Šíleně mi třeštila hlava, dokonce mi přišlo, že tam někdo rozjíždí nějakou strašnou techno party. Otevřela jsem s velkou námahou oči. Oko mi zaregistrovalo různé obrysy postav, které často něco šeptali. „Už se probouzí"   „Buďte zticha, nechceme ji hned vylekat" „Ještě vám dá pěstí.."

Ležela jsem v celkem pohodlné posteli, přikryta bílou dekou, v ruce hadičku. U mé postele sedělo hned několik lidí. Muž s velkými svaly a blonďatými vlasy, které se zahýbali v tom prudkém pohybu, kdy ke mne obrátil hlavu. Taktéž jeho modrošedé oči. Hned vedle něj seděl muž, který ho povzbudivě držel za rameno. Jeho ruka nebyla z masa a kostí, byla z kovu. Dále tam seděly dvě ženy. Zrzka, která mne upřeně sledovala a ta druhá, která byla zvláštní už od prvního pohledu. Její vlasy byli hnědé, oči vířily a přišlo mi, že mi vidí až do krku. Na ruce měla několik prstenů, měla červený plášť. Hned vedle ní postávali dva muži. Jeden měl zvláštní šedivé vlasy a na těle běžecké oblečení. Ten, kdo stál vedle a měl ochranářsky ruku na jejím rameni, měl špinavé blond vlasy a z čela mu vyzařovala malá záře. Něco jako kdyby mu tam někdo zevnitř svítil baterkou či co... Dále tam laxně u zdi postával chlapík menší postavy. Měl perfektně upravené vlasy, byť na tváři arogantní výraz. Měl založené ruce v bok a nepříjemně na mne pohlížel. Nevěděla jsem, co jsou zač, neznala jsem je.

„Max, konečně jsi se probudila.." zasmál se někdo, kdo právě vlezl do dveří. Byl to starší muž s pláštěm na sobě. Jemně kudrnaté kadeře mu padaly do tváře a na nose měl brýle, vypadal mile, avšak bázlivě. Chtěl na mne sáhnout, ale instinktivně jsem ucukla. Zarazil se. „Klidně ti tep může změřit tady Rogers.." řekl opatrně a mírně ublíženě. Podal, nejspíše tlakoměr, blonďákovi. Ten se ke mne nahnul, za úmyslem chytit mou ruku, znovu jsem ucukla.
„Nesahejte na mne." sykla jsem, když se po mne nechápavě koukl. „Ale Max, vždyť.." chtěl mou ruku chytit znovu.

„Říkala jsem, ať na mne nesaháte, neznám vás!" začala jsem panikařit a chtěla jsem se zvednout z postel, možná se vydat na útěk. Neměla jsem tušení, co jsou ti divný lidi zač a ani jsem to nechtěla zjišťovat. „Max, lež." upozornil mne ten týpek v plášti znovu, když jsem se znovu snažila vstát.

„Dobře, když zůstanu dejme tomu ležet, jak můžu vědět, že mi nic neuděláte?" zeptala jsem obezřetně. „Max, ale já nevím co-" „Rogersi." umlčela ho ta divná holka s něčím červeným v očích. „Ona si nás nepamatuje." vyřkla něco, čeho se všichni v místnosti báli.

„Jak to můžeš vědět?" zeptal se ten světlo vlásek.
„Podívala se jí do hlavy.." vydechla zrzka.

„To není možné." zašeptal Rogers a zakroutil hlavou. Semkl rty do úzké linky a zatnul vší silou čelist.

„Můžu za to já, nechal jsem ji spadnout." začal frustrovaně naříkat a díval se při tom do země, až mu kadeře spadly do tváře a svaly se mu napínaly. Člověk s kovovou rukou mu živou rukou sáhl na rameno a tím se ho snažil uklidnit.

„Steve, nemůžeš za to." řekla mu ta zrzka a podívala se na mne. „Bruci, je nějaká naděje, že si znovu vzpomene?" zašeptala směrem k nervóznímu muži v plášti, když pohledem stále vloudila po mé osobě na lůžku.

„Ale ovšem Natasho..tedy..doufám." semkl rty do úzké linky a sundal si brýle, které pak zastrčil do kapsy na plášti.

„Já vás mám znát, že ano?" zeptala jsem se opatrně. Muž s upravenými vousy se ušklíbl, odhrnul všechny a přistoupil k posteli, načež se chytil její hranu. „Ale jistě.." odmlčel se.

„Toto" ukázal na blonďáka. „je tvůj přítel. Ten týpek s kovou rukou je tvůj bratr. Tady zrzka je tvoje matka." zamyslel se, ale neunikl mi zrzky překvapený a přerývavý nádech. „A já, já jsem tvůj otec." prohodil ironicky.

„To je pravda..věk by jsi na to měl." zamračil se na něj muž s kovou rukou. „Starku, teď ji nemůžeme takhle mást.." napomenul ho blonďák.
Zrzka je všechny usměrnila naštvaným pohledem a pokynula k doktorovi.

„Spala jsi čtyři dny v kuse." zamyslel se muž v plášti a pak ke mne opatrně přešel.

„Pamatuješ si své jméno?" zeptal se znovu. „Jistě, jsem Max Tears.." protočila jsem otráveně oči.

„Co dalšího si pamatuješ?" zeptal se opatrně. Popravdě, tím mne dostal. Mlčela jsem. Mlčela jsem dlouho. Všichni čekali, čekali na každé mé slůvko, náznak, že si pamatuji alespoň něco. Já si pamatovala pouze své jméno, nic dalšího. Žádná data, tváře, okamžiky, zkrátka vůbec nic. Sebevíce jsem se snažila, jediná věc, co opravdu přicházela, byla neústupná bolest hlavy.

•

Jak šli dny, upadala jsem do častějšímu depresí a zmatků. Každou chvíli mne pobolívala hlava a o strachu ze všeho..ani nemluvím. Všichni lidé se mi ochotně představili a mne byl zatím nejvíce sympatický muž s rukou z kovu. Byl poměrně milý a chodil za mnou častěji, než ostatní. Zřejmě to bylo tím, že mne znal v minulosti. Respektive..Znal mé minulé já. Tu starou Max Tears. Navíc, skoro vždy mi neunikla jeho vyrýsovaná postava, která když se o mne náhodou ochomýtla, zavoněl ke mne jeho silný parfém. Mé možnosti byli vcelku rozsáhlé, ale bylo se jedno pravidlo, na kterém všichni tak lpěli. Nikdy jsem mohla vycházet ven. Nebudu vám lhát, pořádně mě to štvalo. Chápala jsem, že se o mne bojí a pomalu si ani nepamatuji kde jsem, ale nechat mne tu zavřenou jako křečka..taky nic moc.

Zrovna jsem seděla v sedacím pytli a v ruce jsem dřímala knížku, kterou po mne tenkrát hodil kovoruký. The Last Kingdom, v čele s Uthredem z Babbenburgu, nejlepší knížka kterou kdy četla.
No..jediná kterou si pamatuju.
„Max?" zvedla jsem hlavu od poslední strany a očima jsem projela Jamese Buckyho Barnese.
„Hm?" zabručela jsem a očima znovu sjela ke knížce. Poslední dny jsem byla stále deprimovaná. Neustále jsem se marně snažila vzpomínat na něco z minulosti, ale vůbec se mi to nedařilo. Po těle jsem také měla poměrně dost modřin. Opravdu nevypadali jako od srážky autem..Když jsem se ale začala více ptát, ihned všichni museli naléhavě odejít, prý si něco zařídit. Už jen bolesti zad a toho všeho mě nechtěly nechat v klidu spát.

„Nechceš se jít projít?" mrkl po mne a dřepnul si ke mne, jako k malému děcku.
„Další skvělá procházka po této budově? Od automatu na kávu po automat na sušenky? To snad nebude nutné...myslím, že svůj dosah jsem již vyčerpala." zamručela jsem mírně naštvaně. Sice mi lichotilo, že mne tak často navštěvoval a popravdě ni přišel i sympatický..ale měla jsem nyní jiné priority. Znaveně a napůl otráveně vzdychl a chystal se zvednout. Nejspíše i odejít.

„Nechoď! Prosím." vyhrkla jsem nečekaně, až jsem se tomu sama divila. Zasekl se ve dveřích, ale otočil se, jelikož jsem ho začínala zajímat.

„Pak tedy...jdeme nadýchat nový vzduch do plic.." pousmál se, ale už od začátku jsem v jeho očích viděla něco zvláštního. Možná to byl smutek, možná zklamání..Chtěla jsem si vzpomenout. Tak strašně moc. Zřejmě jsme byli velcí přátelé, jestliže ho moje ztráta paměti tak zabolela. Dávala jsem si to za vinu. Kdybych na ten blbý přechod možná tenkrát nevlezla, nic z toho by se nestalo. I když pochybuji, že moje ztráta paměti byla způsobena srážkou s vozidlem, podle počtu modřin apod.

Spíš to vypadá jak kdybych spadla z několik desítek metrů a následně na mě spadla tuna sutin..
Jak absurdní, že?

„Chceš jít se mnou..ven?" otřásla jsem se nepatrně. Něco mi stále říkalo, že bych s ním nikam chodit neměla, ale to už jsem procházela hlavními dveřmi, které mi James tak ochotně podržel.

„Fury mě zabije.." pronesl spíše pro sebe, ale i tak jsem ho slyšela. „Kdo je Fury?" nakrčila jsem nos a zastavila se v kroku. Otočila jsem se. Šel přímo za mnou, takže jakmile jsem se otočila, skoro jsme se srazili. S nepřístupným výrazem ve tváři na mne zíral a nevědomky jsme navázali oční kontakt. Nejdříve jsem si ho jen lehce prohlížela. Byla jsem o pár centimetrů nižší, a tak jsem mu pohled zabodla přímo na hruď. Měl velmi vypracované svaly, ale pochybuji, že to bylo z chození do posilovny. Na krku měl pár jizev. Nebyly to úplně řezné rány, spíš bodavé, od jehel nebo tenkých předmětů. Na tváři měl lehké strniště a delší vlasy mu padaly do obličeje. Jeho modré oči mne dlouze skenovaly, až se nakonec spojily s mým pohledem. Bylo v nich tolik zrady a zklamání. Nebyl to veselý člověk. Ani trochu. Byl zahalen tajemstvím, které mne na něm tak přitahovalo. Už jen jeho kovová ruka, kterou tak často schovával alespoň částečně pod dlouhý rukáv černé mikiny, byla jedno velké tajemství.

„Chybí mi tvoje staré já." zašeptal bolestně a dal mi pramen vlasů za ucho.

„Kdyby jsi to teď byla ty, jednu mi vrazíš.." pousmál se, čímž mne lehce zaskočil. Ještě větší úsměv se mu vyrýsoval, když mé překvapení spatřil.

„Máš krasný úsměv..Chtěla bych ho vnímat jako mé staré já." posmutněla jsem. Zvedl mi lehce bradu a podíval se na mne. Přiblížil se těsně k mému obličeji, až tak blízko, že jsem cítila jeho horký dech a slyšela jeho bušící srdce.

„Nevzdávej to, jsi Max Tears." promluvil úsečně, načež se odtáhl a mrkl na mne. Ztuhla jsem. Něco ve mne hrklo. Nevím, proč, začalo mi tepat ve spáncích. Stejně jako bolest rychle nastoupila, stejně rychle odezněla.

„Jdeš, nebo tam budeš stát ještě za týden?" zasmál se Barnes, načež jsem protočila oči. Dohnala jsem ho a vydali jsme se skrz parkoviště, za kterým se tyčil park.

„Jaká jsem byla? Myslím, před tím, než mně srazilo to auto." obejmula jsem si pažemi hrudník a párkrát vydechla. Bylo zvláštní o tom mluvit. Přišlo mi, že mluvím o jiném člověku, ne o sobě. Také bych nejspíše měla být teď v depresích, trhat si v koutě vlasy a naříkat, ale ani jedno z toho jsem nedělala. Možná to bylo právě častými návštěvami té jejich bandy. Určitě to nebudou úředníci a právníci, jak oni tvrdí.. I když bych nyní měla být ten vypatlanec, něco mi na tomhle všem nesedí. Moje vnitřní já, jestli tam vůbec po nějaké té nehodě způsobující můj výpadek zůstalo, mi jasně říkalo, že je zde spoustu věcí špatně. Ale čím dál tím více jsem se do toho bála rýpat. James byl jediný, s kým jsem o tom dokázala hovořit. Bez přehnaného stresu. Mluvil se mnou..jinak. Bral mne jinak, což mi dodávalo alespoň malou naději, že se někdy vrátí moje staré já.  „Byla jsi..úžasná." ušklíbl se, ale když si všiml mého nic neříkajícího výrazu, pokračoval.

„Byla jsi hodně, hodně odvážná. S kýmkoliv jsi chtěla, zametla jsi s ním jako nic. Rozdávala jsi úsměv jen opravdu těm, kteří si to zasloužili. Pro ránu jsi nešla moc daleko." zakončil kratší hovor, načež dostal hrozný záchvat smíchu. Zastavil se a držel se bolestně za břicho. Slzely mu oči a jeho smích se rozléhal po okolí.

Nechápavě jsem na něj zírala, načež se konečně uklidil. „Požaduji vysvětlení.." uchechtla jsem se a přistoupila k němu. „Tak?" pobídla jsem ho.

„Jen jsem si vzpomněl, jak jsi nedávno jednomu chlapíkovi zlomila nos." dořekl a dostal další záchvat. Ten člověk by měl být na psychiatrii. Nezvládla jsem to a také jsem propukla ve smích. Představa mne, která se momentálně lekám i výtahu, jak někomu rozbíjím nos..

Když jsme se přes smích lachtaní, hroší, sloní, nelidský ani nezvířecí, mimozemský a smích, který už ani nebyl slyšet, dostali k fázi, kdy jsme zvládli jen přerývavě dýchat, posadili jsme se na menší lavičku. „Tahle část tvého já taky není zrovna špatná..zajímavá změna." zamumlal James a podíval se na mne.

„Myslíš, že si někdy vzpomenu?" nakrčila čelo a podepřela si bradu dlaní.

„Doufám v to." zašeptal, ale jeho grimasa ve tváři se změnila. Bylo v ní něco, co jsem nepoznala. Jako by ho mrzelo, že si vzpomenu, jakoby to nechtěl. Koutkem oka jsem spatřila za korunou stromu blikající světélka. Naklonila jsem zvídavě hlavu. „Zábavní park!" zasmála jsem se. To bylo přesně to, co jsme v tuhle chvíli potřebovali.

„Nevím jestli je to dobrý nápad.." začal protestovat James, ale to už jsem ho chytala za paži a táhla ho tím směrem. Doběhla jsem k jedné z horských drah, které tam stáli. Nebyla moc točitá a nebyly tam části, kdy jste bezvládně viseli hlavou dolů a čekali, až se s vámi ta divná věc utrhne.

Zaplatili jsme si vstupenky a už jsme seděli v jednom z vagonů. Samozřejmě, že hned v prvním.. Začala jsem pochybovat o tak skvělém nápadu.

„Ty se bojíš?" zasmál se Barnes a otočil ke mne hlavu. „Možná?" pípla jsem a chytila se tyče přede mnou. „Máš důvod." uchechtl se, když jsme se rozjížděli. Zprvu to bylo v pořádku, lehce nahoru, lehce dolu, nic strašného. Následně jsme začali s vyjížděním velkého kopce. Už tehdy jsem viděla ten svislý sešup dolů a zvedal se mi kufr.

„Myslíš, že by to šlo..otočit?" zašeptala jsem s očima na vrch hlavy, křečovitě se držící tyče a čirým strachem ve tváři.

„Asi ne." usmál se sladce Barnes, když jsme se dostali na vrchol výběžku.

„Bucky..já se asi trochu..bojim." pípla jsem, ale to už jsem se řítila svisle dolů. Neubránila jsem se zběsilému křiku. Byla jsem tam zoufalá, že jsem se místo tyče chytila Barnesovi živé ruky a namáčkla se na něj. Zesílil stisk kovové tyče, které se držel jen, aby to s ním moc neházelo, tak, že ji promáčkl. Zatnul zuby, ale ani se nehnul. Vagónek se začal točit, což ve mne vyvolalo další vlnu zmatku a k Buckymu jsem se namáčkla ještě víc.  Musela jsem zavřít oči, aby se mi tolik netočila hlava. Házeli to se mnou, jakobych byla na kolotoči. Točila se mi hlava, žaludek mi předcvičoval sportovní gymnastiku a střeva hrála na skoky přes švihadlo.

„Můžeš mne už pustit." ozval se vedle mne Barnes. Otevřela jsem oči a s překvapením zjistila, že stojíme a všichni na nás divně koukají.

„Jasně. Hele, budeme dělat, že se to nikdy nestalo." zdvihla jsem ukazováček, jakmile jsem se ho chtě nechtě pustila a dostala se na pevnou zem.

„Chceš ještě někam? Tamhle vzadu stojí druhá horská dráha." uculil se, načež jsem ho probodla pohledem. „Chtělo by to spíše panáka." utrousila jsem znaveně a opírala se při tom o zábradlí.

„Žádný problém. Dámo?" narovnal se, nasadil neodolatelný úsměv a nabídl mi rámě. „Děláš si srandu?" začala jsem v sobě dusit smích.

„Ani v nejmenším." podíval se na mne a já tak v jeho očích spatřila pobavené jiskřičky. Přijala jsem jeho rámě a se smíchem s ním šla neznámo kam.

Zavedl mne do nějakého baru, který byl poblíž. Jakmile jsme vešli, polilo mne horko. Myslím, že moje černé kraťásky a upnuté tílko khaki barvy, nebylo zrovna nejlepším oblečením..To se mi potvrdilo ihned, co jsme procházeli kolem baru.

„Ahoj krásko.." zavrněl jeden větší chlap u baru, který tam zrovna popíjel Whiskey a flákl mne po zadku. Bolestně jsem vyjekla a cukla sebou. Bucky se ihned bleskově otočil a popadl toho muže na barové stoličce. Jedním tahem ho z ní sundal, načež sebou vzali pár skleniček.

„Opovaž se na ní ještě sáhnout!" zařval mu do ksichtu a chystal se mu jednu vlepit.

„Hele...hele klídek, já nevěděl, že je tady s tebou. Klidně ti jí na noc nechám..." začal se omlouvat ten muž, měnící barvu do bíla. Jamese tím samozřejmě rozzuřil ještě více. Okamžitě mu vrazil pěstí. Chystal se mu vrazit další, ale všimla jsem si dvou sekuriťáků, kteří se k nám hrnuli.

„Bucky!" snažila jsem se ho přeřvat přes hlasitou hudbu a chytila jsem ho za odhalenou část lidské ruky, která se chystala na další ránu. Okamžitě sebou trhl, ale opravdu mu další rán u nevrazil. Něco mu prskl do ksichtu, načež začal muž divoce kývat hlavou. Odtrhl se od něj a dodatečně do něj kopl.

„Klid pánové, už odcházíme." zvedl ruce v obranné gesto, když se k nám dvě gorily dostaly. Chytil mne, možná až moc hrubě, za ruku a táhl mne ven. „Bucky....Bucky to bolí!" zkřivila jsem obličej do bolestné grimasy a trhla s rukou, kterou bolestně svíral v kovové ruce. Okamžitě mu došlo, co dělá a pustil mne.

„Omlouvám se. Neměl jsem tě tam vůbec brát. Jsi v pořádku?" začal se okamžitě vyptávat se starostlivým výrazem ve tváři. Zvládla jsem jen nepatrně kývnout. Chtěl se ke mne nahnout, ale ucukla jsem. Šel z něj strach. Bylo už šero, slunce pomalu zapadalo. „Promiň..to jsem nechtěl. " zatnul kovovou ruku v pěst a koukl na mne jak zpráskané štěně. Pousmála jsem se a opatrně chytila jeho lidskou ruku. Klouby byly celé od krve, jeho, i toho parchanta. Vytáhla jsem látkový ubrousek a otřela mu jím kousek krve okolo. Ani jeden z nás nemluvil. Jeho ruka byla tak jemná a při každém mém tahu se napnula. Když jsem opatrně přejela kapesníčkem přes nateklý kloub, James sykl, ale snažil se o udržení tvrdé tváře.

„Pojď, vrátíme se zpět." šeptla jsem směrem k němu a s ním po boku se vydala do mě známé budovy. Krátká cesta, parkoviště, výtah a jsme zase tu. Celou cestu nikdo nemluvil, oba dva jsme mlčeli a nevěděli co říci. Bucky si občas "nenápadně" promnul ruku, čehož jsem si pokaždé všimla a jemně se ušklíbla. Vlastně jsem doteď nechápala, proč kvůli tomu tak vyváděl. Bylo to hloupé plácnutí přes zadek, navíc byl ten muž jistě opilý..Vyjeli jsme do patra, kde má Anthony bar s pitím. Okamžitě jsem k němu zavítala a nechala jsem Buckyho, aby se posadil na stoličku. Celou dobu, co jsem zde, mi přijde zvláštní, že všichni žijí zde. Ale jakmile jsem do vyhledávače na mobilu napsala jejich jména, nenašla jsem jedinou zmínku. Natasha Romanoff, Wanda a Pietro Maximoff, Steve Rogers ani Anthony Stark, nebyli na internetu známí. Žádná zmínka, profily na sociálních sítích, jako by neexistovali. Bylo to kolem mne všechno podezřelé, ale já s tím nemohla nic dělat. Pokud bych se pokusila o útěk, nebo se více začala šťourat v informacích a minulosti, bojím se, co by následovalo. Čas zde jsem ale nevyužívala jen čtením. Jelikož jsem si Starkova půvabného baru všimla již dříve, dokonce jsem viděla i pár jeho kousků při míchání Martini, rozhodla jsem se to také zkusit. Na internetu sice neviseli jména mých známých, ale za to spousty videí s barmany a barmankami, která to s alkoholem uměli jako nikdo.

Nad touto alkoholovou tématikou jsem za těch pár dní zde nevisela jen jedou, ba ani dvakrát. Vzala jsem do ruky shaker a pár přísad. Zprvu mi to i celkem šlo, párkrát jsem si jím i hodila, dokonce i Buckyho pozornost se ke mne zcela obrátila. Následně jsem si vyndala dvě skleničky z mini pultíku a chystala jsem se na vyhození shakeru do vzduchu, rychlou otočku a následné chycení zpět. Ovšem, realita dopadla lehounce jinak. Opravdu jsem shaker do vzduchu vyhodila i tu otočku jsem stihla. Jakmile jsem zjistila, že shaker padá blbý směrem, máchla jsem rukou ve snaze odvrátit směr pohybové dráhy. Tím se naklonila na Buckyho. Sharek zprvu dopadl na pult, kde se rozdělil na dvě části, které následně dopadli na něj a jeho mikinu. Strnula jsem na místě a koukala na zmáčeného Buckyho. Křivě jsem se usmála a čekala na jeho reakci.

„Bože..ženská u alkoholu vždy dělá problémy." povzdechl si a vstal. Zamračeně jsem svraštila obočí a založila si ruce v bok. „Jak jsi to jako myslel?" zeptala jsem se, lehce rýpavě a nervózně si zkousnula ret. „Že jsi nemehlo." pousmál se a sundal si mikinu. Jeho tričko bylo ale také mokré. Aniž bych se nadála, sundal si ho. Měla jsem co dělat, abych nezrudla a nezačala slintat. Tohle rozhodně nebyly svaly z posilovny. Všimla jsem si i jeho spoje mezi kovovou rukou a jeho tělem. Bylo kolem ní spousty jizev. Málem jsem se zajíkla, když jsem to viděla.

„Hrůza, co?" ušklíbl se a přejel rukou po rameni. Nevědomky, co dělám, jsem k němu přistoupila a roztřeseně na spoj sáhla. „To muselo být tak bolestivé." zašeptala jsem přiškrceně a stáhla ruku zpět. Konečně mi došlo, co jsem právě teď udělala a že přede mnou vlastně stojí do poloviny nahý. Odvrátila jsem zrak i se zbytkem těla a odešla zpět k pultu, utřít co se dalo. Slyšela jsem za sebou krátké uchechtnutí. „Skočím si pro triko, abych tě přestal tolik znervózňovat." prohodil a odešel pryč.

„Sakra, jsem takovej pitomec!" prskla jsem sama na sebe a hodila shaker do řezu.

„Ani ne, by udělala každá!" křikl za rohem, protože mne zřejmě slyšel.

„Sakra!" zaskuhrala jsem znovu nasupeně.

.

„Jsi takovej pitomec.." zasmála jsem se přiopile a šťouchla s menším záchvatem smíchu do Buckyho hrudi. Zasmál se podobně napitě a pošťuch mi opětoval.

Ano, možná jsme se opili, ano, možná Starkovi chybí pár skleniček a ano, možná jsme to neměli dělat. Ale už jsme to stejně udělali, takže netuším proč to zmiňuji.

Abych to shrnula. Poté, co Bucky přišel díkybohu oblečený, se pustil do míchání alkoholických nápojů sám. Musím uznat, že chutnaly vážně úchvatně. Až moc úchvatně..Panák střídal panáka, z Barnesovi strany to nebylo jinak. Konverzace byli jasnější a jasnější, situace vyhrocenější. Následně jsme se s několika flaškami alkoholu, které jsme si samozřejmě vypůjčili, vydali směr Buckyho pokoj. O to, že zítřejší ráno střídá nade mnou hlídku Steve Rogers, se nikdo z nás nepozastavil. Pustili jsme nějakým záhadným způsobem hlasitou hudbu, která po chvíli zcela ovládala naše myšlení. Tancovali jsme s flaškami v ruce a smáli se jak děti.

Zničeho nic, tam skočila hudba spíše pro páry, než pro zběsilé tancování v klubech. Začala jsem se tomu smát, byla jsem jak malé dítě. Bucky se přede mnou narovnal, udělal purkle a nabídl mi dlaň. Chvíli jsem stála a přemýšlela, ale alkohol už dělal své. Přijala jsem jeho ruku a on lehce stiskl tu mnou. Nabalil si mne na hruď a obejmul mne rukama kolem pasu. Kdybych nyní opilá nebyla, nic takového by se nestalo. Já mu ruce obmotala kolem zátylku a hlavu jsem si položila na jeho rameno. Houpavě jsme se otáčeli za hraní klidné houpavé hudby a užívali si. Po chvíli zatoužil zřejmě Barnes po něčem větším a chytil mou ruku. Nejspíše se mnou chtěl udělat ladnou otočku a vybalit mne, jako to dělají profi tanečníci. Zapomněl mi to ale sdělit. Rozbalil ne tak rychle, že jsem klopýtla, vysmýkla se jeho ruce a zakopla o svoji nohu. Nestihla jsem ani vyjeknout a spadla jsem na stůl, co zde stál. Sebou jsem, krom stolu, stáhla i pár skleniček a hrnků, které zde naneštěstí měl položené. Vykulil oči a běžel mě sesbírat. Párkrát jsem zanadávala a odmítala jsem se zvednout. Bucky si povzdechl a přes mé opilecké protesty mne vzal do náruče. Cítila jsem jeho tělo, jeho svaly, jak mě drží a jak dýchá.

„Proč jsi ho uhodil? Byl to hloupý opilecký zkrat.." zvedla jsem k němu oči a zpod dlouhých řas se na něj podívala. Zastavil se, ale stále mne držel přitisknutou u sebe. Mlčel, dlouho mlčel. Nevěděla jsem, jestli jen přemýšlí, nebo mi to říct nechce. Když už jsem nedoufala, že by mohl něco říct, promluvil.

„Víš.." odmlčel se zase, čímž mne ještě více nabudil k vyzvídání. „Co jsi přišla o paměť a já byl vždy zvyklý, že se umíš obránit sama, něco mne nutí tě opatrovat. Přijdeš mi v  tomhle světě najednou tak..zranitelná. Sám tomu moc nerozumím a popravdě, ani nechci. Někdy je lepší věci nevědět. Sladká nevědomost je kolikrát lepší než krutá pravda. Musím se o tebe starat, vlastně ti to dlužím z dávnějška.." pousmál se a lehce si mne nadhodil, protože jsem nejspíše začínala být dost těžká. Zamumlala jsem něco jako souhlas a sykla jsem, jakmile posunul ruku blíž ke stehnu, aby mne držel v pevnějším stisku.

Došel se mnou až k jeho posteli, kam mne opatrně položil a chystal se odvrátit, místo toho jsem ho chytila rukou za zátylek, protože jsem, bůhví proč, nechtěla, aby odešel. Koukali jsme si vzájemně do očí a ani jeden z nás nebyl schopný se odvrátit. Lehce jsem se naklonila a jemně, pomalu ho políbila na rty. Jakmile se mé rty dotkly těch jeho, strnula jsem. Mísilo se ve mne v tu chvíli tisíce pocitů a já nevěděla, který z nich je ten správný. Po chvilce mi polibek opětoval a dlaní mi začal drtit bok. Naklonil se nade mne a tím polibek prohloubil. Ruce jsem mu obmotala kolem zátylku, kde mne šimraly jeho vlasy.

V tu chvíli jsem věděla, že už to nezastavím. Věděla jsem, že jsem tímto odstartovala něco, co ani jeden z nás už nebyl schopný zastavit.

-•-

Páni! A teď se přiznejte, kdo něco takového čekal?