„Max, do háje!!" zakřičel, když jsem najela s rozjetou motorkou na chodník. Prokličkovala jsem kolem pár lidí se sluchátky v uších a zbytek uskočil pryč. Znovu jsem zajela na silnici. Díky tomuto triku jsem vyhla velké koloně, měl by mi děkovat, ne hudrovat.

Už jsem vám někdy řekla, že slovo hudrovat je divné slovo? Ne? Tak teď to říkám.

„Nemůžeš řídit normálně?" vyjekl, když jsem mu s jeho motorkou malém najela do koše na odpadky.
„Hádej!" křikla jsem nazpět a pro sebe se zasmála.
Rychlou jízdu na motorce jsem si oblíbila již dříve, avšak nikdy na to nebylo moc času.
Když jste hlavní agent Hydry, opravdu nemáte čas na své koníčky..

Následně jsem dojela před vysokou budovu, kterou kapitán označil jako Stark Tower a smykem zastavila přímo uprostřed jednoho z parkovacích míst. Kapitán za mnou, úplně bílý, sesedl z motorky a ublíženě se na mne podíval. Také jsem slezla, hodila po něm klíčky a pak se můj zrak zaměřil na sakra vysokou budovu se svítícím nápisem Stark.

„Není to snad..?"
„Ano, je." zrkřivil obličej do pro mou osobu grimasy.
„Chtěl jsi mne vzít sem? Vždyť se to tady hemží lidma od SHILEDu a Avengers!" vyjekla jsem, až se mi z toho stáhl žaludek.

,,Boříš základny SHIELDu po třech a bojíš se vejít do Stark Tower?" uchechtl se a pobaveně nadzvedl obočí. Hodila jsem po něm obličej typu jdi se vycpat a rozešla jsem se k těm dveřím. Nebudu vám lhát, myslela jsem že mě v tu chvíli klepne a složím se tu před největší budovou v New Yorku.

Dohnal mne a na nějakou divnou kartu nám otevřel dveře. Hned jak jsem se ocitla v úvodní hale, znervózněla jsem. Oči sledovaly každičký kousek velmi moderního vybavení a také nějaké známky pohybu. Podívala jsem se na své hodinky.
6:03
„Podle mě, jsme tu možná moc brzo. Co takhle dát si ještě jednu pohodovou jízdu na motorce a pak se vrátit? " chystala jsem se otočit na patě a hodit zpátečku. V seriózním úprku mne zastavila kapitánova ruka.
Bleskově jsem se mu vymanila a propálila ho pohledem. „Nojo, ty strážce spravedlnosti." zabručela jsem a zastavila se. Stále jsem byla nucena se ohlížet. Cítila jsem se značně v ohrožení.

Kapitán se sebevědomé rozešel k jednomu z výtahů a zmáčkl nějaké tlačítko. Já se nervózně rozešla za ním. Bylo zde pološero, prosklenými stěnami sem prosvítalo teplé,vycházející slunce a nebylo zde slyšet ani hlásku. Vše bylo mrtvé a tiché. Jediné co tu bylo v pohybu byli kamerové systémy, můj vylepšený sluch zaznamenal jejich pohyb.
Sledovali mne. Sledovali nás.

Vstoupili jsme do výtahu, který byl velký přibližně jako auto a mlčky koukali před sebe.
„Máš strach?" zeptal se a vytvořil tím tak napjetí.
„Nikdy nemám strach." odbyla jsem ho, ale věděla jsem, že to vůbec není pravda.

„Jsi si jistá?" ryl do mne dál a nejspíše si to náležitě užíval. Něco jako splátka za moji lehce rychlejší jízdu na motorce..
„Jdi do háje..." vydechla jsem, jakmile se dveře otevřeli. Prošli jsme dlouhou chodbou se spousty dveřmi a vešli do místnosti, jenž nejspíše sloužila jako obývací pokoj. Všechno bylo velice moderně zařízené, muselo to stát spousty peněz.

„Detekována nebezpečná osoba, volám pana Starka" ozvalo se. Leknutím jsem uskočila.
Při mé smůle na kapitána. Pohotově mne chytil, abych sebou neflákla.
„Jarve ne!" vyjekl kapitán.
V té rychlosti a také zběsilému pádu jsem se ho nevědomky chytila kolem krku. Myslím si, že kdyby nyní někdo přišel, myslel by si bůh ví co.

„Kdo je Jarv?" zeptala jsem se opatrně, hned po tom co jsem se ocitla na vlastních nohách.
Ani tu nebudu říkat, jak moc trapná tato chvíle byla. Kapitán, jenž chytil lehce narůžovělou barvu, se zahleděl jinam a když usoudil, že už se jeho barva tváří nemusí srovnávat s rajčetem, obrátil se zpět.

„Jsem umělá inteligence, navržena panem Starkem." ozvalo se znovu. Protentokrát jsem sebou pouze škubla rozhodla jsem se, že padání do kapitánovi náruče už jednou stačilo.

„Umělá inteligence?" zamumlala jsem pro sebe.
„Ano. Umím věci vyhledávat, stejně tak mám v databázi obličeje většiny lidí v okolí, včetně té vaší, slečno. Dále řídím bezpečnostní systémy, které jsou ,podotýkám velmi hrdě, skoro neprolomitelné.

„Zajímavé..Stark mu už nastavil i egoismus.." utrousil potichu kapitán, spíše pro sebe a zahleděl se ven. Uchechtla jsem se. Rozešel se a sedl si na jednu z barových stoliček. Já udělala to samé, s tím rozdílem, že jsem ještě ukradla v lednic jednu vodu. Myslím, že ta tady nikomu chybět nebude.
Soudě podle třiceti láhví s drahým alkoholem na poličkách...

„Stark mne zabije.." zasmál se potichu kapitán.
„Proč, kapitáne ?" otočila jsem se na něj s pobavený výrazem.
„Steve...nebo Rogersi...prosím." dodal dotčeně a pokračoval. „To je pravda. Zabije spíše tebe.."utrousil a také se na mne podíval. Já pohledem uhnula a zapíchla pohled na láhev vody, kterou jsem si přehazovala v rukách.
„Mě chce zabít většina lidí." pousmála jsem se hořce. Nebyla to žádná novinka, když jste dobří ve svém oboru, naděláte si spousty protivníků.
Stejně tak u mne to nebyla vyjímka.

„Zvláště ty, kteří mu rozbili oblek." dodal.
„Oblek? Jak bych mu já mohla-"

To už jsem ale nestihla doříct. Šlo to tak rychle. Prudce se rozrazily dveře a v nich stál Stark.
Na tváři měl tak nasupený výraz, že by to možná vyděsilo i mne. ,,Jarvisi, teď!" zakřičel a pak se ke mně rozeběhl. Seskočila jsem bleskově ze stoličky a chystala jsem se mu vyjít naproti. Něco mne zastavilo. Zápěstí mi obmotaly podivné kovové kroužky, které mne nadzvedly a následně přišpendlily na zeď. Spíše odhodili na zeď..
Prudká rána do zad mne donutila vykřiknout.

„Starku ne!" vzapamatoval se konečně Rogers a běžel k němu. V tom na něj Stark ukázal a něco křiknul. Ty samé věci se mu kolem rukou obmotaly také. On se ale nevzdal tak rychle. Chytil se rukou jednoho z barových pultů a snažil se zůstat nohama na zdi. „Zvýšit výkon Jarve!"zavřískal zase Stark a kapitán byl připevněn na zdi hned vedle mne.

„Starku, nedělej hlouposti!" okřikl ho Rogers a stále se pokoušel vymanit se z pout.
„Co tu dělá ona?!" hodil po mne pohledem. Vmžiku také přiletěl jeho oblek. Postupně se mu nasadil na tělo, až mu zůstala holá jen tvář.
„Uklízim tady, ty bezmozku.." prskla jsem, když mi došlo, že se z těch pout prostě nedostanu.

„S tebou se nebavím!" odsekl mi a dál propaloval pohledem Rogerse. V tom se ve dveřích objevil zbytek té bandy. Natasha s pistolemi, lukostřelec s napnutým lukem, Bruce Banner, který jako vždy postával odpodál a také sourozenci Maximoffovi.

„Co se tady děje?" zeptala se vdova, jakmile shlédla tu spoušť. „Max?" dodala hned poté, co si mne všimla.
„Starku, měl jsi na nás počkat!" okřikl ho lukostřelec napruzeně.
Stark se chystal otočit, ale přerušil ho Rogers.
„Starku pust nás! Ona je s námi!" začal na egomana naléhat.

Na čele všech v místnosti se objevili překvapené výrazy.
„Co?" ozvala se Wanda někde za všemi těmi pošuky. To ihned zopakoval Bruce a Natasha.
„Cože?" řekla jsem ihned taky a na Rogerse jsem se nechápavě podívala.
Hodil po mne pohled typu spolupracouj sakra!
Tak jsem tedy zatnula čelist. „Má pravdu." přecedila jsem skrz zuby podrážděně a párkrát sebou škubla v poutech. Zařezávající pouta nebyla zrovna příjemná záležitost.

Chvíli bylo ticho. Stark křivil čelo i obočí a dokonce u toho zvládal mířit na mne rukou, ze které vyzařovalo nepříjemně ostré světlo.
Skoro už nikdy na nikoho nemířil zbraní. Jediná Scarlet Witch měla stále kolem rukou červené záblesky. Nutno podotknout, že ty stejné jí šlehaly i z očí, kterými mne propalovala.
„Tak pustíš mne k sakru?" zaúpěla jsem, protože bolest na mých rukách byla čím dál tím více bolestivější.

Kovový muž na mne hleděl s takovou zlostí, kterou jsou dlouho neviděla. Pak se mne zmocnila gravitace a já se svalila na zem. Rogers přistál ladně na nohou, ale mne kvůli bolesti zad nohy zradily a skončila jsem na zemi, v kusech omítky, která se ze zdi oddělila po mém příletu.

Kapitán ke mne ihned přiskočil a vyzvedl mne na nohy. Všechny jsem přejela nedůvěřivým pohledem. Nejvíc nepříjemně na mne čučela ta čarodějka. Měla jsem pocit, že její pohled mám skrz na skrz tělem..

Pak ke mne přešel pár kroky Stark a chytil mne za paži. „To snad nebude nutné Starku.." Zasyčel kapitán a stoupl si přímo před něj. Ten ho kovovou rukou pouze odstranil z cesty a rozešel se. Táhl mne za sebou a i přes můj veliký protest se mu to dařilo skvěle. Když mi pak ruka skoro automaticky vystřelila k němu a má pěst ho uhodila do boku, jediné co ho poznamenalo byla lehká promáčklina.
„Ani to nezkoušej." napomenul mne jako malé dítě a dotáhl mne až do místnosti, jenž musela nejspíše sloužit jako vězení. Ale o hodně modernější, než si určitě každý představí. Zahodil mne tam na zem a odešel pryč. Bez jediného slova, či jen kousavé poznámky.

Lépe to dopadnout nemohlo.

Vzpomněla jsem si na sérum a vyplašeně jsem ho vytáhla z kapsy. Bylo bez jediného škrábance.
Zajímalo by mne, z jakého kovu to je dělané? Obyčejné sklo už by bylo na prach. Kdy mne záda tak nebolela, možná bych si i postavila na nohy, ale takhle se mé hloupé já válelo po zemi, v místnosti, která bude na zřejmě delší čas mým ubytováním.

Po chvilce ticha a mých myšlenek jsem uslyšela spousty hlasů. O něčem se bouřlivě dohadovali a zřejmě ani jeden z nich nehodlal ustoupit. Díky mému sluchu mi byla dána většina jejich konverzace. „Natasho, nemůžeš za ní prostě jen tak nakráčet. Přece víš, že ti nic neřekne!" ozval se popuzeně mužský hlas. „Clinte, já nehodlám nic riskovat! Jestli je to opravdu ona, musím to vědět hned teď!" „Na to ihned zapomeň!" hádali se spolu. Jejich hlasy se čím dál tím více přibližovali, byli kousek od mé cely. „Steve, co tu děláš?" ozval se, již zřetelný, hlas vdovy.

„Já..tu stojím, říkal jsem ti, že se za ní chci stavit." zašeptal kapitán. Já vím, říkáte si nyní..Max, poslouchat cizi rozhovory je přece neslušné!
Ale odolejte neposlouchat, když můžete slyšet skoro vše. Schovala jsem lahvičku se sérem zpět do kapsy a rozplácnutá na zemi vyčkávala, kdo to tedy do ke mne do cely půjde. Po dalších pár minutách se nejspíše vdova a Clint sebrali a šli pryč. Zůstal tu jen Rogers, stojící u dveří, myslíc si, že o něm nevím.

„Budeš tam stát ještě hodně dlouho?" popíchla jsem ho pobaveně a byla jsem nucena přivřít jedno oko, kvůli až moc silné žárovce ve stropě. Dveře se otevřeli a nich stál opravdu on. Stále v tom stejném oblečení, špinavý od omítky. „Jak jsi o mne věděla?" zeptal se, jakmile zavíral dveře.

„Já vím všechno..." řekla jsem, nejspíše až přehnaně egoisticky a zadívala jsem se do boku, na malý flíček ve zdi. Iritoval mne.

Kapitán si jen něco pro sebe zamručel a pak si stoupl nade mne, načež mi ta otravná žárovka konečně přestala svítit do obličeje. „Vstávej." pobídl mne, ale já zůstala ležet dále na zemi. Věděla jsem, že pokud se zvednu, budu muset udržet hodně sprostých slov, kvůli naraženým zádům. „Nechce se mi. Jsem lehce...indisponována. " promluvila jsem velice zadumaně a chytře, podobně jako to dělají doktoři v seriálech..

„A budeš ještě více indisponována, pokud se ihned nezvedneš. Odcházíme." odvětil s velikým rozhodnutím v hlase.

„Cože, kam?" neudržela jsem se. Zapomněla jsem při tom na bolavá záda a skoro jsem si sedla.
„Do prdele.." sykla jsem a zkřivila obličej.

„Slovník..." vzdychl a chytil mne za loket. Jedním tahem mne vyzvedl, načež si vysloužil můj ublížený pohled. „Kašlu ti na slovník, jsem agentka, ne nějakej tvůj spratek." odsekla jsem. Rogers si povzdechl. „Stále nepoučitelná." zamumlal a udělal se mnou pár nejistých krůčků.

Vyšli jsme ven z místnosti a naše kroky dále vedli dalším spletitým labyrintem chodeb. Já byla nucena se o Rogerse chtě, nechtě opírat. Kdyby jsem šla sama, byli by jsme nyní někde metr před celou.

Něco jako Turbošnek.

Došli jsme před dveře, které mi byly už zasvěceny. Obývací pokoj. Hodila jsem po kapitánovi nervózní pohled. „Jsou tam všichni?"

Povzbudivě se na mne usmál a pak kývl. Spojila jsem ústa do úzké linky a přerývavě se nadechla. Kapitán otevřel dveře a pak ,i se mnou, vkročil do obývacího pokoje.Všichni, kdo zde seděli, zmlkli a podívali se po mně. Jediný, kdo tu chyběl, byl Stark a Bucky. Velmi dlouho zde panovalo hrobové trapné ticho. Nikdo se neodvážil nic říct. Skoro jsem se všechny pozabíjela, nemohla jsem se divit.

„Opravdu je na naší straně?" zeptal se nedůvěřivě doktor Banner a sjel mne pohledem od hlavy až k patě. „Ano, je.." ozvala se tichá čarodějka a strčila si pramínek vlasů za ucho. „Nakoukla jsem jí do hlavy." dodala potichu a zadívala se jinam.

„Cože jsi udělala?" podívala jsem se po ní nasupeně a kdybych byla v normálním provozu, schopna udělat krok, možná bych k ní přišla.
Takhle jsem se mohla jen nasupeně opírat, to bylo asi tak všechno.
„Měla jsem tě za hrozbu, divíš se mi snad?" zeptala se, a také se lehce zamračila.

„A teď už mne snad za hrozbu nemáš? Měla by jsi."
svraštila jsem obočí a propálila ji pohledem.

Jsou to moje myšlenky! Chci si je nechat jenom pro sebe, něco jako VIP. Ne VIP + divné čarodějky co vám skenují mozek.

„Nejsem divná čarodějka..a nepotřebuji žádné povolení, abych se ti mohla podívat do hlavy. Jsi zločinec. Celý tým jsi ohrozila a spousty z nich přizabila. "

„Zase jsi to udělala!" vyštěkla jsem a chystala jsem se to Scarlet Witch pořádně natřít.

„Max, to stačí." zasyčel vedle mne kapitán a škubl se mnou. Protočila jsem oči, ale uklidnila se. Její až přehnaná vyrovnanost a "vlezlost" mne ubíjela k šílenství nepopsatelné velikosti. Nebýt tu kapitán, zřejmě by to skončilo další bitkou.

„Jdeme si sednout. Máš toho myslím dost k vysvětlování. " zavelel kapitán a všichni kývli. Tedy až na čarodějku, stále mne zvláštně pozorovala. Všichni jsme si posedali na pohovku a někteří stáli okolo. Vedle mne seděl samozřejmě Rogers, z druhé strany přiběhl Pietro, zrovna ve chvíli kdy si tam chtěl sednout lukostřelec a naproti mne se usadila vdova. Všichni na mne zírali tak pronikavě, až se mi stáhl žaludek.

„Začni, myslím, že na tvůj příběh tu všichni
čekáme. " promluvila vdova a všichni to odkývali.

Uf..a pak že život vraha je vždy jednoduchý..

Myslíte si, že ten bludný Holanďan ze Spongeboba Squarpatntse měl také tak těžký život?

Krom toho, že nemohl pít pivo.....?