Celou tu dlouhou dobu, kdy jsem mluvila nikdo ani necekl. Dokonce i tvář protivné a nikdy nezlomné čarodějky se změnila v nakřáplou.

Avengers jsem neřekla o dvou věcech. O tom, že tuším kdo je má matka a o mých divných vizích z minulosti. Pro jistotu jsem na ně ani v průběhu nemyslela, kdyby náhodou si zase Wanda hrála na magickou kouli..

Nyní jsem stála na malém balkónku, ze kterého byl vidět pomalu celý svět a přemýšlela. O Buckym, o Michaelovi a Nemessis, o Avengers a Starkovi, který mne na skoro všechny procenta na světě nenáviděl. Také mne hryzala moje minulost. Vybavovaly se mi všechny ty okamžiky, kdy jsem bezcitně vraždila, mátla lidi a pak je jako cvičený agent zabíjela.

A nejhorší bylo...že jsem si celé ty roky říkala jediné.
Dělám ze světa lepší místo, oprávněně se mstím, je jim vráceno pouze to, co udělali oni mně.

Přesně toto, mi vždy říkal i každý člověk v Hydře. A neměla jsem důvod jim nevěřit. Poslední dobou mi ale začínalo docházet, že to zřejmě nebude tak růžové jak si myslím.
Opravdu tento zlomový bod přišel až teď? Teď, když zajali mé jediné přátele? Opravdu byla malá Max tak hloupá, že jí to nedocvaklo?

Ano, ano a bohužel, ano.

Mé ruce se zavěsily na rám malého zábradlí a z úst se mi vydral povzdech. Všechno se mi hroutilo před očima stejně rychle, jako se mi měnil život.
„Přemýšlíš?" pohladil mne v uších sametový, byť hluboký hlas a vedle mne se opřel Rogers.
„Dalo by se to tak říct.."vydechla jsem a mé oči se chytily jedné vyšší budovy, jenž se leskla ve slunci.
„Taky občas přemýšlím..o minulosti, přítomnosti..někdy budoucnosti.." zadíval se mým směrem. Jeho pohled jsem na sobě zřetelně cítila, každá buňka v těle sebou poplašeně trhala a informovala své kolegy o aktuálním stavu mého já.

„Děkuju.." vypadlo ze mne neplánovaně, ačkoliv upřímně. Nebýt jeho, bůhví, kde bych nyní byla. Nejspíše bych se marně pokoušela získat sérum supervojáka, i když by to bylo skoro nemožné.
I kdybych ho získala, Smidth by mé přátele nikdy nepustil, to jsem věděla jistě. Na to mi byl znám dostatečně.

„Neděkuj..byla to samozřejmost." usmál se a konečně svůj pohled odtrhnul ode mne a zadíval se stejným směrem, jakým jsem se dívala já.
„Moc dobře víš, že to není pravda. Jsem zabiják, dělám pro prachy..Měla jsem vždy pocit, že dělám správnou věc, že někam patřím..že mám něco, co mne drží nad vodou a že to co dělám možná někdy spasí svět..Vždy jsem měla SHILED za zlo..ty pokusy a to všechno..Byla to jako noční můra.." zastavila jsem se uprostřed monologu, abych zabránila nakřáplému hlasu, jenž se pomalu dostavoval.

„Už to bude dobrý..Všechno napravíme." chystal se mi položit ruku na tu mou, zřejmě za účelem mne povzbudit, ale ucukla jsem.
„Ne počkej..chci aby jsi to věděl všechno." zamumlala jsem a párkrát se nadechla. Bylo těžké to říkat nahlas. Stahovat se mi žaludek a dělalo se mi mdlo, jen jsem na to pomyslela.
„Nejspíše mi vymazali paměť, několikrát..Sama o tom moc nevím, na nic si nepamatuji. Byla jsem trénována, nucena učit se své nové vlastnosti ovládat. Začátky nebyly jednoduché..byla jsem mlácena, zneužívána, byla jsem malé nepotřebné nic. Pak se ale mé dovednosti začaly zlepšovat. Začala jsem být potřebná, užitečná pro provoz. Pak mi vymazali paměť. Od té doby mám většinu věcí v jedné velké mlze. Pak přišly první mise, první úkoly..i první ovoce. Měla jsem všechno co si kdy moje hloupé já přálo. Získávala jsem lepší a lepší pozice, náklonnost mého šéfa..A pak přišlo ještě více a více důvodů se mstít. Začala jsem dostávat lepší mise, bourali jsme SHILED po desítkách. Zabíjela jsem jejich lidi, chtěla jsem zabít i vás všechny, Furryho....

Dochází mi to až teď. A teď už je pozdě na to vzít to všechno zpět. Všichni mne mají už jen za zabíjáka. Agentku bez špetky lidského citu a nějaké sebezáchovy. A tak to taky zůstane."
setřela jsem rukou vlhké oko, aby náhodou nebylo poznat že mám na krajíčku. Oči musely asi milionkrát zamrkat, aby se slzy nedostaly ven. Nikdy jsem svůj příběh nikomu neřekla celý. Ani Buckymu ne. Ten většinu mého příběhu věděl i bez mého vypravování, byl totiž jeho součástí.

Chvílí bylo ticho, neslyšela jsem vůbec nic krom nažhavených aut, které se bojovně snažily dostat přes hlavní silnici a zmizet od všeho toho bordelu v ulicích. Tělo se obrátilo směrem k východu z balkonu, protože jsem se rozhodla někam se zašít.
Myslím si, že mi srdce vynechalo jeden nebo možná tisíc úderů. Stáli tam. Úplně všichni v čele s Barnesem tam stáli namačkaní na sebe a pozorovali nás.

„To jste tam byli celou tu dobu?!" vyjela jsem poplašeně a frustrovaně jsem si vjela rukama do havraních vlasů. Bucky se usmál a kývl.
Tak to potěší koště.....
„A co všechno jste slyšeli?" ozvala se vzduchem má opatrná odpověď, i když mi bylo jasné, že všechno.
„Úplně vše." špitla Wanda a omluvně se po mně podívala. Neměla jsem nejmenší tušení, co jim na to mám říct. Na jednu stranu jsem to měla hromadně z krku a ze srdce mi asi spadl Mount Everest, ale na tu druhou mi přišlo, že mě nyní pošlou do háje a já budu na záchranu svých přátel tak akorát sama se sebou. Možná ještě se sebou a taky se sebou.

Naši dojemnou chvilku přerušilo ohlušující „No to si snad ze mě děláte prdel, ne?!"

Všichni se tím směrem otočili, včetně mě. „Starku ne!" křikl Rogers a Pietro zároveň.
Všechny nás přeměřil velmi ublíženým a naštvaným pohledem a zakřičel jméno, jenž nás momentálně děsilo asi všechny.
„Jarvisi!" chtěl začít podávat rozkazy své umělé inteligenci, ale nestihl říct ani ň. Kolem něj se objevila červená mlha a Starkovi oči se zavřely. Mohla za to Wanda. Máchala rukama, jako kdyby odháněla vosu, ale kupodivu to opravdu fungovalo. Stark se vznesl do vzduchu a nehýbný tam jen tak plápolal. Všichni na to čuměli jako na zjevení.

„Ahhh, Starku, měl by jsi zhubnout.." zahekala čarodějka a mrskla rukama více.
„Jak dlouho takhle vydrží?" rozezněla se okolím zvídavá odpověď, na kterou mysleli asi skoro všichni. Patřila mne.
„Nemám tušení." mykla rameny Wanda a pak nás všechny sjela pohledem.
„Navrhoval bych ho zdrogovat a pak se uvidí." usmál se Pietro nevinně. Pohledy všech v místnosti se na něj vyjeveně otočili.
„Cože?" vyhrkla jsem jako první a zabodla jsem oči do těch jeho. Byli až zvláštně šedé. Nikdy takové jsem předtím neviděla.

„Prostě bych ho nadopoval práškami na spaní.."protočil oči nad naší nechápavostí a záložil si ruce v bok. Všichni to ihned odsouhlasili. Myslím si, že všichni ve svém povědomí vždy toužili po tom, tohoto člověka zdrogovat práškama.

Byl mi tak nesympatický, že jsem chvílemi přemýšlela nad omylem podanou dávkou prášků navíc... dobře tak ne, s váma není žádná sranda..

A tak jsme se dostali do tohoto bodu. Stark leží uspaný a zdrogovaný práškama na spaní ve svém pokoji a všichni Avengers spolu se mnou sedí v hlavní místnosti a živě se hádají o tom, co bude dál.

„Měli by jsme informovat jednookého." rozeskl konverzaci Pietro a bleskově si skočil pro hrnek kávy. A tím rychle, myslím opravdu rychle..
Málem u toho svůj hrnek hodil na Buckyho, který už byl připraven na nejhorší, ale Pietro to nakonec vychytal a jediná skrvna od kávy byla na stolku.
„Ihned by ji nechal zavřít.." zavrhl Clint a promnul si unaveně čelo. Jediný, kdo se celou dobu překvapivě neozval, byl Rogers. Neřekl jediné slovo a byla jsem to právě já, koho to znervózňovalo nejvíce. Chvíli bylo ticho, všichni zadumeně pozorovali zem nebo věc před sebou a přemýšleli.

„Musíme je zachránit sami." řekl Rogers a přejel tým pohledem. Wanda se vyděsila, zřejmě to bylo něco, co se jí velmi příčilo. Natasha se po Rogersovi nedůvěřivě podívala a zbytek? Pietro musel uklidňovat čarodějku, lukostřelec se malém zadusil pitím a já? Musela jsem být bílá jako stěna.

„Chceš udělat misi bez Furryho vědomí?"  potvrdila vdova obavy všech lidí z týmu Avengers a naklonila se ke kapitánovi blíže přes stůl.
„Přesně tak. Nemáme na vybranou. Kéž by tady byl Thor.." zoufl si lukostřelec a zvedl se.
„Kdo je..Thor?" nakrčila jsem obočí, vyžadující si odpovědi.

„Říká si bůh hromů a blesků. Všechny by je za pomocí blesků usmažil na prach." zasmál se Pietro a zasnil se. Nejspíše ho představa Smidtha a jeho poskoků usmažených jako řízek velmi lákala.
„Bude vám stačit elektřina?" uchechtla jsem se ďábelsky a má ruka vytáhla z kapsy sérum k přijímání elektřiny.

Všichni se ke mne ihned nahrnuli.
„Hej, dobrý! Nějaký osobní prostor!" okřikla jsem je, protože mi těsná blízkost Avengers nebyla moc příjemná. „Kde jsi to vzala?" přešel ke mně zaujatě doktor Banner, který doteď neprojevil jediný zájem o celou situaci a nejspíše postával nuceně opodál.
„Chci si ho vpíchnout." zaznělo vzduchem místo odpovědi na jeho dotaz a všichni se po sobě podívali nervózními pohledy.
„Je to moc nebezpečné. Tvé slabé tělo by to nemuselo zvládnout." zamručel doktor a zadíval se na moment do země.
„Já jsem se tě neptala. To bylo oznámení." zasmála jsem se jeho chabé představě o jeho myšlení.
„V tom případě to chci udělat já sám. Už jen z důvodu větší mozkové kapacity." ohlédl se po vdově, která se povzbudivě usmála a kývla.

„Větší mozkové kapacity?" zašeptala jsem nervle směrem ke kapitánovi. Ten se uchechtl a slovy neřeš to mne odbyl. Znaveně jsem vydechla. Bylo toho na mne poslední dobou až moc. Spousty změn v chabém životě nás dokáží změnit tak, jak si nikdo z nás nedovedl ani představit. Já sama si nebyla jista, co to se mnou je. Bývala jsem vždy chladná, bezcitná. Jediný, na kom mi záleželo byl Michael. Nikdo jiný, nic jiného. Před očima jen černota a pár slov.

VŽDY SE BUDU MSTÍT, BUDOU BREČET ZA TO, CO MI KDY V ŽIVOTĚ PROVEDLI.

Tato věta mne ovládala, byla jsem její loutka. Já nevnímala svět kolem mne, byla jsem slepá. Má cesta vedla jen jedním směrem, byla bez konce. Bylo to nekonečné, zabíjela jsem po stovkách, tisících. Všichni znali mé jméno a báli se ho vyslovit, či na něj jen pomyslet. Pro někoho jsem byla noční můra, pro někoho znázornění strachu, jiní mne brali jako smrt. Nenáviděla jsem Avengers, mstila se SHIELDu a zabíjela nevinné. Naváděla mne hořkost minulosti, celou dobu si mé naivní já myslelo, že se mstím tomu správnému. Co když, to ale není pravda? Nevím, co v mém životě je lež a co je pravda. Nevím čemu věřit a čemu ne. Nejsem si jistá skoro ničím. Proplouvám v moři plném pochybností, strachu z budoucnosti a pochybných emocí. Vím vůbec, co to emoce jsou? Pochybuji.

A tak se ocitám zde. Sama se svými myšlenkami stojím na jednom z balkonů a sleduji okolí. Ano, už zase. Zřejmě má nová oblíbená destinace. Spíše sleduji své boty, ale to je vedlejší. Do hlavy se mi dostala myšlenka, týkající se mých rodičů.

Nedařilo se mi ji vytěsnit, stále visela ve vzduchu a nejspíše jediný, kdo na to věděl odpověď byl Michael. „Tak je to pravda." ozvalo se za mnou pobaveně. Do zorného pole se mi dostal James. Delší tmavé kadeře mu vlály v lehkém vánku a na rtech mu hrál jemný úsměv. Jeho modré oči mne skenovaly a projely celou mou osobu snad tisíckrát.
Nevydám ani hlásku, čekala jsem, až svou větu objasní. „Opravdu ti to všechno došlo až teď?" nadzvedl obočí a stoupl se vedle mne tak, že jsme si koukali do očí a být ještě o trochu menší, musím zaklánět hlavu.

„Jestli jsi mne přišel poučovat, můžeš zase jít." odsekla jsem okamžitě. Bylo ticho.Zřejmě přemýšlel, jestli má zůstat, či neohrožené agentce zmizet z očí. Jasně, že zůstal..

„Omlouvám se, nezachoval bych se jinak.." vydechl a sáhl mi přátelsky na rameno. Usmála jsem se, slabě, ale upřímně. Všechno to celé byla jedna velká komedie. Španělská telenovela.
Z ničeho nic mne chytil za loket a táhl mne zpět do obýváku, načež já neměla tušení proč.
Všichni tam stáli v malém hloučku, včetně Starka. Polkla jsem, jakmile mne nepříjemně projížděl pohledem.
„Bucky, o co jde..?" zadrhla jsem se, jakmile mi došlo, že opravdu všichni věnuji svou pozornost mé osobě, aniž by se to snažili skrýt.
„Uvidíš." usmál se jemně a pustil mne.

„Jestli jste mě chtěli hromadně seřvat a zbít, mohli jste alespoň postupně, přemoci všechny Avengery nebude lážo plážo.." uchechtla jsem se pobaveně a prohrábla si své husté vlasy. Pokus o uvolnění atmosféry číslo jedna na scéně..
Rogers jen zakroutil hlavou. „Buď radši zticha, nemusíš hned všechno zazdít." napomenul mne Barnes.
„Přijdu ti jako zedník?"
„Max, už dost."
„Ne vážně, mám snad na sobě montérky a žlutou helmu?"
„Max..." vzdechl a protočil oči.

„Fajn, o co tedy jde?" nadzvedla jsem obočí a všechny projela pohledem. Byla jsem napnutá jako kšandy a kdyby do mě někdo teďka šťouchl, jednu mu vlepím. Všichni po sobě koukali, jako by si odpovědnost za pár vět přehazovali. Začínala jsem být jemně nervózní, není se čemu divit.

„Tak řekněte jí to někdo už, je to trapný." sykla Scarlett Witch po všech v týmu a zašilhala očima.

„Wando!" utnul ji Pietro. Skoro započala sourozenecká válka, kterou naštěstí zastavil Rogers.

„Chceme něco za něco."vyhrkal ze sebe kapitán a zadíval se jinam.

„Jak jako..něco za něco?" všichni mlčeli. Domluva s Avengers nulová, nervozita na stovce a stupeň zátěže je dnes na osmdesátce.

„Bude z tebe nový Avenger." zamumlal Pietro potichu a ve mě hrklo.
„No to si děláte prdel...." vydechla jsem přidušeně. Málem mi zaskočila vlastní slina, vlastně mi málem zaskočilo úplně všechno. Včetně srdce, mozku, ledvin...tak dost Max. Stačí. Dýchej, přece nemůžeš před těma blbama vypadat trapně.

„Jste si jistý, že je to dobrý nápad?" přivřela jsem opatrně jedno oko a sjela tým superhrdinů nedůvěřivým pohledem. Zvláště se zvídavé oči pozastavily na Starkovi. Celou dobu na mne zíral a jeho pohled jsem cítila až v krku. Určitě z toho nebyl nadšený, využije nejbližší příležitosti se mne zbavit a shodí mne ze Star Tower. Nebo mne zadupe oblekem, pošle na mne zlotřilý program jménem J.A.R.V.I.S. a nakonec skončím jako uklížečka od SHIELDu.

Tak dost poezie, všichni blbě čumí..

„Svět potřebuje nové hrdiny, novou éru Avengers.." odmlčel se Stark a přešel k podsvícenému baru se skleničkami. „Stále se mi nezamlouváš, ale nové posily do týmu potřebujeme..Tady staroušovi už táhne na stovku, Clinta už zřejmě taky bolí ruce..Kovová ruka by potřebovala aktualizaci a tady sourozenci by potřebovali oddech. Doktor každou chvíli bledne a je z únavy celý zelený a tady Romanoffová, to už i Furry vytahuje z opasku zbraně rychleji. Zkrátka, sám nezvládám být nejlepší z celého týmu, chce to posilu.." dokončil svůj monolog, při kterém všechny jmenované jednotlivě obcházel a vysloužil si tak nasupené a překvapené pohledy všech v místnosti. Clint se potutelně usmíval, jelikož z toho asi vyváznul nejlépe. Natasha se po něm nejspíše chystala hodit AK4, sourozenci chytali všemožné barvy a Wanda by nejspíše Starka znovu zdrogovala a poté omylem vlivem magických schopností shodila z největší věže v New Yorku. Bucky s Rogersem jen protočili oči. Teda, Bucky se mu nejdříve chystal jednu tou kovovou rukou natáhnout, ale jak říkal Stark, aktualizace je aktualizace...

Jedním tahem mojí ruky jsem ho zastavila v pohybu a Rogers ho uklidňoval všemožnými pohledy. „Co, když se rozhodnu odmítnout?" narovnala jsem se.

„Pak tvé přátele nezachráníme." skočil kapitánovi do řeči znovu Stark a falešně se na mě usmál.

„Je to prosté..něco za něco. My provádíme oběť už jen tím, že tu jsi a Fury o tom neví. Kdyby to zjistil, všichni jdeme do basy za napomáhání Hydře, nikdo by se neptal na okolnosti." zamračil se Stark zamyšleně.

„Kolik mám času?" má tvář se zkřivila též do naštavné grimasy. Z mé strany to bylo bráno jako podraz..něco za něco...hloupá hra na kočku a myš.

„Pět minut." založil si Stark ruce na prsou.

„Co prosím? Pět minut? Za tu dobu bych si nestačila ani dojít na záchod, natož se rozhodnout o tom, jak budu trávit většinu svého budoucího života. A rozhodně bych byla nerada, kdyby to bylo zde. Já nejsem superhrdina, nemám dobré srdce, já jsem grázl! Je to tak těžké k pochopení?" zvýšila jsem hlas a propalovala u toho iron mana pohledem, ze kterého mrazilo i Steva Rogerse.

„A víte vy co?! Fajn! Zachráním si je sama! Nehodlám tady šaškovat s partou blbů, běhat po New Yorku a hrát si na dobro a zlo. Tohle nejsou šmoulové, tohle je reálný svět!" zakřičela jsem, otočila se na patě a odkráčela pryč.

konec 13. kapitoly

Čauky! Chci se vás zeptat, ještě než mě pošlete do temných míst, jak jste na tom s postavami? Zajímají mě vaše názory na děj knihy.

- Zvonila