Kotrmelec a prudký úskok do strany, při kterém jsem skoro ztratila rovnováhu. Nakonec přichází onen smrtící útok. Znovu. Stále dokola.
Nekonečně dlouhý ubýhající čas, který mne neustále udržoval v těchto okamžicích.
Nenáviděla jsem to, ale žila jsem tím.

  Poslední úhyb a podkopnutí cizích nohou. Tělo muže, který měl tvář pokrytou jemným strništěm, padlo přímo obličejem k zemi. Bod pro mne.

  Ten den už se tato situace opakovala po několikáté. Shodila svého dlouholetého přítele na tvrdou, neopracovanou zem. Nebyla jsem ale unavená, to ne, nemohla jsem si to totiž ani v těch nejlepších snech dovolit. Čekaly mne další a další mise. Bylo jich tolik, že by se z toho jednomu zamotal žaludek. Ale mne ne. Mne to poháněly kupředu. Každou další akcí stoupal můj vztek, má touha pomstít se tomu správnému člověku. A závěrem měsíce měla vzejít na svět ta největší mise v mém životě.

  Zabít samotného Nicholase Furyho.

  Natáhla jsem k Michaelovi svou pravou ruku a poslala mu jeden z provokativních pohledů. S hlasitým vydechnutím, ve kterém bylo znát vyčerpání, mou ruku přijal a já ho tak švihem jedné ruky postavila zpět na nohy.

  Ta síla. Nenáviděla jsem to celým svým proradným srdcem. Nenáviděla jsem to, co ze mne S.H.I.E.L.D. udělal a jakým způsobem. Přišla jsem si jako Kapitán Afrika, nebo jak se ten šílenec v modré úplné kombinéze a kozačkách jmenuje. Oblíbenec světa, americký rodák...jednoho dne se na něj také dostane. Zaplatí za to, čeho je součástí.

  Avengers. Banda nanicovatých pitomců se směšnou minulostí, se směšnými obleky. Nevěděli nic o tom, jak naše organizace pracuje. Měli pocit, že nám jde jen o svržení Avengerů, popravdě, také že ano, ale nikomu už nedocházelo, z jakého důvodu. Stačilo prostě jen ovládnout svět? Ne. Johann Shmidt měl být novým bohem. Vůdcem, který by nás vedl.

  Také jsem ho nesnášela, ale byla jsem ve své práci dobrá, sakramentsky dobrá. Nikdo v Hydře nebyl lepší. Byl mým koněm. Trojským koněm.

  Vedla jsem nejlepší jednotku z celé prolezlé Hydry a měla za sebou už nespočet misí a šílených, ba i sebevražedných úkolů. Měla několik bolestných zkušeností, které mi způsobily nejnovější zbraně S.H.I.E.L.D.u, ale i tak jsem se stále vracela a plnila rozkazy svého šéfa dál, dokud jsem jednoho dne neměla dosáhnout svého. Čistě teoreticky bylo tohle využívání, ale v mém světě nebyla otázka morálky až tak důležitá.

  Při vzpomínce, jak jsem se vkradla do bytu Furymu a viděla ho v rozkošném nočním pyžámku s čepičkou, jsem se prostě musela usmát. Tenkrát jsem se začala tak smát, že se probudil. Rychle jsem popadla zářící věc, pro kterou jsem tam byla poslána a utíkala pryč. Bohužel, než jsem stačila vyskočil z okna, jeho zbraň mne zasáhla. Hojilo se to tenkrát snad sto let.

Šli jsme se společně z tréninkové místnosti do svých soukromých pokojů a cestou jsme vedli nezávazný rozhovor o naší zítřejší misi. Zrovna jsme plánovali průnik do budovy, když mne chytila příšerná bolest hlavy. Samotnou mne to překvapilo, nikdy jsem nemívala tyhle problémy a párkrát jsem se zamotala. Obraz se mi na momentík rozostřil.

  Byla jsem nucena se pro jistotu opřít o zeď, malé hvězdičky a zrnění v doposud jasném pohledu nenaznačovaly nic dobrého. Dech se mi poněkud zrychlil, i když to nebylo nervozitou. Bolest, která se ozývala po celé lebce, zesílila. Polkla jsem na sucho a radši přivřela oči, protože mi začínalo být čím dál tím hůře.

  Michael se ke mne starostlivě naklonil a se slovy „Jsi v pořádku?" mi dal ruku na záda. Dostala ze sebe přidušené „jo" a dál jsem se snažila zbavit odporné bolesti hlavy. Poté jakoby mne někdo udeřil kladivem po hlavě a upadla jsem. Mé okolí zahalila černota a marně si vzpomínám, jak volal Michael zoufale mé jméno a nesl mě někam v náruči.

  Tomu říkám začátek..

•

  „Podat vzorek 216."

  „Pane, ale dívka už je tak slabá, nemusela by to zvládnout, nebyla by to škoda?"
Místností se rozezněl hrdelní smích, který mne definitivně utvrdil v tom, že to není jen hloupý sen.

  „Nemyslím si, nejvyšší říkal, že je nám už nepotřebná. Navíc, jeden pokus si ještě můžeme dovolit. Posledních pár měsíců jsme měli dobré dny," mlaskl spokojeně.

  „...Víš, někdy musíš pro výhru obětovat více, než jen čas a peníze."

  Otevřela jsem s tíhou bolavé oči a naskytl se mi výhled na dvě nové postavy. Muže, velikého jako hora a mladého kluka. Kluk s tmavě hnědými vlasy na mne koukal s lítostivou tváři a jakmile si všiml, ž jsem vzhůru, svůj pohled odvrátil, jako kdyby se za sebe styděl. Zase se podíval na muže, který se na něj oplzle usmíval svými zkaženými zuby.

  „Mohu to alespoň udělat já sám?" pronesl vyrovnaně a podíval se s prosbou v očích na vyššího muže. Ten si pouze rezignovaně odfrkl, když se tam spolu několik sekund hádali dlouhými pohledy a ani jeden z nich nic neříkal.

  „Jsi hrozná měkota, ale nuže dobrá..za podmínky, že jí dáš větší dávku," usmál se vítězoslavně a podal chlapci hned dvě injekční stříkačky. Mladý kluk dva předměty v jeho dlani pozoroval se vztekem a vzpourou, ale i vyděšením. Bylo to skoro nereálné, byla to dávka, která by v pohodě vystačila dvěma chlapům, natož malé holce. Jenže ta holka, měla v sobě mnohem víc, než si kdokoliv - a to včetně ní - v místnosti myslel.

  Já, která jsem byla přivázaná k nějakému starému stolu, jsem se snažila vykroutit. I když jsem se kroutila jak had nebo ještěrka, bylo mi to k ničemu. Pouta na rukou stále držely jak měly a nedovolily mi moc dalších pohybů. Moje nervozita poměrně rychle stoupala. Záda mi poléval studený pot, který se pak vsakoval do potrhaného, černého trika. V místnosti začínalo být velké dusno, všichni si toho všimli.

  Chlapec po chvíli přemýšlení pomalu kývl a ještě pomaleji od vyššího převzal dvě dávky. Když jsem se na ně podívala pozorně, zbledla jsem snad ještě víc, pokud to bylo ještě možné. S vyděšeným kýváním ze strany na stranu jsem sebou škubala a zmítala se, jak jsem jen mohla. Muž chvilku na to odešel s jízlivým šklebem a zůstali jsme tam jenom my dva.

„Prosím, pusť mne, nebo raději rovnou zabij, ale já už tohle nevydržím," vzlykla jsem a podívala se s ulepeným obličejem od všech těch slz na chlapce. Mokré vlasy se mi lepily do obličeje. Pokaždé, když jsem stočila pohled k dvěma obrovitánským injekcím, naskočila mi husí kůže nanovo. Páteří mi procházel stres toho nejvyššího stupně.

  Neovládala jsem se, byla jsem ovládaná vlastním strachem. Byl to ten nejhorší pocit, jaký jsem mohla zažít. Nikdy jsem nezažila nic takového. Chyběla mi máma. Tak strašně moc mi chyběla má máma. Kdyby tam tehdy byla, určitě by mne zachránila. Byla to hrdinka. Můj malý vzor.

  On jen nesouhlasně pokroutil hlavou.

  „Ale já musím, nechápeš to," odsekl a otřel mi jemně ruku na rameni sterilizovaným kapesníčkem. Tím pak otřel i jednu jehlu. Naposledy jsem zkusila pevnost pout. Bylo skoro nemožné se z nich dostat, dřív by se vám zařezaly do kůže, než by vás pustily.

  „Budeš to mít rychle za sebou, slibuju," vzhlédl ke mně očima, jejichž barvu jsem v tom šeru nepoznala a levou rukou mi pomalu odstranil vlasy pryč z obličeje. Vypadalo to, že je s tím smířený. Byl smířený s tím, že mne teď zbaví života. Jako nějaké nemocné zatoulané zvíře.

  „Prosím, nemusíš..určitě kdybychom-," nestihla jsem to ani doříct. Neznámý kluk, jehož věk jsem rozhodně v tom zmatku nedokázala uhádnout, mi zacpal svou rukou pusu a naklonil se ke mně tak blízko, že jsem jeho přítomnost pociťovala všemi smysly. Dýchal mi přímo do obličeje. Svýma vyděšenýma, šedýma očima jsem se dívala do těch jeho. Byl to elektrizující, ochromující pocit. Jenomže on nebyl jeden z nich. Ráda bych sice řekla, že k nim rozhodně nepatřil, ale to taky nebyla pravda.

  „Mlč prosím, kdyby to udělal on, bude to několikrát horší, budu opatrný," zašeptal a odvrátil se na chvilku hlavu pryč. Rozklepala jsem se.

  Párkrát se nadechl a podíval se na mne. Zpustil ruku z mých úst a já už se ani nezmohla na odpor. Pomalu jsem se začínala vyrovnávat s tím, že tu zemřu. Nikdy neřeknu své matce, jak moc ji mám ráda. Chytil mi rukou, pokrytou svaly, pevněji mou chvějící se ruku, abych se mu snad nevyškubla a přiblížil jehlu k mému rameni. Rychle se na mne podíval, aby zkontroloval jestli ještě vnímám. Uslzenýma očima jsem ho sledovala a po chvíli je zavřela. Stáhla jsem ústa do úzké linky a jako prase na porážku jsem čekala na nadcházející bolest.

  Pochopil to jako souhlas a hned na to jsem ucítila samotný vpich. Ještě, než si můj mozek uvědomil, ž se to opravdu děje nanovo, do místnosti vtrhl další člověk.

  „Volá tě, máš už hotovo?"
 
  Mladík se vítězoslavně usmál.
  „To si piš, jestli to přežije, tak se na to snad i napijem," zachechtal se zlomyslně a já se jen nevěřícně otočila na jeho šklebící se tvář.

  Ovšem, když se oba dva vydali pryč z místnosti, všimla jsem si, jak chlapec jednu ampuli strká potají do kapsy.

  Zachránil mě. 

•

  Probudila jsem se. Doprovázená několika rychlými nádechy jsem se vyšvihla do sedu. Chtěla jsem se začít bránit. Odtrhnout ze sebe ty pouta a nakopat jim všem zadek, ale nic z toho snu tu u už nebylo.

  Můj trhaný dech se rozléhal tichou místnosti.
Zmateně jsem se chytila za hlavu.

  „Kurva, co to sakra bylo," zašeptala jsem a s ironickým nadšením jsem zjistila, že mi po spánku opět stéká pot. Bolela mě hlava tak moc, že jsem začínala tápat potom, zdali nemám kocovinu.

  Ležela jsem v pokoji, přikryta nějakou černou dekou. Vše bylo tmavé a v místnosti bylo jediné osvětlení malá lampička -  v úplném rohu místnosti.

  Neměla jsem tušení kde jsem, ale věděla jsem naprosto jistě, že musím být nejspíše v bezpečí, jelikož byl Michael stále se mnou, když se to stalo. Nikdy by nedopustil, aby se mi něco stalo. Na to mě ten zmetek měl až moc v oblibě.

  Chystala jsem se vstát a opatrně zjistit, kde se to vlastně nacházím. Snažila jsem se bolestivé tepání hlavy ignorovat, ale jakmile jsem se zvedla, náhlé motání hlavy mě donutilo to na chvíli odložit.

  „Být tebou, nevstával bych," ozvalo se těsně v blízkosti mých zad. Na můj vkus až moc blízko.

  Polekaně jsem vydala pár neidentifikovatelný zvuků, když jsem se s dalším bolestivým trhnutím hlavy obracela čelem k majiteli toho hlasu. Spadla mi celá Itálie ze srdce, když jsem spatřila Michaela.

  Seděl na kraji postele a pozoroval mne s typickým úšklebkem, kterým si mě dobíral. Jeho modré oči se vpíjely do těch mých a vzbuzovaly ve mne klid. Koukala jsem na něj a trochu se zapomněla. Světlo mu ozařování polovinu ostře řezané tváře.

  Nejhorší byl ten sen. Byl tak živý, vše jako kdybych někdy cítila. Jakobych ho doopravdy zažila.

  „Křičela si ze spaní," řekl mi tiše, až opatrně, a vstal z postele, aby ji mohl obejít a stoupnout si přímo přede mou maličkost. Byl to zvláštní pocit. Cítila jsem se úplně odzbrojená. Jako kdybych byla nahá a naprosto beze zbraně před celým S.H.I.E.L.D.em.

  Michael měl už tak dva metry na výšku a když jsem před ním seděla na posteli, připadala jsem si jako zapomenutý drobek pod stolem. Dech se mi opět zrychlil, když se mi před očima promítl úsek z toho snu. Trhla jsem sebou, nekontrolovatelně. Bylo to jako alergická reakce, kterou jsem neovládala.

  Po chvíli se ke mně sehnul, vyzvedl mne prudce na nohy a bez předchozích varování mě obejmul. Jako kdyby tušil, co se mi zdálo. Překvapeně jsem vydechla a vnímala dvě ohromně nasvalené paže, jak mne tisknou na vypracované svalstvo. Po chvíli překvapení jsem ho obejmula taky. Silně, emočně, naprosto upřímně. Byla jsem zmatená, nikdo mne neobjímal snad tisíc let. Jenže to bylo přesně to, co jsem z hloubky duše potřebovala. Zabořila jsem mu hlavu do hrudníku, zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla a zase vydechla. V pravidelném tempu. Cítila jsem jeho pánský parfém.

  Vždycky jsem pro tu vůni měla slabost. Vzbuzovala ve mne takové to něco, co jsem nedokázala popsat.
Po chvíli ticha jsme se od sebe odtáhli a koukali na sebe. Oba jsme byli překvapeni, avšak rychle jsem to oba "seriózním", děsně "nenápadným" kašláním zahnali.

  „Já si ještě půjdu lehnout k sobě," broukla jsem směrem k němu a odebrala se pomalu bez dalších slov ke dveřím. Zastavil mě ještě v chodu, když mě chytil za paži.

  „Měla bys být ještě v klidu. Zařídil jsem ti dnes u šéfa volno. Tři tréninky za den nebyl dobrej nápad," podíval se na mě upřeně a když jsem se chystala něco namítnout, dodal „A navíc máš dneska narozeniny."

  Vykulila jsem na něj oči a překvapeně zamrkala.

  Měla jsem narozeniny. Měla a opravdu na ně kvůli nepřetržité práci zapomněla. Tenhle pocit překvapení odešel stejně rychle, jako se objevil. Opět ho nahradil vážný výraz.

  „Zítra máme misi a já nemohu zbytek dne proležet, to přeci musíš chápat. Moje narozeniny nejsou důležité oproti tomu, co nás brzo čeká. Blíží se nejdůležitější mise v mém životě a já prostě nehodlám zklamat," vzdychla jsem znaveně a dlaněma jsem si protáhla obličej.
  „Už jen kvůli tomu, co jsem si sama slíbila."

  Po chvíli přemýšlení odevzdaně vydechl a kývl. Opět jsem se chystala vyjít ven. Zastoupil mi ale na poslední chvíli cestu a zabránil mi tak vůbec sáhnout na kliku. Převrátila jsem oči v sloup a založila si ruce na prsou.

  „Co zase? " zahučela jsem.

  Beze slova mě chytl za ruku a rychlostí blesku mne vytáhl ven na chodbu. S nesouhlasným pohledem jsem ho následovala beze slov.

  „Ven jsem se mohla dostat i bez této pomoci."

Než jsem stačila vydýchat rychlý přechod na chodbu, rozešel se za stálého úchopu mé ruky a vláčel mne za sebou spletitým labyrintem snad ještě ponurejších chodeb. Mířil do hlavní haly a když jsme tam za doprovodu mého vyptávání se dorazili, všude byla tma, ale já jsem viděla vcelku dobře.

Měla bych podotknout, že sérum mi nedalo rychlý běh nebo snad magické schopnosti..ale dalo mi lepší smysly. Zrak, sluch, čich. To byly smysly predátora.

  Konečně pustil mou ruku a rozhlédl se. Chvilku nehybně stál, ale po chvíli zvláštního ticha promluvil. Jakoby něco hledal.

  „Já vím, než něco plácneš, jak tě znám, poslouchej. Říkala si sice, že narozeniny neslavíš, to ale neznamená že ti nemůžu dát dár- "

  Zacpala jsem mu hrubě pusu a sykla, ve znamení toho, aby držel klapačku. Slyšela jsem kroky. Tak tiché, že on je slyšet nemohl. Přikrčila jsem se do bojové pozice, jak už bylo mým reflexem, a jeho odstrkala za mě. Základnu Hydry mohl kdykoliv a kdokoliv napadnout, byla jsem nucena nás chránit.

  Michael dlouhou chvilku protestoval, až se nakonec smířeně postavil vedle mé osoby. Připravila jsem se na nadcházejícího narušitele a začala se plížit blíže ke tmavému místu v rohu místnosti. Byla tam taková tma, že jsem tam skoro vůbec neviděla. Něco se tam hýbalo. Neustále se to pohybovalo pomalu a tiše, našlapovalo to jako kočka. Sáhla jsem do opasku kolem pasu, kde mám vždy zbraň.

  Sakra. Nebyla tam.

  Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a ještě jednou se nevěřícně podívala na opasek. Nebylo tam vůbec nic, krom malého kapesního nožíku. No...i had se bohybuje bez nohou.

  Vzala jsem to párátko do ruky a bezhlavě skočila do tmy, když jsem měla pocit, že mám nepřítele na doskok. Chyba. Nebyl tam.

  Snažila jsem se zlokalizovat kroky, ale nic jsem neslyšela. Otočila jsem se k rohu místnosti bokem a tichou halu protnulo děsivé zavrčení.

  Následně mi něco těžkého skočilo na záda a svalilo mne to na zem. Nožík mi samozřejmě vypadl nejméně na metr daleko. Ohnala jsem se alespoň rukou a vyděsila jsem se, protože jsem nahmátla opravdickou srst.
 
  V pravou chvíli jsem se přetočila na záda. To, co jsem uviděla mi vyrazilo dech. Byla to puma. Černá jako noc, rychlá jako blesk a velká jako kráva.

  Překvapivě jsem zalapala po dechu a vyhla se seknutí drápem. Ozvalo se nepříjemné zasvištění kolem mé hlavy a potom mne stihla odhodit metr od sebe. Přistála jsem na kluzké podlaze. Převalila jsem se na záda a chystala se zvednout. To mne ale šelma zalehla a uzemnila mne tak.

  Mám umřít takhle? Sežraná od obrovské pumy, která mi ukousne hlavu a udělá si ze mě hody na den díkůvzdání?

  Zvíře na mne leželo tak, že jsem se nemohla ani hnout a paralyzovaně jsem hleděla do těch skleněných očí, ze kterých sršila divokost a síla. Ruce přišpendlené pod těžkým tělem se nemohly ani hnout.

  „Příteli, myslíš, myslíš, že bys mohl zvednou své pozadí a jít mi pomoct?" ozvala jsem se přiškrceně směrem k Michaelovi.

  Puma se ke mně nahnula a já tak cítila její horký dech na mém obličeji. Slyšela jsem jemné zavrčení, které se vydralo z pod jejích vousů.

  Zaslechla jsem hrdelní smích. Smích, který rozhodně nepatřil mně.
 
  „To stačí holka, myslím, že už jsi ji vykolejila dostatečně," zasmál se znovu a odtáhl ze mne to černé zvíře za obojek.

  Zmateně jsem se postavila zpět na nohy.

  „Víš, jak jsem mluvil o tom dárku pro tebe k narozeninám a ty jsi mne utnula?"

  Kývla jsem.

  „Tohle byl ten dárek," usmál se hrdě a ukázal rukou na válející se černou pumu na zemi. Ta si akorát lehla na záda a ocasem rozmetávala ty tuny prachu, které halu pokrývaly. Nebylo se čemu divit. Denně zde prošli stovky vojáků, hýbalo se tu s technikou a Hydra vkládala své peníze převážně do techniky a vojáků, tudíž na uklízečky už z rozpočtu nezbylo.

  „Jsi blázen," svraštila jsem obočí nesouhlasně.

  Michael zvedl koutek úst vzhůru a udělal dívčí purkle. Věděl jak na mne. Ani mé koutky nezůstaly dole.

  „Zabijí ji při první příležitosti," nedalo mi to a dál jsem polemizovala o Krušné budoucnosti ubohého zvířete.

  „Dovolím si ti teď odporovat," složil si ruce na prsou a významně se na mne zadíval, aby mohl pokračovat.

  „Zuby a drápy má z vibrania. Kovu tak pevného, že tě prakticky vzato přežije. Je vylepšená - stejně, jako jsi ty sama a to nejlepší nakonec, vaše mozkové signály budou v symbióze."

  „V symbióze?"

  „Ano - po krátkém soužití mezi člověkem a takto vylepšeným zvířetem obvykle dochází k symbióze mozkových vzruchů. Můžete cítit emoce toho druhého, můžete pocítit i jeho bolest, můžete spolu komunikovat jako jeden voják..prakticky vzato je to jako kdybys kousek sebe vložila do ní."

  Zamračila jsem se. Takže holka.

  „Čiré bláznovství. Jak tě to vůbec napadlo?"

  Michael zvážněl a popošel k mé maličkosti blíže.
  „Vím, jak těžce se srovnáváš s tím, co se ti stalo a s tím, že jsi jiná."

  Chtěla jsem ho přerušit, ale umlčel mne.

  „Ona je na tom stejně, tudíž se už nemusíš cítit sama v tom, co prožíváš. Bude tvůj parťák, bude to něco, co ti pomůže se posunout. Sama víš, jak dobře ti to udělá," dokončil svůj monolog a čekal na mou odpověď.

  Sáhla jsem mu na rameno a nechala naše oči, aby se střetly.
 
  „Díky."

  Michael se na mne nevěřícně podíval.

  „Jen díky za takovou nádheru?! Max!" přehrával. Zasmála jsem se. Bylo mi jasně, že takto zareaguje, ale oba dva jsme věděli, že ode mne i prostě díky znamená více, než u jiných milovný dopis.

  „Tak šup, běž ji vyzkoušet," pobídl mne a zadíval se oknem ven.

  A vlastně proč by ne.

-
Tak dobře... Pokud jste to dočetli až sem, tak Vám za prvé děkuji a za druhý házim kloboukem před Vaší statečností, protože čím déle je tahle fanfikce na mém účtu, tím více se za ní stydím a musíte ji brát s rezervou. : Ddd..

Možná jsem tě tímhle odradila, možná ani ne, to už je na tobě.. Každopádně tuhle fanfikci jsem psala zhruba v osmé třídě a vypadá podle toho, nebudeme si tu nic nalhávat. Každý, kdo kdy něco napsal, má určitě taky takový příběh a mrzelo by ho jeho smazání, i když v duchu ví, že je to slušná slátanina...a to proto, že už to k němu prostě patří.

Proto to prosím čtěte s nadhledem a připravte se na spousty gramatických korektur (bohužel pro mne nejen gramatických, moje mladší já mělo tu část na krku asi jen na sponky do vlasů...)

Zdraví Zvonila!