Tenley

Po další probdělé noci jsem dorazila do kanceláře s hodinovým předstihem a položila na stůl spisy, se kterými jsem se táhla pěšky celé dva kilometry. Chtěla jsem být chvíli na čerstvém vzduchu a přimět své podvědomí, aby mi vyhnalo z hlavy těch nespočet myšlenek, které tam byly navíc a které zapříčinily to, že mi nešlo v noci spát.

Když jsem vyšla na chodbu, abych si došla pro čaj, vstoupil mi do cesty Tobby se slovy, že už získal záznamy z kamer u hlavní brány, takže jsme se na ně šli rovnou podívat. Nic extra jsme ovšem nezjistili. Mně šlo v podstatě jen o to, jestli třeba nezahlédnu onu škrabošku, která teď byla v pytli na důkazy, nebo nezaznamenám něco podezřelého. Třeba jestli se tam Samantha nedostala s někým do konfliktu. Jenže se zdálo, že se před hlavní bránou za celý den vůbec neukázala. Tedy, přesněji řečeno za posledních pět hodin, které nám záznam poskytl. Přemýšlela jsem, že si od pana Newtona vyžádáme i zbytek záznamu z celého dne, ale to, co se dělo mimo večírek před bránou, kde bych jen těžko zahlédla nějakou masku, nehrálo patrně žádnou roli, takže jsem se ani nenamáhala nad tím uvažovat. Měla jsem sice ve zvyku zabývat se i sebemenšími detaily, jenže ta Newtonovo odtažitost, možná dokonce nenávist, mě tak frustrovala, že jsem měla tendenci věci odbývat. A při téhle skutečnosti jsme byla opravdu ráda, že vyšetřování vede někdo, komu je Newtonovo chování úplně jedno.

Kam se poděla má profesionalita, kruci?

,,No, zkusili jsme to," řekl Tobby a zhasl obrazovku, jenže já se na ní stále dívala. ,,Paní Newtonová mi ukazovala, kde byly všechny ty kamery okolo pozemku. Přijde mi divné, že je najednou nechali strhnout."

,,Prý se přehřívaly, ne? Ian Newton říkal, že to opakovaně kontroloval."

,,A paní Newtonová podle všeho nic nezaznamenala. Prostě jen věřila svému muži. Jenže dokážeš si představit, že přijdeš z práce a první co uděláš je, že jdeš ke všem kamerám v domě a začneš na ně sahat, jestli nejsou přehřáté? Co kdyby si šel raději do lednice pro pivo?"

Tobby se usmál. ,,Říkal, že je začal kontrolovat, protože byly mezi záznamy zničehonic pauzy nebo nezaostřený obraz a podobně."

,,To je další věc. Proč by někdo kontroloval jen tak záznamy? Ještě když vezmeme v úvahu, že údajně žádná kamera nebyla nasměrovaná dovnitř do bytu, co by tam jako viděl? Jak mu pěkně roste tráva na dvorku? Je to přinejmenším trochu zvláštní," řekla jsem a došlo mi, že to zas tolik neodbývám. Vlastně jsem se v tom dost vrtala. 

,,Když to takhle říkáš, zní to trochu zvláštně, ale taky se to dá vysvětlit i tak, že se ty kamery prostě opravdu přehřívaly a pan Newton nechtěl riskovat požár, tak je strnul."

Zamyšleně jsem zavrtěla hlavou. ,,Jdu si pro čaj. Chceš taky něco?"

** 

Když jsme se po polední pauze sešli v naší největší zasedací místnosti, kde jsem prve, když jsem se ještě myslela, že ten případ je můj, organizovala své kolegy, zjistila jsem, že je vlastně fajn taky občas sedět a jen poslouchat, co má hlavní detektiv šéfinspektor v plánu. Nicméně když mi po ani ne pěti minutách začaly nohy tancovat pod stolem, protože jsem prostě nedokázala sedět v klidu, skočila jsem Tobbymu do řeči: ,,Úplně jsem se tě zapomněla zeptat na na důvod hádky, který mezi Samanthou a panem Newtonem proběhl. Prý vám to řekl."

,,Ano, řekl," přitakali David s Jamesem na naráz.

,,Díky, pánové."

Zavrtěla jsem hlavou a otočila se zpátky na Tobbyho. ,,A co se teda stalo?"

,,Chtěla se prý vykašlat na další studium, protože jí nabídli práci modelky v Barceloně. Její otec jí to zakázal," řekl a rozhlédl se po zasedačce. ,,Tahle informace zůstane v této místnosti."

Všichni přítomní moc dobře věděli, jak to chodí, ale byla otázka, kolik z nich to dodržovalo. Někdy vás doslova svrbí jazyk, jak chcete něco vyzradit.

,,Pane, mám dotaz," řekl jeden z detektivů hlasitě a Tobby tázavě nadzvedl obočí. ,,Ano?"

,,Je správné rozhodnutí uspořádat hlavní konferenci s novináři ještě dnes? Není to brzy?"

,,Je. Jenže nechci, aby si novináři bez nulového počtu informací začali vymýšlet úplné blbosti. Vždycky je lepší jen trochu upravit pravdu."

,,Nebo napsat úplnou pravdu," usmála jsem se a zabubnovala tužkou o list na poznámky. 

,,Navíc jsem ještě oficiálně nepotvrdil, že vedu vyšetřování."

Tahle konference šla mimo mě. Thomas se prý rozhodl, že je v našem zájmu, aby nás tam bylo co nejmíň, takže hodlal čelit novinářům jen on společně s Tobbym. Něco mi říkalo, že tahle velmi skromná konference je tak skromná hlavně kvůli mně. Thomas mě zaměstnával proto, že jsem byla dobrá, ale nic to neměnilo na tom, že mě považuje za tu největší osinu v zadku. Patrně se bál, že kdybych tam byla s nimi, zavařila bych celému týmu, což bylo směšné, protože jednak jsem byla ve hře a to ze mě dělalo poslušného zaměstnance, to byla jedna věc. Ta druhá, daleko podstatnější, spočívala ve faktu, že jsem si prošla už několika konferencemi a s novináři jsem uměla komunikovat. I když je fakt, že po posledním případu se mé komunikační schopnosti s veřejností na nějakou dobu značně zhoršily.

Tobby ještě chvíli mluvil k případu, ale já ho nebyla schopna vnímat. Patrně proto, že jsem ani nemusela, jelikož mi bylo jasné, vzhledem k tomu, že byl otočený k tabuli s fotkami k případu, že jen omílá to, co už víme a upozorňuje, že se budeme muset dopracovat k dalším věcem, aby se vyšetřování pohnulo. Jak prosté, že? Jen kdyby toho šlo snadněji dosáhnout.

**

Když jsem k večeru dorazila domů, šílela jsem nudou, takže jsem se rozhodla, že si půjdu zaběhat. Vzala jsem to tím delším okruhem, který mi sloužil pro takové dny, jako byl právě tenhle. Pro ty dny, kdy má frustrace vzrostla do nevydržitelných rozměrů a já měla pocit, jako bych se topila ve vlastním těle. Jediné, co pro mě bylo pozitivní, bylo to, jak málo dní v roce se mi ''poštěstilo'' být doma před šestou hodinou. 

Když jsem doběhla zpátky, dala si rychlou sprchu a při pohledu na digitální hodiny shledala, že jsem prošvihla přímý přenos té konference, hlasitě jsem zaklela. Možná bylo dobře, že jsem nic neviděla, protože to by mi na klidu zrovna nepřidalo, ale zároveň tu byla ta úmorná část mého já, která chtěla být u všeho, do čeho mi podle mého názoru něco bylo. 

,,Ach jo," povzdechla jsem si a pouze v županu a s mokrými vlasy dopadla na studený gauč, kde jsem k mému nemalému překvapení okamžitě vytuhla. Když jsem se pak probudila o pár hodin později, bylo už po půlnoci. Na hlavě jsem měla ptačí hnízdo, to jsem viděla v odrazu vypnuté televize, a řasenku jsem měla rozmazanou na kloubech palců, jak jsem si ze spaní mnula oči. 

S tichým zaúpěním jsem se posadila a nechala je na chvíli zavřené, protože se mi točila hlava. Nebyla jsem zvyklá usnout v takovou denní dobu a totálně mi to vzalo naději na to, že bych třeba mohla usnout v noci, což mi vesměs stejně nikdy nešlo. Vždycky jsem si říkala, že jediný důvod, proč jsem z nedostatku spánku ještě neupadla do deprese byl ten, že jsem na ni zkrátka neměla čas. Bylo vážně dost zoufalé, když jsem ve svých osmadvaceti letech přemýšlela, jestli není špatně, že nemám čas na psychické problémy. Ale abych byla upřímná, můj největší relax spočíval v tom, že jsem si v kanceláři dala občas čaj, na který jsem teď měla evidentně mnohem víc prostoru. Ovšem dřív, hlavně když jsem se snažila dopadnout Avery Flemingovou, pro mě byl i dojít si v klidu na toaletu pořádný luxus!

Lehce jsem sebou trhla, když mi začal na stole zvonit telefon. Volal mi David. Bylo mi jasné, že se mě pořád ještě snaží někam vytáhnout, protože byl prostě nepoučitelný (což jsem mu rozhodně nemohla zazlívat, protože já byla ještě horší). Nicméně jsem pochybovala, že by mi volal v půl jedné ráno kvůli tomu, aby mi nesměle sdělil, že se mu o mně právě zdálo. To byl možná ten pravý důvod, proč jsem se rozhodla, že si nebudu hrát na mrtvého brouka.

,,Ano, Davide?"

,,Tenley, máme velký problém," vychrlil na mě zadýchaně a mně se sevřel žaludek, protože takovéto věty jsem neměla ráda a slyšela jsem je už několikrát. A jelikož to občas bylo nad očekávání zlé, naučila jsem se potlačit přímočarost takovýchto situací a šla na to oklikou. ,,Jak velký je to problém?"

,,Opravdu hodně velký. Zavolej si taxíka a přijeď k Writers' muzeu."