Naštvaně jsem popadl kolo. Budu muset počkat do zítřka, abych se rozhodl, co dál. Potřebuji vidět, jak se změní její chování a jestli ten přívěsek bude nosit. Proč by ale nenosila? Hudbu přeci miluje.

***

Spolknul jsem poslední kousek toustu, hodil si batoh přes rameno, zamumlal tiché ahoj na rodiče a vyrazil ze dveří. Ještě jsem slyšel, jak za mnou volají typické ,,Jdi opatrně", než se dveře zabouchly.

Venku bylo krásně. Slunce už si takhle ráno proráželo cestu skrz listoví stromů a jemný vánek mi čechral husté světle hnědé vlasy. Nádherné počasí na to, že je teprve půlka dubna. Z přemýšlení mě vytrhla až Natalie, kterou jsem viděl jít po protější straně chodníku na autobusovou zastávku, kam taky mířím.

Vypadala krásně. Vlasy jí splývaly až daleko na záda, všechno oblečení jí krásně ladilo k sobě (ne, že bych se vyznal v holčičí módě, ale prostě to vypadalo úžasně) a na krku se jí něco třpytilo, až to vypadalo, jako by tam měla spadlou malinkatou hvězdičku. Takže si můj přívěsek opravdu vzala. Samolibě jsem se usmál a hned mi bylo veseleji.

Potřeboval jsem přejít silnici na druhou stranu, protože tam se nacházela zastávka, a tak jsem z ní musel na chvíli spustit oči. Získala tak menší náskok.

Najednou jí něco upadlo na zem a já využil příležitosti a rychle jsem jí přispěchal na pomoc.

,,Ukaž, já to zvednu," usmál jsem se a sehnul se pro knihu, která jí spadla. Zvláštní. Tak pozorně jsem ji pozoroval a ani jsem si nevšiml, že nějakou nesla...

Nejistě se usmála zpět, když jsem jí knihu vtiskl do ruky a stihl si ještě prohlédnout obálku, na které byly samé noty. Jak jinak, vždyť hudbu úplně miluje.

,,Děkuju," řekla ještě sametovým hlasem, než se ke mně otočila zády a vyrazila dál směrem k autobusové zastávce.