,, Max, prober se." křečovitě jsem sebou trhla v sedačce kradeného auta. Ta vize. Já, já někoho zastřelila? Zabila ? Někde v minulosti mám své staré já?

Mladého kluka ve snu jsem vůbec nepoznávala. Stejně tak muže se ženou.
Než mi docvaklo jediné.
V té vizi jsem ho oslovila Michael.
Malém mi zaskočila vlastní slina, když se mi začala celá vize dopodrobna vybavovat. Vše se skládalo dohromady jako puzzle. Dozvídám se snad svoji minulost, kterou si nepamatuji? Ale proč jsi ji nemapatuji, jestli vůbec existovala?
Opravdu mi vymazali paměť, jak říkali v oné vizi?
Znamená to snad že...
,, Max?" mé tělo sebou škublo, jakmile ho z přemýšlení dostala ruka na mém rameni.
,, Co? " to jediné ze mne zmateně vypadlo.
,, Jdeš? Smith už na nás čeká.." zabručel pobaveně, ale se špetkou něčeho jiného v hlase. Byl to snad strach?
Místo odpovědi jsem se zvedla a vystoupila z auta. Ovanuly mne vzpomínky.

Nervózně jsem se rozešla vstříc jedné z našich základen myšlenkami jinde. To se opravdu potvrdilo, když jsem omylem narazila do dveří budovy. Bolestivě jsem se chytila za hlavu a zanadávala.
,, Max, co se děje? Jsi v pořádku?" doběhl mne Michael a položil ruku na má záda.
,, Nic není v pořádku." zamumlala jsem až moc citlivě a podrážděně, jeho ruku ze zad sklepala a vešla jsem, už bez dalších nehod do budovy.

Do nosu mne praštil zatuchlý smrad starého místa. S pumou za zadkem jsme se motali dlouhými chodbami naší základny. Všichni se zdáli býti klidní, tedy až na mne. Každý můj krok se stával čím dál tím více nejistějším, žaludek se při každém ušlém metru svíral o sto šest a hlava byla stále ještě zakotvena v myšlenkách o vizi, která mi měla dopodrobna změnit život od základů.

Stále je možné, že je to třeba výplod mé bujné fantasie, ale rozhodla jsem se, že si v tom udělám jasno, jak se říká. Vše nasvědčovalo realitě, avšak jistá jsem si rozhodně nebyla.  Doběhla jsem svého parťáka a nenápadně pozorovala jeho levou ruku. Oči se hlavně zaměřovaly na oblast pod ramenem, na místo, kde byl v oné vizi Michael postřelen. A opravdu, jizva tam byla. Malinká, skoro nepatrná, malá jizvička.. Zatnula jsem zuby.

Došli jsme před dveře, jenž mi byli velice známé. Dveře od hlavní kanceláře mého šéfa, Smitha. Navzájem se naše pohledy setkaly a snažili jsme se jeden druhého uklidnit. Podle toho, co z Michaela během jízdy vypadlo, mne potají utéct, aby mne zachránil. Je to sice velmi milé gesto, ale vysvětlujte to Smithovi. Bude zuřit jenom co vejdeme dovnitř a staneme před jeho starým, dřevěným odporným stolem. Navíc, až mu oznámím, že sérum supervojáka stále nemám a jediné co jsem dokázala bylo potkat mého starého známého, nahne se přes stůl a namístě mne uškrtí. Nebo také nechá zbít jako psa, ale to už je ta druhá možnost..

Bez jakéhokoliv klepání jsme vtrhli do kanceláře. Naše oči utkvěly na Smithovi, jenž držel v pravé ruce lahvičku s chromovou tekutinou uvnitř. Byla to ona. Ona  tekutina na přijímání elektřiny, která mi byla nabízena v tom snu. Nebo vizi? Říkejte si tomu jak chcete..

Má jí přímo u sebe!

Zmocnil se mě zvláštní pocit. Každou svojí buňkou v těle jsem věděla, že tu skumavku potřebuju.
,, Slečna Tears...Pan Michael.." zamumlal si pro sebe, jakmile tekutinu bleskově strčil do kapsy.
Na sucho jsem polkla, což bylo samozřejmě slyšet po celé místnosti. I on si toho všiml.
,, Možná vaše prohřešky pominu, pokud mi nyní tady slečna Tears oznámí, že sérum vlastní." semkl ruce za zády, jakmile vstal.

A teď jsem v prdeli, Furry mě ochraňuj.
No...Furry radši ne.

Nevině jsem se usmála a rukou se podrbala na zátylku. Má malá dusička se snažila začít velmi důležitý proslov, ale byla jsem utnuta.
,, Počítám s tím, že ho stále nemáte, že?" probodl mne chladným pohledem a svraštil obočí.
Hlava nejistými pohledy naznačila souhlas a já měla co dělat, abych se nerozsypala.
V hlavě mi hrála stále ta samá věta.
......odnese to vás přítel.....
,, Samozřejmě ji získám!" vyhrkla jsem a nervózně přešlápla z nohy na nohu. Zklamala jsem, je možné, že mne prostě na místě odpráskne.
,, O tom nepochybuji. Nyní budete mít i správnou motivaci. " usmál se pobaveně a ukázal tak své odporně bílé zuby. Následně kývnul na vojáka za námi, který něco křikl na zpátek.
Smith se usmál na Michaela.
,, Ne! " zašeptala jsem a chytila ho za ruku. Okamžitě na to zareagoval a propletl si se mnou prsty. Nemohu o ně přijít, znovu už ne.
,, Můžete si za to sama." utrosil, jakmile do místnosti vtrhli agenti a hrnuli se k nám.
,, Prosím ne, to nemůžete!" vyhrkly mi okamžitě slzy. Neudržela jsem své emoce. Byli jako moje rodina, Smith je mohl zabít, určitě je zabije!

Pevně jsem držela oběma rukama tu jeho a brečela. Křičela jsem, kopala do agentů, jenž se nás snažili rozhodit. Pak tři popadli Michaela, mne chytila dva za pas, Nemessis muselo držet hned pět chlapů.
Vzpouzela jsem se, co mi síly stačily. On také křičel, místnosti se ozýval také řev mé zvířecí přítelkyně. Smith přecházel ze strany na stranu a usmíval se. Jako, kdyby se vůbec buď nedělo. Síly mi pomalu docházely, zachvátila nne panika.
Michaelova ruka mi vyklouzka, už jsem nebyla v jeho dosah.
Když v tom dva jiní přiběhli, v rukách pistole. V té rychlosti mi to nedošlo. Stihla jsem jen naposledy vykřiknout a uhodil jednoho agenta pěstí a druhého loktem do břicha. Rozeběhla jsem se k nim, ale bylo už pozdě..Každý z nich namířil na jednoho z mých přátel a pak vystřelili, neunikl mi drásavý řev. Zastřelili je! Padla jsem bolestně na kolena.

Nemessis se po chvíli přestala hýbat a Michaelův odpor se také rapidně zmenšil. Chytila jsem ho za paži a zacloumaoa s ním.
,, Zůstaň tu se mnou, prosím!" vzlykla jsem naposledy a vinou agentů pustila jeho ruku. Nechali ho ležet na zemi. Jako špinavý hadr. Nemessis také upadla do bezvědomí. Přišla jsem o všechno, všechno co jsem kdy měla a milovala..

,, Byli to pouze uspávací šipky..." zakroutil nevěřícně hlavou Smith a přešel pár kroky ke mne.
Při první příležitosti, zvláštně kvůli nahromaděnému vzteku, jsem mu plivla do obličeje.

Znechuceně si mé sliny otřel rukou a probodl mne pohledem.
,, Stejně hloupá a beze strachu jako vždy."
zasyčel odešel zpět ke svému stolu, kde si sedl.
Celou dobu jsem si přála, aby umřel. Aby z ničeho nic přišel třeba kapitán a skopl ho z toho odporného srázu do té ledové vody. Abych ho mohla zastřelit, zkopat, rozcupovat, cokoliv. Nesnášela jsem ho.
V tuto chvíli obzvlášť.
,, Pokud je nepustíte, to sérum nepřinesu. Víte moc dobře, že jsem jediná kdo to dokáže. " zkusila jsem. Byla to pravda. Nikdo jiný by to nedokázal a to zase taková egoistka nejsem.
Skoro.
,, Ale drahá Max..moc dobře víš, že tohle na mne neplatí. Ty to sérum prineseš a ještě velmi ráda.
Máš na to týden, poté je bez ostychu zabiji."
odpověděl jakoby nic a zahleděl se někam do prostoru. ,, A toho kluka, zabiju jako prvního."
dodal ještě a kývl na ty dva.
,, Máš dnešek na přípravu, zítra ráno jsi vypuštěna. Nezapomeň, jen týden. Myslím si, že jsem ještě dost velkorysý, nejsem snad?"
usmál se na mne falešně.
Úsměv jsem mu opětovala.
,, O tom dost pochybuju..." zamumlala jsem, když mne odváděli. ,, Nepokoušejte mne, Tears!" křikl za mnou, ale to už jsem byla na chodbě třema gorilama vedena do mého pokoje. Při první příležitosti jsem se jim vytrthla, nejspíše čekali, že se rozeběhnu a uteču. Já místo toho jen pokračovala bez jejich pomoci, nic víc. Ale záchvat paniky, kvůli mému údajnému útěku mne pobavil.
Došla jsem, za jejich neustálého lezení mi za zadkem, do mého starého pokoje a zabouchla dveře.
Mé kroky vedli na malý balkonek, jenž měl, na Hydru, překrásný výhled.
Sedla jsem si na zem a záda si podepřela o jednu část zábradlí. Chtělo se mi brečet, křičet, vlastně úplně cokoliv místo tohohle.

Bucky měl pravdu. Steve měl pravdu. Oba dva měli pravdu. Hydra je také zlo a to ještě větší než SHILED. V SHIELDu ze mne udělali tohle. Zrůdu se zabíjením v krvi. Stále tu ale visel jeden velký otazník. Co by dělal Michael v SHIELDu?

Je možné, že ty pokusy byli provedeny zde? Znamená to, že je vlastně nikdy z SHIELDu neprovedl a dělali to lidé z Hydry?
Znamená to snad, že Michael je můj skutečný bratr a Rumlow, kterého si mé nové já nemapatuje byl můj otec? Člověk, který měl na svědomí to všechno? Všechno to zlo a utrpení?

Kdo je tedy má skutečná matka?

V hlavě mi naskakovalo stovky otázek. Kdybych se vám je tu snažila všechny ukázat, nejspíš by jsme propásli celý děj této knížky, já se ale rozhodla pro něco jiného.. Zvedla jsem se do stoje, otřela si rukávem černé mikiny uslzený obličej. Nebudu bulet jako malá holka, zachráním je. Již brzy k tomu budu mít i patřičné prostředky..

Jak znám Smitha, malou lahvičku bude mít dozajista v pracovně. V safu. Byli tu ale jediní dva lidé, jenž heslo od safu znali. Smith a ten odporný obtloustlý doktor, Smithova práva ruka.
Nebo spíše levá, po nejmenovaným znetvořením lidmi od SHILEDu..

Doktor byl odjakživa posera. Bude stačit jen malá hrozba a heslo mi vyklopí. A když ne, prostě ho zabiju, je mi k ničemu. Došla jsem ke své skříni, ve které se nacházel můj tajný šuplík. Oprašila jsem malou zásuvku a chladná ruka ji vytáhla ven.
Nože? Ne. Pistole? Možná. Fotka? Ne.
Náhradní telefony...ANO!

Jakožto agentka Hydry, kterou nejspíše stále ještě jsem, mám několik náhradních telefonních zařízení. Jsou maximálně na dvě použití, hned na to se rozpadnou a data už z nich nikdo nevytáhne.
Šikovná vecička.. Vzala jsem zatím jen jeden, zbytek byl pečlivě uklizen zpět.
Při mém dumání na balkonu jsem si totiž vzpomněla na jednu věc. Malý, nepatrný cár papíru.
Nejspíše už všichni tušíte, jaký to je takže vás nebudu napínat. Zkrátka, jsem se rozhodla pro jednu věc a jednou věcí jsem si téže jista. Pokud chci mé dva přátele zachránit, budu potřebovat pomoc. Je to sice hrozně potupné, ale nemám na výběr. Jen on mi nyní muže pomoci.

Kroky zamířili zpět na balkon, kde se tělo svezlo po zídce a skončilo na zemi. Zaujatě jsem hypnotizovala telefon a přemýšlela, jestli je to vůbec dobrý nápad. Může se klidně stát, že mě pošle do háje, nebo se Avengers podaří rozluštit moji ochranu a zjistí tak moji polohu. To by byla katastrofa. Šlus. Konec.

Nakonec mé ruce rozmotaly malý papírek a naťukaly číslo do telefonu. Po dalších pár minutách zírání jsem se odhodlala zavolat. Vyzvánělo to tak dlouho, až jsem si říkala jestli mi vůbec dal dobré číslo. Pak se ale z telefonu ozval známý hluboký hlas.
,, Haló ?" ozvalo se znaveně.
Byla jsem nucena se lehce vydýchat, ale pak jsem pokračovala.. ,, Potřebuju se sejít se symbolem Ameriky.." protočila jsem oči a vydechla.

Chvíli bylo ticho, nejspíše zpracovával mou prosbu.
,, Na fanynky nyní nemám zrovna čas...abych pravdu řekl, ani náladu..omlouvám se ti." chystal se mne odbít.

Fanynka? To jako vážně?

,,Vážně zním jako tvoje fanynka? Myslím si, že pokud bych se to dovolala jako fanynka, vypadá to trochu jinak.." uchechtla jsem se pobaveně do telefonu.

Z druhé strany bylo slyšet zalapání po dechu.
,,Max?"