyhrnuté rukávy při tom ukazovaly většinu potetovaných rukou. Nebyl ošklivý, ale už jenom moje situace mi v něm vzbuzovala nemalý odpor.

Chtěl mi sáhnout na krk, ale ucukla jsem.

„Nesahej na mě." přecedila jsem skrz zatnutou čelist a odvrátila od něj hlavu. „Zabráníš mi v tom?" ušklíbl se pobaveně. „Zkusíme to?" pozvedl obočí a začal se ke mně přibližovat. Měla jsem co dělat, abych udržela svůj brek na uzdě.

„Mickey..nech toho. Teď ne." zařval po něm nasupeně spolujezdec.

„Máš štěstí.." odfrkl si otráveně a posadil se nazpátek. Na zpocené čelo se mi lepily neposedné havraní vlasy. Nikdy jsem si takovým stresem neprošla. Nebo spíše jsem si ho nepamatovala..

Z ničeho nic mi byl k ústům přiložen namočený hadr. Ani jsem nestihla zakřičet a upadla jsem do nuceného spánku.

Když jsem se pak konečně probrala a do očí mne ihned praštilo ostré světlo, zaklela jsem. Co mají všichni s tím přehnaným svícením? Byla jsem přivázána na dřevěné židli. Nohama ani rukama jsem nezvládla udělat normální pohyb. Srdce mi bušilo o sto šest a můj dech se dal přirovnat k člověku právě dobíhající 20-ti kilometrový závod.

„Někdo se tu snad bojí? Od kdy má Max Tears strach? Je-li to ovšem strach.." ozvalo se ze tmy kolem mě, kterou způsobovalo právě tak ostré světlo. Zamžourala jsem očima, abych toho muže poznala, ale ani to mi nepomohlo.

„Slyšel jsem zajímavé zprávy.." odmlčel se, ale v jeho hlase bylo znát pobavení a posměch vůči mojí osobě. „Třeba o tvém přidání se k Avengers." vystoupil ze tmy a způsobil mi tím tak milion záchvatů paniky a úzkosti. Byl ohavný, velký a vysoký. Jeho tvář byla samá jizva, jedna se dokonce táhla až přes oko, na které nejspíše neviděl. Jeho tílko, které bylo spíše jen na ozdobu, bylo také potrhané. Jeho ruce byly také samá jizva, ale také samý sval. Měl na krátko ostříhané vlasy, vygelované nahoru. Na jeho pravé části prsního svalu, které bylo díky tílku odhaleno, byla vypálená kůže. Respektive, do jeho kůže byl vpálen jistý znak. To samé obilí, které bylo na oděvech nejspíše jeho poskoků, měl on vypálené na hrudi.

„Ohavné, není již pravda, že?" nadzvedl jedno obočí a prokřupal si klouby na rukou. Pracky měl jako medvěd, kdyby mi dal facku, skončím na dně atlantiku. „Nevím, kdo jsou Avengers." odsekla jsem, ale v posledním slově mě stejně hlas začínal zrazovat. Přiletěla mi facka. Pokud jsem teďka neviděla panenku Marii, tak už ji neuvidím nikdy. Tvář mě okamžitě začala pálit a o motání hlavy a tepání ve spáních, ani nemluvím.

„Bolestivé, že?" usmál se, vzal od někud židli a tu pak postavil naproti mne, opěradlem ke mne. Na židli si pak sedl obkročmo a své nasvalené ruce obmotal kolem okraje židle. Okamžitě jsem si všimla jeho očí. Rudé. Tak nepřirozeně rudé, až naháněly strach.

„Líbí se ti?" prohodil řečnickou otázku a když jsem vzdorovitě zakroutila hlavou, tvář mu opět zkameněla. „Ptám se tě znovu Tears. Zkus to jinak.." odmlčel se.

„Slyšel jsem o tvém přidání se k Avengers." řekl úplně stejným tónem, jak tomu bylo na začátku.

„Ale já o nich opravdu nevím.." zabreptala jsem, vědíc co bude následovat. Opravdu. Přiletěla druhá facka, pro změnu z druhé strany. Začala jsem nekontrolovatelně vzlykat. Neovládala jsem to, neměla jsem jak.

Stoupl si a židli doslova zahodil. Přišel ke mne a stoupl si ke mne z boku. Chytil mi vlasy a surově mě za ně zatáhl dolů. Bolestně jsem vykřikla. „Ani nevíš..jak rád bych tě nyní spráskal. Bohužel, okolnosti tomu nepřejí." vyplivl mi do tváře.

„Tak mluv!" zařval mi přímo do obličeje. Rozvzlykala jsem se ještě více, bylo to vůbec možné.
„Neřvi pořád! Mluv!" zakřičel opětovně, ještě blíže k mému obličeji. Párkrát jsem se nadechla mezi vzlyky. „Já nevím co mám říkat!" vyjekla jsem a zavřela oči. Nechtěla jsem se na to dívat.

„Ach Tears..stále tak vzdorovitá?" zmírnil hlas a pustil mé vlasy. Hlavou mi projela alespoň chvilková úleva, zmírněním toho příšerného tlaku. Byla jsem skoro plešatá!

„Já nevím kdo jste, opravdu ne. Ani nevím, kdo jsou Avengers, přísahám!" vykřikla jsem zoufale, když jsem viděla co bere do ruky. Tekutina v injekční stříkačce. Něco ve mne znovu hrklo. Byla červená.

„Proč stále lžeš? Utíkáš od pravdy...Stejně by tě nikdy nezachránili.." povzdechl si a přešel blíže. Zorničky se mi okamžitě roztáhly.

„Nedávno jsem přišla o paměť! Určitě to bude tím..Já..Nemůžu si už několik dní vzpomenou na nic jiného, než je mé jméno..opravdu!" rozbrečela jsem se znovu.

„Proboha nenaříkej stále..bolí mne z toho hlava.." zaúpěl bolestně a chytil se za hlavu. Následně se na mě opět otočil.

„Tak co s tebou uděláme...pokud tedy nelžeš." upřel na mě přísně pohled a hranu stříkačky mi přiložil k bradě. Okamžitě jsem zakývala záporně hlavou, co mi jen ostrý hrot dovoloval.

Něco si zabručel, spíše pro sebe a stříkačku opět odložil někam do tmy. „Takže ty jsi přišla o paměť. Zajímavé. Po kolikáté už to je?" řekl jakoby nic, ale mě tím úplně vykolejil. Místo otázky na jeho otázku ze mě vylétlo pouze „Ano."

„Marville! Víš co máš dělat!" křikl někam za mne. Nechápavě jsem se snažila o ohlédnutí se za sebe, ale marně. Nečekaně. Do minutky se nejspíše rozrazily dveře a dovnitř přiklusal postarší muž, táhnoucí za sebou vozík. Na vozíku ležela bedna, se spousty drátky a připínáčky i tlačítky okolo. Proti mému vzdoru mi pár klapek připevnili na ruce a pár přísavek na hruď. Ať jsem sebou mlela jakkoliv, nedalo se to setřást. Následně na tom ta gorila něco zapnula a prostorem se ozvalo nepříjemné bzučení.

„Co víš o Avengers," prskl po mně, leč vcelku klidný. „Nic." pípla jsem a očekávala při tom bolest. Nic se ale nestalo. I on se po mne zvláště podíval.

„Doktore? Je to správně zapojený?" nakrčil čelo nevěřícně a promnul si ruce. „Ano, můj pane." odpověděl sebejistě ten postarší muž.

„Zajímavé..Vskutku zajímavé." zabručel a nechal ze mě ty věci odpojit. S velkou nechutí jsem sebou mlela, když mi doktor sahal do výstřihu, za úmyslem ze mě tu věc sundat. „Stejně si myslím, že lže." odpověděl stroze a zamyslel se.

„To je ale nemožné, můj pane." odvětil s klidem doktor a spojil si ruce za zády. „Naprosto vyloučeno, je to nejnovější technologie." dodal hrdě.

„Ale mám pár návrhů, jak tady slečnu Tears donutit si vzpomenout. " pousmál se tak nepříjemně, že mi z toho vyskákala husí kůže. Gorila se na něj stejně škodolibě usmál a pak se tím samým stylem podíval i na mne. Ztuhla jsem.

„Vyvolání ztracených vzpomínek..lze často docílit více způsoby. Může to být bolest, strach, stres, nějaké slovo, či věta, napodobení nějakého obrazu z minulosti nebo snad v krajních případech i píseň."

Kéžby ta píseň..

•

„Vstávej!" 

„Já nemůžu! Nezvládám to!" zasípala jsem bolestně. Noha protivníka mne udeřila do zad. Bolestně jsem zašeptala nadávku a následně byla nucena vyplivnout krev.

„Pohni! Chci vidět tu proslulou Max Tears v akci!" zařval po mne opět.

„Stará Max Tears skončila!" zařvala jsem nazpátek a zvedla se. Okamžitě se jeho svalnatá pracka natáhla a vrazila mi silnou facku. Odhodilo mne to na zem, kde jsem se opět praštila do modřiny na boku, kterou mi tam způsobil včerejší den.
Třeštila mi hlava. Byla jako jeden veliký střep. Všechno kolem mne se točilo a motalo..

Cpali mi do uších sluchátka s písněmi všeho druhu, bili mne, nebo volaly nejaké odporné slova, kterým jsem stejně za mák nerozumněla. Nutili mne mít strach, nutili mne vzpomenout si.

„Dost už, prosím!" zavila jsem a dlaněmi si tiskla hlavu. Klečela jsem na zemi a bolestně kvílela. Bylo to vše dokola. Hlavou mi stále znělo nějaké ruské přísloví, každou chvílí mi přiletí další facka nebo do mne někdo znovu kopne jako do odpadku.

Všude kolem mne bylo ticho, avšak hlasy v mé hlavy zcela křičely, ovládaly mé tělo a mou mysl, řvali do prázdna a nutily mne křičet. Neovládala jsem to. Tělo kolabovalo. Neměla jsem sílu a energii, neměla jsem vůli. Cizí ruce mne nesli bůh ví kam. Mluvila jsem z cesty, stále naříkal,  či drmolila nesmyslná slova a věty nedávající žádný smysl. Byla jsem odložena na lůžko. Třásla jsem se zimou, avšak celá jsem hořela.

„Má horečku.." znělo kolem mne. Prolínalo se to s cizími hlasy v mé hlavě. Zešílela jsem snad? Ruce se mi klepaly a víčka byť otevřená, oči v nich uložené bez známky života.

Jako bych byla tělo bez duše. Duchem nepřítomna, daleko od toho všeho. Vládl mnou zmatek a vnitřní chaos. Nedokázala jsem to krotit, krotit sebe. Vpichy do ruky, bolest a křik. Studené obklady na mém čele a omývání končetin studenou vodou. Je mi zle.

Byl jen můj cíl..nic víc.

Nevzdávej se, jsi přece Max Tears.

Ty ani nevíš co je slušné.

Co všechno jste slyšeli? Všechno...

Visione,ne!

Hloupé upomínky do banky..

Kde je ta stará Max, která by mi teď dala takovou pěstí, že bych skončil tamhle u výtahu?

Není to snad Max Tears?

Proboha...to je ona!

Nechtěná dcera..bratr..

Omdlévám vyčerpáním a blouzním..Nevnímám svět kolem sebe. Vnímám jen bolest, hlasy..Až pak nakonec vnitřní klid, když hlasy utichají. Jediné co cítím je palčivá bolest postupující celým mým tělem. Anestetika zabrala, nebo jsem dočista zešílela. Tak takový pocit to je?

•

Rozlámaně jsem otevřela oči a protáhla se. Zarazila mne bodavá bolest v celém těle. „Co to sakra.." zamumlala jsem a dokořán otevřela oči. Ve zmatené hlavě mi pomalu naskakovaly myšlenky. Rogers, Bucky. Avengers. Zborcení Stark Tower a sérum elektřiny. Starkův zlomený nos a únos.

„Do prdelky...." zaklela jsem a promnula si u toho bolestivě čelo. Jsem zpět, ale vlastně nevím kde, informace ze mě tahá nabušená gorila s podivným vypálený znakem a Avengers jsou někde v háji. Tomu říkám dobrý začátek do nového dne.
Je vůbec den?
S větší obtíží jsem vstala a stoupla si na špičky. Podívala jsem se z ušmudlaného okna ven. Podle světla jsem uznala, že bude buď večer nebo ráno.

Postupně se mi vybavily i ty okamžiky, kdy jsem byl mimo. Začínal se ve mně probouzet vztek. Nic mi neřekli a ani to neměli v plánu. Tahali mě za nos a pokud po mne opravdu jde i jiná organizace, než je Hydra, máme a ještě budeme mít, co dělat. Oči se shlédly jakékoliv věci kolem mne, ve kterých by mohla být elektřina. Vzpomněla jsem si také na svůj zkrat a zoufalého Rogerse, jenž za mnou plachtí vzduchem po zboření Stark Tower. Chtěl mě tehdy tam nahoře zachránit a kdybych nezasáhla, Vision ho usmaží tou svítící lampičkou z jeho čela na prach.

Byla jsem nejspíše v nějaké cele. Byla zde jen postel, ušmudlané zdi s nějakými nápisy a těžké dveře, které znamenaly jediný východ ven. Kolem byly z elektriky pouze žárovky, žádná zásuvka ani nic podobného. Musím si s tím vystačit. Posadila jsem se rozlámaně na postel a přivřela ruce v pěst. Snažila jsem se vyzkratovat obvody pro osvětlení a všechnu elektřinu dostat do sebe. Byla to teď má jediná zbraň. Po chvilce začala žárovka v cele poblikávat, až zhasla úplně. Zřetelně jsem na rozbolavělém těle cítila ten tlak, který způsoboval příchod nové energie. Pomalu jsem to ani sama neovládála, byl to skoro neovladatelný tok proudu, který mne mohl během sekundy zabít. Jenže to bych nebyla já..

Když pozhasínaly i ostatní věci, které svítily, jako druhá žárovka v mé cele a podivné svítivé věci na dveřích, zřejmě to vyvolalo řetězovou reakci. Do mne okamžitě proletěla všechna elektřina najednou, což způsobilo lehkou srdeční arytmii, jelikož mé tělo nebylo na takové velké příjmy zvyklé. Odhodilo mne to na zem, kde jsem se praštila do naražené ruky. Za zdmi se okamžitě rozhostil křik. Ne bolestivý, spíše chaotický. Bylo to zvláštní. Byl to přesně ten křik, který slýcháváte v ústavech pro duševně choré, takový ten křik bez pointy, bez duše.

Aniž bych se stihla sesbírat ze země, těžké dveře od cely se začaly otvírat. Již tehdy jsem věděla, že hrát, že jsem stále bez vzpomínek bude méně bolestivé. Ráda bych nyní všechny usmažila elektřinou, pobila je a polámala jim vazy, ale potřebovala jsem informace. Ne pro Avengers, ne pro Furryho ani pro SHIELD. Dokonce ani pro Hydru, ale pro mne. Chystám se získat co nejvíce informací, zdrhnout od sud, pokud to půjde a vrátit se k Avengers. Za normálních okolností bych je poslala k šípku a vše si udělala sama. Ale Smidth mi dýchá na záda a sama své přátele nezachráním. Píchlo mne nepříjemně u srdce, když se mi vybavily fotografie přiložené k tajnému dopisu od Smitha. Oni trpí kvůli mne.

Aniž bych se svými myšlenkami stačila zaobírat, dveře se rozrazily úplně. Stála v nich ta potetovaná gorila s dvouma dalšíma po jeho boku. Jak jsem zjistila za ty dva dny tady, má o hodně vetší sílu než normální člověk. Hádám, že to červené sérum, které mi chtěl tenkrát vpíchnout nebude nic příjemného, ale zřejmě to bude mít nejen dopad na psychiku, ale i na fyzickou sílu a mrštnost. I kdybych chtěla, mám co dělat, abych toho golema složila na studenou zem a pokřivila mu ten odporný zjizvený ksicht.

„Tohle to..to je něco jako specialita, hoši. " pousmál se mě křivě a olízl si rty, tak, jak to dělával pokaždé, co se někomu chystal udělat něco zlého. Zatnula jsem vší silou čelist, abych mu ihned neplivla do obličeje a nenakopala mu zadek ihned z fleku.

„Sklapni." dostala jsem ze sebe s velkým odporem, následně k němu zvedla tvář a spatřila tak jeho odporný obličej. Na tváři se mu mihlo překvapení.
„Tady se nám někdo vyspal do růžova..nebo se ti snad vrátila paměť?" ušklíbl se a založil si nasvalené pracky na hrudi. Nakopak mu zadek mi bránilo hned několik bodů.

Byla jsem v takovém stavu, v jakém jsem byla. Moje já bez vzpomínek, které je díky bohu pryč, se mi o tělo moc nestaralo. Dokonce mi přišlo, jakoby bych si tělo uložila na týden na hlídání a pak ho dostala nevyžehlené. Zkrátka mi bude chvilku trvat, než se přes tu neskutečnou bolest dokážu přenést a slušně bojovat, na úrovni.

Další věc. Potřebuji informace. Čím více jich nyní získám, tím lépe.

Za třetí...nakopali by mi zadek. Byli v přesile, moje jediná zbraň byla přivlastněná elektřina, kterou jsem navíc nedokázala ovládat jak bych potřebovala.

Už jsem se zmínila, že měli ti parchanti baterky? Ne? Tak teď se zmiňuji. Čirou náhodou měli hroznou bžundu z toho s ní na mě svítit jak na exponát ve výloze. Přišlo mi, že ta baterka má asi milion krát větší záření, než normální, přišlo mi, že oslepnu. Když mě s ní ještě párkrát provokativně prohlédli, přestalo mne to bavit. Praštila jsem rukou do země, čímž jsem chtěla zamaskovat přijímání energie z baterek té svítící potvory. Hošánkům baterky okamžitě zhasnuly, načež do nich začali nasupeně bušit a nadávat. Já se mezitím znovu prala s další energií, kterou jsem zřetelně cítila pod kůží.
Měla bych toho nechat, nevěděla jsem, kolik energie vydržím.

Větší problém byl, že jsem se musela k tomu prát ještě sama se sebou. Musela jsem se alespoň malinko chovat jako já bez vzpomínek. Mohu tomu vůbec říkat já, když jsem to vlastně já nebyla?
Dost. Dost mých myšlenkových pochodů, máme tady jinačí zábavu.

Všichni jako na povel baterky zahodili. Normálně bych tomu nevěnovala ani špetku pozornosti.
Spíše mě vyděsilo, jakým stylem. Nabušené potetované korbě, budeme mu říkat Joe, to zní extrémně drsně, zaplanul v rudých očích plamen. Zřetelně jsem spatřila, jak se mu oči rozsvítily a jak se u toho na mne lišácky usmíval. Tím stylem Koukej co dokážu, ty malá...No chápeme. Následně se jeho poskokům s očima stalo to samé. Baterky jednotvárně zahodili na zem. Stejnou rukou, stejným pohybem, na obličeji bez výrazu. Jejich výraz jim naskočil ihned, co z tváře zmizel Joeovy. On je ovládal za pomocí své mysli.

Zajíkla jsem se. Pokud to opravdu znamená to, co si myslím, mohl by si za pomocí toho červeného séra tvořit vlastní armádu, která by způsobila katastrofy.

..z lidí..