Tenley

Od našeho rozhovoru uběhly tři dny. David se mě snažil informovat o všem novém, což bylo samozřejmě zakázané, ale já nereagovala. Odpověděla jsem mu až ve chvíli, kdy se mě v smsce ptal, jestli jsem ještě naživu. Když jsem ho ujistila, že ano, začal mi do pár vteřin zvonit telefon.

,,Ahoj."

,,Ahoj, Tenley. Prosím tě, chybí nám jedna složka, ta s kamerovým záznamem. Nezůstala u tebe?"

Zvedla jsem se z gauče a přešla do ložnice, kde ležela na posteli moje kabelka. Když jsem z ní vytáhla desky plné papírů, které jsem už nějakou dobu plánovala strčit do skartovačky, zjistila jsem, že ty záznamy vážně mám. Konkrétně tři černobílé fotky a pár poznámek. ,,Ano, mám je."

,,Skvělé! Budeš tak hodná a hodíš mi je domů? Kvůli vraždě Tobbyho budou dva bloky nejmíň čtrnáct dní uzavřené a já bych se k tobě dostal patrně až po půlnoci, protože končím po jedenácté. Tedy, oficiálně končím po jedenácté. Taky je tu možnost, že zůstanu v kanclu do dvou do rána," řekl a najednou se zarazil. ,,Víš co? Takhle tě nemůžu obtěžovat. Mohl bych se pro ně stavit ráno?"

,,Děláš od šesti, že?"

,,Jo." 

Lehce jsem se usmála. ,,Takže přijedeš domů někdy před třetí a budeš muset za dvě hodiny zase vstát, aby sis nechal časovou rezervu, když ještě pojedeš za mnou?"

,,Eh, do dvou dělat nebudu, neboj. To byla jen taková přehnaná úvaha."

Sama pro sebe jsem si přikývla. ,,Dovezu ti je. Je vidět, že toho máš až nad hlavu a já... no, řekněme, že kdybych byla o trochu víc zaneprázdněna, vůbec by mi to nevadilo. Dneska jsem uklidila celá dvě patra a stejně mám pocit, jako kdybych neudělala vůbec nic."

,,Patrně proto, že tvým největším smyslem života byla vždycky práce, že? .... Tenley, opravdu si to ještě nech projít hlavou."

,,Myslíš návrat? Vždyť už jsem ti řekla, co mám v plánu."

David se odmlčel. ,,Teď mluvíš o psaní?"

,,Ne, teď mluvím o vyřešení tohoto případu. Pak se možná vrátím. Ale zrovna teď bych věci akorát zkomplikovala. A víš co, nechme toho. V kolik ti mám teda přivézt tu složku?"

,,Okolo dvanácté. Kdyby si něco změnilo, budu tě informovat. Moc děkuju."

,,Za málo," řekla jsem přátelským tónem, protože to se mnou David myslel dobře. Pak jsem zavěsila a usedla zpátky k televizi, protože jsem měla rozkoukanou další konferenci, tentokrát v čele s Davidem, kde musel oznámit, že vzhledem k okolnostem nastupuje na místo Tobbyho Silse. 

Dívala jsem se až do konce a zjistila, že je vlastně příjemné vědět jen to, co ví i veřejnost. Jenže pak jsem se zamračila, protože mi došlo, že už jsem věděla mnohem víc předtím a díky smskám od Davida jsem věděla i to, co jsem neměla. Takže jsem vlastně věděla všechno, a i když jsem si to jen nerada přiznávala, vyloženě mě drtilo vědět tolik věcí a nemoct s nimi vůbec nic dělat. Jenže takhle jsem si to zvolila sama.

David

,,Pane, jste si jistý, že by se vyšetřování mělo ubírat tímto směrem?" zeptala se mě detektivka Leviová s velkou vráskou mezi obočím.

,,Je to na nic! Jedna věc je, že musíš poslouchat Thomase, ale to ještě neznamená, že se nemáš držet svého přesvědčení," řekl James a já hlasitě přirazil magnet k tabuli, načež jsem se otočil na své spolupracovníky. 

,,Co by řekla Tenley, heh?" pokračoval James neúnavně. ,,Patrně by šla proti všemu, co Thomas bude pokládat za správné."

Pokrčil jsem rameny a usadil se k velkému stolu. ,,Asi jsem jiná povaha. Ale rozhodně nechci, aby jste vy, vážení přítomní, nabrali dojmu, že budu za každou cenu poslouchat Thomase. Musím projevit určitý respekt ke svému nadřízenému, stejně jako vy ke mně, ale můj názor je čistě můj a já mám právo s ním nakládat po svém."

James pomalu přikývl. Byl to na něj tak netypicky klidný pohyb, z čehož jsem usoudil, že se mu má slova zamlouvají. ,,A co chceš teda dělat?"

Rozhlédl jsem se po místnosti. Všichni čekali na mou odpověď. ,,Zažádám, ať technická podpora rozšíří stavy."

,,Nejsem si jistý, jestli tenhle tým zvládne ještě více práce s propojeným vyšetřováním, pane," namítl jeden z našich novějších detektivů, který ještě před půlrokem pracoval v Miami. 

,,Právě proto to chci udělat," řekl jsem a bylo mi uštědřeno hned několik nesouhlasných pohledů. James se už nadechoval, aby na ně začal vrčet, ale já ho zarazil zvednutým prstem. ,,Všichni mě poslouchejte. Nebudeme tady dělat závěr, že spolu vraždy Samanthy Newtonové a Tobbyho Silse nesouvisí. I já mám své pochybnosti, ale na tom nezáleží, protože nemám důkazy, abych mohl tvrdit, že není důvod obviňovat jen jednu osobu. Může to být ten samý člověk."

V místnosti nastalo hrobové ticho, které přerušil opět James. ,,Jo, a rád bych dodal, že se zatím nebudeme zaměřovat pouze na chlapa. Ještě máme dostat několik zpráv z pitevny. Samozřejmě zjistíme časem víc, ale zatím bych ženu nevylučoval."

,,Tím se ale vyšetřování ještě víc zkomplikuje. Vážně si myslíte, že je na to ještě čas?" zeptala se Leviová a já se unaveně usmál. ,,Čas... Těžko říct, jestli máme čas. Pokud si ten člověk nevyhlíží další oběť, patrně čas máme. Pokud už má na někoho zálusk, tak je to sice průšvih, ale možná taky výhra."

Detektivka mi věnovala vyloženě vražedný výraz, což mě jen utvrdilo v tom, jak je důležité brát v potaz, že tu klidně může řádit vražedkyně. ,,Jak to myslíte?"

,,Já vím, jak to myslíš," James přimhouřil oči. ,,Pokud ten vrah či vražedkyně zabíjí pokaždé jinak, a to taky přichází v úvahu, může další vražda odhalit, jestli je to chlap nebo ženská."

V kanceláři byl najednou až moc velký hluk. Všichni začali mluvit přes sebe, ale ve výsledku tu zazníval pořád ten samý názor - že jsme se zbláznili. No, jak říkával můj zastřelený kolega, když se neustále zabýváte nenormálními lidmi, jen těžko se vám občas nepřežene myslí nějaká nenormální myšlenka.

**

Uvízl jsem v dopravní zácpě na pouhých pět minut, což mi tak nějak na poslední chvíli vylepšilo den. Do půlnoci zbývalo už jen třicet čtyři minut a mě bylo vážně blbé volat Tenley, když měla po tak dlouhé době možnost pořádně se vyspat. 

Už jsem byl rozhodnutý, že to nechám být a zajedu za ní ráno, když mi najednou začal zvonit telefon. Zavrtěl jsem hlavou, ale zvedl to. ,,Tenley?"

,,Ahoj, už jedeš domů?"

Povzdechl jsem si, zapřel se loktem o otevřené okno, a jakmile se auta hnula, šlápl jsem na plyn. ,,Jo, jedu. Budu doma do pěti minut, ale-"

,,Dobře, tak já se jenom obleču a za dvacet minut bych-"

,,Tenley, kašli na to. Jestli už ležíš, nechci tě vytahovat z postele."

Vlastně bych se k tobě rád přidal, pomyslel jsem si a stiskl volant pevněji.

,,Ne, nic takového, slíbila jsem ti to. Jdu se obléct." Aniž by čekala na mou odpověď, zavěsila, takže jsem se musel smířit s tím, že s někým takhle tvrdohlavým prostě nehnu. 

O chvíli poději jsem už parkoval před domem. Venku byl čerstvý vzduch, ne nijak mrazivý, nicméně mě štípal na pažích, protože jsem měl jen triko s krátkým rukávem. Nemohl jsem z hlavy dostat představu, jak se Tobby podobným způsobem procházel po vylidněné ulici, načež se ozvala rána a on už o ničem nevěděl. Bylo hrozně nepříjemné o tom přemýšlet a pěkně rychle mě to zahnalo do domu. 

V rychlosti jsem si udělal kafe a napadlo mě, že než si ho vypiju, ještě se osprchuju. Tenley tu stejně nemohla být dřív než za dvacet minut, vlastně jsem to odhadoval spíš na půlhodinu, takže jsem to stíhal.

Když jsem o pět minut později sešel zpátky do přízemí a měl na sobě jen ručník, jenž mi visel kolem pasu, napadlo mě, jak by se asi Tenley tvářila a taky co by si pomyslela, kdyby mě takhle viděla. Běžně jsem dělával to, že jsem v každé volné chvíli, třebaže jich moc nebylo, cvičil v kanceláři a představoval si, že to všechno dělám čistě kvůli ní, aby po mně slintala, až mě uvidí... no... třeba takhle - jen v ručníku. 

Zavrtěl jsem nad sebou hlavou a s hrnkem kávy v ruce se posadil k jídelnímu stolu, rozhodnutý si ještě přečíst pár článků z E-news. Pořád jsem nechápal, kdo byl dostatečně drzý na to, aby si vymyslel neexistující rozhovor, ale když jsem ho pak četl (bylo to napsané opravdu afektovaně), došlo mi, že tohle muselo vydělat mraky peněz. Navíc si Newton byl určitě vědom toho, že ho za to nikdo žalovat nebude, protože je to povrchní mizera, který si myslí, že může všechno. 

Odhodil jsem noviny na opačnou stranu stolu a vypil kafe na ex, protože už začínalo chladnout. Pořád mě lákala představa, že bych si nechal jen ten ručník, ale existovaly určité hranice a já nebyl ten typ chlapa, který by si chtěl s Tenley takhle hrát. Nechtěl jsem ji děsit. 

,,Ach jo," zašeptal jsem, když jsem se vydal ke schodům. Strašně se mi točila hlava, což nebylo zrovna překvapení. Spal jsem na dnešek asi tak tři hodiny a celý den přežíval na kávě a jedné malé láhvi vody. 

Když jsem se nějakým zázrakem dobelhal až k posteli, naprosto bez energie se usadil na její kraj a byl natolik slabý, že jsem se ani nebyl schopen natáhnout pro oblečení na doma, začínalo mi docházet, že tady je něco blbě. Na chvíli jsem si úplně lehl a křečovitě stiskl víčka k sobě, abych se dal trochu dohromady, ale přišlo mi to ještě horší. Měl jsem pocit, jako by se pode mnou vlnila celá postel. Chtělo se mi zvracet. 

,,Ježiš," zasténal jsem a znovu se přiměl otevřít oči, když najednou něco vrzlo. Tolik mi hučelo v uších, že jsem nedokázal odhadnout, jestli to bylo něco v ložnici nebo jen třeba klepání na dveře ze zdola. 

,,Tenley?" zašeptal jsem zmateně a následně ztuhl, když jsem zaostřil na černou osobu klečící na na posteli. Nejdřív jsem si myslel, že mám jen halucinaci, ale pak se ta osoba napřáhla a vší silnou mě trefila do čelisti. V šoku jsem zařval a cítil, jak mě adrenalin začíná vracet zpátky do reality. Problém byl v tom, že jsem ani tak neměl dostatek síly, abych se té osobě ubránil. Ať už se pod tou kuklou schovával kdokoliv, měl sílu. Napřáhl se znovu a pak ještě jednou. Když mě udeřil naposled, zasípal jsem něco nesrozumitelného a upadl do bezvědomí. 

Tenley

Zastavila jsem před Davidovo domem a s kabelkou přes rameno vystoupila ven. V kuchyni se svítilo a já jen zavrtěla hlavou nad tou mužskou lehkomyslností. Není zrovna rozumné nechávat po půlnoci roztažené závěsy dokořán v místnosti, ve které zrovna nejste. V případě Davida už vůbec ne, protože má okna v přízemí pěkně nízko.

Tiše jsem zaklepala na dveře a pohlédla na obrazovku mobilu. Když nepřicházel, rozhodla jsem se zazvonit. Třeba se nahoře převlékal z pracovního oblečení. 

,,Ach jo, chlape," povzdechla jsem si a vytočila jeho číslo. Když jsem pak zaslechla vyzváněcí tón, přeběhla jsem po trávě zpátky k oknu v kuchyni a viděla, jak mu svítí na jídelním stole. ,,Ježišmarjá."

Nechtělo se mi mrznout tady venku. Přišlo mi, že jsem všem na očích, třebaže tu nikdo nebyl, takže jsem udělala něco, co bych si normálně nedovolila. Sedla jsem si na bobek a začala se přehrabovat v kamenech, které lemovaly přerostlé růže, jenže jsem nikde neviděla náhradní klíč. Kdysi jsem Davidovi poradila, abych ho nechával mezi nimi, protože to jen tak někoho nenapadne, ale asi si to nevzal příliš k srdci. Proto jsem šla na jistotu a nadzvedla těžkou modrou rohožku, pod kterou jsem ho konečně našla. 

Bůhvíproč se mi klepaly ruce, když jsem si pak sama odemkla a vešla dovnitř. ,,Davide?"

Nic. Ticho po pěšině. Na chvíli jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla. 

O nic nejde. Uklidni se. Určitě je ve sprše.

S vynaložením veškerých sil jsem přinutila nohy k pohybu a pomalu došla ke schodům, po kterých jsem se nakonec ještě pomaleji vydala do prvního patra, zatímco jsem při tom křečovitě svírala zábradlí.

Trhaně jsem vydechla, když jsem se ocitla v tmavé chodbě, ale hned nato se mi ulevilo, protože přes dolní škvíru ve dveřích prosvítalo světlo, což znamenalo, že David prostě jen tvrdě spal. Tomu jsem se nedivila ani trochu. Jen jsem mu ten spánek mohla tiše závidět. 

Opatrně jsem vzala za kliku a dávala si záležet, abych nedělala jakýkoliv rámus. Našla jsem ho ležet na pravém boku, zády ke mně, a váhavě se posadila na postel, kam jsem mu položila ty spisy. 

,,Davide?" zašeptala jsem a nahnula se mu přes rameno. Obličej měl zabořený do polštáře a mě trochu znervózňovalo, že jsem u něj tak blízko, když tu leží skoro nahý. Bála jsem se, že se třeba převalí na druhý bok a skope za sebe ten bílý ručník, takže jsem se raději zase zvedla a přešla k oknu, jenž bylo otevřené dokořán. Co možná nejtišeji jsem ho zavřela a následně se zarazila, protože na jeho vnitřní straně byl přilepený papír. Zpočátku jsem na něj nechtěla sahat, ale jakmile jsem v tom šeru rozluštila první dvě slova, strhla jsem ho i s izolepou a přešla k nočnímu stolku, kde svítila lampička. 

Tenley, pokud nemám ublížit každému, kdo bude vést vyšetřování místo tebe, radil bych ti, aby ses chopila žezla ty. Vrah.

Žluč se mi nahnala směrem vzhůru. Začala jsem lapat po dechu a s hlasitým hekáním se otočila na Davida, abych ho mohla přetočit na záda. Z pusy mu tekla krev a měl všude šrámy. Byl pěkně zmlácený a dýchal přerývavě.

,,Vydrž," řekla jsem a jak jsem se snažila obejít postel, abych se dostala ke kabelce, podlomily se mi nohy, takže jsem dopadla na matraci a začala se v kabelce rychle přehrabovat. ,,No tak, no tak!"

,,Tenley?" ozval se James, který byl evidentně v práci přes noc. Naštěstí jsem si všechny směny uchovala v paměti. 

,,Jo, to jsem já," dostala jsem ze sebe rozklepaným hlasem. ,,Jela jsem za Davidem, abych mu dala tu složku s kamerovým záznamem a našla jsem ho zmláceného a v bezvědomí na jeho posteli. Zavolej prosím záchranku a jeďte okamžitě sem."

,,Dobře, jdu na to. Zůstaň, kde jsi," řekl o poznání profesionálnějším tónem. Je to prostě chlap a ke všemu pěkně od rány. Vždycky si uměl v takových situacích poradit. Potlačila jsem slzy a přeložila ten vzkaz na půlku, aby se mi vešel do kabelky. Nenáviděla jsem se za to, že reaguju takhle. Byla jsem slabá.