Vstala, dveře bouchly a byla pryč. Smutně jsem sklopil oči k čokoládové zmrzlině, která se už pomalu začínala roztékat. Proč jsem se neudržel? Proč jsem nezvládl skrýt své emoce? Vlastně vím proč. Když tu tak seděla, poklidně bez jediného slova, zabývajíce se jen lízáním zmrzliny a kaštanové vlasy jí neposedně spadaly do vlasů, byla prostě krásná.

Olízl jsem zmrzlinu a nepřítomně se podíval na židli naproti své, kde ještě před minutou seděla. Kupodivu však nebyla prázdná. Přes její opěradlo viselo pouzdro na flétnu. Pohledem jsem přelétl ke stolku, kde se vyjímala kytice karafiátů. Tak moc ode mě chtěla utéct, že to tu všechno nechala. Povzdychl jsem si a přejel palcem po jednou světle růžovém květu. Nemohu to tak nechat. Nedokáži žít s vědomím, že mě nemá ráda nebo že se mě dokonce děsí. Myslím, že začnu tím, že ji tohle všechno vrátím, protože pochybuji, že se sem po tom všem odhodlá vrátit.

Zaplatil jsem za naše zmrzliny, vzal flétnu i karafiáty a vyrazil k jejímu domu. Chtěl jsem tam jít hned, protože jsem se bál, že bych na to později již neměl odvahu. Jakmile jsem však zabočil do další ulice, okamžitě jsem strnul. Proti mě si to mířila partička tří největších grázlů školy. Na místě jsem se otočil a rozhodl se to obejít jinudy, ale už bylo pozdě.

,,Ale kampak kampak Mattíčku? Snad se nás nebojíš?" Zastavil jsem se a otočil se zase zpátky. Nechtěl jsem se nechat vykolejit.

,,Ne, samozřejmě že ne, měl bych snad?" Řekl jsem do očí Lukovi, vůdci téhle bandy. Zastavili se asi metr ode mě. Luke uprostřed a jeho dva poskoci, jejichž jména jsem neznal, pěkně se založenýma rukama a zvednutým obočím, každý u jednoho jeho boku, jako by mu chtěli dělat osobní stráž.

,,Tak ty máš takovouhle odvahu, jo? No nevím, jestli bych ji měl taky kdybych si to tu vykračoval s housličkama a růžovou kytičkou. Nezačínáš se nám uvnitř nějak moc zahřívat?" Jeho poskoci se tomu ušklíbli.

To je vážně tak mimo, že nerozezná pouzdro na housle od pouzdra na flétnu? Do tohohle bych housle rval asi těžko. Bylo to tak absurdní, že jsem odolával pokušení se zasmát, ale strach z jejich nepředvídatelnosti a převahy nakonec vyhrál a já nehnul ani koutkem úst.

Chvíli se jen přihlouple usmíval, ale pak hmátl po jejím pouzdru. Já naštěstí stihl včas ucuknout, a tak se mu do spárů dostala jen kytice. S odporem ji ukázal svým kamarádíčkům a pak jí prudce hodil na zem. Já stál jako přikovaný, protože jsem ho nechtěl ještě více vyprovokovat.

,,Ta růžová barva je hrozná, nemyslíte?" zeptal se svých kompliců, kteří okamžitě přitakali, ,,myslím, že je na čase ji trochu vylepšit." A v tu chvíli se odrazil a jeho podrážky dopadly na Nataliinu kytici. A tak znovu a znovu až se růžová změnila na hnědou.

,,To je trochu lepší, co říkáš? Příště si pečlivěji rozmysli, co s sebou poneseš až nám zase zkřížíš cestu." Pokynul svým bodyguardům, obešli mě, při čemž mě nezapomněli pořádně praštit do ramene a konečně se odporoučeli. Dnešní den už nemohl být horší. Smutně jsem se koukl na zničenou kytici. Co teď budu dělat?

Už mě to nebaví :D A myslím, že Páju taky ne, takže tohle byla poslední kapitola :D 
Zbytek přenechávám vaší představivosti :D
(stejně by to dopadlo tak, že by se dřív nebo později dali dohromady)
-A.