Párkrát za čas, má každý z nás menší krizi. Takovou krizi, při které se vám nic nechce, přijdete si zbyteční a myslíte si, že vás celý svět nenávidí.

  Tak přesně tyhle stavy, já nikdy nemám.

  Venku bylo toho dne ponuré počasí a foukal silný vítr, který narážel do oken i dveří a dělal zvuky velice nepříjemné mým vylepšeným uším. Seděla jsem na pohovce v hlavní místnosti a vedle mne se rozvaloval můj nový mazlík. Zadumaně jsem si hrála s malým nožíkem a napůl poslouchala Schmidta. Dnes to bylo již snad po sté, co nám připomínal postup naší nadcházející akce. Bylo vidět, že mu na ní velmi záleží a i když jsem začínala pochybovat, že to půjde jako po másle, jako všechno doposud, přestávala jsem mu věnovat pozornost. Už bych si to mohla zpívat do hudby jako básničku. Znala jsem celý postup nazpaměť už od prvního setkání.

  I mne na té misi záleželo. Brala jsem to jako svůj životní úděl. To, co jsme se chystali udělat, jsem brala jako své vykoupení. Jako další krok k lahodné pomstě.

  Uklidila jsem si malý nožík, který by svým ostřím prořízl i opravdu silný materiál, za opasek a položila Nemessis ruku na chlupatou hlavu. Ta se o ni okamžitě zapřela naproti a já tak cítila teplo, které z ní sálalo. Milovala jsem ten pocit. Hodně rychle jsem si tu malou mršku oblíbila, i když jsem si namlouvala pravý opak. Milovat je špatné. Vždy to někdo využije proti vám. Vždy.

  Bylo až zvláštní, jak snadno jsem k někomu, jako je kočkovitá šelma přilnula. Na první pohled se to sice nedalo znát, ale mít něco jako domácího mazlíčka, byť netradičního, mi dodávalo pocit normálnosti. Té sladké normálnosti, kterou bych nebýt Furyho opravdu pociťovala.

  Znuděně jsem divokou kočku drbala za uchem a nevěnovala okolnímu světu sebemenší pozornost. Už teď jsem byla zapařená v těsném, úplém, černém kompletu a přemýšlela nad možnými komplikacemi, které by se mohly v průběhu akce stát. Hlavní trojúhelník celé mise obsahuje mou maličkost, mého dlouholetého přítele Michaela a mojí pumu. Také nás mělo na Schmidtův výslovný a nekompromisní příkaz doprovázet pár agentů, což se dá brát spíše jako přítěž, než výpomoc.

  „Tears, doufám, že mne posloucháte," prolomil to příjemné prostředí v mé mysli tvrdý hlas mého šéfa a samotného vůdce Hydry. Bylo na něm znát, že začíná být naštvaný. Což sice nebylo nic nového, všichni tu věděli, že běžné nedávám pozor, ale jelikož jsem patřila mezi elitu, nikdo si nedovolil nic říct. Ovšem, až na Zacka.

  Byl to takový svalovec a i když působil tím dojmem, že je vlastníkem pouze svalů ale žádné mozkovny, nebylo tomu tak. Byl vychytralý a prohnaný. A taky občas pěkně otravný. Byl Hydře naprosto oddaný, ostatně, jako my všichni, ale on tím byl naprosto posedlý. Kdyby měl nějakou rodinu, klidně by ji zabil a sám si usekl obě dvě nohy, jen aby dál mohl působit zde, na základně. Vedl druhý elitní tým a i když to byl idiot, musela bych i teď uznat, že mu to občas i šlo.

  „Máš v hlavě místo akce bramboračku, Max?" zazubil se na mne z rohu místnosti a prohrábl si své, nakrátko ostříhané vlasy.

  „Máš štěstí, že mám dobrý den, jinak bych snad i dostala chuť tě znovu přeprat. Přijde mi, že jsi na to jaksi zapomněl," usmála jsem se na něj a on celý ztuhl. Nic neříkal, mohla jsem se pouze vítězně ušklíbnout, když zatnul čelist.

  Pár agentů ostatních týmů a tři technici se tiše uchechtli. Zack se o tom nerad zmiňoval. Přece jen, přeprala ho ženská..

  „Tears," zasyčel Schmidt opakovaně.

  Nechala jsme koutky spadnou zase zpátky na své místo s upřeně jsem se na něj zadívala, ruku stále položenou na mém mazlíkovi. Michael, který seděl vedle mne, se trochu napnul a hodil po mne jeden ze svých výchovných pohledů.

  To stačí Max, nezahrávej si, naznačoval tím.

  „Na něco jsem se Vás, s dovolením, ptal," zopakoval předchozí otázku a svíral v ruce propisku tak silně, že jsem si chvilku i myslela, že ji zlomí vejpůl.

  Kývla jsem na souhlas, i když jsem samozřejmě neposlouchala a doufala, že se mne nezeptá na to, co právě teď říkal. Nevyhnul by se tomu, že bych mu ironicky zopakovala otázku, jestli ho vnímám. On jen rezignovaně vydechl, což ho stálo valné množství zadržovaného vzteku, a dál konverzaci naštěstí nerozváděl. Byla jsem jedna z jeho nejlepších agentů, měla jsem častokrát na vrch a spoustu věcí mi chtě nechtě toleroval.

  Já na oplátku zase věděla, kam sahají mé hranice.

  „Nějaké dotazy? Třeba ty, které jste neslyšeli?" hodil po mne pohledem nakonec, protože si byl plně vědom, že jsem ho předtím ignorovala. Ušetřila jsem si jakékoliv vyjadřování, přála si být na lepším vzduchu. Hydra je sice valná součást mého života, ale zatuchlina by tu jednomu lezla na mozek.

  Bez dalších slov, nebo snad vybídnutí, jsem se zvedla a s pumou za zadkem jsem se vydala do studené, málo osvětlené chodby, která vedla do mého pokoje.

  Nikdo, tentokrát už ani Zack, se neodvážil mi nic říct. Měla jsem zde jakousi popularitu, každý tu věděl, kdo jsem a každý si byl vědom toho, že všechny mise, které byly považovány za sebevražedné, se přidělovaly zásadně mé osobě a končily v 99 procentech úspěšně. Sice se tu o mně šuškalo bůh ví co, ale každý tu také věděl, jak bych s takovým pomlouvačem naložila, kdybych se dozvěděla konkrétní osoby. Ostatně, také by to nebylo poprvé, kdo někdo skončil s přelomenýma žebrama díky mé maličkosti.

  Hned, jak jsem vpadla do dveří svého pokoje, jsem se rozešla rovnou ke skříni s oblečením. Byla to sice paranoia, ale místnost jsem si prohlédla, než jsem do skříně vstoupila a stlačila jsem její zadní stranu. Z boku dřevěné skříně vyjel malý šuplík a v něm moje nejcennější věci. Jako zbraně, fotka, kde jsem s Michaelem po první úspěšně misi a náramek z těžké oceli od mého, nyní již bývalého, kamaráda.
Vzala jsem si malou lehčí zbraň a dva páry vrhacích nožů. Malou skrýš zase zavřela a vystoupila ze skříně.

  A ne, v Hydře Narnii nemáme. Sníh a mluvící zvířátka si odpusťte.

  Houkla jsem na Nemessis, aby pohnula svým pozadím a vylezla jsem ze dveří, zpět na tu špatně osvícenou chodbu. Počkala jsem, až Nemessis šouravým krokem vyjde a zabouchla jsem za ní. Kliky v pokojích fungují na otisky prstu, proto bych se nemusela bát, že mi do pokoje vleze nezvaný host.

  Tichou chodbou se ozvala rána, jako když zastřelíte dvacet agentů S.H.I.E.L.D.u najednou. To jak silně jsem práskla dveřmi. Milovala jsem ty nadávky, které se ozývaly, když jsem to udělala. Spoustu agentů, kteří na patře měli své pokoje a v tu chvíli dospávali noční, mě pak bůh ví proč neměli v oblibě. Zašklebila jsem se.

  Vydali jsme se další dlouhou chodbou do haly, kde už čekala kompletně nastoupená má vlastní jednotka. Byla sestavena z pitomců. Právo sestavit si svou vlastní, jsem nedostala. Vlastně jsem ho doteď ani jednou nepotřebovala, na mise jsem zásadně chodila jen sama nebo po boku Michaela. Nikoho jiného jsem na misích nestrpěla.

  Vstoupila jsem do haly a jak mé kanady vydávaly skřípavé zvuky, díky té skvělé podlaze, celá jednotka se začala příslušné řadit a stavět do pozoru. Všichni byli v plné výbavě, tak, jak jsem si to vyžádala pro změnu nekompromisně já, když už je s sebou musíme tahat.

  Zprvu jsem se spokojeně usmála, jelikož bylo na první pohled vše tak, jak mělo být. Na pár agentech se mihlo lehké zděšení, když jsem jim pohlédla do tváře. Svou pověst jsem si vydobyla pěstmi a drsnými řečmi, říkali mi žena činů, i když já sama se uvnitř považovala občas za zoufalce. Jedno mi ale nesedělo.

  Stála tam mezi nimi žena, což už bylo samo o sobě záhadou, nikdy jsem u sebe v týmu neměla ženské, protože byly hrozně dramatické. Soucitné až hanba a to jsem opravdu nepotřebovala. Mohlo jí být kolem pětadvaceti, více určitě ne. Černé vlasy jí vlály v návalu větru, který sem proudil dírou ve dveřích, kterou jsem zde udělala před dvěma dny já.

  Změřila jsem si jí důkladně přísným pohledem a s Nemessis k ní pomalinku, dávala jsem si dost načas, došla. Ona, jakmile spatřila mého menšího kamaráda, sebou trošku škubla, ale snažila se to zamaskovat ohlédnutím za sebe.

  „Dívej se mi do obličeje, když jsem v tvé blízkosti. Máš nástup nováčku, tohle není sjezd těhotných po dvacítce," střelila jsem po ní okamžitě, jen co jsem to gesto uviděla. Dávala jsem si záležet na tom, abych zněla autoritativně, i když v mém případě to šlo samo.

  Opravdu se obrátila.

  „Omluva," upozornila jsem ji skrz zuby.

  „Promiňte, madam."

  Příjemně jsem se usmála a potlačila nutkání jí dát hroznový cukr jako odměnu pro psa, jen abych ji zesměšnila.

  „Co děláš v téhle jednotce? Nevím nic o nových nemehlech, kteří by sem měli dnes nastupovat," řekla jsem trochu posměšně.

  Jestli mi sem Schmidt někoho nového zase našoupnul, už mě vážně odvezou a tu misi si s těma mamlasama povede nakonec on sám.

  Ona se narovnala, načež byla tak o pět centimetrů vyšší než já a pohlédla mi z příma do očí.

  „Elizabeth McLee, členka třetí jednotky," vydrala ze sebe, snad i s trochou hrdosti a čekala na mou reakci. Ještě jednou, jako kdybych si nebyla jista, že ji dobře slyším, jsem ji přejela pohledem od hlavy až k patě a chystala jsem se pokračovat v naší konverzaci. Zastavila mne ale ruka na mém rameni.

  Otočila jsem se, s co nejvíce protivným výrazem v obličeji, ale ten zase opět kvapně změkl, když se v mém zorném poli objevil Michael.
  „Trochu s tím srovnáváním pohni, Schmidt není v dobrém naladění," řekl naprosto upřímně.

  „Seru mu na jeho naladění," utrousila jsem a otočila se zpátky k McLee.

  „Jedna chyba a nechám tě tam uprostřed mise, ať si s tebou dělá samotný peklo co chce," vztyčila jsem jí prst před obličej, aby tomu patřičně rozuměla a ona zasalutovala. Raději jsem dělala, že to nevidím, místo toho protočila panenkama a odebrala se zpátky na místo.

  „Tak jo," spráskla jsem rukama, aby mi všichni věnovali plnou pozornost, „já a Michael půjdeme v čele. Phil, vy dva, který nemám nejmenší tušení, jak se jmenujete, půjdete za námi.
A McLee s Johnem, vy půjdete vzadu a budete
nás krýt," oznámila jsem prostě, otočila jsem se na patě a chystala jsem se odejít. Jenomže něčí hlas mne zastavil.

  „Slečno, ale já si myslím, že mám na víc! Dle mého by se-"
  Bleskově jsem se na ni otočila, využila toho, že ke mně udělala bez dovolení pár kroků,švihla po ní pohledem a vrazila ji, dle mého, slabou facku.
Ženu to překvapilo. Nemohla jsem si dovolit, aby někdo narušoval mou autoritu, při misích byla důležitá a naprosto potřebná.

  „Tak hele," nadechla jsem se, mezitím, co se ona chytila za tvář, „nehodlám tady poslouchat rady někoho ze třetí jednotky. Já tady velím a velit budu," odmlčela jsem se, celá podrážděná.

  „Příště už to nezůstane jen u facky, McLee."

  Taková drzost. Jak si vůbec mohla dovolit mi odporovat. Gestem pravé ruky jsem poručila celé jednotce pochod vpřed. Ovšem McLee mého rozkazu nehodlala uposlechnout. 

  „Takže sklapni a makej!" konec jsem zakřičela, zamračila se a rychlým krokem jsem se vydala směr vrtulník, abych jí nakonec nedala pěstí.

  Vlasy mi divoce vlály ve větru, který už mi také začínal lézt na nervy a něco už mi říkalo, že tohle nedopadne dobře. Pokud budu poháněna vztekem, nebudu schopna racionálně uvažovat.

  Stlačila jsem tlačítko na mém tenkém nárámku a zkoušela tak připojení s Nemessis.

  Později spolu budeme moct mluvit bez náramku, ale teď zase tak daleko nejsme. Odpovědí mi bylo až děsivé zařvání a Michael vedle mne sebou polekaně škubnul. Zasmála jsem se mu a on mne okamžitě uzemnil pohledem. On je jediný, ze kterého mám stále nějaký respekt. A nedivte se mi. Chlapík jak hora, sval o velikosti tanku a výborná schopnost, co se týče zbraní. To je Michael.

  Vylezla jsem po houpajícím se žebříku přímo do vrtulníku a Michael hned nato udělal to samé. Nalezl i zbytek jednotky, kteří tam stejně budou maximálně tak na ozdobu a já zavřela s prásknutím dveře. Došla jsem na sedadlo pilota a posadila se. Vedle mne si sedl Michael a se zvednutým obočím na mne pohlédl.

  „Vážně se chystáš pilotovat? Nevím o tom, že bys někdy řídila vrtulník," promluvil nejistě, ale se špetkou nezaměnitelné ironie.

  Jen jsem se na něj ohlédla svým typickým šibalským pohledem a s úšklebkem jsem zapnula hlavní vrtule.

  „Všechno je jednou poprvé."

*

  „Tak, teď jen přistát," mumlala jsem si sama pro sebe s naprosto smrtelným klidem a koukala při tom upřeně na řízení našeho vrtulníku. Venku už začínala být tma a já už z dálky viděla jednu z menších základen S.H.I.E.L.D.u. Sice jen obrysy, ale jakmile se přiblížíme a naše oči si tmě přivyknou, bude vše v pořádku. Popravdě doufám, že McLee cestou zakopne o pařez.

  Všude na palubce mi blikalo spousty tlačítek, až by z toho jednomu šla hlava kolem. Zatáhla jsem za malou páku u mé pravé ruky a zmáčkla tlačítko pro ukázání horizontu. Lhala bych, kdybych řekla, že letoun není upraven dle našich potřeb.

  Všechno šlo zatím podle plánu. Opatrně jsem chytla řízení a začala tlačit směrem, při kterém bych měla přistát. Vyhlédla jsem si malý plácek u lesíka a ubrala jsem na otáčkách.

  Byli jsme tak tři metry nad zemí, ještě víc jsem ubírala na otáčkách, při naivní myšlence, že mám všechno pod kontrolou. Nasadila jsem vítězoslavný úsměv a chystala se mému příteli po pravoboku oznámit, že ze mne nakonec ještě něco bude.

  Najednou ale páka přeskočila rovnou na nulu a nám se tak vypnuly vrtule okamžitě. Rychle jsem se koukla na Michaela, který měl oči až na vrch hlavy a srdce v krku. Dobře, ten mi nepomůže.

  Celé to trvalo jen chviličku, ale mně se to zdálo jako celá věcnost. I tak jsem si nehodlala připustit, že panikařím. Hlavně zachovat klid.

  Rychle jsem upravila úhel podle potřeby menšího pádu a zkontrolovala jsem Nemessis. Seděla vedle mne a zírala na mne. Občas mi to přišlo divné, byla spíš jako pes, než puma, ale lhala bych podruhé, kdybych řekla, že mi to vadilo.

  Už nás čekala jen rána a pár vyjeknutí ze zadních řad. Já jsem skoro odletěla ze sedačky, protože jsem se hrdinsky rozhodla nepoutat a Michael se prostě jen opřel rukou o palubku. Nespravedlnost.

  Nemessis zasekla své drápy do podlahy vrtulníku a zadní řady, ty se tam teď válely po zemi. Rychle jsem se zvedla.

„Dělejte! Vstávat mátohy!" zakřičela jsem a odpovědí mi bylo rychlejší sbírání mé jednotky ze země. Tak to má být.

  Vyskočila jsem z vrtulníku a povolila se v kolenech, abych zmírnila pád, a hned za mnou vyskočili všichni ostatní. Nebýt vysokých kanad, zřejmě bych si zvrtla kotník.

  Utvořili jsme formaci, kterou jsem zadala přes počítače k prostudování už minulý týden a postupně jsme se vplížili do lesa. Pod nohama nám křupaly větvičky a Nemessis vedle mne přeskakovala sem tam kmeny a pařezy, jako kdyby se nudila. Vylezli jsme na kraj malého plácku, kde stála ona základna. Všichni jsme se automaticky skrčili a pozorovali okolí.

  Na můj povel jsme se s Michaelem, a Nemessis v zádech, zvedli a doběhli k ostnatému plotu. Jako by mi moje puma četla myšlenky, rozsekla vibraniovými drápy plot. Poté ho jen Michael roztáhl za pomocí rukavic a my se tak dostali na pozemek S.H.I.E.L.D.u. To bylo jednodušší, než bych čekala.

  Doběhli jsme pár skoky k budově a na tu se následně přitiskli, abychom zabránili našeho zobrazení na kamerách. Naznačila jsem gestem zbývajícím lidem, že musí vyrazit, což také udělali. Všichni úspěšně prolezli plotem a běželi k nám.

  Ovšem Phil nějakým skrytým uměním zakopl a s ránou přistál na zemi. To samozřejmě muselo upoutalo kameru a světlo z vyhlídky.

  A bylo po srandě. Zadrhla jsem se uprostřed nádechu. Ozvala se siréna a než jsem se nadála, za chvíli se kolem hloučku utvořili agenti protější organizace. Nestihli vůbec nic. A ani my ne, jen se schovat za další roh a celé to pozorovat.

  „Do prdelky," sykla jsem podrážděně a podívala se na Michaela. Praštila jsem pěstí do zdi a odbourala tak můj záchvat vzteku, který se neochvějně blížil.

  „Lépe bych to neřekl," zašeptal Michael s pohledem zabodnutým na obklíčený hlouček lidí.
  „Ta ženská mu seriózně podrazila nohy."

  „Cože? Já jí zabiju," zavrčela jsem a chystala se bezhlavě probít klidně přes shluk agentů k Elizabeth, abych ji přelomila na místě vaz. Věděla jsem, že je divná, ale znamenalo to snad, že byla špeh? Nebo snad jen doufala, že mi tím zavaří?

  Mé rozhodnutí ji sprovodit ze světa zarazil Michael.
„Teď ne, tohleto počká, Max."

  „Máš pravdu," přikývla jsem, i když to stálo hodně sebezapření.
  Sledovali jsme to všechno z dálky a prozatím i bezpečí, které nám poskytovala vysoká budova. Říkala jsem, že budou maximálně tak na ozdobu.
Ale Schmidt mi tohle ještě omlátí o hlavu.

  Jsme na to sami. Tu bandu odvedli jakoby nic a my byli nuceni se přesunout. Ubíhá nám čas. Rychle jsme pronikli pomocí laserů do budovy a dostali se tak na kratší chodbu. Mapu základny jsme měli detailně nastudovanou. Stačilo se jen posunout o tři chodby dál a sejít dvoje schodiště. Náš cíl byl již na dosah.

  Bohužel, kvůli zachycení naší aktivity budeme muset provést jen většinu plánu. Náš původní plán spočíval v tom, že vezmeme náš cíl a poté smažeme S.H.I.E.L.D.u veškerá data o Hydře. Což se nyní stát nemohlo, protože už o naší už přítomnosti věděli. Zbytek jednotky byl něco jako pěšci. Ovšem chybí jim král a dáma. A oni, bohužel pro nás, nejsou tak debilní, aby na to nepřišli.

  Na chodbě jsme našlapovali tiše a každou chvíli se ohlíželi. Nemohli jsme si dovolit jedinou chybičku. Dnes už ne.

  Prolezli jsme na druhou chodbu a jen tak tak utekli pohledům dvou hlídačů, nebo agentů. Těžko říct.
Michael už se je chystal vyřídit ručně. Nad jeho stereotipním postupem jsem se v duchu zasmála a chytila ho za paži. Tím jsem mu dala znamení pro stopku.

  Sama jsem si vlezla těsně za roh a v hlavě si naplánovala úder. Sáhla jsem po opasku a vyňala z něj dva vrhací nože. Vykoukla jsem z poza rohu, napřáhla jsem se a jedním švihem ruky vymrštila oba nože směrem k agentům. Ozvalo se příjemné svištění, to když si nože probourávaly cestu vzduchem.

  Oba dva se zabodly přímo do hrudi a agenti se o chvilku později svalili na zem. Otrávená čepel. Okamžitá otrava a ochabnutí svalů.

  Nohy jim vypověděli službu, byl to přesný zásah. Vydali jsme se směrem k nim, kde byly mimochodem další dveře, které vedly na schodiště. Vzala jsem si zpět oba dva nože, které jsem ještě "očistila" o bundičku s nápisem S.H.I.E.L.D. jednoho z agentů. Následně jsem je uklidila zpátky za opasek a vydala se za Michaelem a Nemessis na schodiště.

  „Jsi ujetá," konstatoval pobaveně. Zavrtěla jsem pobaveně hlavou.

  „Ne, jen čistotná."

  Schodiště jsme zdolali pár kroky a ocitli se tak na další chodbě. Tam stálo pět lidí. Což nám trošku více zkomplikovalo plány. Na chodbě nebylo nic, krom dvou krabic, ležerně položených skoro za sebou u stěny a těch agentů. Nemessis se vyřítila rychle jako blesk a tichá jako prd za jednu z krabic. Jeden z agentů se za ní ohlédl, ale to už byla přikrčená a dostatečně schovaná za krabicí. Po chvíli zírání bez výsledku svou hlavu odvrátil zpět ke svým společníkům. Dala jsem Michaelovi jedny vrhací nože a sama jsem si vzala ty druhé.

  Oba jsme na sebe kývli a vyskočili z poza rohu. Vrhli jsme oba dva nože naráz a Nemessis vyběhla zdolat toho posledního muže, který tam po našem zásahu zůstal. Nože zasáhly svůj cíl a Nemessis se taky činila, což ale nebudu radši popisovat pro dobro žaludků všudypřítomných.

  Došli jsme si pro svoje zbraně a sešli poslední schody. Stáli jsme před místností, ke které jsme se snažili dostat celou akci. Michael ji za pomoci laseru otevřel a my se vloupali dovnitř. Nikde žádné pasti? To by nebyl styl S.H.I.E.L.D.u.

  Zastavila jsem Michaela. Vytáhla jsem malý sprej, který jsem vynalezla s naším novým laborantem přesně pro tyhle příležitosti a pracovali jsme na něm snad půl roku. Já teda spíše pojídala v laborce hranolky s nohama na stole a poroučela si, aby sprej voněl po hruškách, ale nebuďme detailisty.

  Nastříkala jsem ho do prostoru a nám se, jak jsem předpokládala, zjevily červené paprsky.

  „Jak nečekané," odfrkla jsem si a schovala sprej do opasku. Přišlo mi, že je tahle organizace stále tak staromódní. Paprsky? Lasery? To se používalo minulé století, ne snad?

  Začala jsem se prodírat tou směsicí laserových paprsků a každou chvílí litovala, že si nedělám culík. Zvláště, když se malém moje vlasy dotkly jednoho z červených, potichu zářících, paprsků. To jsem měla za to, že mám srdce až v ústech.

Byla jsem zhruba v polovině, když se ozvaly kroky, poté skoky a jednotlivé prudké výdechy a nádechy. Kolem mne proskočil Michael tak rychle, že jsem to sotva zaznamenala a sklouzl se jakoby nic po podlaze pod dalším paprskem. Bleskově na to se zvedl a dva přeskočil. A takhle se to opakovalo až do konce. Zůstala jsem tam stát jako opařená a nevěřícně na něj koukala.

  „Děláš si srandu? Proč už jsi to neudělal dřív?!" vyjekla jsem zdrceně, když přistál na obou nohách a ladně udělal purkle.

  „Nenechala jsi mě nic říct," mykl rameny a to si ode mne zasloužilo jen naštvané vydechnutí.

  Když jsem se konečně vymotala, rozhlédla jsem se. Vypadalo to skoro jako obyčejná laboratoř nebo něčí pracovna. Kdybych byla jelito, kam bych schovala jednu z nejdůležitějších věcí na téhle základně? Do skříňky?
  Došla jsem k ní a otevřela ji. Nic.

  Otočila jsem se s otázkou v očích na Michaela. Ten, se po chvíli přemýšlení přemístil k jednomu z košů a vysypal ho.

  „Koš? Proč by to dávali do koše?" řekla jsem pobaveně a nechala ho v pokračování jeho stávající činnosti. Když vysypal snad už čtyři, měla jsem z toho vyloženě srandu. Chytil pátý a vysypal ho. Krom odpadků, slupky od banánu a velký obal od Milky, vypadla i poněkud větší, nejspíše kovová krabička. Překvapeně jsem k ní došla a zvedla ji. Potěžkala jsem si jí v ruce a když jsem shledala, že by to mohlo být ono, položila jsem ji na stůl.

  „To nebylo zas tak špatný," broukla jsem směrem k němu lišácky.

  „Já vím," odpověděl klidně se založenýma rukama na hrudi.

  Teď to jen otevřít.
Jen...

  Chytila jsem malý háček a zatáhla za něj. S krabičkou to vůbec nic neudělalo. V klidu si tam tak ležela. Vzala jsem lžičku, která se tam bůh ví proč válela a zapíchla ji do zavírání s úmyslem ji vypáčit. Lžička se úplně ohnula, ale krabice..ta tam stále ležela netknutá. Lžičku jsem zahodila a ta s cinknutím spadla na zem.

  Tak fajn. Tak jinak.

  Vzala jsem ji a vší silou se napřáhla. Prudce jsem s ní hodila na zem a světě div se, otevřela se. Usmála jsem se a vyndala malou lahvičku. Michael za mnou jen pokroutil nevěřícně hlavou a rozešel se zpět k laserům. Pokynul mi, abych šla první. Přeskočila jsem dva najednou a pod třetím jsem podlezla. Přešla jsem hravě další čtyři a byla jsem v půlce.

  Bylo hrobové ticho, Nemessis v poklidu ležela u dveří a hlídala. Na tváři se mi rýsoval vítězný úsměv, z mého fyzického nadání.

  „Max?" Michael prolomil ticho, které zde panovalo a já vycítila jeho pohled v zádech. Otočila jsem se.
Věnovala jsem mu svůj pohled a zastavila se.

  Šibalsky se usmál a sáhl někam za roh. V tu chvíli se ozvalo praskání a lasery kolem mne jednoduše zmizely. Naštvaně mě po něm hodila pohledem.

  „Jsi parchant, víš to?" zeptala jsem se s nakrčeným nosem. Jen se andělsky usmál. Zamračila jsem se na něj a byla nucena spolknout všechny urážky na jeho osobu. Vrátím mu to někdy jindy.

  Nebyl čas, ztrácet čas.

  Rozeběhla jsem se ke dveřím a prudce je otevřela. Vpadla jsem na chodbu a s těma dvouma v patách se rozeběhla vstříc jednomu z oken. Začala jsem sprintovat a potom jsem skočila. Má noha s ránou roztříštila sklo a já začala volně padat. Padala jsem z druhého patra, takže více než dvanáct metrů to být nemohlo. Vlasy mi vlály a vzduch mi šlehal po obličeji. Na tváři mi hrál spokojený úsměv z povedené mise a nebýt těch povolených ztrát, bylo by to ještě lepší. Ještě ale nemáme vyhráno. Uslyšela jsem skřípání kovu a za chvíli se kolem mé hlavy prohnala Nemessis.

  Zbývalo mi několik metrů nad zemí. Sáhla jsem za svůj kouzelný opasek a vytáhla provaz s přísavkou na konci. Tu jsem za letu hodila na stěnu budovy a konec provazu si obmotala kolem rukou. Ladně jsem přistála na zemi a kotoulem ještě více zmírnila pád. Odtrhla jsem přísavku a rychlým ohlédnutím zkontrolovala ty dva. Nemessis už skákala na zem a Michael už na tom byl podobně.

  Rozběhla jsem se k díře v plotu a po chvíli za sebou uslyšela dusot nohou. Nemessis se vedle mne objevila rychlá jako střela a předběhla mě. Hned za ní mne doběhl Michael a já tak mohla konečně zrychlit. Nesnášela jsem to sprintování.

  Ozvala se siréna další siréna, jakmile jsme prolézali plotem a hned na to vyběhli ven další agenti.
Se slovy: „Ihned stát!" nám běželi vstříc. Běželi jsme do lesa a chvilku poté se rozezněly rány, oznamující další zbraně protivníků od S.H.I.E.L.D.u. Srdce mi poplašeně bušilo, milovala jsem to.

  Hned vedle mé hlavy se roztříštil strom a ten pak spadl přímo před nás. Dobře, tohle už tak ne. Ladně jsme ho všichni přeskočili a utíkali dál, dalším střelám. Slyšela jsem křičet muže, slyšela jsem své bušící srdce a v ruce jsem svírala lahvičku s tekutinou. První hotové sérum vojáka, které se kdy dostalo do rukou Hydry.

  Blížili jsme se k vrtulníku, ovšem s jednotkou S.H.I.E.L.D.u v patách. Vyběhli jsme sprintem na malý plácek a já si postupně v hlavě srovnávala start vrtulníku. Když v tom těsně u mě něco bouchlo a mne to tlakovou vlnou odhodilo stranou. Vyjekla jsem a jen tak tak za vzduchu chytila zpět lahvičku do své ruky. Ruku jsem stáhla k sobě a chránila tak sérum vlastním tělem. Nesměla se rozbít. Sjela jsem po hlíně, ostrá bolest mi projela celým tělem a ohlédla jsem se za sebe. Jednotka S.H.I.E.L.D.u nás už doháněla. Lahvička byla také v pořádku.

  Jenomže já byla jako paralyzovaná. Chtěla jsem se hnout, ale nezmohla jsem se ani na mrknutí. Také jsem cítila nepříjemný pach z té věci, která mi vybouchla za zadkem. Viděla jsem běžet ty muže a slyšela jsem řvát Michaela mé jméno. Dvě ruce mne rychle popadly a za letu si mne přehodily přes záda. Zorné pole se mi začalo mlžit. Ty zmetci mne museli něčím přiotrávit.

  Michael se mnou dosprintoval k vrtulníku a jedním tahem volné ruky ho otevřel. Nemessis také rychle naskočila a on dveře zase zavřel. Položil mne opatrně na sedadlo a ihned zase běžel k řízení. Uslyšela jsem další výstřely, které mi ale přišly hrozně tlumené. Svírala jsem v ruce lahvičku a zírala jsem na ní. Vrtule se roztočily a my se co nejrychleji to šlo vznesli k obloze.

  Já jsem ale nebyla schopná udržet víčka u sebe. Lahvička mi pomalu vypadávala z ruky a já ji jen stihla položit na sedadlo vedle mne. Nemessis se přitiskla ochranářsky k mým nohám, snad také vycítila nadcházející situaci a já pak jen zavřela oči. I když mé vnitřní neomámené já na mne křičelo, usnula jsem.

***

  Probudila jsem se s ohromným nádechem. Popadala jsem trhaně dech a na kůži mi pomalu vyskakovala husí kůže. Byla jsem opět spoutaná v mé cele.

  Přežila jsem. Ale kde je ten kluk? Ten, který mne nejspíše zachránil? Otočila jsem hlavu a zaostřila jsem si pohledem místnost. Nebyla jsem tu sama. V rohu, v té tmě, mě někdo pozoroval. Seděl na zemi, opřený o zeď. Přihmouřila jsem oči a spatřila toho kluka. Chtěla jsem za ním jít, ale pouta mi to nedovolily. S každým mým pokusem se k němu dostat, vydávaly větší rachot. Z ničeho nic se zvedl a došel až ke mně.

  „Viděla jsi mne, že?" řekl a protnul tím to mučivé ticho,které nastalo, když jsem vzdala zmítání rukou v řetězech. Na nose měl posazené zvláštní zelené brýle. Vypadal jako šašek.

  „Jistě že ano," odmlčela jsem se nechápavě, „proč bych neměla?" zeptala jsem se ho pochybovačně a krčila při tom čelo.

  „Je tu tma, místnost bez jediného světla. Sérum ti dalo lepší zrak," řekl zamyšleně, jako by o tom sám ještě pochyboval a sedl si vedle mne na malou židličku.

  Ty brýle. Musely sloužit k nočnímu vidění.

  Sledovala jsem ho. Tmavé vlasy mu padaly do obličeje a na tváři mu hrál zamýšlený výraz. Jeho oči byly krásné, byly čistě modré, až na malou skvrnku. Dlouhé řasy, které by záviděla leč jaká holka a prsty nervózně poklepával do hrany lehátka.

  „Kdo jsi? " řekla jsem a snažila se narovnat. Ztrácela jsem svoji chladnou hlavu a naštvaně lomcovala s pouty. Chvilku mne pozoroval, ale pak se sehnul a začal pouta na rukou rozepínat. Jeho ruce byly až překvapivě jemné, jeho motorika byla jemná, ale on vypadal tak unaveně, že jsem si občas říkala jak to, že je stále tak vyrovnaný a klidný.

  „Jsem jen obyčejný kluk, syn obyčejného člověka se špatnými úmysly. Není důležité mne znát," vydechl a rozepl mi druhou ruku. Chytila jsem se automaticky za zápěstí a promnula si ho.

  „Ale pro mne to je důležité. Nikoho tu nemám a nejspíš jsi mne zachránil, i když si to nerada přiznávám." připustila jsem sklesle, směrem k jeho osobě. Podíval se mi přímo do tváře a usmál se. Smutně. Vůbec ne vesele.

  „Spíš mi řekni, kdo jsi ty?" opřel si loket o opěradlo židle a sám si na něj pak položil hlavu.
Až teď mi to došlo. Já nevím jak se jmenuji.

  „Já...nevím," řekla jsem zoufale po asi minutě ticha a podívala se na něj. Nepamatuji si své jméno, nevím kdo jsem a jak jsem se sem dostala. Nevím nic o svých rodičích...Jak je to možné ? Chystal se k dalším slovům, ale přerušil ho zvuk ode dveří.

  Dveře se otevřely a dovnitř vstoupili dva muži. Kluk si automaticky stoupl před moje lůžko a já jsem se posadila.

  „Jdi ven," rozezněl se rázně hlas toho většího a koukal při tom klukovi do přímo tváře. Ten se ale nezdál být vyděšený, ani rozhozený. Působil klidně, jako vždycky.

  „Nikam nejdu blbečku," zatnul zuby a narovnal se, aby byl alespoň trošku výškově podobný hoře, co stála přímo před ním. Mračil se na chlapa před ním a držel zatnuté pěsti. Žíly má rukou mu vyjely a z krátkého rukávu koukaly ven jeho svalnaté ruce.

  „To nebyla prosba, ani nabídka," zasmál se velice pobaveně ten druhý a podíval se při tom na mne.

    „Potřebujeme si tady s dámou hodit řeč, jestli nás necháš chvíli o samotě," mrkl na mne a usmál se. Ale nebyl to takový ten milý úsměv, kterým se na mne usmíval ten kluk. Tenhle neměl s milým úsměvem vůbec nic společného.
Zacloumala jsem s pouty na nohou, jako bych snad věřila, že tentokrát se rozpadnou a já odsud uteču.

Nerozpadly. Neutekla.