Tenley

Čekala jsem, že nám otevře služebná, ale k mému překvapení stála na prahu Lynn Newtonová. Byla odlíčená, měla na sobě tepláky a s nimi ladící černý přehoz, kterým si zakrývala průhledné bílé tílko, přes které jí lehce prosvítala drobná prsa. Vlastně měla dost podobnou figuru jako já. 

,,Dobrý den, paní Newtonová, mohli bychom dál?"

Lynn pohlédla na Jamese a ustoupila stranou. Ve velkém prostoru Newtonovic domu byla ticho jako v hrobě. Pořád jsem měla ještě trochu zrychlený dech, takže mi teď připadalo, že hrozně funím. 

,,Asi jsme vás zastihli při nějaké práci, že?" ozval se James, když nám pokynula, abychom se posadili ke stolu, který byl pohřbený pod hromadou papírů a desek. 

,,Ne, to je v pořádku," vydechla a spěšně ten binec aspoň trochu urovnala, aby udělala místo na občerstvení. ,,Co si dáte k pití?"

,,Vodu, prosím."

James přitakal, a když se Lynn vzdálila, věnoval mi nevyzpytatelný pohled, kterému jsme tak úplně nerozuměla. Měla jsem ale tušení, že se v jeho výrazu jen odráží nepříjemný pocit ze špatné zprávy, kterou budeme muset paní Newtonové sdělit.

,,Tak, tady to je," krátce si odkašlala a posadil se naproti nám. 

,,Je tu váš manžel?"

Lynn na mě jen zavrtěla hlavou a pak mi věnovala tázavý výraz. Tohle jsem opravdu nesnášela. Nesnášela jsem oznamovat pozůstalým, že přišli o někoho, koho milují. Vždycky to byl ten okamžik, kdy jsem si přála, aby na světě neexistovala žádná empatie. Aby srdce bylo jen orgánem, které není schopné cokoliv cítit. Které prostě jen bije, když něčí jiné už ne. 

,,Co je to za papíry?" zeptal se James a já tiše polkla, načež jsem se napila, protože mi bylo jasné, že ať to budeme sebevíc oddalovat, ničemu se ve výsledku nevyhneme.

Když se naši zabili při autonehodě a já se dostala do dětského domova, nebyly mi ještě ani tři roky. Nepamatuju si nic z toho, co se tehdy stalo, jednak proto, že o to ani nestojím, ale taky, a to převážně, kvůli tomu, že není nikdo, kdo by mi to mohl připomenout. Jen na základě logických předpokladů jsem si vyvodila, že nějací svědci zavolali záchranku, protože našli na zadním sedadle vřískající dítě, ale k ničemu dalšímu jsem se nemohla dobrat. 

,,Snažím se nějak důstojně naplánovat pohřeb, pokud možno soukromý, ale nedaří se mi to. Trvám na tom, aby byla Samantha pohřbena na stejném místě, jako zbytek mých příbuzných, jenže ten hřbitov je tak plný, že mi to nechtějí schválit. Přichází v úvahu jen urna, jenže..."

Vyměnila jsem si s Jamesem krátký pohled, zatímco se Lynn s pohledem upřeným na své třesoucí se prsty snažila nerozbrečet. 

,,Kde je ten hřbitov?"

,,V Belfastu," vydechla roztřeseným hlasem. ,,Kousek od mého prvního domova."

,,Aha." Na nic jiného jsem se nezmohla. Měla jsem plnou hlavu toho, co budu muset říct následně. ,,Paní Newtonová, my víme, že to teď máte těžké a neradi bychom vám ještě přitížili, jenže nejsme oprávněni to před vámi tajit."

Lynn poplašeně zamrkala a předklonila se, takže k nám byla blíž. Periferně jsem viděla, jak James ztuhl, protože se chtěl odtáhnout, aby si udržel profesionální odstup. Jenže tohle bylo trochu složitější. V případě, kdy oznamujete úmrtí v rodině, je lepší ukázat svou lidskou tvář a profesionalitu na chvíli opomenout.

,,Ani ne před hodinou jsme byli povoláni k dalšímu případu, podle všeho jde o stejného člověka, který zabil Samanthu. Obětí je vaše druhá dcera."

,,M-melanie?" vydechla Lynn nevěřícným hlasem a třeštila při tom oči. ,,Ne, ne, ne... tohle nemůže být pravda... Prosím vás, řekněte, že to není pravda!"

,,Je mi líto, že to nemůže být jen hloupý vtip, paní Newtonová, ale obávám se, že-"

,,Jak jste si tak jisti, že je to ona? Kolikrát jste mou druhou dceru vlastně viděli?" přerušila Lynn Jamese lehce napruženým hlasem, což mě jen usvědčilo v tom, že jsem ji špatně odhadla. Měla jsem za to, že se vypořádává se ztrátou slzami, ne vztekem. Možná ale zvládala obojí najednou, což byla, minimálně pro nás detektivy, ta úplně nejhorší reakce.

,,Měla v kapse peněženku s doklady, na kterých je bezpochyby vaše starší dcera. Nicméně i tak budeme potřebovat, aby někdo z rodiny identifikoval tělo."

Lynn se celá roztřásla, a když si schovala obličej do dlaní, zvedla jsem se a obešla stůl, abych si sedla vedle ní. Váhavě jsem jí položila dlaně na vzlyky se pohybující ramena a tiše jsem vyčkávala, co bude dál. Mohla mi položit hlavu do jamky v krku, mohla neudělat vůbec nic, což by bylo nejlepší, ale taky se mohla rozmáchnout a jednu mi vlepit. 

,,Proč? Proč moje dcery? Co komu provedly?" zeptala se a spustila dlaně ze zarudlého obličeje. Pak na mě pohlédla. ,,Slibte mi, že to monstrum chytíte, ať už je to kdokoliv. Slibte mi, že ho dopadnete, protože jestli jsem se stala bezdětnou pro nic za nic, věřte mi, že udělám všechno proto, aby lidé jako vy tuhle práci nevykonávali."

,,Děláme všechno, co je v našich silách, paní Newtonová," ozval se James tvrdým tónem. ,,Chápu, že jste zlomená, ale vyprošuji si, abyste nám dávala najevo, jak jsme podle vás neschopní."

,,James-"

,,Váš manžel vám určitě cpe do hlavy spoustu blábolů, dokonce jsem četl, že dopadení Avery Flemingové bylo celé jen jako, že to žádná vražedkyně není a podobné absurdity. A je mi naprosto jasné, že pan Newton tohle podpořil všemi deseti a že vy jste mu to sežrala i s navijákem."

Lynn spolkla další vzlyky. ,,Takže říkáte, že jsem naivní?"

,,A proč bych nemohl, když vy naznačujete, že jsme neschopní? Vkládáme do své práce veškerý svůj čas a energii, nemáme v hlavě nic jiného, než dopadení toho, kdy tyhle činy páchá a-"

,,Já to vím!" přerušila ho podobným tónem, jakým on mluvil k ní a narovnala ramena, načež vstala a vyhrnula se jí látka jak přehozu, tak tílka, takže jsem spatřila část kůže na jejích zádech. ,,Kde jste to vzala?"

,,Co?"

Rychle jsem se postavila a kašlala na její protesty, když se mi snažila zabránit, abych se znovu podívala na ty pohmožděniny. ,,Jen jsem upadla na schodech, když služebná neplánovaně vytřela dřív. Klidně vám to potvrdí, až sem přijde."

,,Vytírala schody, které jsou potažené perským kobercem?" zeptal se James nedůvěřivě. 

,,Ne, vytírala schody, které vedou na terasu."

,,Tamty tři?" zeptala jsem se s pohledem upřeným na otevřené dveře od terasy, ze kterých bylo vidět na malou rohožku, jež byla před schody umístěna. Věděla jsem, že jsou tři, protože jsem po nich už onehdy šla.

,,Ano," potvrdila Lynn a znovu vzlykla.

,,Omlouváme se vám, paní Newtonová," řekla jsem a v duchu si ironicky pomyslela, že jsem ukázala tu nejtypičtější lidskou tvář, které je náš živočišný druh schopný. Tvář jízlivosti, hrdosti a podezřívavosti. 

,,Ne, to je v pořádku. Jen... děsí mě, že ten člověk bezhlavě zabíjí další. Četla jsem o všem, co se od vraždy Samanthy stalo a připadá mi, že je schopen dostat se kamkoliv a ke komukoliv."

,,Nedostane se kamkoliv a ke komukoliv, až mu přijdeme na stopu."

,,Ale jak mu přijdete na stopu?"

Chvíli jsem přemýšlela, jestli si tohle nemám odpustit, ale nedalo mi to. Chtěla jsem jí nějak vynahradit, jak jsme s ní jednali. ,,Vrah se mnou komunikuje."

Lynn se překvapeně nadechla. ,,Vážně?"

,,Ano," řekl James a lehce se na mě usmál. Čekala jsem, že bude spíš naštvaný, takže se mi ulevilo, že si nevyslechnu přednášku. ,,Teď už musíme jít, paní Newtonová, ale určitě se vám ještě ozveme, protože budeme potřebovat, abyste... však víte. Nebo se domluvíme s vaším mužem, pokud tušíte, že by to pro vás bylo příliš."

Chabě přikývla. ,,Já se s ním domluvím."

Odebrali jsme se k východu, a než jsme odešli, ještě jsem se na ni jednou otočila. ,,Prosím, zavřete ty dveře na verandu."

Lynn se otočila přes rameno a pak jen znovu přikývla, načež zavřela a nechala nás stát v tíženém tichu.

,,Jdeme," řekl a krátce mi položil dlaň na záda, aby mě přiměl zrychlit v chůzi. Nechala jsem si všechny své myšlenky až do auta, protože jsem si tak připadala bezpečněji. Přesněji řečeno mi připadalo, že všechna slova, která mezi námi padnou, budou víc v bezpečí.

,,Tak ona uklouzla na schodech," uchechtl se James, když jsme ve stejnou chvíli hlasitě zabouchli dveře.

,,Popojeď trochu," přikázala jsem mu, protože jsem nechtěla, aby Lynn pozorovala, jak se auto dlouho nehýbe. Logicky by došla k závěru, že v něm něco horečnatě rozebíráme.

Když James zastavil za nejbližším rohem, hlasitě jsem vydechla. 

,,Nevěříš tomu, že ne?"

Ušklíbla jsem se. ,,Ne, jen mě to vrátilo k jisté myšlence..."

Odpověď visela ve vzduchu. Ani jeden z nás to nechtěl říct nahlas. 

,,Ale co ty fotky?"

Zamračila jsem se. ,,Co je s nimi?"

,,No, přece mi nechceš tvrdit, že by Samantha šukala s vlastním otcem."

,,Tak zaprvé, vůbec to nemusí být vlastní otec, po téhle informaci jsme se ještě nesháněli, pokud vím, a zadruhé, nemůžeme přece s jistotou tvrdit, že onen muž, přesněji řečeno jeho genitálie, musí být-"

,,Ne, počkej s tím. Tohle prostě nehraje. Ten psychiatr podle všeho opravdu docházel do školy, kde si to se Samanthou pravidelně rozdával. Pokud by to byl opravdu jen psychiatr, který se nechal svést rozkošnou studentkou, kde by Newton přišel k těm fotkám, aby je následně narafičil jako důkaz proti onomu neznámému chlápkovi, jenž se údajně jmenuje Cameron?"

Pokrčila jsem rameny. ,,A co by na tom bylo tak těžkého? Mohl ji zabít, nějakým způsobem získat ty fotky a pak je strčit do skříňky ve škole. A protože se bál, že by ho ten vrátný napráskal, tak ho prostě zabil."

,,Ty tomu vážně věříš? Nezdá se ti to trochu přitažené za vlasy?"

,,Ani ne. Minimálně o nic méně než teorie, že vrah je její psychiatr, který zabil svého známého vrátného," řekla jsem a s pohledem upřeným z okna jsem se podrbala ve vlasech. ,,Ty pohmožděniny na zádech paní Newtonové nejsou od pádu ze schodů. Vypadaly, že jsou způsobené úderem pěstí."

,,Nebo nějakého tupého předmětu."

,,Jo, nebo. A taky ty otevřené dveře... Začínám si myslet, že Lynn o všem ví, jenže protože je pod jeho vlivem, protože ji drží v pasti a vyhrožuje jí, nemůže s tím vůbec nic dělat. Ani bych se nedivila, kdyby měli v domě nějaký odposlech, přes který Newton zjišťuje, jestli může své ženě věřit. Když k tomu ještě přičtu ty záhadně nefungující kamery, škraboška válející se na ulici a v neposlední řadě Newtonův charakter, tak jen těžko můžu vyloučit možnost, že by on mohl být vrahem."

James byl dlouho zticha, načež uhodil do volantu s takovou vervou, až jsem šokem nadskočila. ,,Jak můžeme takhle prachatého chlapa usvědčit ze zločinu?"

,,Není to úplně nemožné."

,,Ne úplně, ale téměř. Mé hromadu podřízených, kterým může vyhrožovat výpovědí, určitě i najde, nebo spíš už našel, hromadu lidí, které může podplatit, aby mu dělali alibi. A s těmi dveřmi máš pravdu. Neodkážu si představit, že by někdo, komu zavraždili dceru, mohl nechat dveře dokořán a v klidu se pohybovat po tak velkém prostoru bez špetky strachu."

,,Jenže ona má strach. A je to na ní hodně vidět."

,,Takže se zaměříme i na Newtona?"

Přikývla jsem, a když nastartoval, připnula jsem si pás. ,,Pěkně důkladně."