Tenley

,,Představ si, že jsem někdo úplně neznámý. Kdo je ve stínu, protože ho neznáš. Kdyby ti někdo takový uprostřed noci, zatímco by jsi šla domů z baru, položil nůž na krk a řekl, ať mu povyprávíš o svém dětství a že ti podřízne krk, pokud se mu pokusíš zalhat, jak bys reagovala? Mlčela bys snad?"

Pustila jsem Davidovu dlaň a zvedla se na nohy. ,,To je divná představa. Začínáš uvažovat jako..."

,,Jako vrah?" 

,,Chtěla jsem říct spisovatel. Takovéhle překroucené myšlenky se mi honí hlavou, když píšu."

David se posadil a naznačil mi, abych se odebrala zpátky na kraj postele. Když jsem poslechla, znovu mě chytil za ruku. ,,Zrovna tahle situace by byla úplné nic oproti tomu, čeho už jsi byla svědkem."

,,To není pravda."

S úsměvem přikývl a já zvedla oči v sloup. ,,Bavil jsi se o tom s Jamesem, že?"

,,Ano, a vím a taky chápu, že tě to děsí, ale snažil jsem se ti tou praštěnou historkou naznačit, že je daleko horší být v tom sama, dusit se vlastními myšlenkami..."

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. ,,A já snad nejsem sama? Ne vážně, můžete mi říkat, že mě chápete, že se mnou soucítíte, ale nikdy tomu neporozumíte. Každý je na svůj smutek sám."

,,Můžeš s námi sdílet i jiné pocity."

,,Jenže pokud se budu muset vrtat v minulosti, nebudu s vámi sdílet žádné pocity. Akorát se ponořím ještě víc do sebe a nedostanete ze mě vůbec nic. A nechci tím nijak vyhrožovat, jen vím, že tak to prostě je."

David krátce přikývl, ani na sekundu ze mě nespustil pohled. ,,Nikdo po tobě nemůže chtít, aby sis to přehrávala do nejmenších detailů, Tenley, to přece víš. Stačí nějaká drobnost, něco, co se zdá jako nepoužitelný fakt, který by v tomhle případu mohl nakonec posloužit."

Chvíli jsem se v zamyšlení drbala na noze, až mě přes kalhoty začala pálit kůže. ,,Jenže já si opravdu nemám jak vzpomenout. Jak už jsem ti řekla asi před půlhodinou, ta stezka vedla do lesa, kde jsme našli Melanie Newtonovou, což bylo kousek od dětského domova."

,,O tom ten chlap může vědět z novin. A jestli máme v hledáčku i Ian Newtona, tak ten o tvé situaci v dětství ví tuplem."

,,Já vím," povzdechla jsem si, a když jsem chtěla znovu vstát, stisk jeho dlaně zesílil, takže jsem si bez odporování kecla zase na zadek a věnovala mu vyčerpaný pohled. ,,Kdybychom nenašli Melanie, dovolila bych si připustit, že je to jen hloupý vtip od nějakých puberťáků. Jenže on mi psal všechny ty věci..."

David pohlédl na mou kabelku a já z ní mlčky vytáhla zápisník, protože mi bylo jasné, že se chce na ty vzkazy ještě jednou podívat. Mlčky si ho ode mě vzal a zalistoval stránkami. 

,,Možná jsem blafoval, to hráči pokeru dělají rádi. Má nejnovější oběť ale nezemřela kvůli tomu, že jsi udělala něco špatně. I kdybys vedla vyšetřování už od začátku, zaplatili by životem stejní lidé. Kdybych ti měl všechno sdělit narovinu, zdaleka by to nebyla taková zábava," přečetl David tiše a věnoval mi skeptický pohled. ,,Ten trojúhelník... Teď je mi jasné, že jsi mě zachránila."

,,Jen jsem ho prostě vyrušila."

,,A tím jsi mi zachránila život."

Když mě stiskl ještě pevněji, sklopila jsem pohled do klína. ,,Nechci přemýšlet o tom, co by se stalo, kdybych tam nepřišla. Ale nejsem si jistá, jestli tě chtěl zabít. Evidentně na tebe ty prášky, co ti připravil, působily pomalu, takže ti dal malé množství a zmlátil tě do bezvědomí. Jenže jsi vyvázl jen s lehkým otřesem mozku, což logicky naznačuje, že ti zas tak velkou nakládačku nedal. A ke všemu mi stihl napsat vzkaz."

,,Řekl bych, že ten vzkaz byl pro něj nezbytná záležitost, takže udělal nejdřív to a následně měl v plánu mě uškr-"

,,Nech toho," přerušila jsem ho hlasitě a znovu na něj pohlédla. ,,Nechci to slyšet."

,,Dobře, promiň, já jen... asi bychom měli mluvit narovinu. Taky se mi to nechce vyslovovat nahlas, ale on by mě opravdu zabil. A jelikož jsem o sobě nevěděl, tak mohl zabít nejdřív i tebe, načež dodělat mě."

,,Jenže on potřebuje, abych žila. Tedy, asi."

,,Ne asi, Tenley. Když na to přijde, už musel mít nespočet šancí, aby tě zabil. Jenže on nechce a možná ani nemůže. Chce tě v čele týmu, chce, abys byla pod reflektory, aby na tebe bylo maximálně vidět... Tohle je pěkně přímočará hra na kočku a myš. Takovéhle hry vznikají při obsesi nebo nějaké zvláštní citové vazbě."

Promnula jsem si obličej a pohlédla směrem k oknu, kdy se pěkně rozpršelo. ,,Jak by ke mně mohl mít citovou vazbu? Můj Bože, jak by ke mně mohl cítit obsesi?!"

,,To myslíš vážně?" zeptal se a donutil mě znovu na něj pohlédnout. ,,Jsi mladá, jsi sexy a můžeš svými zaběhlými postupy a precizností vyhrát nad kdejakým chlapem, kterému fyzicky nesaháš ani po kotníky. Dokážeš si představit, co tohle může s psychicky narušeným jedincem udělat?"

Pomyslela jsem si, jestli není lepší držet se přesvědčení, že ke mně ten člověk chová nějaké city. Třeba obrovskou nenávist, kvůli které zabíjí nevinné lidi, aby mi tím ublížil. 

,,Třeba mě jen chce odradit od téhle práce, aby ubývalo žen, které by strkaly nos do kriminálních věcí," kousla jsem se do rtu a sarkasticky se usmála. ,,Nejspíš jsi na to kápl. Jsem jen myš s perfekcionistickými sklony a komplikovanou minulostí. Když jsem ale podle něj myš, tak ať mě kurva nechá lézt kanály a nevystavuje mě na světlo. Vytvořil svůj trojúhelník, prostřednictvím smrti Johnnyho Derma mi dal startovní bod k další cestě, kterou zakončil vraždou Melanie Newtonové. Měli bychom být v cíli, ne?" 

David se posunul ještě víc do sedu a upravil si za sebou polštář. Až teď mi došlo, že za celou návštěvu ani jednou nesykl. Byla jsem si jistá, že ho co nevidět pustí. Aspoň něčím jsem si byla jistá. 

,,Kéž bychom byli v cíli. Spíš to ale naznačuje, že se tím něco odstartovalo. Jako bys ten trojúhelník mohla najít právě v dětském domově."

S hlasitým výdechem jsem se sklonila a opřela si čelo o naše stisknuté dlaně. ,,To už napadlo i Jamese. Jenže já se toho tak bojím, Davide. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem takový srab. Dokážu jednat až ve chvíli, kdy se proti mě někdo rozběhne s nožem v ruce..." 

Chtěla jsem ještě něco říct, ale nešlo to. Vzpomínka na šílený výraz Avery Flemingové bylo něco tak děsivého a tak skutečného, že mě z toho znovu zabolelo v jizvě. Pokaždé, když se mi něco z toho vybavilo, jako by se mi krev zastavila přesně pod šrámem, srazila se do malých červených bodců a začala tvrdě vrážet do vnější krusty poraněné kůže a do nervů, jenž začaly na znamení protestu pulsovat jako smyslů zbavené. Přesně takhle jsem se onehdy bránila, když se mě Avery snažila zabít - jako smyslů zbavená.  

Ucítila jsem dlouhé prsty, jak se mi jemně přehrabují ve vlasech a přiměla se zvednout hlavu. Když jsem se mu podívala do očí, tvářil se neutrálně, možná trochu zkoumavě, a bylo vidět, že neví, jak se má popasovat s mými emocemi, které zčistajasna vyšly na povrch. A to bylo právě ono. Nemohl dělat nic. Na tohle jsem byla sama, ať se mi to líbilo sebemíň.  

,,Když jsem tě tam našla ležet, myslela jsem si, že jsi usnul vyčerpaností z práce. Až když jsem si přečetla ten vzkaz, došlo mi, co se děje a... byla jsem jako paralyzovaná. O všechno se postaral James. Já tam jen seděla, zírala na tebe v čirém děsu a doufala, vlastně jsem žadonila, abys nebyl mrtvý. Protože kdybys byl mrtvý, bylo by to hrozné už samo o sobě, ale hlavně by vyšlo najevo, jak snadno se dokážu znovu zlomit a-"

.

.

.

,,Nech toho," zašeptal a já v neskrývavém překvapení pohlédla na jeho rty, které se teď leskly od mých. Nadechla jsem se, abych něco řekla, i když jsem neměla tušení co, jenže on mě políbil znovu a tím pádem vlastně zachránil situaci. Kam bych se s tím svým uvažováním dobrala? 

Zaslechla jsem otevírání dveří a rychle se od Davida odtrhla. 

,,S návštěvami je to stále stejné, slečno, měla byste jít."

Otočila jsem se na sestřičku a snažila se najít hlasivky, což šlo těžko. Navíc jsem na sobě cítila Davidům pohled. ,,D-dobře."

,,Děkuji. Pane Samone, vypadá to dobře. Všechny testy jsou v normálu, teplotu už nemáte. Necháme si vás tu ještě zítra, abychom měli jistotu, ale když nedojde k žádným komplikacím, budete moct pozítří domů."

,,To rád slyším," řekl David, zatímco jsem si přehazovala kabelku přes rameno. Když jsem se na něj pak otočila, věnoval mi jeden ze svých odzbrojujících úsměvů, který mi ještě víc rozproudil krev v žilách. Nemohla jsem se z té blízkosti, která mezi námi před chvíli proběhla, vůbec vzpamatovat. 

,,Tak se zatím měj," řekla jsem hlasem, který mi byl cizí a na nejistých nohou vyšla na chodbu. Když jsem se ocitla ve výtahu, který už ani nemohl jet pomaleji, položila jsem si rozpálené tváře na studenou stěnu a chvíli se soustředila pouze a jenom na dýchání. Napadlo mě totiž něco, čemu bych se při normálním uvažování vyhnula obloukem. Teď jsem ale byla pod maximálním tlakem, který byl neúnosný a který mě nutil věřit tvrzení, že zoufalé činy volají po ještě zoufalejších opatřeních.

Dveře výtahu se otevřely a já s lehce rozmotanou hlavou vyšla na chodbu. Pohybovala jsem se jako opilá, myslím, že se za mnou dokonce pár lidí i otočilo, ale já šla kupředu a nerozhlížela se. Snažila jsem se zůstat ve stavu otupělosti a iracionality, protože jinak bych byla schopna na poslední chvíli couvnout.

Pokud tohle dovedu, myslím, že dětský domov bude už ten snazší krok.  

 **

Jakmile jsem se ocitla za hranicí Edinburgu a napsala svému kolegovi stručnou smsku, že jsem musela zajet do supermarketu, abych doma neumřela hlady (nedávala jsem velké naděje tomu, že mi James uvěří, ale pravdu jsem mu nemohla psát smskou), zastavila jsem na poloprázdném parkovišti, a když jsem vystoupila, hodila jsem si na hlavu kapuci. Jelikož pršelo, byla jsem maximálně nenápadná. Pochybovala jsem, že by mě nějaký novinář na ulici poznal. 

,,Máte přání?" zeptal se mě muž v uniformě a já se vyvlékla z kabátu, abych z kapsy vytáhla průkazku. ,,Jsem detektiv šéfinspektor Tenley Williamsová. Měla bych na vás prosbu."

Podsaditý muž tmavší pleti si mě změřil o něco pozorněji a já přesně poznala moment, kdy si mé jméno spojil se situací. ,,Ach tak. Jakou prosbu?"

,,Chtěla bych minimálně deset minut času, jenž bych mohla strávit v budově C."

Muž, na jehož uniformě stálo jméno Adolf, v zamyšlení vypnul hruď a krátce si olízl plné rty. ,,A důvod?"

Skoro jsem se ještě přiklonila ke zdravému rozumu, ale nakonec stejně vyhrála nenapravitelná touha dostat se pod podstatu věci. 

,,Chtěla bych mluvit s jednou z vašich vězeňkyň."

,,To jsem pochopil, v budově C jsou jenom ženy. Se kterou chcete mluvit?"

Zhluboka jsem se nadechla, stále jsem se to snažila nějak obejít, ale to bylo marné. ,,Má některá z žen v budově C maximální ochranu?"

,,Ano, jedna."

,,Avery Flemingová?"

Adolf přimhouřil oči. ,,Přesně tak."

Ztuhle jsem přikývla a snažil se přimět k co největší profesionalitě. ,,A mohla by si její ochranka dát na deset minut pauzu? Třeba u kafe?" 

,,To je vyloučeno," řekl ten chlap ocelově tvrdým tónem, který mi značně připomínal Jamesův.

,,Nerada bych to nechala zajít až tak delako, ale vím o způsobech, jak se začít nepěkně domáhat toho, co při vyšetřování považuji za klíčové. Potřebuju se Avery Flemingovou mluvit o samotě a dokud se mi mé prosby nedostane, tak se odsud nehnu."