Tenley

Vyštěkla jsem něco nesrozumitelného a už jsem se chtěla začít hrabat ve svém majetku, když mě Thomas zarazil. ,,Tenley, tvůj domov je teď místo činu. Je mi líto, ale nemůžeš tu s ničím hýbat."

Vydala jsem ze sebe zvuk, který byl něco mezi smíchem a zavrčením. Vlastně jsem zněla trochu jako ten vrah, což mě akorát ještě víc rozzuřilo. ,,A co se jako stane, když tu na něco sáhnu? Hele!"

,,Polož to, Tenley," řekl James a já přímo cítila, jak se mi na čele tvoří zlobné žíly, když jsem se snažila potlačit emoce. Nicméně jsem uposlechla, protože jsem si byla vědoma, že není nejlepší chvíle na tvoření zlé krve. Už tak tu toho zla bylo dost.

,,Tak mě aspoň nechte, abych se tu porozhlédla. Vždyť mi ten chlap volal, kruci! Může být vůbec ještě zřetelnější, že jde o něco osobního? Řekl mi, že máme společný motiv pro zabíjení. Vůbec to nedokážu rozšifrovat, a i když se mi to z celé duše příčí, tak mě s ním něco spojuje a on chce evidentně komunikovat jenom se mnou, tak nevím, na co si tu hrajeme. Navíc, jediná věc, kterou mi tu můžete zabavit, je pevná linka a tu si klidně sežerte!"

,,Tenley, dost," řekl Thomas tak klidným a zároveň ostrým hlasem, až mi z toho zatrnulo. ,,Chápu, že ze strachu kopeš do ostatních, ale měla by sis uvědomit, že jsme tým a že to musíme řešit společně. Nemůžeš mít případ jenom pro sebe."

Přistoupila jsem ke svému šéfovi blíž, a i když byl o dobrých třicet centimetrů větší než já, zasyčela jsem mu do obličeje: ,,Tak, do prdele, poslouchejte, co říkám a respektujte mé názory a rozhodnutí, protože, pokud vím, jsem to já, kdo se za svou kariéru dostal ke zločincům nejblíž a kdo se poměrně dost rychle zcela oddal pozici, na které jsou evidentně respektováni jenom muži, což nemá absolutně žádnou pointu. Tak se nad tím laskavě zamyslete a nechte mě, abych dělala, co umím."

Thomas se na mě několik dlouhých sekund jen díval a pak se otočil na patě. Než ovšem vyšel z ložnice ven, ještě se na mě podíval. ,,Ale opatrně."

Přikývla jsem. ,,Jistě."

Když jsem uslyšela jeho vzdalující se kroky, pohlédla jsem na Davida, který se na mě široce usmíval. 

,,Kde jsi vlastně byla, když ti sem vlezl?" zeptal se James a já rychle ovládla svůj výraz. ,,U Davida."

James pomalu přikývl a pak se mu na tváři začal zračit úšklebek, takže jsem se rozhodla, že se raději začnu porozhlížet po čemkoliv, co by naznačovalo, že je něco jinak. Že něco není v pořádku. David a James zatím vyšli na chodbu, jenže já je stejně slyšela a nemohla jsem se přestat červenat, třebaže James nemohl z Davida téměř nic vytáhnout. Za to jsem byla vděčná, protože jsem si nedokázala představit, jak bych se mu podívala do očí, kdyby mu to popsal. 

Krátce jsem se podrbala ve vlasech a klekla na všechny čtyři, abych se podívala pod postel. Kromě hromady prachu, který jsem neměla čas uklízet, jsem nic neviděla. 

,,Nebolí tě to?"

S úlekem jsem zvedla hlavu a rychle se postavila na nohy. ,,Da-"

,,Neboj, nikdo tu není. Všichni jsou venku a zkoumají ty vykopnuté dveře," řekl tiše a přešel místnost, aby mě schovat do svého objetí. Když se pak naše rty setkaly, instinktivně jsem mu položila dlaň na hrudník, abych ho odstrčila, jenže on se nedal.

,,Dav-"

,,Eh, tak co je? Je to hodně kruté, když tě líbám na místě činu?"

Nechápavě jsem vyvalila oči. ,,Ano, na to teď není čas. Musíme hledat."

,,Vážně myslíš, že ti tu něco nechal?"

,,Ty myslíš, že ne?"

Svraštil obočí, jak přemýšlel. ,,No, já nevím... Podle mě ti chtěl dát jenom vědět, že se k tobě může dostat. Což už nemůže, mimochodem. Nebudeš v tomhle domě sama jedinou sekundu."

Pokrčila jsem rameny a pustila se ho, abych měla osobní prostor, na který jsem už odjakživa tolik zvyklá. ,,Stejně tu teď nemůžu být. Slyšel jsi přece Thomase, ne? Je to místo činu."

Shovívavě se usmál mému jedovatému tónu. ,,Věděl bych to i bez něj. Ale řekla jsi to skvěle, máš opravdu odvahu."

,,Schvaluješ mi, že jsem řvala na svého šéfa?"

,,Ne že bych to schvaloval, ale taky v tobě nebudu vzbuzovat dojem, že jsi udělala špatně. On už si na tobě svou špatnou náladu vybil mnohokrát. A nemyslím si, že ze strachu kopeš do druhých. Jsi zkrátka jen upřímná."

Mlčky jsem mu oplácela pohled a pak jsem se ohlédla přes rameno, abych viděla ven. ,,Jsou tu novináři."

,,Ano, už nějakou chvíli."

,,Jsem zmatená," přiznala jsem a znovu se vrátila pohledem k Davidovi. ,,Mám pocit, že selhávám."

,,Ale proč? Z Avery Flemingovou to taky nebylo snadné. S kým vlastně ano? Možná jsem měli na čem stavět, ale taky jsme se dlouho brodili v ničem a pak to zničehonic vyvrcholilo. Neztrácej naděje... A pokud tě děsí, že by na tebe ten chlap zaútočil, tak to nemusí."

,,Jak to víš? Avery se mě taky nepokusila zabít, dokud jsme se nesetkaly tváří v tvář. On mě sice nenapadl, ale to neznamená, že to nemá v plánu. A nikdo z vás mě nedokáže zcela ochránit," trhaně jsem se nadechla. I z mého dýchání byl patrný strach. ,,Kde máš jistotu, že mě někdo, ať už je to kdokoliv, nezastřelí na ulici, stejně jako Tobbyho?"

Davidovi zhrubly rysy. ,,Protože kdyby se něco takového mělo stát, tak už jsi mrtvá dávno. On tě potřebuje živou, Tenley, a to je tvoje výhoda. A my se postaráme o to, aby se ti nic nestalo. Aby jsi už neutrpěla žádnou újmu."

Cítila jsem, jak se mi nahrnuly do očí slzy. ,,Co když dostane Jamese? Nebo tebe? Co když tě znovu zmlátí do bezvědomí a podřízne ti krk? Patrně má oči i uši všude, takže ví, že pro mě nejste jen kdejací kolegové, se kterými bych se mimo vyšetřování nebavila."

David rychle zavrtěl hlavou a chytil mě za ramena. ,,Takhle nesmíš přemýšlet, Tenley. Jestli nechceš, aby ti to definitivně přerostlo přes hlavu, tak se nezabývej myšlenkami co kdyby, protože to tě oslabí úplně nejvíc."

Jedna slza mi ukápla na tvář, a když ji chtěl David setřít, ucouvla jsem před jeho dotekem. 

,,Víš proč jsem nechtěla, aby mezi tebou a mnou k něčemu došlo? Protože jsem měla strach ze strachu, chápeš? Přesně tohohle jsem se bála. Bála jsem se, že mi na tobě začne záležet víc, než jsem si byla ochotna připustit. Že mezi námi vznikne pouto, který jen tak někdo nepřetrhne, jelikož já se vztahy skutečně pracovat neumím. Byla jsem vychovávána milými ženskými v dětském domově, ale nikdo z nich mě nedokázal připravit na to, co bude venku. Nikdo mi neřekl, jak velký dopad na mě bude mít fakt, že jsem vyrůstala bez mužského elementu. Vidím to až teď a děsí mě to."

Udělal ke mně váhavý krok. ,,Děsím tě já?"

,,Ne," řekla jsem upřímně, ale rozhodně jsem se necítila bezpečně. Právě ten pocit, že jsem si v hlavě možná udělala místo i pro něco jiného než jenom svou práci, mě mátl úplně nejvíc. Nebyla jsem si jistá, jestli chci k někomu něco cítit. ,,Jen jsem si vždycky připadala... frigidní."

,,To je ale špatně. Hodně špatně. Jen proto, že se nevyznáš ve vztazích, protože je to pro tebe nové neznamená, že jsi frigidní."

,,Nikdy jsem nikoho neměla. A je mi osmadvacet let."

,,A je snad někde napsáno, do kolika si těmi věcmi musíš projít? Nechci si hrát na psychologa, ale je lepší, když si každý určí svůj význam slova normální. Aspoň by sis pak nemyslela, že jsi frigidní," řekl a přistoupil ke mně ještě o kousek blíž. Pak se nahnul k mému uchu. ,,Když jsi pode mnou ležela, tak jsi emoce rozhodně nepostrádala a nepostrádáš je ani teď. Byla jsi neskutečná a pořád jsi, a to ve všem, co děláš."

Když se trochu odtáhl, nemohla jsem si pomoct a vděčně jsem se na něj usmála. ,,Děkuju ti."

,,Nemusíš, myslím to vážně. A nemusíš se trápit tím, že máš chaos ve svých pocitech. Nejsi na tom o nic hůř než kdokoliv tam na ulici a, v neposlední řadě, já taky kvůli tobě nemám ve svých pocitech zrovna dvakrát pořádek."

,,No, tak už dost, ať mi příliš nezvedneš sebevědomí," zasmála jsem se, jenže on se ke mně nepřidal. ,,Myslím to vážně, Tenley. Není na tom nic divného. A rozhodně kvůli tomu nejsi v nevýhodě. Vrah s námi hraje hru a karty jsou zatím na jeho straně. To ale neznamená, že on má v hlavě pořádek."

,,To vím," řekla jsem tiše a zavrtěla hlavou. ,,Jen nechápu, jaký můžeme mít společný motiv pro zabíjení."

,,Třeba taky přišel o rodiče."

,,To podle mě není dostatečný důvod k zabíjení."

,,Možná... To je zase člověk od člověka. Ale je to myšlenka, na které by se daly postavit základy. Musíme se vrátit do dětského domova a získat ty desky. Chci zjistit jméno toho kluka, který utekl."

Pomalu jsem přikývla. ,,Jo, to je dobrý nápad."

** 

,,Nemůžeme to řešit jinde?" zeptala se May a snažila se zakrýt podráždění. Vadilo jí, že jsme přišli zrovna teď, když byly děti vzhůru.

,,My bychom rádi, ale opravdu nás tlačí čas," řekl David a May se s povzdechem otočila ke své kolegyni. Něco jí pošeptala a pak nám pokynula, ať ji následujeme. Když jsme se zastavili na chodbě, podívala se přímo na mě. ,,Tenley, já ti ty desky nemůžu dát. Zaprvé na to nemám právo, ale i kdybych měla, nedala bych ti je."

,,Proč?"

,,Protože není dobré vracet se do minulosti. A to, co byste pravděpodobně chtěli použít ve vyšetřování, nebude pravdivé. Jen nechci, aby ses k tomuhle všemu vracela. Abys zase nespala, abys měla úzkosti..."

,,To se od doby, co jsem odsud odešla stejně moc nezměnilo, takže jestli něco víte, May, sem s tím. My opravdu oceníme sebemenší detail."

May hlasitě polkla. Vlastně tak hlasitě, že jsem se chvíli bála, jestli se nepozvrací. Pak jen pokynula hlavou a mlčky se vydala po chodbě někam dozadu. 

**

,,Včera jsem na to narazila," řekla a posadila se v útlé místnosti naproti nám. ,,A jak říkám, nevěřím, že to s tím nějak souvisí, jen..."

,,Jen?" vyzval ji David a May před námi rozevřela desky na straně padesát dva, kde byly černobílé fotky čtyř dětí ve věku okolo pěti šesti let. 

,,Nejsi tohle ty?" zeptal se David a ukázal na holčičku s culíky, která měla ve tváři naprosto nezaujatý výraz. 

,,Jsem," zamumlala jsem hlasem, kterým jako bych kopírovala ten výraz. 

,,Ano, to jsi ty. Tady po straně je i tvé jméno a datum, kdy jsi tu začala pobývat. Sice jsem ty desky nedávala dohromady já, ale jak jsem se jimi probírala, nebylo těžké pochopit jejich systém. Ty další tři děti, co jsou uvedené na stejné straně, přivezli ve stejný den. Není ale určeno odkud."

,,A u všech z nich nejsou uvedená jména," podotkl David a vyslovil tak nahlas to, nad čím jsem taky bádala.

,,Ano, to je pravda, ale ani k tomu vám nemohu říct víc, protože nevím, proč to tak je. Samozřejmě známe jména všech zdejších dětí, ale už se nám stalo, že jsme pár z nich našli bez jakýchkoliv informací, a když nám nebyly schopny sdělit své jméno sami, prostě jsme jim nějaké vymysleli."

Mlčky jsem pohlédla na fotku chlapce, který byl nad tou mou.

,,Chtěla jsem vám to jen ukázat kvůli tomu datu. Jestli ti třeba není některé z těch dětí povědomé nebo tak," řekla a já jen zavrtěla hlavou. ,,Ne, to není. Ale nejsou to ta dvojčata, která zmizela?"

May váhavě přikývla a věnovala mi všeříkající pohled. Chtěla, abych si toho všimla sama. 

,,Dobře... V tom případě nejsou informace u dětí, které zmizely. Ten kluk taky utekl."

,,Ano. Ještě chybí informace asi u šesti dětí, ale to je patrně z doby, kdy jsem tu ještě nepracovala. Nevím, jestli se za to naše vedoucí stydí, a proto nechala ty listy znovu vytisknout, tentokrát bez údajů u dětí, které zmizely, ale řekla bych, že to tomu docela odpovídá. určitě souhlasíte, že to není dobrá vizitka žádného dětského domova."

Pohlédla jsem na Davida a on na mě. Pak se podíval na May. ,,Ne, to není."

,,Ale třeba zrovna já pro to mám pochopení. Taky jsme několikrát zvažovala, že odsud uteču, ale neměla jsem na to odvahu. Takové věci se stávají."

May přikývla a v očích se jí na několik vteřin zračila bolest. Patrně si brala osobně, že i já přemýšlela o útěku. 

,,Mohl bych vás poprosit o sklenici vody, May? Mám pocit, že jsem se dneska ještě nenapil."

,,Jistě," řekla a vstala. ,,I pro tebe, Tenley?"

,,Budu ráda, děkuju."

**

,,Máš ponětí, co si s těmi deskami počít?"

,,Ne," řekla jsem a položila si je do klína. ,,Ale jsem ráda, že je máme. Člověk musí být přesvědčivý, aby dostal co chce, že?"

David se lehce usmál a nastartoval. ,,Mohli bychom fotky těch dvojčat a toho chlapce poslat Newtonovi do E-news. Třeba by to vraha postrašilo, pokud je to on."

,,Jenže mi nevíme, jestli je to on. A pokud ano, mohl by se pokus dostat se do dětského domova a přibyly by další oběti. Jen si představ, že by zabil některé z těch dětí."

,,To nevím, jestli by udělal, ale možná bychom ho tím mohli vydírat."

,,Ne," řekla jsem rázně. ,,Je to moc velký risk, který nehodlám podstoupit. A jsem přesvědčená, že tohle ti nedovolí ani Thomas."

,,Nemusíš se bát, víš moc dobře, že proti tobě nepůjdu, byl to jen návrh."

,,Já vím," řekla jsem tiše a pohlédla z okna. Za necelou minutu jsme se octli v zácpě. Nedalo mi to a znovu jsem na tu stránku pohlédla. ,,Možná že už jsem úplně paranoidní..., ale nepřijde ti, že se ten kluk podobá Newtonovi?"

David našpulil rty a natáhl se ke mě blíž, aby na fotku pořádně viděl. ,,Jo, možná tam jistá podoba je, ale ve Skotsku a Irsku je hromada chlapů, kteří se sobě vzájemně dost podobají. Tomu klukovi na fotce jsem do jisté míry podobný i já."

Automaticky jsem na něj pohlédla a přerývavě se nadechla, když jsem zjistila, že je u mě velmi blízko. ,,Máš pravdu."

Usmál se a zašeptal: ,,Mám."

Také jsem se usmála a poslepu desky zavřela. Když se jeho rty přitiskly na mé, zaslechla jsem, jak ten tvrdý svazek dopadl k mým nohám, ale bylo mi to jedno. Ani jsem si neuvědomovala, jak jednoduché to vlastně je. Člověk má plnou hlavu daleko podstatnějších, popřípadě závažnějších věcí, jenže pak se mu něčí jazyk vkrade do pusy a on doslova odhodí ten závažný problém na zem. 

David se natáhl ještě blíž, aby mě mohl chytit pod stehny. S nesrozumitelným mumláním do jeho rtů jsem se mu snažila sdělit, že tohle udělat nesmíme, ale nějak jsem si protiřečila, protože jsem se mu vrhla na knoflíky od košile a uklidňovala se myšlenkou, že skla služebního auta jsou zvenku neprůhledná a že je před námi kolona nejmíň na hodinu, kterou stejně nijak neovlivníme. 

**

Když jsme vešli na stanici, zahlédla jsem Thomase s Ianem Newtonem a desky mi v náruči nějak ztěžkly. 

,,Zdravím," řekl David a Ian jen nepatrně přikývl, přičemž se díval na mě. ,,Identifikace provedena. Jen už nemám jaksi sílu zařizovat další pohřeb."

,,To chápu. Je mi to líto."

Věnoval mi výraz, který byl něco mezi úšklebkem a úsměvem. ,,Posouváte se aspoň někam?"

Pohlédla jsem na Davida a pak na desky. ,,Vlastně ano. Mohl byste se mnou na chvíli do mé kanceláře?"

Zaznamenala jsem Thomasův tázavý pohled. Hned nato se ozval Newton: ,,Jistě."

**

,,Obdrželi jsme v dětském domově, kde jsem vyrůstala, tyto desky. Jsou tam záznamy o všech dětech, které tam pobývaly či ještě stále pobývají a našli jsme tam fotku chlapce, u kterého není uvedené jméno. Je to záměrně, protože kdysi z dětského domova utekl."

,,A?" zeptal se Newton se svraštěným obočím. 

,,A já se jen chtěla ujistit, jestli vám ten kluk nic neříká," natočila jsem fotku jeho směrem a sledovala, jak se mu na několik vteřin změnil výraz. Pak se ovládl a jen zavrtěl hlavou. 

Přikývla jsem. ,,Nechali byste nás prosím chvíli o samotě?"

,,Co tu chceš řešit o samotě?" zeptal se Thomas, ale David se mlčky zvedl a otevřel dveře. Když Thomas po dlouhých vteřinách hrobového ticha pochopil, že mu to zatím nehodlám vysvětlit, také se zvedl a neochotně vyšel ven. 

,,O co vám jde?" zavrčel na mě Newton podrážděně, jakmile se zavřely dveře.

,,Nebudu vám tady duchaplně přednášet o tom, jak už mám pár let praxí a tak dále, protože je mi jasné, že byste si o mně akorát pomyslel, jaká jsem vychloubačná a důležitá kráva, takže vám to řeknu polopatě. Když se někomu jen na zlomek vteřiny změní při nečekané otázce nebo při pohledu na nějakou osobu výraz, je v tu chvíli před člověkem, který se zabývá kriminologií úplně nahej. Vy jste vypadl z role na několik vteřin, takže mi koukejte vyklopit, co o tom špuntovi víte."

,,Já o něm nic nevím. Jen mi někoho připomíná, akorát nevím koho."

,,Zkuste zapátrat v paměti, snažíme se dopadnout vraha vašich dcer."

,,Jenže já opravdu nevím! Může mi připomínat klidně jen nějakého debilního herce z filmu, který jsem viděl naposledy před deseti lety, jasný? Nemám se čeho chytit, je to blbost!"

Přikývla jsem a zavřela desky. Měla jsem sice tisíce otázek, protože Newton nepochybně něco tajil, a třebaže už nebylo času nazbyt, touhle cestou jsem z něj stejně nic nemohla dostat. ,,Dobře, jen jsem to chtěla zkusit, děkuju."

Ian

Přeběhl jsem parkoviště a třískl za sebou dveřmi. Nechtěl jsem zůstat trčet přímo před stanicí, takže jsem popojel za nejbližší roh, kde jsem vypnul motor a vytáhl telefon.

,,Ano?" ozvala se Lynn a já upřel pohled na kontejner, co stál jen pár metrů přede mnou. ,,Máme problém."

,,Jaký problém?" 

,,Tenley mě právě vyslýchala kvůli fotce kluka. Kluka z desek, které dostala v dětském domově. Nejsou u něj žádné informace, ale i tak si toho Tenley brzy všimne."

,,Ona je tam vyfocená taky?"

,,Je, všechny ty děti byly zřejmě nafoceny ve stejném věku, když jim bylo zhruba šest let. A u každém z nich je napsané datum přijetí do dětského domova."

,,Takže u Jeremyho je stejné datum jako u Tenley?"

,,Jo," řekl jsem přiškrceným hlasem a uhodil do volantu. 

,,Řekl jsi, že tomu nevěříš."

,,Jenže tady končí legrace! Je mi jasné, že mají na hledáčku i mě, což je píčovina a ty to víš!"

 Lynn se odmlčela, což mluvilo samo za sebe. Podezřívala mě. ,,Pokud to dělá Jeremy, musíme to říct."

,,A víš co? Nemusíme. Celý ten jejich zasraný tým nedokázal ochránit naše holky a já nemám důvod jim pomáhat. Ať si ten hajzlík klidně řádí dál. Když nakonec dostane i Tenley, bude to pro nás jednoduší."

,,To nemůžeš myslet vážně..."

,,Můžu a musím, Lynn. Mám určitou pověst a potřebuju si ji udržet. Nevím, co by se muselo stát, aby ze mě dostali pravdu."

,,A nezdá se ti to přes čáru?"

,,Velmi. Ale já krev na rukou nemám, takže..."

,,Blbost! Krev na rukou máme oba dva."