Anabeth:

"Co mám dělat." Povzdechla jsem si.

"Anabeth." Ozvalo se z dola.

Sešla jsem dolů.

"Ano tati?"

"Chtěl jsem s tebou mluvit." Poklepal na místo sebe.

"Ano?" Posadila jsem se.

"Víš, oba dobře víme že moje nemoc se zhoršuje. Ty pracuješ do úmoru. Nebudeme si nic nalhávat, nejsme na tom nejlépe. A já chci abys věděla že ať přijde cokoliv, miluji tě..."

"Tati takhle nemluv..." Začala jsem slzet.

"Pššššt. Ale něco ti chci dát." Otevřel dlaň a v ní ležel krásný přívěšek. Stříbrný motýl s křídly zdobenými modrými kamínky.

"Je nádherný." Zašeptala jsem.

"Patřil tvojí matce. Chci abys ho teď nosila ty." Posadil se a zapl mi ho kolem krku.

Podívala jsem se do zrcadla. Je fakt krásný.

"Moc děkuji."

V tom začali hodiny odbívat poledne. Podívala jsem se na otce.

"Běž. Ať nepříjdeš pozdě." Usmál se.

Rychle jsem vzala plášť a vyběhla z domu. Cestou jsem se ještě stavila u krajčovny.

"Dobrý den." Pozdravila jsem.

"Ahoj Anabeth." Odpověděla madam Afrodité.

"Jdu pro šaty pro madam a Drew."

Podala mi dva balíčky.

"A ty se tam nechystáš?"

"Nóó možná."

"A máš už šaty?

Sakra! Já věděla že jsem na něco zapoměla. Ale co. Něco vyhrabu.

"J-jo. Naschle"

"Naschle srdíčko." Jak mi to řekla?

                             *****

"No konečně! Co ti tak trvalo"

"Omlouvám se."

Pak jsem už jen celý den létala z místa na místo.

"Anabeth, zapni mi korzet."

"Anabeth podej mi ten náhrdelník."

Anabeth, Anabeth, Anabeth.

Když to všechno skončilo, byl už večer. Zbývala hodina do plesu.

"Až se vrátíme, nech je všechno uklizené."Řekla ještě paní.

"No paní, já jsem si říkala jestli bych nemohla jít..."

"S námi na ples?"

"Ty taková špindíra?" Rozesmála se Drew.

"A kdo by udělal všechnu práci?"

"Já bych to stihla."

"To určitě. A proč tam vůbec chceš? Snad si nemyslíš že by tě princ mohl chtít."

"Né, to né. Kvůli jedné osobní věci."

"Jaké?"

"To nemůžu."

Ta by vyváděla kdyby věděla pravdu.

"Rozmyslím si to......NE!"

"Ale, ale..."

"Žádné ale. Drew jdeme."

Odešli. Drew po mně ještě hodila hnusnej pohled a bouchla dveřmi.

"Sakra." Kopla jsem do zdi.

"Anabeth, to bude v pořádku. " Ozvala se Grace.

"Ne. Nic nebude v pořádku."

Vyběhla jsem do zahrady a sedla si na lavku. Do očí se mu drály slzy.

Nic už nebude v pořádku. Pokud se neomluvím, přídu o hlavu. A co pak bude s tátou? Nechala jsem slzám volný průběh.

"Maminko, pomozmi." Zašeptala jsem a sevřela přívěšek v ruce.

Najednou mě obklopila modrá záře. A v ní létali motýli. Když ustála už jsem na sobě neměla moje hadry.

Anabeth. Ozvalo se mi v hlavě.

Maminko.

Ano dítě. Jsem to já.

Ale jak?

V tom přívěsku je část mojí duše. Když máš hodně důležité a vroucí přání. Jako teď tobě.

Ďekuji!

V pořádku. Teď běž. Před domem máš koně. Ale nazapomeň, kouzlo vyprchá o půlnoci.

Ano. Nezapomenu. Ďekuji.

Celá šťastná jsem se rozběhla. Ještě jsem se zastavila před velkým oknem kde jsem viděla svůj odraz.

Vůbec jsem se nepoznala. Vlasy rozpuštěné ozdobené kamínky, modré šaty s nadýchanou sukní a vrškem zdobeným motýli. Na nohou nádherné skeňené střevíčky a na očích modrou motýlí škrabošku.(Filmová Popelka od Disney)

Byly nádherné. Jediné co mi vadilo byl véčkový výstřih na zádech. V dolním konci bylo vidět několik jízev z bičování. Stará hystorie. Jen doufám že si to nikdo nevšimne.

Ale to už jsem běžela do předu. Tam stál krásný sněhobílý kůň. Rychle jsem nasedla a jela k paláci.

Dorazila jsem a vystoupala po schodech. Ples už byl v plném proudu. Chvíli jsem váhala. Nakonec jsem však otevřela masivní dveře a vešla dovnitř.

                            *****
Percy:

Celý den byl strašný. Samé poučování, lekce tance, hudby, vybírání obleků....

Nakonec jsem byl tak unavený že jsem myslel že na plese neodtančím ani jeden tanec.

Nakonec jsem stál navlečený v obleku vedle otcova trůnu a pozoroval všechny dívky v maskách.

Vyděl jsem všechny různé masky ale žádná mě nezaujala.

Asi se ptáte proč jsem změnil názor. Po tolika otcovích přednáškách jsem pochopil že se s toho prostě nevyvléknu.

Takže mám takovýhle plán. Najdu tu nejvíc sexy holku na plese, vezmu si jí a pak jí budu ignorovat a chovat se jako dřív.

Já vím jsem prostě génius.

Zrovna jsem procházel mezi dívkami a vybíral kterou vyzvu k prvnímu tanci večera,  když se otevřeli dveře a dovnitř vstoupila dívka. Nádherná blondýna v modrých šatech a masce.

Byla dokonalá. Vydal jsem se jí naproti. Zastavil jsem u ní a ona se poklonila.

"Výsosti. Chtěla bych si s vámi promluvit." Zašeptala.

"Za chvilku. Teď jsi pojď zatančit."

"Žádáte mě o první tanec?" Vypadala překvapeně.

"Ano." Nabýdl jsem jí ruku.

Ona jí přímula a jí dovedl na parket. Chytl jsem jí za ruku a druhou jí položil na pás. Rozezněla se hudba a začali jsme tančit.

Pomalu se přidávali další páry.

"Princi, já..."

"Pšššst."  Položil jsem jí ruku na záda a přitáhl si jí blíž. Okamžitě zrudla.

Je strašně roztomilá...

Na co sakra myslíš ty idiote?! Musíš si někoho vybrat a né na ní furt čumět!

Po skončení písničky jsem chtěl vystřídat partnerku ale něco ve mě mi to nedovolilo.

Sjel jsem jí rukou po zádech níž. Ucítil jsem zvláštní kůži. Měla tam...Jízvy?

"Co to je?" Pohladil jsem jí po jedné z jízev.

"Nic." Sikla. Bylo vidět že jí to bolí. Raději jsem toho nechal.

Tančili ještě několik písniček.

Nica a Grovera taky donutili tančit. Když byli u nás Nico se na mě ušklíbl a Grover do mě drgl. Měl jsem sto chutí jím ukázat prostředníček ale udržel jsem se.

Jen závidí že nemají tak hezkou holku.

Bože co zas melu?

Radši jsem jí vzal za ruku a vedl prič.

"Kam jdeme?" Ptala se cestou.

"Uvidíš." Cítil jsem jak se jí potí dlaň.

To je taky tak nervní jak já?

Došli jsme do zahrady a sedli si na lavičku.

"Takže, co jsi chtěla?" Vzal jsem jí za obě ruce. Cítil jsem jak se mi po těle rozlévá elektrizující pocit.

"Chtěla jsem se vám omluvit." Vůbec jsem netušil za co se chce omlouvat.

"Za prvé, tykej mi a za druhé, za co se omlouváš?"

"Já..." Začala když v tom začali odbíjet půlnoc.

"Omlouvám se výsosti ale musím jít." Rychle vstala a rozběhla se prič.

"Hele! Počkej!" Rozběhl jsem se za ní.

Proběhl jsem plesovím sálem. Bylo mi jedno že na mě všichni čumí jak na idiota. Hlavní bylo chytit jí.

Když jsem běžel po schodech, už jí nebylo.

"Sakra!" Uhodil jsem vstekle do zábradlí.

Najednou jsem uviděl se něco třpytit na schodech. Vzal jsem to do ruky.

Byl to střevíček. Ale ze skla. Mohl být její?

Strčil jsem ho do kapsy a šel dovnitř.

Sál byl až na rodiče, radu a kluky úplně prázdný.

Tady něco nehraje...

"Eéé, co se děje?

"Kde máš tu dívku?" Zeptal se otec.

"Zmizela." Posadil jsem se na parapet a zadíval se z okna.

"Jaká byla?" Vyzvídal Nico.

"Milá, hezká prostě úžasná."

"Tý jo, snad ses nazamiloval..."

"Né! Teda,...já nevím."

"A jak se jmenovala?" Zeptal se otec.

"Nemám tušení. Neřekla jméno."

"No vidíš to?" Otočil se na matku. "Zamiloval se a ani neví do koho!"

Má pravdu? Miluju jí?

"Najdu ji." Upřelo se na mě sedm párů očí.

"Jak?" Zeptala se matka.

Vytáhl jsem ze saka střevíc.

"Mám tohle."

Jop, je tu další kapitola. Tý jo já ani nevím co napsat. Tak nech se líbí.

Vaše Anabeth 😘