„No to si děláte..." ozvalo se místností. Otevřela jsem rozespale oči a chtěla jsem se pohnout, ale kolem odhaleného boku mi visela něčí ruka. Obrátila jsem pomalu hlavu a zděsila jsem se. Spatřila jsem Buckyho, od pasu nahoru nahého. Následně přišlo další zděšení. Byla jsem jen ve své podprsence. Okamžitě jsem zvedla peřinu a s úlevou zjistila, že mám alespoň místo kalhot něčí volné teplákové kraťasy. Někdo si odkašlal, což vzbudilo i Buckyho. Nejdříve koukal stejně vyděšeně jako já a během vteřiny stáhl svoji ruku z mého těla. Oba dva jsme tím směrem odvrátili hlavu. Spatřili jsme Steva Rogerse s rukama v bok a nevěřícným výrazem ve tváři.

„Tak tohle bych od tebe nečekal, Bucky." vydechl zklamaně, ale se špetkou zlosti v hlase. Rychle se odvrátil a zadíval se ven z okna. Otočil se a svižně opustil Buckyho pokoj.

„Do prde-" chtěla jsem doříct, ale on mi zakryl ústa dlaní. „Nemá rád, když mluvíme sprostě." uchechtl se a ruku stáhl. Chytila jsem se za hlavu a promnula si kořen nosu. „My jsme spolu..to..víš.."

„Spali?" dokončil za mne větu Barnes a zadíval se mi do očí. Včerejší noc v mlze, bez jediné vzpomínky. Pamatuji si jen příchod sem a pití alkoholu. Jsem to ale prase.

„Ne, nespali." uchechtl se a oblékl si svoje triko, které leželo vedle postele. Uvědomila jsme si, že horní část mi moc nezakrývá a okamžitě jsem po sobě hodila deku. „Tak proč jsem..v takovém stavu jakém jsem?" nakrčila jsem čelo a stiskla nervózně hebkou deku.

„Triko jsi si polila pivem a následně vodou,kterou jsi shodila ze stolu. Kalhoty jsem ti převlékl, protože by vypasované džíny asi nebyly na spaní nejpohodlnější." řekl jakoby nic a začal se usmívat jak kdyby mne opravdu viděl bez oblečení.

„Neměl by jsi náhodou.." poukázala jsem na dveře, ze kterých před chvílí Rogers vylétl jak neřízená střela. „Jo..jasně!" vyhrkl a s nadáváním se dostával z postele. Rychle si nasadil ponožky a boty a běžel za Rogersem.

Spadla jsem zpět do postele a párkrát prohlásila nějaké to moudro. Kupodivu mi nebylo tak blbě, jak jsem očekávala, nejspíše silná imunita či co..

Vstala jsem, našla svoje džíny a Buckyho černé triko, které mi dobře poslouží jako náhrada za mé polité. Následovala lehká přepadovka jeho koupelny a opatrné vycházení ven. Chtěla jsem za každou cenu Buckyho se Stevem najít, chtěla jsem, aby se vše vyjasnilo. Také jsem nechápala, proč kvůli tomu Steve tak trojčil, vlastně se nic nestalo.

Až na to, že jsem se opila, málem se vyspala se svým kamarádem, zničila mu stůl, ukradla mu triko, rozbila několik Starkových skleniček, polila Buckyho nedodělaným Martini a následně na něj civěla jak na svatý obrázek. Plus jsem se zlila jak to prase a ani nedostala kocovinu.

Procházela jsem dlouhé a tiché chodby, prohledala snad desítky místností. Nic. Znuděně jsem šla na balkon a opřela se o zábradlí. New York už byl v plném proudu a sluníčko prosvítalo skrz prosklené budovy. Oči mi sklouzly dolů, směr parkoviště. Srdce mi poskočilo. Stáli tam a hádali se. Bucky všemožně rozhazoval rukama a zřejmě nadával. Steve nevěřícně zíral jeho směrem a každou chvíli zavíral pusu a zase ji otvíral. Byl jak leklá ryba..

Ihned jsem dala čelem vzad a běžela směr výtah. Už jsem se zmínila, že ty výtahy zde jezdí hrozně pomalu? Nervózně jsem klepala nohou do podlahy pomalého výtahu a klela, proč to nejezdí rychleji. Konečně se dveře otevřely a já doslova vypadla ven. Přede mnou se rozhostila hlavní aula. Byl zde pult pro recepční, pár květin, o kterých jsem pokaždé pochybovala, že jsou živé, prosklené těžké dveře a několik sedátek pro nervózní lidi, kteří zde chodili neustále něco horlivě vyřizovat a řvát na ubohou sekretářku za pultem. Nyní ale byla celá místnost v tichosti a klidu. Nebyl všední den a tak sem nikdo nemohl. Až na jednoho opovážlivce. Stál hned u dveří, zahalený v mohutném oblečení. Z dálky jsem viděl to, co komisařský klobouk nezakryl. Ostře řezaná tvář a jemně neoholené vousy. Přes tvář se mu táhla ošklivá jizva. Ihned co mne spatřil, propálily mne jeho světle modré, až nepřirozeně bílé oči.

Zastavila jsem se váhavě v kroku. Šel z něj strach. Říkala jsem si, že jsem přece jen paranoidní a znovu se rozešla. Jakmile jsem kolem něj procházela, rychle se ke mne nahnul, čímž mne vyděsil. „Omlouvám se, chtěl jsem vám pouze nabídnout noviny.." pousmál se a v očích mu nebezpečně zablýsklo.

„Noviny?" otázala jsem se pochybovačně a odfoukla nervózně vlas, který mi spadl do obličeje. Pokýval hlavou a podal mi srolované noviny. Následně se uklonil, řekl „Hezké čtení, slečno Tears." a zmizel. Krve by se ve mne nedožral. Znal mé jméno. Okamžitě jsem rozbalila noviny a spatřila měsíc prošlé datum. Proč by mi neznámý člověk daroval noviny, navíc už neaktuální? Zběsile jsem listovala stránkami, ale nic jsem nenašla. Až najednou..Z novin vypadla bílá obálka a spadla pomalu na studenou zem.

Zírala jsem na tu ušmudlanou obálku a okamžitě ji popadla. Roztřeseně, plná vzrušení, jsem ji otevřela a vyndala z ní papír. Otevřela jsem ho a zavála ke mne podivná vůně. Oči se zaměřily na text.

Zdravím Vás, slečno Tears.

Chtěl bych Vám s dovolením připomenout, aby jste si nepletla strany. Doufám, že jsme si tenkrát jasně rozuměli. Vaši přátelé by nemuseli čekat věčně, znáte to..riziko povolání. Čekám na vaši odezvu a co nejrychlejší dodání zásilky. Pokud tomu tak nebude do čtyř dní, můžete se připravit na následky.

Hrklo ve mne. Srdce mi splašeně bušilo a měla jsem pocit, že mi vyskočí z hrudi. Ještě větší záchvat paniky jsem ale měla, když z obálky vykouklo pár fotek. Vzala jsem je do ruky a zajíkla se. Na jedné fotce byl muž. Byl celý od krve, měl natržený ret a obočí, ruce a nohy samá jizva. Jeho oči byly prázdné, bez života. Byl pomlácený a tvář mu zdobil ošklivý, nateklý monokl. Na druhé fotce bylo zvíře. Krčilo se v koutě a nejspíše se snažilo řvát. V pozadí stál muž s dvoumi tyčemi. Z tyčí zřetelně šlehaly záblesky elektřiny. Byla to černá puma, kdo se choulil v koutě před tím netvorem.

Zděsila jsem se. Okamžitě jsem to uklidila zpět a založila to zpět do novin. Hlava mne začala opět bolet. Měla jsem s nimi něco společného. Mohla jsem za to, ale nevěděla jsem za co. Rozhodně jsem zde nebyla kvůli studiu a tihle lidé nejsou obyčejní lidé. Stark je prý dobrý na techniku. Mohl mi poupravit telefon, který mi dali. Rovnala jsem si delší dobu myšlenky, až jsem nakonec vystoupila mimo budovu. Oči Steva a Buckyho se na mne ihned upřely. Zprvu jsem se lekla tak, že jsem se chystala to znovu otočit, ale hned co mi došlo jak trapné by to bylo, pokračovala jsem s křivým obličejem k nim.

„Měla jsi s ním něco?" nakrčil nos Steve a založil si ruce na hrudi. Vypadal jinak. Jinak než obvykle. 
„Mám s ním tři děti, stavíme si dům a dnes si jedeme pořídit psa." řekla jsem jakoby nic a mykla u toho rameny. Bucky se lehce napnul, zřejmě očekával, co bude následovat. Steve změnil asi čtyřikrát barvu, načež se s výrazem plným nechuti obrátil na Buckyho.

„Zkazil jsi ji. Byla tak čistá, neměl jsem tě k ní vůbec pouštět. Opít se a pak se toulat po Stark Tower?!" začal zvyšovat hlas a já mírně ucouvla.

„Co kdyby se něco stalo? Mohl kdokoliv přijít, mohlo se jí kdykoliv něco stát a ty? Ani pěstí by jsi jim nevrazil protože by jsi je viděl pětkrát!" zahřměl nasupeně.

Naštvala jsem se a rozmáchla při tom rukama. Osudová chyba. Z novin vypadla stejně bílá, ušmudlaná obálka. „Co to je?" řekli oba dva najednou. Chtěla jsem se pro to ihned sehnout, ale Bucky mne předběhl. Podívali se střídavě na mne a na obálku a vzápětí ji otevřeli. Vytáhli bílou stránku a začali číst. Nervózně jsem si kousala ret a přála si, aby to nedopadlo tak, jak si myslím, že to dopadne. Následně vytáhli i fotky a úplně zbledli.

„Četla jsi to?" zvedl ke mne modré oči Steve a znepokojeně mne projel pohledem. „Ne, nečetla. Co tam je?" zalhala jsem.

„Nic důležitého..Jen hloupé upomínky do banky." zakroutil očima Steve, přičemž mne píchlo u srdce. On se mi nezdal zrovna jeho lhář. Nikdy.

„Musím si zavolat." vyhrkl z ničeho nic Bucky a chystal se odejít strannou. Stevovi se opět zablýsklo v očích.

„Ty si musíš zavolat,ty? Že ti to dříve bylo fuk!" začal po něm opět štěkat a šel jeho směrem. Bucky pokračoval stále v cestě a Steve? Ten mu byl stále v patách. Nikdo si mne nevšímal a tak jsem využila svojí situace. Chápejte..nemohla jsem nikomu věřit, ať už to byl kdykoliv. Bucky se Stevem mi lhali z nějakého neznámého důvodu. Pokud by po mne opravdu někdo šel a momentálně věděl kde se nacházím, nebylo zde pro mne bezpečno. Je dost možné, že nepřítel čeká, že zůstanu s nimi ale já se rozhodla udělat pravý opak.
Hrozba číhala všude a já nerozeznala, která strana je horší. Nemohla jsem si dovolit věřit ani jedné z nich..

Nenápadně jsem se posouvala na bok parkoviště, kde byl východ, dva přechody a malá kavárna. Ihned, co jsem si byla alespoň  trochu jistá, že mne opravdu nehlídají, jsem se rozutekla. Zběsile jsem běžela tím směrem a každou chvíli se ohlížela.

Zelená. Dnes mám relativně dobrý den, přejí mi i přechody pro chodce. Skoro jsem přeletěla konec chodníku a cestou vzduchem srazila pár lidí. Někteří se pobouřeně otočili, jiní mne ignorovali. Zasprintovala jsem za roh a přilepila se zády na chladnou zeď. Následně jsem se ohlédla. Bucky uprostřed hovoru zaregistroval, že tam nejsem. S očima na vrch hlavy se podíval po Stevovi. Začal na něj okamžitě něco pořvávat a pak se  Steve sám rozeběhl zpět do budovy. Až teď jsem si všimla toho obrovského nápisu Stark.

Zhnusila jsem se. Který arogantní pitomce by tohle udělal? V tom jsem si všimla Buckyho. Rozhlížel se, když v tom mne uviděl. Chvíli zaraženě stál ale po chvíli se za mnou rozeběhl. Koutkem oka jsem viděla, jak probíhá silnicí plnou rozjetých aut, ale všechny buď odrážel kovovou rukou, nebo jejich kapoty rovnou přeskakoval. Na nic jsem nečekala a sprintem jsem se rozeběhla někam do neznáma. Běžela jsem spousty uličkami, kolem spousty krámků a jednou jsem proběhla dokonce obchodním domem. Zrovna jsem vyběhla z poza rohu. Bucky mi byl v patách, o tom nepochybuji. Uviděla jsem autobusovou zastávku a přistavený autobus. Na nic jsem nečekala a vběhla jsem do něj. Dveře už se zavíraly tak, že mi to málem sevřelo nohu. Rychle jsem odskákala na sedačku do zadní části autobusu a skrčila jsem se. Bylo zde pár lidí, kteří si mne zkoumavě prohlíželi.

„Nahání mne ex přítel.." zakroutila jsem očima a hranou tváří plnou bezmoce jsem se otočila. Všichni uznale kývli a už to nehodlali řešit. Body pro mne..Bucky mi bude muset moji poznámku o ex příteli jednou odpustit.

Buckyho jsem opravdu spatřila. Stál a rozhlížel se. Zmizela jsem mu. Naštěstí se dveře autobusu zavřely a ten se pak houpavě rozjel. Znaveně jsem se svezla na koženou sedačku a zatáhla malou záclonku, která se se nacházela. Nevěděla jsem kam jedu, neměla jsem telefon, neznala skoro nikoho a nepřítel mi dýchal na krk.

Autobus vyjel zpoza hlavního města a najel na místní spojku. Zaujatě jsem malou záclonku opět odtáhla a připevnila ji na malý háček. Stará Max by určitě věděla co dělat. Na další zastávce, která byla mimochodem uprostřed ničeho, nastoupil jeden muž. Nikdo jiný. Posadil se blíže k řidiči, ale čelem ke mne. Jeho pohled mi byl nepříjemný. Měl podobně nepřirozenou barvu očí, podobnou, jako měl ten muž, který mi předával noviny. Jeho oči nebyly ani hnědé, ani jiné přirozené barvy. Byly spíše tmavě červené, až rudé. Jejich pohled mne propaloval a způsoboval mi tím husí kůži. Ale zaujal mne jeho znak na bundě. Vypadalo to jako dva klásky žita, překřížené a dělajíc kříž. To mne pronásleduje organizace na ochranu obilí, nebo jsem již tak paranoidní? Kdo by si nechával dát do znaku své firmy, organizace nebo sekty znak s obilím?

Nervózně jsem se ošila, čehož jsi on všiml a pousmál se. Byl to spíše úšklebek, ale každopádně toto gesto nemělo působit zrovna přátelsky. Na další stanici jsem se rozhodla vystoupit. K mé smůle, ten muž vystoupil se mnou. Autobus mne vysadil u menšího městečka. Zašla jsem do první uličky a okamžitě se přisála na její roh. Muž, který šel za mnou, mne v poklidu přešel. Byla zde možnost, že si to vše jen domýšlím, ale můj vnitřní instinkt mi napovídal něco jiného. Ihned jsem se rozešla opačným směrem a zabočila jsem do další uličky. K mé smůle dost úzké. Bylo zde několik popelnic, také jedny dveře do nějakého zaplivaného pajzlu. Přelezla jsem malý plot, který zde stál bůh ví proč a ohlédla jsem se. Strnula jsem. Stál tam totiž ten samý muž a probodával mne nesnášenlivým pohledem. Otočila jsem se a jako nic se rozešla dál v cestě. Když jsem za sebou slyšela tvrdý dopad nohou, bylo mi jasné, že to nebyla pouze moje domněnka. Rozeběhla jsem se a vzápětí za sebou slyšela dusot nohou. Jde po mně. Nikde zde nebylo ani živáčka, nemohla jsem nikam vpadnout a nebylo zde jediné volné místo k schování se. Vběhla jsem do další uličky a krve by se ve mne nedožral. Na jejím konci stáli tři muži. Se stejnými znaky na oblečení. Byla jsem po obrovským návalem stresu a zmatku.

Moje poslední šance na útěk byla zbořena tím, že se za mne postavil onen muž, který mne pronásledoval a vedle něj další tři. Sedm lidí proti mne samotné? Nemám šanci. Obě dvě strany se ke mne mučednicky začali přibližovat. Dva vytáhli z opasků zbraně. Zbytek vytasil nože a ani jeden z nich neskrýval pobavený úsměv z mého strachu.

„Zavolám policii!" vykřikla jsem a natiskla se na zeď. „Čím ty hloupá nicko?" zasmál se hrdelně jeden z nich a přistoupil zase o kousek blíž.

„To je dobrá otázka...." zamumlala jsem si spíše pro sebe a na sucho polkla.

Uličkou se rozhostil můj křik v podobě volání o pomoc. Jeden z nich ke mne okamžitě přiskočil a zacpal mi pusu. Druhý mi k hlavě položil zbraň. Situace se začínala vyhrocovat.

„Jestli cekneš, víš co se stane." vyprskl mi do tváře ten první a víc mne natlačil na zeď. Přišel třetí s provazy v rukou. Než jsem se nadála, byla jsem obrácená hlavou ke zdi se zkroucenýma rukama za zády a provazem okolo nich. Na konci uličky zastavily dvě přepravní auta. „Chlapi, jdeme." zavelel nejspíše hlavní velitel a dvě gorily mne popadly za ruce. Vlekly mne směrem k autu a moje občasné vzpírání jim přišlo tak akorát k smíchu.

Jsem v prdeli.