,,Matematika, funkce" přečetla jsem potichu.
Proč mi proboha přinesl učebnici matiky?
Nehodlala jsem to řešit, zrovna, když jsem se loučila s Tomem a Alice, chtěla jsem knížku položit na botník, ale díky mé obvyklé nešikovnosti spadla na zem.
Tom se pro ni sehl a zadíval se na stránku, kde se otevřela. Chvíli do ní brejlil.
,,Že uhodnu tvoje druhé jméno a přijímení..?" zeptal a vypadal u toho jako malý pejsek, který si chce hrát.
Oči mu jiskřily.
,,Cože?" nedocházelo mi to.
Ukázal mi mé jméno v učebnici.
Jen jsem připitoměle otevřela pusu v úžasu.
,,Jak to?"
,,Podívej, tady má fleky po bahně. Pravděpodobně ji našel někde venku na zemi a zjistil si, kde bydlíš," vysvětlil mi trpělivým hlasem.
,,Takových lidí kdyby bylo víc..." posteskl si.
,,Jdem?" vyrušila nás z rozhovoru, který byl stejně téměř u konce, Alice.
Vyprovodila jsem je až k brance.
,,Děkuju vám mockrát za celé odpoledne. Fakt, vážím si toho. Jste strašně milí."
Možná to znělo moc ubrečeně, nebo já nevím, ale myslela jsem to naprosto vážně, takže mi to v tu chvíli bylo opravdu jedno.
Alice se na mě usmála a objala mě.
Nejsem zvyklá na objímání, a tak jsem chvíli nevěděla, co dělat, ale nakonec jsem jí stisk oplatila. Pak jsem objala i Toma a každý jsme se vydali svou cestou.

Druhý den jsem měla koncert.
Hrála jsem Sonatinu pro flétnu a klavír od Eduarda Douši.
Myslím, že se mi to opravdu povedlo.
Soudím tak podle spokojeného výrazu paní učitelky, podle nadšeného potlesku diváků a podle kytice karafiátů, kterou jsem dostala od ředitele, který přišel na koncert k zahájení nového školního roku pronést řeč.
Mám moc ráda tyhle koncerty.
Šla jsem pomalu domů, zcela ponořena ve svém světě a náhle do mě málem někdo vrazil. Začala jsem mu asi až nepřiměřeně nadávat. Když zvedal hlavu, aby se mi omluvil, poznala jsem v něm kluka, kterého jsem teď viděla už potřetí za tenhle měsíc a pořád nevím jeho jméno. On mé ano. A právě to taky dokázal.
,,Promiň, Natalie. Neměl jsem zrovna dobrý den a nečekal jsem, že potkám někoho tak... tak... že potkám tebe."
Usmál se na mě. Jizva se mu zvlnila do zvláštního tvaru. Byl to pěkný úsměv. Upřímný a hřejivý.
Zastyděla jsem se za své chování a zablekotala něco na omluvu. Završila jsem to trapným úsměvem.
On mi ale, místo aby mě úplně zavrhl, pomohl s flétnou, která mi málem začala padat. Byla jsem příjemně překvapena.

,,Kam máš namířeno?" zeptal se, na můj vkus možná až zbytečně, protože bylo už něco kolem půl osmé večer.
,,Domů. Měla jsem dnes koncert."
,,Hraješ na flétnu?" prohlédl si mé pouzdro, které nesl.
Bod pro něj.
,,Jo jo, aspoň někdo to pozná. To je milé," zasmála jsem se.
,,Moje teta hrála na flétnu. Hrála nádherně. Ale teď už nehraje. Chybí mi to. Dělala nám na rodinných oslavách koncerty..." zasněně se díval do dáli.
,,Jak se vlastně jmenuješ?" vyhrkla jsem a hned si za to v duchu nafackovala. V nevhodnější chvíli jsem se zeptat nemohla.
Ale jak se zdálo, vůbec mu to nevadilo.
,,Promiň, že jsem se nepředstavil. Matt," podal mi ruku.
Tak pán je galantní...
,,Natalie," usmála jsem se a oplatila mu stisk.

Je tu další část.
Jak se vám líbí? :)
(Pájo, musíš napsat Matta, tohle je poslední kapitola, co mám předepsanou :D)

Tímto bych vás všechny ráda požádala, pokud uvidíte nějakou chybu, upozorněte mě na ni. Díky moc! :)