Au. Doprdele.

Přijdu si jako po hrozně velké a zvrácené chlastačce. Otevřela jsem omámeně oči a než si moje oči zvykly poměrně ostrému světlu, musela jsem otevírání očí několikrát odložit na neurčito.

Tak si to shrnu. Za dva dny. Za ty pitomé dva dny jsem stihla spoustu věcí. Ukrást sérum, malém přejet pár lidí na motorce, nechat se malém zabít Starkem, pak málem přizabít Starka, zdrogovat Starka, málem se utopit ve vaně kvůli vymyšleným věcím mého mozku a nakonec..Scarlet Witch mne uspala a uložila do něčeho měkkého, abych náhodou nabubřelému miliardáři nerozbila ksicht.

Znovu jsem opatrně otevřela oči a rozkoukala se.
Kolem mne nikdo nebyl. Všude bylo ticho. Tělo se mi pomalu zvedlo do svislé podoby a ruka vjela opatrně do vlasů, za účelem srovnat jemný rozcuch. Tichou místnosti se ozval můj unavený výdech, který nabudil mou mysl. Nabudil ji natolik, že se mi do hlavy opět vrátila vzpomínka. Ta vzpomínka, která mě posledních pár hodin skutečně děsila.
Bolestivě jsem si mnula spánky a vzpomínala na ten skvělý pocit, když se má pěst dotkla Starkova obličeje. Pro sebe jsem se usmála. Stále jsem ve formě.

„Byla to pořádná rána, proč jsi mu takhle vrazila?" ozvalo se za mnou. Poznala jsem ten hlas. Hawkye.
„Nestarej se." odsekla jsem hrubě a vstala z měkké pohovky.
„Brečel alespoň?" uchechtla jsem se pro sebe a natočila se přímo k lukostřelci. Byla to spíše odlehčující otázka, nechtěla jsem před tím být tolik hrubá. Navíc mi došlo, že to on je ten agent, který s nebojácnou vdovou figuruje v mých vizích..
Mohl by se mi hodit.
„Ani ne, ale stálo to hodně přemlouvání, aby to ihned po plastice neroztroubil Furymu..Nechápu, kde se to v tobě vzalo." začal mě kárat, když jsem k němu přisedla na barovou stoličku.

„Vy nic nechápete." ušklíbla jsem se a vzala mu ještě nenačatou vodu, která ležérně postávala před ním. Otevřel ústa, aby něco namítnul, ale když jsem si ji přiložila k puse, abych smočila své rty, zase sklapnul a místo toho rezignovaně vzdychl.
„Kde jsi tu věc vzala?" zeptal se po chvíli, kdy jsem petku zavřela a položila ji zpět. Kolem ní se utvořil malý flíček vody, kvůli kapce, která po flašce stekla a přilepila se na linku. Tázavě jsem se po něm podívala a když jsem zaregistrovala, že hypnotizuje kapsu se sérem, semkla jsem rty do úzké linky.

„Nic ti do toho není." snažila jsem se ho odbýt, ale byl jako žvýkačka na podrážce. Lepil se a bylo těžké ho setřást, nebo otřít o trávu. Navíc hrozilo, stejně jako při odstraňování žvýkačky o trávník, že si něco našlápnete...
„Je, pokud budeš jedna z nás. Avenger." svraštil obočí a opřel se loktem o desku, při skenování mé osoby, snažící se nepotopit celou předešlou snahu.
„Vy s tím všichni naděláte..Jste vlastně jenom parta podivínů ve směšných oblečcích, co si říkají ochránci Ameriky a světa. Vůbec nic nevíte o lidech jako jsme my, ale stíháte nás všechny odsuzovat."
vydechla jsem otráveně, při čemž jsem si mohla všimnout jeho měnícího-se výrazu.
Chystal se na odpověď, ale místo toho jsem mu do ksichtu vpálila tu jedinou větu. Nedokázala jsem si pomoct. Věta mi stále v hlavě naskakovala.
„Co víš o mne a Natashe." až s překvapením jsem pozorovala, jak byl z mého hlasu najednou cítit tak chladný tón. Věta zazněla jako břitva a značně překvapila i jeho. Propalovala jsem ho až nepříjemným pohledem, pod kterým se podivně vrtěl na židli, která při každém tom pohybu nepříjemně zavrzala.

„Jak jako?" uchechtl se pobaveně, ale moc dobře jsem si všimla té malé kapičky potu, kterou si utřel o hřbet ruky. „Nech toho, Bartone." zasyčela jsem podrážděně jeho jméno.

„Ale já nevím čeho.." zasmál se nervózně.
Dělá si ze mě......ach..
„Slyšels?! Nech toho! Moc dobře to vím, okamžitě mi koukej vyklopit všechno co-" měla jsem štěstí, že jsem nekřičela tak, jak jsem měla v úmyslu.
Díky zaregistrování Clintova bleskového úhybu zrakem ke dveřím, jsem já zaregistrovala osobu mezi futry. Slyšela jsem ji přicházet, nejspíše to byla žena, střední postavy. Nasupeně jsem se tím směrem podívala.

Wanda.

„Clinte, Vision." řekla jen naléhavě. Clint se okamžitě prudce zvedl ze židle a spěchal za ní.
Chtěla jsem něco namítnout, ale to už se oba dva vyhrnuli ode dveří. Aniž bych přemýšlela, šla jsem ihned za nimi.
„Proč jde s námi?" zeptala se nervózně a ošila se, když zjistila, že už kráčím kousek za lukostřelcem.
On se okamžitě otočil, zakroutil pro sebe hlavou a se slovy co já vím , ji stále následoval.

„Problém?" nadzvedla jsem obočí, s opět jemně vyskakujícím tónem. „Vůbec ne." prohodila nazpátek.

„Kdo je Vision?" zastavila jsem se na moment, když mi došlo, že vlastně nemám nejmenší tušení, kdo by to mohl být. „Do toho ti nic není." napodobil můj tón vytočeně Barton a nevěnoval mi nejmenší pozornost. „Moc vtipný!" zakřičela jsem, aby mne slyšel přes ty dva metry, které stihl urazit za dobu, kdy jsem stála jako tvrdé Y, zabraná v myšlenkách.

Zahnuli jsme za roh a prošli jsme dveřmi, které si vyžadovali sken očí, čarodějka prošla bez problémů a tak jsme ji následovali.Před očima se nám naskytl výhled na několik lidí, postávající přede dveřmi. Zřetelně jsem rozeznala Barnese i Rogerse, pak Pietra a vdovu. Všichni neprohodili slovo, tedy dokud nás nespatřili. Z davu se ale vynořil i Stark. Zastavila jsem se. Wanda s Bartonem se zastavili kousek přede mnou a sledovali, co se bude dít. Všichni mlčeli, čekali kdo se ozve první. Nehodlala jsem zůstávat pozadu, to není můj styl. „Vidím, že plastika zabrala..Mohl jsi si rovnou nechat vyhladit i ty vrásky, když už jsi se tam stavoval, je to vcelku nevzhledné.." prohodila jsem a založila si ruce na prsou.

Pár Avengers, včetně Barnese se jemně uchechtlo, což Stark ocenil malým ohlédnutím a spražením všech pohledem. „Jsi strašlivě drzá, jednou na to doplatíš." vyplivl na mne znechuceně. Pobaveně jsem zasalutovala a rozešla se jeho směrem. Stál hrdě, s hrudí vypnutou jako krocan. Blbeček. Obešla jsem ho a zastavila jsem se u kapitána s Buckym. „Tomu říkám vstát z mrtvých..." utrousil Barnes a podrbal se na paži.

Všichni mlčeli a propalovali pohledem ocelové dveře před námi.

„Pojď." vyhrkl zničeho nic kapitán, popadl mne za paži a vlekl mne pryč. Snažila jsem se mu vykroutit, jeho dotek mi byl nepříjemný. Ohlédla jsem se za sebe, ale nikdo, krom Winter Soldiera tomu nevěnoval pozornost. Ale ani ten nezasáhl, pouze mne usměrnil kývnutím hlavy. „Hele...Rogersi! Dost!" byl mnou okřiknut jemně, protože už mi stejně nezbývalo nic jiného než jít s ním. Zřejmě to pochopil, zastavil se a ihned mou ruku pustil. Jako by tam zůstala jeho dlaň vypálená. Zřetelně jsem stále cítila jeho dotek.

„Chci vidět Visiona, kdo to je?" zeptala jsem se, když už delší dobou mlčel. „Jak tě vůbec napadlo, dát mu takovou ránu? Jsi vůbec normální? My jsme tým, nemůžeme se mezi sebou mlátit.." svraštil čelo a promnul si kořen nosu. Otráveně jsem vydechla. Byl jako můj tatík, který káral puberťáka za každou zbytečnost a menší problémky.

Protože přelomit Anthonymu Starkovi nos je menší problémek..

„Neřeš to." vypadlo ze mne jen. Opravdu jsem nechtěla, aby se v tom šťoural někdo jiný, než já sama. „Ale já to musím řešit, nechápeš to snad?" rozmáchnul rukama tak, že mne ovál proud vzduchu. Nehodlala jsem svému náhradnímu tatínkovi odpovídat.

„Pojď mi vpíchnout to sérum." vyhrkla jsem místo toho. Ani mi nedošlo jak, prostě to nějak vyplynulo, chtěla jsem, aby to byl on. Proč, to nemám tušení. Zřejmě nějaká potřeba, jelikož i on měl s Hydrou kdysi něco společného? těžko říci. Obrátil ke mne tvář a zadíval se mi do očí. Jeho světle modrošedé oči se do mne vpíjeli a měla jsem co dělat, abych jeho pohled vydržela. „Co prosím?" odpověděl zamlkle a potichu. Protočila jsem oči. Nesnášela jsem patlání omáčky okolo základních věcí, myslím, že se tomu říká okolky. Místo toho moje ruka zašmátrala v kapse a bingo. Vytáhla jsem chromové sérum a zamávala s ním kapitánovi před nosem.

„To neudělám." zabručel a chtěl odejít. „Pak se ze mne nestane Avenger." odpověděla jsem bleskově. Byla to lež, v Avengers jsem se chystala zdržet, kvůli potřebným informacím. Otočil se na patě a probodl mne pohledem. „Vydíráš mne?" nadzvedl obočí překvapeně.

„Když ano?" odpověděla jsem mu zamyšleně.
„V tom případě to funguje dokonale..." vzdychl.

„Ale proč já? Bruce by to jistě zvládl mnohem lépe. Jsem voják, ne doktor."

„Ty nejsi voják, jsi Avenger." opravila jsem ho a odmlčela se. „Teď pojď, nemáme moc času, Michael s Nemessis nepočkají." zamručela jsem a rozešla se na konec chodby, kde se nacházel výtah. Stihla jsem za těch pár dní budovou dokonale zmapovat, neptejte se mne jak, prostě stihla. „Jak víš, kam jít? Jsi tu sotva pár dní.." přihmouřil ke mne oči kapitán, když mne pár kroky dohnal. „Já vím všechno." mykla jsem rameny. Zřejmě to nebyla odpověď, kterou očekával, ale můžete si všimnout jedné věci. Mnohdy, když odpovíme arogantně, člověk už dál konverzaci nerozvádí, jelikož se bojí, že nebude mít navrch. Taková malinká psychologická vsuvka ze života nájemného, stále se mstícího zabijáka.

Došla jsem před dveře jedné z nejlépe vybavených laboratoří a pár pohyby šikovnou věcičkou, kterou nosím stále za opaskem jsem ji jednoduše odemkla. Na to, že má být SHIELD jeden z nejdůvtipnějších a nejlepších organizací na ochranu lidí, jejich zámky už tak důvtipné nejsou. Jednoduše jsem tekutinu hodila stříkačky, která zde byla přímo pro aplikování tekutých léků a na pár typů sér, na tu pak připojila rozdvojku, dvě hadičky a na oba dva konce zasunula hlavní jehlu. Vše jsem položila na stolek, který ležel u koženého černého lůžka s nechutně silnými pásy a následně usadila Steva Rogerse ze stejné strany na malou židličku. Doufám, že to zvládne a nezkolabuje mi u toho, zrovna to by se mi nyní zvláště nehodilo.

Mne samotné jsem připevnila obě dvě nohy páskou, která zde ležela přímo pro tyto účely. Nohy jsem si stáhla těsně nad kotníky. Všichni si teď jistě myslí, že jsem blázen. Něco vám řeknu..Jsem.

Lehla jsem si na lůžko, přičemž mne Rogers zaujatě pozoroval. „Kdyby něco, hlavně nikoho nevolej a kdybych omdlela, až uznáš za vhodné, propleskni mne." poučila jsem ho o celkové bezpečnosti.

Proboha, ještě že nepracuji v nemocnici..

„Víš kam se zavádí kanila?" zeptala jsem se kontrolně a obrátila jsem k němu hlavu. „Samozřejmě." namítnul. „Skvěle, teď mi připoutej ruce." nařídila jsem mu pevně. Trochu se zakuckal. „Jsi si-" „Ano proboha, jsem si jistá. Jsem si tak jistá, jako nikdo. Celá úplně odvařeně a uvařeně jistá. Stačí?" uchechtla jsem se. Byl celý pobledlý a nedůvěřivě mne pozoroval. Nevěděla jsem, jestli je to smíchu či k pláči. Pomalu udělal, co jsem potřebovala.

„Co nyní?" otázal se opatrně a při tom hypnotizoval sérum, napumpované ve dvou stříkačkách. „V první řadě ty věci uchop a v té druhé, se na mne podívej." pobídla jsem ho pevně rozhodnutá prožít jednu z největších bolestí mého života. Co jsem si zjišťovala od pár známých, je tu pár lidí, kteří se z té bolesti tzv. "zvencli". Opravdu to udělal pak svůj zrak upřel na mne.

„Zvládneš to Steve, věřím ti." zašeptala jsem klidně, snažíc se znít co nejvíce vyrovnaně. Spíše jsem uklidňovala sebe, ale tím jsem chudáka kapitána nehodlala zatěžovat. Celé se to mohlo pokazit a já mohla přijít o ruce, přiotrávit se, okamžitě se zabít, vlastně skoro cokoliv.

„Teď mi obě dvě jehly zapíchni tam, kam se obvykle dávají kanily." začala jsem s postupem. Opatrně vzal mou ruku, jako kdyby se měla rozpadnout. Chvíli se nic nedělo, pouze na mou ruku hleděl a svíral mezi palcem a zbytkem prstů mou ruku. Jeho stisk byl skoro nulový, jemný. Pak vzal opatrně jednu jednu chytil mou ruku o něco pevněji a pomalu, snad šnečím tempem, znásobeným desetkrát, jehlu vsunul přímo do naběhlé žíly. Sykla jsem bolestí, jehly byli velké, kvůli lepšímu průchodu. Ten blázen už se ji chystal znovu vytáhnout. „Ne, Steve, jsem v pořádku, pokračuj." vysoukala jsem ze sebe. Znovu, stejně nejistě, napíchnul i druhou ruku. „Skvěle, teď, opatrně a jemně vtlač sérum do trubiček a později do mě, buď pomalý a klidný, vše bude v pořádku." ujistila jsem ho. Bylo teď klíčové,aby on měl chladnou hlavu. Celý můj budoucí život závisel na něm. Lehce riskantní, že?

„Do toho." vybídla jsem ho znovu, již mírně nervózněji. Začal se mi kroutit žaludek a na čele mi vyskákalo pár kapek potu. Uchopil stříkačku a přeměřil si tekutinu uvnitř. Vydechl, až jsem jeho horký dech ucítila na tváři. Byl cítit po mentolu..

Stlačil stříkačku a já jen stihla pozorovat tekutinu, jak se valí do hadiček, putuje jehlami a mizí v mém těle. Ihned, po dovršení plné dávky jsem v rukou cítil neskutečný chlad. Něco jako tekutý led.
„Odpoj to." zabrblala jsem přiškrceně.
„Co?" zeptal se nervózně a nechápavě.
„Vysuň ty pitomý jehly ze mě." řekla jsem o něco pevněji a ihned na to jsem byla nucena zatnout zuby, sérum začínalo působit. Zbrkle jehly z mých rukou vytáhl, až příliš rychle. Moc trhnul rukou a pravá ruka začala krvácet. „Proboha, omlouvám se!" začal ihned plašit. „Gáze, hned!" dostala jsem ze sebe a začínala se choulit a kroutit na lůžku. Ihned vstal a začal se hrabat ve skřínkách. Spousty věcí mu při tom padalo na zem, pár věcí spadalo do dřezu. Začal to ihned sbírat a dávat zpátky.

„Steve, ty gáze, na uklízečku si budeš hrát později!" zaúpěla jsem bolestně. Konečně popadl nějaké obvazy, přispěchal s tím ke mne a ruku mi obvázal. Mezitím mi ruce ztěžkly. Zprvu jsem v jich ztratila jakýkoliv cit, později se vrátil, po boku s bolestí. Vykvíkla jsem a po tváři se mi skutálela slza. Nehodlala jsem brečet, ale nemohla jsem si pomoci. Rogers byl ihned u mne, chytajíc mne povzbudivě a napůl roztřeseně za paži.

Následně se z mých úst vydralo několik sprosťáren, které on překvapivě ignoroval. Bolest mi stoupala do hlavy a já s tím nemohla nic dělat. Pár přístrojů kolem nás zapraskalo a zahvízdalo. Vylétlo z nich pár jisker, všechno se hýbalo a praskalo. Pak vše utichlo, vše, krom mých vzlyků. Všechny obrazovky zčernaly. Kolem mne se rozvířil silný proud energie, který odstrčil i Rogerse na jezdící židličce.

Místností se ozval drásající křik. Můj křik. Čelo mi hořelo, před očima mdlo. Rogers se ke mne snažil dostat, ale kolem mých rukou se výřili malé blesky, které ho při každém pokusu o dotyk zastavily. Já s tím nemohla nic dělat. Jen se bolestí svíjet na koženém lehátku a doufat, že nevyzkratuji celou Stark Tower. „Max, co je ti?" křikl, aby byl slyšet. Odpověď nedostal, nezvládla jsem říct slovo. Zatínala jsem bolestně čelist a modlila se ve všechny bohy, aby bolest konečně ustoupila.

„Max!" okřikl mne hlasitěji.
„Co asi?!" vyjekla jsem frustrovaně, než jsem dostala další bolestnou křeč. Kožené pásy mi drtily zápěstí. Dokonce mi přišlo, že čím více jsem sebou zmítala, tím mi byly těsnější.

Když už jsem konečně začínala vnímat a neměla křečovitě zavřená víčka, spatřila jsem Rogerse, sklánějícího-se přímo nade mnou. Koukal mi zpříma do tváře, zapřen o opěradlo. Zhluboka jsem dýchala a vnímala jeho tvář. Křivky jeho tváře, ty oči, které v sobě měly tolik nepopsatelně nádherného a ty měkké plné tak počkat.

Max, země volá Max Tears..!!!

„Jak se cítíš?" zeptal se ustaraně a stále byl nade mnou skloněný. „Úžas.....chci říct, odpoutáš mne?" zabrblala jsem, stále s každým svalem napnutým. Bolest jsem stále cítila, jen o něco slaběji. Už to bylo, dá se říct, přijatelné. Cítila jsem plná. Plná energie. Zřetelně jsem cítila, že mnou něco proudí. V duchu jsem si přála, abych omylem nevyzkratovala Stark Tower..

Posadila jsem se promnula si zápěstí, prokřupala klasicky klouby a chystala jsem se postavit. Zarazil mne Rogers. „Jsi si jistá, že chceš vstávat? Ještě před chvíli jsem se bál, že bys mohla...no...to je vlastně jedno." dokončil zbrkle svůj proslov, když viděl, jaký pohled po něm házím. A tak jsem se tedy postavila. Samozřejmě jsem napoprvé zavrávorala a musela jsem si zpět sednout. Napodruhé už to šlo poněkud lépe. Dostala jsem se, ani se neptejte jak, ke dveřím a pověsila jsem se za kliku.

Au!

Rukama mi projela slabá elektřina! Chytila jsem se za ruku a zanadávala. „Co to bylo?" byl u mne hned Rogers a zkoumal místo, které jsem si bolestivě mnula. „Asi zbytečná energie. Nic víc."

„Nic víc?" prohodil vyjukaně a aniž by se mne ptal, chytil mne kolem ramen a vyvedl mne ze dveří. Popravdě, v tuhle chvíli jsem mu byla celkem vděčná. A bordel v laborce?

Od čeho má Stark uklízečky?

Ahooj ahooj, tak co? Jaký máte na knihu názor? Situace mezi Tonym a Max se zaostřuje, dojde to až dál? Max má dá se říct novou schopnost, opravdu ji bude ihned ovládat jak si myslí?
Rozhodně ne....

- Zvonila