Má pěst naštvaně vyletěla k boxovacímu pytli. Husté vlasy v culíku bojovně létaly ze strany na stranu a pytel s tvrdým materiálem uvnitř dostával dostatečnou nakládačku. Bušila jsem do něj jako o život. Vybíjela jsem si tak svůj vztek. Vztek na Starka, vztek Rogerse, že mi o tom neřekl, na Buckyho, že si myslel, že je to dobrý nápad. Taky jsem byla naštvaná na sebe samotnou. Docházelo mi, že nevím co dál, že nemám tušení co budu dělat..sama pro celé Hydře? Proti Smithovi? Vždyť to je nemožné.

Místností určené na trénování se ozývaly hlasité rány, které musel slyšet skoro každý. Snažila jsem se o vybítí si vzteku, ale bylo to k ničemu. Když má noha vystřelila k pytli a vytrhla ho z háku, přestala jsem. Pytel odletěl nejméně dva metry daleko, kde zůstal ležet. Pod místem, kde nedávno visel, se válely kousíčky zdiva.

„Těžký den, co?" usmál se někdo za mnou.
Otočila jsem se s otráveným výrazem na tváři.
Stál tam muž tmavší pleti, ve sportovních kraťasích a šedé mikině. „Ani nevíš jaký." došla jsem k pytli a přehodila si ho jak nic na rameno. Neuniklo mu zjevné překvapení.
„Ty asi nebudeš úplně normální, co?" zasmál se a založil si ruce na hrudi.
„Jako na hlavu? Jsem všechno, ale magor snad ještě ne." utrousila jsem a spolu se svým novým kamarádem boxovacím pytlem se vydala pro nový do rohu místnosti.
„Takhle jsem to nemyslel, ježiš promiň, tohle je trapný.." promnul si čelo a zadíval se jinam.
„Já vím, ale baví mě dělat z tebe nervózního.." usmála jsem se. Byl docela fajn, první člověk zde, co mě nepoučoval, neříkal mi co mám dělat, nebo mne nechtěl zabít. Nejspíš to bude tím, že mne nezná, ale tak co už.

„Ach tak..vidím, že jsi do toho vcelku zapálená, nedáme malý zápas?" usmál se a přeměřil si mne pohledem. Váhala jsem. Nějaké nové vztahy zde by se mi mohly v budoucnu hodit, až nás SHILED jednou chytí a zavře nás na doživotí a ještě dál.
Myslím si, že po tom co jsem Furrymu provedla to nebude takový problém....

Zase na tu druhou stranu, jsem neměla jedinou chuť se s někým bavit. V hlavě mi visely úplně jiné myšlenky..
„Proč ne." vypadlo ze mne nakonec a poničený pytel skočil s ránou na dalších dvou.

„Sam Wilson, aby sis pamatovala, kdo tě složil na lopatky." usmál se šibalsky a podal mi ruku.

To byla situace přímo úžasná pro využití. Obličej se mi zkřivil do úsměvu a jeho ruku jsem přijmula. Než se nadál, ležel na zemi, stále ještě v šoku.
„Co nějaká pravidla holka?!" vyjekl, když mu byla ruka ohnuta za zády.
„Nikdy se nebojuje podle pravidel, to by sis mohl pamatovat.." byl mnou kárán, když jsem z něj slézala. „Jinak, Max." podala jsem mu ruku tentokrát já. Samozřejmě, ale nešikovně, se chtěl pokusit o to samé.
Já to ale čekala, a tak skončil - zase na zemi.

Když jsme se konečně dostali do nějakého základního postoje, bez různých naschválů a podobně. Mohlo se začít.
Každý z nás obroužil párkrát toho druhého. Koukali jsme si navzájem do očí, každý se snažil něco z těch jeho vyčíst. Myslím si, že mi to šlo poněkud lépe, když málem skončil znovu na zemi našeho "ringu".

Ohnal se po mne pěstí a zároveň po mne vykopl. Výkop byl zaměřován na bok, oboje jsem úspěšně vykryla a taky zaútočila. Vykryl mou ránu pěstí, ale to už se mé tělo dostalo vodorovné polohy a moje nohy obmotaly jeho krk. Za pomocí váhy svého těla se mi podařilo dostat se mu rovně na záda a škrtit ho nohama. Začal se točit a mával tak se mnou vzduchem. Když mne zasáhl ránou do boku, z mých úst se vydral syk a nohy mi automaticky povolily stisk. Rozeběhl se i se mnou na zádech a než jsem stačila zareagovat, předklonil se. To způsobilo, že jsem přes něj přeletěla přesně ve chvíli, když před námi byla železná tyč ohraničují ring. Zanadávala jsem a ihned se zvedla. Stačilo si prokřupnout bolavá záda a mohlo se pokračovat.

Nebudeme si zde nic nalhávat..kdybych opravdu chtěla a měla něco u sebe, už je vyřízený a prosí o odpuštění..

Někdy mám možná černé myšlenky, ale nesmíte se mi divit..

Usmíval se a čekal na můj další krok. Vystartovala jsem mu naproti, jako kdybych se mu chystala jednu vrazit pěstí. Místo toho jsem kontrolovaně upadla a podkosila mu nohy. Ihned jsem stála znovu na nohou, on ale ne. Záklek na záda, ruce za záda a hlídat si nohy. Byl konec. Vítězné jsem se zasmála s plných plic.
„Nebojoval jsi tak špatně..třeba by jsi mne zdrogovanou a opilou někdy mohl porazit." zašklebila jsem a sklopila k němu hlavu.
„Ale teď ne." Očividně se vzdal a já se zvedla. Otočila jsem se za úmyslem popadnout ručník a zmizet, ale jen co jsem se otočila, spadla mi brada.

„Musíte mne pořád špehovat?" nakrčila jsem čelo, mezitím, co na mne všichni čuměli jako na svatý obrázek. Všichni tam zase stáli. Bucky se spokojeně usmíval, Wanda s Pietrem byli jako opaření, vdova se málem dusila a Clint také valil oči.
A kapitán? Ten už se hrnul k nám a celou dobu mne skenoval pohledem. „Same, co ty tady?" zeptal, jakmile svého přítele sbíral ze země.

„Prý lehký zápas..příště tě mám na háku, jenom si nemysli!" uchechtl se udýchaně Wilson a zvedl hlavu k Rogersovi.

„Kdo to je Steve? Je to snad nová členka týmu?" zasmál se znovu a oči mu jen jiskřily.
Rogers se ani nenadchl. Zamračila jsem se, popadla svůj ručník a vydala se pryč.
„Hej! Co jsem řekl špatně?" rozkřikl se překvapeně zase Wilson a házel za mými zády na všechny vyjevený výraz.

Odstrčila jsem Barnese od východu a sebevědomě vyšla ven. Rovnou do pokoje, jenž mi Pietro ukázal před mojí návštěvou tělocvičny. Třískla jsem s dveřmi tak, že skoro vypadly z pantů. Ručník byl vymrštěn do rohu pokoje, načež se pokojem rozezněly dvě slova. V mém slovníku poměrně častá. „Do prdele! " zařvala jsem nasupeně, možná až bezmocně a třískla s dalšími dveřmi. Tentokrát od koupelny.

Doslova jsem ze sebe strhla oblečení a vlezla do vany, kterou jsem nechala celou napustit. Zavřela jsem oči a snažila se vydýchat nejnovější zážitky.
Nedbala jsem na nic a i když jsem si to nepřála, propadla jsem se do tmy.

•

,,Pane, subjekt byl vypuštěn, čekáme na odezvu." ozvalo se mi ze sluchátka.

Polekaně jsem sebou škubla a oči mi projížděly všechno kolem mne. Měla jsem strach. Má ruka roztřepaně svírala bouchačku, která během několika vteřin zvládla zabít několik lidí. Prý už jsem připravena, prý se už můžu mstít. Ale komu a za co? Nedávno mi SHIELD vymazal vzpomínky a nebýt Hydry, bůh ví, kde bych nyní ležela. Nic mi bojové techniky neříkaly, byla jsem bezradná. Zbraň jsem nikdy v ruce nedržela a pomalu jsem ani nevěděla, jak se tahle věc nabíjí.

Kolem mne se rozhostila palba. Nestačila jsem nic a celý můj tým se válel mrtvý po zemi. Stála jsem přímo uprostřed toho kruhu mrtvých lidí a kolem stál další kruh lidí od SHIELDu, Všichni na mne mířili zbraněmi, které vydávali nepříjemný pisklavý zvuk. Stále kruh zmenšovali, až musel překračovat mrtvé a ocitali se blízko mne.

Tohle je můj konec, pokud mne SHIELD tentokrát získá, už mne nikdy nenechá utéct.

Z davu se vynořili dvě postavy. Všichni jim automaticky uhnuli. Vstoupili do kruhu a agenti ho znovu uzavřeli. Oba dva mne bedlivě pozorovali. ,,Tak tady tě máme." usmál se muž s šípy na zádech a zadíval se na rusovlasou agentku. ,,Dlouho jsme se neviděli.." dodal po chvíli mého mlčení, kdy jsem zvládala po nich pouze mířit zbraní. Dost chabě, dodávám.

Hrudník se mi trhaně zdvihal a mozek mi nejspíše měl každou chvíli explodovat. Ten nepřectavitelný tlak na psychiku si neumím doteď vysvětlit.
,,Jděte pryč!někoho zastřelim! " vykřikla jsem spíše vyděšeně, než hrdinsky a nabila nešikovně zbraň.

Agentce se v očích mihlo zděšení ,,Co to s tebou provedli?" zeptala se nakřáplým hlasem a hodila nervózní pohled po lukostřelci.
,,Nikdy by jsi nikoho z nás nezastřelila." ujistil spíše sebe lučišník a natáhl ke mne ruku. Byli jsme od sebe skoro dva metry. Bylo to spíše gesto, než krok.

Má pravdu.
,,Pak tedy zastřelím sebe." polkla jsem a třesoucí se rukou si namířila pod bradu, směrem ke středu hlavy. Kdybych stiskla nabitou spoušť, jsem do pár vteřin mrtvá. ,,Ne!" vykřikli oba dva najednou a chystali se nahrnout ke mne. Ucukla jsem a zbraň ke krku více přitlačila, na náznak toho, že to myslím opravdu vážně.

,,Tears! Tears, slyšíte?! Okamžitě odtamtud vypadněte a podejte hlášení!" křikl mi Smidth do sluchátka nervně. Chytila jsem se volnou rukou za spánek, který mi tepal už pět minut v kuse.
,,Tears!" zakřičel hrubě Smidth znovu a naprosto jsem viděla, jak u toho prská úplně rudý na mikrofon.

,,Do hajzlu s tím vším!" křikla jsem pro změnu já, zabudované sluchátko doslova vyrvala z ucha a zahodila ho na zem, kde jsem na něj dodatečně dupnula. Bylo mi tehdy teprve čerstvě šestnáct. Byla jsem tak křehká, bez vzpomínek, jenom s pár informacemi..

,,Nedělej to prosím, zvládneme to spolu." zkusil se mne utěšit lučišník, když se mi díval uklidňujícím pohledem do očí. Mé šedé oči ho skenovaly úplně stejně, jako mne ty jejich.
,,S vámi já už nic zvládat nechci. Nebýt vás, žiju úplně normální život! Vzali jste mi vzpomínky, vzali jste mu kus mne!" rozvzlykala jsem se uboze. Na nic jiného jsem se nezmohla.

,,Nemohla jsi za zabití svého otce, přísahám! My ti vzpomínky nevzali, to Hydra. To je to zlo, poslouchej mne, prosím." řekl pomalu s klidem v očích a odložil svůj luk k nohám. To samé udělal s šípy. ,,Clinte!" vyděsila se agentka a chytila ho hubenou rukou za paži. Okamžitě se jí vyškubl a podíval se po ní významným pohledem.

,,Teď k tobě přijdu, ano? Půjdu pomalu, až budeš chtít, abych zastavil, řekneš to. Souhlasíš..?" zeptal se opatrně a opravdu krok popošel. Stále jsem svírala na svém krku zbraň a s vyděšenýma očima ho pozorovala.

Za mnou se ozvalo zaječení. Otočila jsem se s hrůzou v očích, když jsem zjistila, že je to ještě jeden člen z mého týmu Hydry. Jeden z agentů mu před mýma očima podřízl surově krk a nechal ho dopadnout přede mne. Vytřeštila jsem na o oči a chystala jsem se zmáčknout spoušť, ale rychlý jako vítr se ke mne přihnal lukostřelec, zkroutil mi ruku do nenormální polohy a mne tím donutil vykřiknout. Bolestně jsem zařvala a upustila zbraň. Následně mé škubání utnul tím, že mne chytil rukama kolem mého pasu a uvěznil mi tam i ruce. Jako kdyby mne chtěl obejmout, ale silněji, mnohem silněji. Začala jsem po něm křičet, ať mne okamžitě pustí, načež jsem propukla v hysterický pláč. Nevěděla jsem co se děje, pomalu jsem ani netušila, proti komu mne sem nasadili a byla jsem zmatená. Údajný Clint mne hrubě držel a nedovoloval mi tím tak sebou házet, jak jsem chtěla. Snažila jsem se skákat, kroutit se, dělat skoro cokoliv, včetně neustálých proseb, které byly spíše zoufalé a plné breku, než seriózní.

Odvlekl mne i s agentkou a konvojem vojáků k nějakému menšímu letounu, kam se mnou došel, posadil mne na sedačku a připoutal mne. Byla jsem v prdeli. Celou dobu, co se letounu roztočily vrtule a my se vznesli do vzduchu, ani jsem necekla. Byla jsem smířená se svým osudem. Znechucená. Bezradná. Sama a bezmocná, bezradná a neschopná bránit sebe samu. Nenáviděla jsem SHIELD, ty dva lidi, sebe. Vadila mi Hydra, která mne sice zachránila, ale poslala mne do boje, i když musela vědět, že se vše pokazí.

Naproti mne seděli agentka a lukostřelec, kteří si buď vyměňovali pohledy sami se sebou, nebo se pokoušeli o to samé se mnou. Já místo toho čuměla tupě do země přede mnou a sama sobě zakazovala, se na ně vůbec podívat. Zničili mi život.
Pardon. Dvakrát mi zničili život.

,,Nebudeš mluvit?" nadzvedl obočí Clint a agentka ho propálila pohledem.

,,Není si co říct." odsekla jsem mu hrubě.

,,Nemůžeš za zabití svého otce, byli jsme u toho, vzpomínáš? My víme, že to bylo všechno jinak a tak to taky dosvědčíme." utrvdil mne Clint pevně, v něčem, o čem jsem ani netušila.

,,Vždyť já ani nevím, kdo jsou mí rodiče!" vyjela jsem po nich. Smazali mi polovinu mozku a pak dělají, že to ONI jsou ti "hodní"?

,,Počkej počkej..." odmlčel se znovu a podíval se se strachem v očích na ženu, která seděla po jeho boku.

,,Co je tvá poslední vzpomínka?" zeptala se místo něj agentka a upřela na mne oči.

,,To vás nemusí zajímat." odsekla jsem a zadívala se jinam. Nehodlala jsem se s nimi bavit, připoutali mne tu jako prašivého psa, vymazali mi vzpomínky a pak se ještě ráčíte ptát na takové hlouposti?
Přijdu jim jako magor?

,,Ale mělo by." ozval se sebevědomý hlas ode dveří do řídící kabiny. Hlava se mi tím směrem automaticky otočila a v tu chvíli, přesně v tu chvíli jsem si řekla jediné..

Co je to za černýho týpka?

,,Konkurzy na piráty z Karibiku jsou hned vedle. I když nevím, černého piráta jsem tam ještě neviděla, tak aby vás vzali..Ach, jak jenom dokážou být lidi rasově nenávistní, že?" usmála jsem se falešně a znovu zabodla pohled do země. Normálně poznámky týkající se barvy kůže a náboženství nemám, ale vzhledem k mojí situaci, ve které měl on určitě také své prsty...

,,Budu vaši poznámku ignorovat..přejdeme k věci."
podíval se na agentku s lukostřelcem, kteří oba dva nepatrně kývnuli.
,,Co si pamatujete jako poslední?" zeptal se a autoritativně si stoupnou přede mne. Přišla jsem si jako nějaká záporačka ve škole, která něco provedla a pozval si jí ředitel školy na kobereček.

,,A co je vám do toho?" semkla jsem rty do úzké linky, hodila nohu přes nohu a zvedla nevinně hlavu? ,,Více než si myslíte. Být vámi, řeknu to hned. Může to pro vás být velmi polehčující okolnost.." nadzvedl obočí u jednoho oka, protože to druhé měl pod páskou a založil si ruce na hrudi. Stejně už jsem neměla co ztratit a bylo tak nějak všechno jedno. S koncem dvakrát vymazané paměti jsem se již smířila..

,,Poslední..to moc pátrat nemusím, že?" tvář se mi zkřivila do umělého úsměvu, který jsem se ho snažila očně zadupat do země a prohodit letadlem.
,,Probudila jsem se v Hydře. V pokoji. Sama, bez vzpomínek, beze jména, beze všeho. Jediný, kdo se stal mým přítelem byl kluk, jenž zde pracoval a choval se ke mne mile. Vy jste mi vymazali paměť a nyní se mne ptáte na takovýhle věci? A to vám to nepřijde trapné?" uchechtla jsem se zahořkle a napůl pobaveně, z toho všeho. Bylo mi z toho zle. Dělali si ze mne loutku, nebo já už nevím.

,,No doprdele.." ulevila si agentka a sundala si kápi. Vykoukly na mne zrzavé vlasy a dokonalé oči. Kdyby to nebyla, s prominutím, tak trochu mrcha, možná bych i řekla, že je hezká. Ale takhle? Ani mě nehne. Vzápětí, co si uvědomila, že na ní černoch kouká se zvednutým obočím, nasadila opět profesionální kamennou tvář a odebrala se do kabiny pilota.

,,Co se děje?" zeptala jsem se zaraženě a pohlédla na ty dva, co tu zbyli. ,,Agente Bartone, je to na vás.." povzdechl si černoch a po vzoru agentky prošel dveřmi do kabiny pilota.