Tenley

Po poradě jsme se s Jamesem vydali rovnou do školy. Neměli jsme tušení, v kolik zavírají, ale kdybychom se po tom pídili, akorát bychom plýtvali časem. A v neposlední řadě, když jste mimo vyšetřovací stanici, můžete narazit na ledacos. Třeba na něco, co by vám mohlo pomoc nebo celé vyšetřování ještě víc zamotat. 

Když James zastavil před školou a jako první vylezl z auta ven, neušlo mi, že třískl dveřmi. Zvědavě jsem vykoukla a shledala, že máme čest s novináři. 

,,Pojď," řekla jsem a s Jamesem po boku se vydala k Fettes College. Novinářů jsme se tím ale nezbavili, což mě ani moc nepřekvapilo. Pak mi ale jedna ženská, a já tušila, že to byla ta samá jako posledně, položila otázku a já se neudržela. ,,Není to vaše posraná věc!"

Ani to s ní nehnulo. ,,Takže popíráte, že vedete vyšetřování?"

,,Já nic nepopírám, a i kdyby ano, je to úplně jedno, protože nemusím říct vůbec nic a nakonec o mně stejně vyjde nějaký rozhovor, který jsem nikomu neposkytla!"

Evidentně spokojená se na mě usmála a já, třebaže jsem vůbec neměla v úmyslu někdy něco takového udělat, jsem se otočila na patě a došla přímo k ní. ,,Vy všichni, celá ta vaše smečka, jste odporní. Přiživujete se na neštěstí druhých a parazitujete na těch, kteří se tomu snaží zabránit."

,,Tenley."

Zavrtěla jsem hlavou a nechtěla přijmout, že se přestávám ovládat. Jamesův hlas působil oproti tomu mému najednou tak klidně a já z toho přicházela o rozum. ,,Tohle můžete brát jako oficiální rozhovor."

,,Tak už pojď," povzdechl si James a chtěl mě chytit kolem ramen, jenže já ucukla. Ještě by nás měli za milence, a to by nám tak scházelo.

,,No, snad se v tomhle případě vyhnete čepeli, slečno Williamsová. Ať už ho povedete nebo ne."

Při slovech té obtloustlé husy mi v jizvě nepříjemně zapulsovalo. Ne nadarmo se říká, že pokud se budete vrtat ve starých ránách, nikdy vás nepřestanou bolet. Jenže tohle nebylo jen v mých rukách. Pořád mi to všichni strkali pod nos, protože mně chtěli zlomit. A to byl taky jeden z důvodů, proč jsem dělala tuhle práci. Už od malička jsem chápala, že pokud se na tomhle světě někdo dokáže chovat nemilosrdně, nedejbože až zrůdně, tak jsou to právě lidé.

**

,,Mám své povinnosti, nemůžu tu mít dvakrát za den nastoupené detektivy... To, co se stalo, je otřesné, ale věřte, že kdybych věděla o čemkoliv zvláštním, už bych to řekla vašim kolegům."

Samanthy třídní byla malá, drobná a už od pohledu dost přímočará, což bylo u osob, které byly vyslýchány naprosto ideální. Jenže v tomhle případě jsem se nemohla zbavit pocitu, že ta ženská ví něco, co se Don a spol zatím nedozvěděli.

,,Co jste vlastně našim kolegům pověděla?" zeptal se James, jako by mi četl myšlenky.

,,Řekla jsem jen čistou pravdu. Samantha byla trochu uzavřenější, ale moc fajn dívka s dobrým prospěchem."

,,Neměla třeba nějaké nepřátele tady na škole? Někdo, s kým by si nerozuměla?"

,,Ne, to si nemyslím. Podle všeho to měla trochu těžší doma, ale válčení s rodiči, obzvlášť v tomto věku, se nedá považovat za něco podezřelého."

Potlačila jsem úšklebek, když mi došlo, že jsem ještě od nikoho ze Samanthy okolí neslyšela kladný názor na Iana Newtona. A i když mi to zpočátku připadalo nepravděpodobné, začínala jsem mít čím dál větší podezření, a to dokonce i navzdory těm fotkám, jež objevil Don.

,,Nic jiného tedy nemáte? Třeba i sebemenší hloupost, která by vám přišla podezřelá?" pokračoval James a přerušil tak mé myšlenky. Samanthy třídní se na křesle trochu narovnala a zhluboka se nadechla, načež řekla: ,,Měla psychické problémy. Ale to mi taky nepřijde jako bůhvíco převratného."

,,Měla jste někdy vy psychické problémy?" 

Sylva Perghamová, jejíž příjmení jsem si zapamatovala pouze proto, že ho měla napsané na cedulce v čele stolu, se na mého kolegu zamračila. ,,Jak to s tím souvisí?"

,,Poměrně dost," vložila jsem se do toho. ,,Pokud jste si nikdy neprošla úzkostmi nebo depresemi, nemusí vám dojít, jak závažné tohle vlastně je."

Poněkud dotčeně našpulila rty a podepřela si rukou bradu, jak přemýšlela, co má říct. ,,Já... já tomuhle nikdy nečelila. To ale neznamená, že jsem Samanthu nepochopila. Jednou mě, je to asi dva měsíce zpátky, požádala o pomoc. Pan Newton by nesnesl, aby jeho dcera chodila k psychologovi, takže jsem jí domluvila odborníka, který docházel po vyučovacích hodinách sem do školy a scházel se se Samanthou. Domluvila jsem to na doporučení našeho školníka, který odešel před necelým měsícem do důchodu. Teď tu máme takového mladíka, který si tím jen přivydělává při studiu na vysoké škole."

,,Povídejme si chvíli o tom psychologovi," navrhl James, zatímco jsem z kabelky v rychlosti lovila tužku a blok. 

,,Já vám k němu nemám co říct. Scházel se se Samanthou necelé dva měsíce. Myslím, že poslední sezení bylo před dvěma týdny, ale nevím to jistě, protože jsem tady nebyla."

,,A kde jste byla?" 

,,V Londýně. Každý rok jezdím na školení po dobu jednoho až dvou měsíců. Mezitím jsem se občas vracela do Edinburgu, ale jen kvůli věcem ohledně maturit. Asi už chápete, proč mě tlačí čas."

,,To nás taky, paní Perghamová," řekl James svým osobitým rázným tónem. ,,A troufnu si tvrdit, že naše poslaní je mnohem důležitější než to vaše."

Sylva si povzdechla. ,,Já chápu, že je to vážná věc, ale opravdu vám k němu nemám co říct. Vím, že se jmenuje Cameron, ale ani jsem ho neviděla naživo a nezůstala tu po něm žádná karta s jeho údaji a fotkou, takže..."

,,Takže pustíte na pozemek školy úplně cizího chlapa, ke všemu na doporučení nějakého starého dědka za překážkou, a necháte ho tu v budově společně se Samathou, zatímco jste na školení v Londýně. Přijde vám tohle normální? Jak vůbec můžete tvrdit, že je to psycholog, když jste neviděla jediný proklatý dokument, který by dokazoval, že je to pravda?"

Žena sedící za stolem na chvíli oněměla, jak se snažila zpracovat jeho slova. Byla tak zmatená, až mi jí bylo skoro líto. Jen skoro. Nemohla jsem mít soucit s někým tak lehkovážným. Je dost možné, že Sylva Perghamová ukázala své vzorné studence, kudy vede cesta na popravu.  

,,Johnny by to nedovolil. Říkal, že je to velmi precizní člověk, který se tím živí už léta."

,,Johnny?"

,,Ano, náš bývalý vrátný. A ráda bych upozornila, že ukončení pracovního poměru měl dohodnuté ještě dřív, než se nějaký psycholog začal vůbec řešit, takže to s tím nemá co dělat. O to víc mi na tom nepřijde nic podezřelého."

James vydal nespokojený zvuk, který byl něco mezi zavrčením a zaúpěním. Abych přerušila to napjaté ticho, které hned poté následovalo, postavila jsem se na ztuhlé nohy a tiše si odkašlala. ,,Mohli bychom vidět místnost, kde měla ta setkávání mezi Samanthou a Cameronem probíhat?"

Už kvůli Sylvě jsem se modlila, aby neřekla, že netuší, kde se scházeli, protože by pak bylo dost pravděpodobné, že po ní James celý vzteky bez sebe skočí. 

,,Jistě, pojďte."

**

Poté, co nás Sylva zavedla do malé místnosti v přízemí, která sloužila jako odkladiště map a podobných pomůcek k vyučování, ji James poprosil, aby nás nechala chvíli o samotě a ona se nabídla, že skočí udělat kafe, protože nutně jedno potřebuje. Já jsem odmítla, ale James řekl, že si dá, takže jsme následující sekundu byli sami. Mlčky jsem vytáhla desky se všemi těmi explicitními konverzacemi a snímky. Sáhla jsem pro náhodou fotku a přiblížila ji ke svému kolegovi. ,,Podívej."

,,Stejný koberec," řekl a oba jsme se ve stejnou chvíli podívali na zem. Byl to rozhodně stejný koberec. Stejná rudá barva, stejný vzor černých kostech ledabyle rozprostřených po celé ploše. Na chodbě se ozval klapot tvrdých podrážek pantoflí. Sylva nám moc času o samotě nedopřála. 

,,Kruci, schovej to! Měla sis říct taky o kafe."

Nadzvedla jsem obočí. ,,To by těch deset vteřin navíc opravdu něčemu pomohlo? Evidentně ho měla už připravené a jen ho nalila."

Ozvalo se zaklepání, patrně loktem, a James se vydal ke dveřím. S poděkováním si vzal od Sylvy šálek a obrátil ho do sebe skoro celý na ex. Znovu jsem vytáhla své poznámky. ,,Paní Perghamová, budeme potřebovat Johnnyho celé jméno a adresu bydliště."

Bez velkého váhání nám ji nadiktovala. Bylo to tak rychlé a spontánní. Jeho jméno vyslovila medovým hlasem a adresu jako nějaký robot, protože ji evidentně znala nazpaměť. Krátce jsem pohlédla Jamesovým směrem a jeho výraz mi jen potvrdil, že to není pouze má domněnka. Sylva a Johnny spolu určitě měli, nebo možná ještě mají, poměr. 

,,Dobře, to je pro dnešek vše. Nemůžeme vám ovšem zaručit, že se neshledáme znovu," řekla jsem a napřáhla k ní ruku.

Když jsme vyšli z budovy a rozešli se směrem k autu, novináře jsem už neviděla. To ale neznamenalo, že nebyli někde poblíž, takže jsem si své myšlenky nechala pro sebe, dokud jsem za sebou nezabouchla dveře na místě spolujezdce. Čekala jsem, až James nastartuje, ale on tam jen seděl, stejně bez života a se stejnými kruhy pod očima jako já a evidentně byl i stejně bezradný. ,,Tak Cameron..."

Zavrtěla jsem hlavou a pohlédla před sebe. Začínalo poprchávat a během pár sekund vypukl liják. Sledovala jsem a poslouchala kapky hlasitě dopadající na karosérii služebního auta a snažila se potlačit fakt, že mám nedostatkem spánku a stop, které by nás vedly k něčemu skutečně průkaznému pěkně vygumovanou hlavu. 

,,Ten chlap je vážně oříšek, Tenley. Je inteligentní."

Ztuhle jsem přikývla. ,,Značně. A já, ať se sebevíc snažím, nedokážu pochopit, co po mně chce."