Dámy, pánové a ostatní zvěrstvo, jsem doopravdy ráda, pokud čtete tyhle řádky, jelikož to znamená dvě věci: Buďto se mi někdo vloupal na účet a řekl si, že by bylo vtipné publikovat mé koncepty rozdělaných prací a nebo se stalo to, v co jste už ani nedoufali! NAVRÁTILA JSEM SE S NOVOU KAPITOLOU! Ano, vím, že to byla strašná doba a že nejsem vůbec aktivní, ale já bych řekla, že tohle je slušný začátek! Chci Vám všem poděkovat za Vaší trpělivost, podporu i komentáře! Vážně si toho vážím a omlouvám se, že mi tato část zabrala takovou dobu, ale doufám, že těch 7700+ slov Vám obměkčí srdíčka a nebudete se zlobit moc dlouho! Taky se chci omluvit, že Strange není v této kapitole sepsán, jelikož jsem nebyla schopná s čímkoliv přijít, upřímně při dopisování Thorovo preference, která zde skoro taky nebyla, jsem měla pocit, že mi mozek tekl už i ušima. Ale slibuji, že pokud dostanu nápad, tak je okamžitě sepsán a doplněn zde + se o tom určitě zmíním v nejnovější kapitole, abyste se mohli vrátit a přečíst si jí. Pokud tedy budete mít zájem, ale nebudu Vás nutit.
Taky bych ráda varovala před Clintovo preferencí, která pro někoho může být možná lehce nervy drásající a trhající srdíčko, pokud máte rádi zvířátka. Čtěte jí na vlastní nebezpečí a pokud jste citliví tvorové, tak si připravte kapesníčky.
Myslím, že tím bych to už mohla ukončit, jelikož mi je jasné, že se už třesete na ten výtvor, co jsem vyplodila z temného koutku mé mysli.

Užijte si čtení a děkuji Akane, která mi pomohla aspoň částečně v jistých částech opravit gramatiku a pravopis, podělila se o svůj názor a obohatit děj.
Clarr a Karin, Vám děkuji za Vaše pevné nervy, jelikož vím, jak často můžu lézt na nervy a děkuji, že jste se mnou vydržely ten bolestivý proces mého stěžování během tvorby! Děkuji za Vaše názory, podporu a omlouvám se!

A na závěr bych strašně moc chtěla poděkovat slečně, které je tato kapitola věnována (Bojím se skloňovat to jméno, abych ho nějak nepohnojila, promiň!), jelikož její komentáře mi vždy donutily se vrátit k rozepsané práci a dotáhnout do až do konce, takže technicky vzato máte tuhle část jen díky ní. UCTÍVEJTE JÍ, ZASLOUŽÍ SI TO! Donutila někoho jako jsem já, abych se vrátila ke psaní, to je slušný výkon! 

Myslím, že tohle je vše, co jsem měla na srdíčku, nyní si již doopravdy užijte čtení a ještě jednou se Vám všem omlouvám, že to trvalo takovou dobu. -W.

Wade

https://youtu.be/gXq-14lV79s

Wade je jedna z osob, co se tváří, že je vždy šťastná, vysmátá a neřeší ničí názory, ale po nějaké době, co jste se vy dva znali, se ukázalo, že většina z toho všeho není pravda. Netrvalo to dlouho a mohl/a ses o tom přesvědčit z první ruky.

Ani ses nenamáhal/a zaklepat. k Wadeovi jsi už chodil/a jako domů, což je něco, co jsi zpočátku nikdy nečekal/a, ale z neznámého důvodu ti tenhle mužíček přirostl k srdci. V obýváku, který byl zaneřáděn papíry a krabicemi od všemožných jídel, účtů a ještě něčeho, co se ti nechtělo zrovna dvakrát zkoumat, jelikož to bylo podivně ochlupené, bylo prázdno. Televize byla vypnuta, na stolku před ní byla nedojezená pizza a na gauči byly pouze Deadpoolovo katany, což značilo, že byl někde tady. Možná spal. Blesklo ti hlavou, ale po chvíli jsi zaslechl/a tiché mumlání, které vycházelo z koupelny. Vydal/a jsi se tam, ale před dveřmi ses zarazil/a a chvíli ses zaposlouchal/a.
"Já nic neudělal..." ozvalo se zpoza dveří, i když to bylo sotva slyšitelné. Zřejmě si opětovně povídal sám se sebou, což bylo na denním pořádku. S touhle myšlenkou jsi plánoval/a počkat na něj na gauči, třeba si i pustit televizi, ale pak Wade pokračoval. "Není to má chyba, že zemřela!" hlas se mu třásl a ty ses zarazil/a. O kom to mluvil? "Nemůžu za to, že zemřela na rakovinu, tati!" jeho hlas opětovně klesl na úroveň slyšitelnosti. Otec? Co jsi slyšel/a, tak jeho otec byl v armádě a už byl pár let po smrti. Nic více jsi o něm nevěděl/a, Wade se tomuhle tématu vyhýbal jak čert kříži a vždy změnil debatu na něco jiného. Opatrně jsi uchopil/a kliku dveří a pootevřel/a je, aby jsi věděl/a, co se uvnitř dělo. Nechtěl/a jsi narušovat jeho soukromí, ale měl/a jsi o něj starost. Pocit vinny bude muset chvíli počkat.

Koupelna nebyla nijak velká, což ti i usnadnilo tvé hledání, i když tam byla vcelku tma. Jediné, pořádné světlo vycházelo ze dveří, kde jsi stál/a. Slabě jsi viděl/a obrys umyvadla, pod kterým byla silueta stočená do klubíčka. Wade měl silně přitažená kolena k hrudi a třásl se, zatímco stále mumlal něco o jeho otci a matce. Okamžitě, jakmile jsi viděl/a jeho stav, tak jsi se rozběhl/a k němu a klekla si vedle něj. Opatrně jsi jej uchopil/a za ramena, což způsobilo to, že s sebou prudce trhl a koukl tvým směrem. Měl opuchlé, zarudlé oči a výraz, který vypadal, jakoby viděl smrt samou.
"(T/J) ?" zeptal se tiše, hlas se mu stále lehce třásl, ale to se během chvíle změnilo. "(T/J)! Co tady děláš?" vytrhl se ti ze sevření a vyskočil na nohy, usmívajíc se od ucha k uchu, jakoby tady před chvíli neležel stočen na zemi. Chvíli si jej pozoroval/a, než ses též vyzvedl/a ze sedu.
"Co se stalo, Wade?" zeptal/a ses, mračíc lehce obočí, uvažujíc, čeho jsi vlastně byl/a svědkem.
"Nic, co by se mě-" když viděl tvůj pohled, který jasně říkal, že nechceš slyšet žádné výmluvy, tak se zarazil. "Víš, že jsi docela děsivej/děsivá? Klidně bys mohl/a hrát v nějakém hororu!" tvůj pohled se vůbec neměnil, pouze sis založil/a ruce na hrudi, tváříc se jako rodič, jehož dítě právě rozbilo drahocennou vázu po pratetičce.
"Moc dobře vím, že se něco děje, Wade..." začal/a jsi, ale i tak jsi tušil/a, že z něj stejně skoro nic nedostaneš. "Ale nebudu tě nutit. Pokud si budeš o tom chtít promluvit, tak jsem tady pro tebe." usmál/a jsi se na něj a pomalu se vydal/a ke dveřím, jelikož jsi tušil/a, že Pool o tom stejně nebude chtít mluvit. Ještě, než jsi vůbec stihl/a dojít ke dveřím, tak tě chytl za zápěstí.
"Počkej! Já... ehh..." to bylo snad poprvé, cos jej viděl/a bez dostatku slov. "Pokud to vyslechnutí myslíš vážně a přidáš k tomu kakao, tak... Tak by to možná šlo." stále jsi viděl/a tu jeho nevoli o tom jakkoliv mluvit, ale zároveň tě těšilo, že se nakonec rozhodl podělit se. Nikdy není dobré v sobě držet věci. Je potřeba je nechat jít.

Během ani ne pěti minut Wade seděl na gauči a v ruce držel růžový hrníček s Hello Kitty ze kterého upíjel kakao. Tys seděl/a vedle něj s vlastním hrníčkem modré barvy, na kterém byl potisk Tyranosaura s bílým nápisem: 'Tea Rex'. Oba dva jste mlčeli a pouze se soustředili na své nápoje, ale nakonec se přeci jen tvůj společník rozhodl prolomit ticho.
"Víš," začal, netušíc, jak pokračovat. "čas od času se mi vrací vzpomínky." koukl/a jsi na něj lehce zaraženě. Tenhle tón hlasu byl pro tebe novinka. Byl... Prázdný a tak nezvykle dutý. Nikdy jsi netušil/a, že zrovna on by mohl znít takhle. "Hlavně na moje dětství. Táta byl v armádě, takže moc často nebyl doma, ale máma byla se mnou pořád." odmlčel se a upřeně pozoroval tekutinu v jeho hrnečku. "Ale nakonec onemocněla. Zemřela na rakovinu -Řekl bych, že to je asi v rodině." uchechtl se. "Táta se musel vrátit a starat se o mě. Už od pohřbu mi neustále připomínal, jak byla moje chyba že máma zemřela a později, když začal čím dál více pít, mi za to i mlátil. Pokaždé, co měl možnost..." ruce se mu začínaly třást, takže odložil hrneček s kakaem na stůl a ruce sevřené v pěst měl na klíně.
"Wade," položil/a jsi mu ruku na rameno a koukl/a mu zpříma do očí. "nic z toho nebyla tvá chyba a tvůj otec ti už nemůže ublížit." na tváři se mu objevil jakýsi pokroucený úsměv.
"Jasně, že nemůže, když jsem ho zabil... Stejně jako mojí mámu." nechápavě jsi na něj pohlédl/a. "Já," odmlčel se, jakoby hledal ta správná slova. "jsem je doopravdy oba zabil." uhnul ti pohledem a sklonil hlavu, koukajíc na zem.
"Koukni na mě, Wade." řekl/a jsi co nejklidnějším a nejvlídnějším hlasem, který jsi byl/a schopen/schopna ze sebe dostat. Když Pool stále zarytě mlčel a pozoroval zem, zvedl/a jsi se a klekl/a sis před něj.
"Nemyslím si, že tohle je nejlepší chvíle na blowjob." pokusil se o úsměv, ale zrovna dvakrát se mu nepodařil. Ty ses na něj usmál/a, ale tu poznámku ignoroval/a.
"Není to tvá chyba. Nic z toho, co se sta-" Zavrtěl hlavou a skočil ti do řeči.
"Můžu! Kvůli mě uhořeli!" vyhrkl a tys na něj nechápavě koukal/a. Neříkal před chvílí něco drobet jiného? "Kdyby nebylo mě, mohli by stále být naživu... Jako hromada dalších." hlas se mu ke konci zlomil. Netušíc, jak vlastně to vše reagovat, jsi udělal/a jedinou rozumnou věc, jež tě napadla. Objal/a jsi ho. Objetí nikomu nikdy neuškodilo, že? Wade tě okamžitě objal zpátky, boříc hlavu do tvého ramena. Opatrně jsi jej začal/a hladit po zádech, ve snaze, aby se uklidnil.
"Wad-" odtáhl se a zpříma ti pohlédl do očí. Tahle prudká reakce tě kompletně vyvedla z míry.
"Neříkej mi tak." zaskučel. "Ani to není mé pravé jméno!" rozhodil rukama. "Upřímně už ani nevím, kdo vlastně jsem! Vím jen útržky." do očí se mu hrnuly slzy. Vůbec je neřešil, pokračoval dál, aniž by si to vlastně uvědomoval. "Vím, že náš rodinný sluha mi omamoval drogami, díky čemuž jsem zapálil barák, ve kterém byli mí rodiče a oni uhořeli! Vím, že jsem si jméno Wilson přivlastnil. Nikdy nebylo moje! Bylo to jméno chlapa, který mi zachránil život a já mu, jako největší svině, chtěl ohnout ženu a jeho po té zabít, abych mohl být s ní! Skončilo tak, že jsem zabil Mercedes a ne jeho. Nikdy jsem nikoho neměl, a když už ano, tak mě měli za někoho jiného, utekli a nebo jsou po smrti." chvilkově se odmlčel a zřejmě až teď mu došlo, že mu celou dobu po tváři kanuly slzy, které rychle, skoro až zahanbeně začal utírat. "A ty stejně jako všichni ostatní odejdeš." dodal sotva slyšitelně. "A nakonec budu zase jen já."
"Slibuji, že neodejdu." řekl/a jsi, čímž si jej zachytla kompletně bez obrany. "Je pravda, že kdybys mi tohle řekl před půlrokem, tak bych se otočil/a a už nikdy se nevrátil/a. Nebyl jsi mi sympatický, lezl jsi mi na nervy a já bych tě nejradši umlátil/a na místě. Ale teď jsi někdo, na kom mi doopravdy záleží, i když se třeba občas pohádáme, ale to je naprosto normální ne?" usmál/a jsi se na něj a zanechal/a ho naprosto beze slov.

Tony

https://youtu.be/4l7fhxNrrrM

Tonyho zranění rukou bylo něco, co dočasně ovlivnilo jeho život. Jemné motorické dovednosti měl poškozené a tudíž byly skoro neproveditelné. Potřeboval čas na zotavení, což znamenalo, že ruce nebude moci využívat při tvoření a budování jeho obleků, které tak moc miloval. Cítil, jak se pomalu propadal do temné díry, když mu oznámili, že bude potřebovat terapii na to, aby se jeho prsty vyléčily. Moc dobře si to uvědomoval, i když si to nechtěl připustit. Kdykoliv rozevřel dlaň, tak se mu nejen prsty ale i celá dlaň začala nekontrolovaně třást.

Jeho ruce byly jeho životem. Kdyby je nemohl využívat, tak co by mu zbylo?

"Musíš s tím začít něco dělat," Navedl/a jsi opětovně to odstrkované téma s povzdechem, během čehož jsi sledoval/a Tonyho, jak se snažil si dolít do sklenky whiskey z lahve. Když mu došlo, že to nezvládne a spíše toho ještě vice vyleje, tak jí vrátil zpátky na stůl, kam po chvilce položil i sklenku, která s hlasitou ránou, jak prudce jí položil, zůstala stát.
"Ne, (T/J). Prostě to nejde." Zavřel oči, zřejmě aby nemusel sledovat tvůj naštvaný nebo možná i lehce zklamaný výraz, a začal si mnout spánky.
"Tony, jestli to nezačneš řešit, tak se to bude akorát horšit." Muž naproti tobě měl stále zavřené oči a nevypadalo to, že by se měl k odpovědi, radši se věnoval své důležité činnosti v podobě krouživých pohybů prstů. "Proč tomu nedáš aspoň šanci? Nic by ti to neudělalo!" Pokračoval/a jsi, doufaje, že jej donutíš se aspoň zamyslet nad tou možností.
"Prostě to nejde, (T/J)!" řekl možná o něco ostřeji, než původně zamýšlel. Nebo v to jsi aspoň doufal/a. "Co nedokážeš pochopit na tom, že jednoduše nechci?!" Otevřel oči a zpříma na tebe pohlédl, čekaje na tvojí odpověď. Ve skutečnosti Tony už dávno byl u terapeuta, ale rázně nesouhlasil s jeho návrhem léčby. Nejenže mu zakázal pít alkohol, jelikož údajně by to mohl ještě zhoršit, ale dokonce mu zakázal se zaměřovat na práci! Prý by jej uváděla do stresu, kvůli čemuž by se to mohlo též zhoršit. Tohle vše by možná byl schopen nějak se zatnutými zuby překousnout, avšak po pár dalších větách mu došlo, že terapeut jeho situaci nebral vůbec vážně! Do teď mu v hlavě zněla ta prokletá věta, která jej byla schopná vytočit i po těch dvou týdnech.
'Doporučil bych Vám pletení, pane Starku.' To byl moment, kdy mu došlo, že si takzvaný odborník, co seděl za tím masivním, dřevěným stolem, z jeho problémů dělal srandu a nebral ho vážně. Neměl pro něj pochopení a nechápal, jak moc to pro něj bylo důležité. Jak by ho to mohlo zruinovat, kdyby se s tím nezvládl vyrovnat. Neodešel z místnosti hned po téhle větě a ani nic nenamítal, jen kýval hlavou. Terapeut dělal přeci jen svojí práci. Mizernou, ale aspoň se snažil. I přesto ale Tony plánoval najít jiného odborníka. Někdy. V budoucnu, jelikož už tak se nad ním vznášela myšlenka, že jeho ruce nikdy nebudou sto procentně v pořádku a to byl důvod, proč už i to hledání začínal vzdávat. Ale na druhé straně jsi tady byl/a ty, kdo jej pořád nutil k opaku.

"Nechápu na tom to, že si chceš dobrovolně zničit zdraví." Tvůj hlas ho vytrhl z myšlenek, než mu došlo, že má ruce pevně sevřené v pěst.
"(T/J), uvědomuješ si, že se bavíš s někým, kdo požil více alkoholu než Lemmy Kilmister drog?" ušklíbl se a rozevřel dlaň, snažíc se to zamaskovat tak, že se ve skutečnosti snažil protáhnout.
"To nemění nic na tom, že bys tomu mohl dát alespoň šanci," odsekl/a jsi a změřil/a si ho lehce naštvaným pohledem. Nelíbilo se ti to, komu taky ano, že? Ale jaksi ti pomalu docházelo, že mu do hlavy nevtlučeš opak, takže když navrhl změnu tématu, souhlasil/a jsi s tím s myšlenkou, že pro dnešek bude lepší to nechat být.

Od té debaty uběhlo již pár dnů a Tony se stále držel svého zatvrzelého odmítání terapie. Ale v jeden večer se to změnilo. V půl třetí ráno tě probudil telefon s příchozím hovorem. Na displeji zářilo Starkovo jméno.
"Tony, víš kolik je?" zamumlal/a jsi rozespale a promnul/a si oči.
"(T/J), měl/a jsi pravdu, přiznávám!" ozval se Tonyho hlas z telefonu, kompletně ignoruje tvojí otázku. Nedávaje ti šanci cokoliv říct, tak pokračoval. "Už to nevydržím! Musím s tím už něco dělat, jinak z těch rukou asi zešílím! Mám problémy se už i podepsat, chápeš to?!" Z hlasu jsi nebyl/a poznat, zda něco pil, ale domníval/a jsi se, že možná v sobě nějakou sklenku měl. To ovšem neměnilo nic na faktu, že se možná stal průlom. Konečně byl ochoten dát lékařům šanci.
"V tom případě můžeš zajít k tomu terapeutovi, co ti doporučili v nemocnici," řekl/a jsi, pokoušeje/pokoušejíc své štěstí.
"To ale nejde!" Povzdechl/a sis. Tohle začínal byl začarovaný kruh. "Nebral mě vážně, už jsem u něj byl. Den po propuštění z nemocnice." Pomalu tě zasvětil do událostí, co se staly během jeho první a technicky vzato i poslední návštěvy terapeuta. Potichu jsi poslouchal/a, a když skončil, tak jsi chvilkově mlčel/a, zvažuje/zvažujíc Tonyho možnosti. "Jsi tam ještě?" ozval se.
"Jsem," přitakal/a jsi. "Víš co? Vezmu si jeden den dovolené a v devět se stavím k tobě. Odtud pak zajedeme za tím doktorem."
"(T/J)! Tys neposlouchal/a?! Jen si ze mě dělal srandu!" Protočil/a jsi oči.
"Tony, to pletení ti navrhl pravděpodobně kvůli tomu, aby ses naučil znova jemnou motoriku," řekl/a jsi. "Až tam dneska zajdeme, tak se můžeme zeptat." dodal/a jsi, doufaje/doufajíc, že nakonec bude souhlasit.

Tony nakonec doopravdy souhlasil, že tam s tebou zajde, i když radostí zrovna dvakrát neskákal. Jeho terapeut byl dosti zaskočen s tím, že se Stark navrátil, ale rozhodně jej neodmítl a nabídl, že ho opětovně přijme mezi své pacienty. Do teď si pamatuješ Tonyho nenadšený výraz, když si muž zapisoval jeho jméno zpátky do seznamu, ale někde uvnitř tušil, že to je možná nejlepší, co se mohlo stát. Pak nastal ten moment, který minule Tonyho odradil -Zmínka o pletení.
"Vím, že Vám to může přijít, že si z Vás dělám srandu, pane Starku, ale věřte mi, že bych Vám to nenavrhl, kdyby to nepomohlo." Blonďatý muž si posunul brýle na nose a na stole spojil prsty tak, že připomínaly malou stříšku. Měřil si vás pohledem. "Nechci se Vám vysmívat, nic takového by mi ani nenapadlo," Kdyby Tony nevěděl, že by to bylo nevhodné, tak by si odfrkl, ale takhle si akorát založil ruce na hrudi a propaloval doktora pohledem, zatímco se opíral o opěradlo své židle. "Jde o to, že Vaše prsty se budou soustředit na něco, co je nebude tolik stresovat jako práce s technologií, kde je potřeba preciznost. Tím byste se zbytečně uváděl to stresu, což by vedlo ke zhoršení, ale pokud se zaměříte na pletení, zjistíte, že je to ve skutečnosti uklidňující činnost, která Vám pomůže aspoň částečně zamezit nechtěnému třesu."
"Částečně?" zopakoval Tony a doktor kývl hlavou.
"Stále je zde mnohem více faktorů, co to ovlivňují. Třeba to, kolik alkoholu máte v sobě, nebo jak moc jste ve stresu či nervovém vypětí. Snažte se vyvarovat jakémukoliv rozrušení a třes zmizí." Ještě nějakou dobu jste strávili v ordinaci, než jste se rozloučili. Tony, i když přes jeho odpor k možnému řešení jeho nemoci, se rozhodl, že by přeci jen tomu mohl dát šanci. Tobě ale bylo jasné, že budeš muset cvičit s ním, aby se na to nevykašlal po prvním nezdaru. První týden jste oba strávili hlavně sháněním materiálů a na youtube, kde jste sledovali všechny možné tutoriály, abyste věděli, do čeho se vlastně pouštíte.

Začátky nikdy nejsou lehké a zde to nebyla výjimka, ze začátku Vám oběma trvalo, než jste vůbec zvládli základy, ale pak to šlo hladce. Tedy tobě. O Tonym se to nedalo tak říct. Nejenže měl problémy vůbec správně udržet jehlici, ale namotávání bylo katastrofa. I přes jeho pomalu stoupající vztek, se mu částečně podařilo udělat jednu řadu. Sice s tvojí pomocí, ale stále mu to dodávalo naději, že by se to mohl naučit. Postupem času. A i když by to možná nikdy nepřiznal, tak se ukázalo, že jakmile přijdete na ten správný styl, tak to není nic těžkého ani s třesoucíma se rukama. Díky tomu jsi k následujícím Vánocům dostal/a nejen šálu, ale dokonce i pár rukavic, stejně jako zbytek Avengers. Ti ovšem neměli ani nejmenší ponětí, že je upletl Tony, jelikož moc dobře tušil, že kdyby zjistili jeho nový koníček, tak by jej povýšili na post babičky, což on přeci nemohl dovolit. A i když to byla zdlouhavá procedura, tak se ukázalo, že terapeut, kterého Tony poctivě navštěvoval (Pokud se mu ovšem chtělo), měl pravdu. Třes sice neustal kompletně, ale podařilo se ho utlumit. Díky tomu se opětovně mohl navrátit k tomu, na čem mu záleželo nejvíce. K jeho práci.

Clint

https://youtu.be/w0ZHlp6atUQ

Clint je milovník zvířat. Každý, kdo jej znal, to věděl. Pro zvířata by si nechal klidně i uříznout ruku, nechat se strčit do ohně a nebo celý den sedět na hřebech, ale někdy jim prostě není pomoc a dá se udělat jen jedno jediné, co je zbaví trápení...

Dešťově kapky nemilosrdně bičovaly zem a tváře lidí, jenž se nestihli schovat. Ty s Clintem jste pospíchali ulicí k němu do bytu, abyste se mohli schovat. Držel/a sis blízko u těla svojí bundu, zatímco ses snažil/a držet s Clintem tempo. Ten šel pár kroků před tebou, jeho triko bylo naprosto promáčené, stejně jako kalhoty nebo jeho vlasy. Ještě teď ti v hlavě zněla jeho slova: 'Dneska pršet nebude, tak na co bunda?' Jak to vypadalo, tak se Barton spletl a tobě bylo jasné, že už teď toho litoval. Když jste prošli okolo jedné z uliček, tak ses zarazil/a. Zvuk deště přerušovalo něco pisklavého. Z dálky jsi slyšel/a kňučení zvířete. Chvíli jsi tím směrem koukal/a, než ses rozhodl/a to prozkoumat. Sic jsi kvůli dešti měl/a sníženou viditelnost, ale i tak se ti podařilo najít zdroj toho zvuku. Za jednou z popelnic popelnic ležel na starých novinách vlčák. Jeho srst na mnoha místech chyběla, díky čemuž byly vidět škrábance na kůži. Na dalších místech byly chlupy slepeny v chuchvalcích, či byly různé délky. Jeho levé ucho prakticky ani neexistovalo a přes čumák se mu táhlo několik jizev. Chvíli jsi zaraženě koukal/a na zvíře před tebou, než jsi si dřepl/a kousek před ním a natáhl/a k němu ruku.
"Ahoj, kamaráde." řekl/a jsi a opatrně mu přejel/a dlaní po hlavě. Pes se nebránil, ani nevypadal, že ho tvá přítomnost nějak obtěžuje, jediné, co dělal, bylo to, že se třásl zimou, která mu pomalu prostupovala jeho vyhublým tělem.
"(T/J)?" ozval se z druhé strany uličky Clintův hlas. Zavolal/a jsi na něj a když stál lukostřelec po tvém boku, tak nevěřícně koukal na zvíře před ním, které se stále třáslo zimou a občas zakňučelo.

"Co s ním uděláme?" položil/a jsi otázku, která už chvíli visela ve vzduchu, zatímco jsi stále hladil/a psa. Clint na tebe koukl, jakoby to snad nebylo jasné.
"Bereme ho sebou, tady ho nechat nemůžeme." S tímhle přešel k vlčákovi a opatrně, aby jej zvíře nepokousalo, ho zvedl do náruče. Sice se bál, že ho neunese až k sobě do bytu, ale jak se ukázalo, pes byl tak vyhublí, že by ho možná zvládl odnést i k tobě. Ještě než stihl udělat krok kupředu, tak sis sundal/a bundu a s Clintovo pomocí jste psa aspoň částečně zakryli, aby nezmokl ještě více. Po té jste se oba pomalu vydali zpátky na ulici a směrem do bytu.

"Nebude na něj Lucky reagovat nějak špatně?" zeptal/a ses před dveřmi, za kterými už byl slyšet nadšený Luckyho štěkot a kňučení, které způsobovalo, že zbývající ucho psa v Bartonovo náruči s pomalu otáčelo.
"Neměl by, už několikrát jsem takhle nějaké zvíře přinesl a byl s tím v pořádku." Neobratně jednou rukou vyndal z kapsy klíče, které ti podal. Odemkl/a jsi a vstoupil/a dovnitř, abys zachytil/a labradora uvnitř. Po odchytu té dravé zvěře Clint položil nového přírůstka na gauč, tedy až po té, co jsi na zem shrnul/a všechny obaly a krabice od pizz. Uklidí se to později, ne? Lucky ze začátku na nového obyvatele nekoukal nadšeně, ale po pár dnech k němu našel cestičku a od té doby to byli nerozluční kamarádi. S Clintem jste se rozhodli nalezeného vlčáka pojmenovat Nomád. Po mnoha návštěvách zvěrolékaře se ze svého stavu dostal a obohatil jak tvůj tak i Clintovo život o jednoho čtyřnohého mazlíčka navíc. Netřeba říkat, že byl rozmazlován stejně jako Goliáš a Lucky. Ale jednou se to vše změnilo.

Byly to už skoro čtyři měsíce od nalezení Nomáda a oba dva jste museli uznat, že se Vám ho podařilo vytáhnout z nejhoršího. Nebo to jste si aspoň mysleli. Den zpátky ti Clint napsal smsku, že se s Nomádem něco děje. Vůbec nejedl, kňučel a měl problémy s chůzí. Barton upřímně doufal, že ho to přes noc přejde, ale jak se ukázalo, zhoršilo se to ještě víc -Ochrnul na zadní packy, které teď za sebou tahal. Nebylo potřeba zdůrazňovat, jak smutný pohled to byl, hlavně po tom všem, čím si to zvíře muselo projít. Oba dva jste ho vzali k zvěrolékaři, který jej prohlédl se znepokojeným výrazem na tváři. Oba dva jste se pomalu připravovali na nejhorší, co právě mohlo přijít.
"Můžete ho nechat podstoupit operaci," řekl tmavovlasý muž a podrbal Nomáda za uchem. "ale ve většině případech je to k ničemu, vzhledem k tomu, že ochrnutí jde od páteře a mohlo by se dostat i do předních pacek." přiznal nakonec a ty sis s blonďákem vyměnil/a jeden pohled, který jasně říkal, co se právě stane.
"Takže... Ho uspíte?" položil Clint otázku, kterou jsi ty nebyl/a schopen vyslovit, namísto toho jsi byl/a u stolu, na kterém Nomád ležel a občas zakňučel. Hladil/a jsi ho po srsti, která mu za těch několik měsíců, co byl ve vašem životě, dorostla.
"S Vaším svolením," přikývl hlavou lékař. "Mějte na paměti, že je to lepší než ho nechat se trápit." Oba dva jste věděli, že má pravdu, ale ani jeden z vás si to nechtěl přiznat. Přeci to nemohlo takhle skončit, nebo snad mohlo? "Dám Vám čas na rozmyšlenou." řekl muž předtím, než věnoval ještě jeden pohled ležícímu vlčákovi a odešel z ordinace.

Bylo mezi vámi tíživé ticho, během kterého na Vás Nomád upíral svá kukadla ze stolu.
"Proč je tohle jediná možnost?" zeptal se do ticha Clint. "Není to fér! Po tom všem, čím jsme si prošli..." s těží držel slzy na uzdě a tys na tom nebyl/a nijak lépe (A Ani Wynri na tom není za obrazovkou nejlépe...), několik slz ti už ukáplo. Nomád, jakoby vytušil, že je něco špatně, se pokusil posadit, předními packami zabral a vyzvedl se, ale během chvíle mu síla v nich vypověděla a on opětovně ulehl na ledovou desku stolu. Blonďák měl co dělat, aby se neotočil a neodešel z ordinace, ten výjev mu trhal srdce na malé kousky a nebylo divu. Položil/a jsi mu ruku na rameno a objal/a ho ze strany.
"Život nikdy není fér, Clinte. K lidem ani ke zvířatům. Prostě si bere bez ohledu na následky..." řekl/a jsi, i když se ti slova zadrhávala v krku. "Ale oba moc dobře víme, že je to nejlepší věc, jakou pro něj můžeme udělat." Moc dobře věděl, že máš pravdu, i když si to nechtěl přiznat. Nakonec ale jenom kývl hlavou. Ty jsi ho ještě jednou objal/a, než jsi přešel/přešla ke stolu, odkud vás celou dobu Nomád pozoroval, jakoby věděl, co se děje. Pohladil/a jsi ho po hlavě a sklonil/a se k jeho uchu.
"Teď půjdeš na chvíli spinkat, jo?" položil/a jsi hlavu na jeho a zavřel/a oči, snažíc se držet slzy na místě. "Až se probereš, já ani Clint tam s tebou už nebudeme. Ale pamatuj si, že tě nikdy neopustíme, budeme s tebou i tam, kam my nemůžeme a doufám, že na nás nezapomeneš, protože s námi budeš už navždy." Po tváři ti začaly nekontrolovatelně téct slzy, které se vpíjely do jeho srsti, zatímco jsi vzlykal/a. Nomád se pod tebou zavrtěl a oblízl ti tvář, ve snaze zabránit ti dál brečet. I skrz slzy jsi se usmál/a a dala mu pusu na čelo, než jsi koukla na Clinta, který si vedle stolu klekl tak, aby viděl Nomádovi přímo do očí.
"Nomáde, starý brachu, pamatuj si, že tohle rozdělení není navždy. Loučíme se jenom na chvíli a za tu dobu, co budeš pryč, nám oběma budeš chybět, ale to neznamená, že se jednou neuvidíme!" pokusil se usmát, ale vypadalo to více jako nehezký škleb, zatímco se snažil, aby nebrečel. Nomád jen zakňučel, zatímco do ordinace se vrátil lékař, kterému jste řekli své konečné rozhodnutí.

Ještě v ten den jste oba dva seděli u Clinta v bytě naprosto zdevastovaní dnešní událostí, ale částečně vás oba dva uklidňovalo, že Nomád nebyl tak daleko od vás. Domácí svolil, že jste Nomáda mohli pohřbít na zahradě za ubytovnou. V ruce jsi držel/a plyšového hrošíka, kterému chyběla jedna noha. Povzdechl/a sis, odložil/a Nomádovo hračku vedle sebe a opřel/a se o opěradlo gauče. Ještě teď tě pálili oči od neustávajícího pláče, ale je pravda, že Clint na tom nebyl o moc lépe. V ordinaci se snažil držet aspoň částečně statečnou tvář, ale jakmile jste nasedli zpět do auta, vše to na něj dolehlo, ale i přes to vše byl rád za jednu jedinou věc. Za to, že tam nebyl sám, jelikož si nebyl jist, jak by to jinak zvládl.

Strange

https://youtu.be/vKIcSlwRz1A

Víte, Strange je prostě TOO FABULOUS na to, aby potřeboval nějakou oporu, ale slibuji, že jakmile mi odezní ten autorský blok a dostanu nějaký nápad, už tak fabulous nebude! Jakože já se jmenuji Já!

Thor

https://youtu.be/ivu2ktfompc

Zhluboka se nadechl, zatímco procházel chodbou vedoucí k bytu, jenž patřil Jane. Zmizel před měsícem, aniž by jí, nebo komukoliv jinému dal vědět, kam vlastně jde. Asgard ho potřeboval a doufal, že to všichni pochopí, i když mu bylo jasný, že Jane na něj bude vytočená. Neměl jí to za zlé, jak by taky mohl, že ?

Zaklepal na dveře a chvíli naslouchal, jak se do ticha ozývaly akorát přibližující kroky jeho přítelkyně, které následovalo cvaknutí zámku, jak odemkla. Když se dveře rozevřely, tak žena mezi nimi chvíli koukala na blonďáka, než se mu vrhla kolem krku.
"Thore! Kde jsi byl takovou dobu? Proč jsi se neoz-" V ten moment se žena zarazila a než jí Thor stihl pořádně obejmout zpátky, tak se odtáhla a založila ruce na hrudi. Zavrtěla hlavou a propalovala ho pohledem, jako kdysi jeho matka, když naprostou 'náhodou' seslal jeden z blesků na Zemi, kde omylem potopil jedno město do hlubin moře. Upřímně si už ani nepamatoval jméno, jen věděl, že to bylo něco na A. "Co to říkám," zakroutila hlavou. "Zmizel jsi bez jediného vysvětlení! Dokonce jsi se ani za ten měsíc nemohl ozvat! To se ani trochu nestydíš?!" Aniž by si to uvědomila, její ruka se vymrštila a polobohovi dala facku, i když to s ním vůbec nehnulo. Spíše to bolelo více Jane, která raději zatnula zuby a dělala, že jí dlaň ani v nejmenším nepálí.
"Doopravdy se za to omlouvám, Jane. Ale bylo mě potřeba na Asgardu. Nemohl jsem opustit můj lid." řekl na svojí obhajobu, zatímco žena si jen povzdechla.
"Thore, tohle opakuješ pokaždé, co zmizíš, ale já tě tady taky potřebuji!" začala a modlila se, aby udělala správnou volbu. "Uvědomuješ si vůbec, co bylo za den, když jsi beze slova zmizel?" zeptala se, a když blonďák mlčel, tak jen protočila oči. "Měli jsme výročí, Thore! A rozhodně jsem si nepředstavovala, že ho budu trávit sama!" Polobůh se chystal něco říct, ale Jane mu nedala možnost. "Už na to nemám sílu, Thore. Myslím, že bys měl odejít." Slova se jí drala z krku, jakoby tam měla nějakou nepříjemnou překážku. Vstoupila zpátky do bytu a ještě než zavřela, tak mu věnovala jeden jediný, smutný úsměv. "Sbohem, Thore." S tímhle se dveře zavřely a ona mohla nechat projít veškeré zadržované pocity. Asgardský princ chvíli koukal na zavřené dveře, zatímco cítil, jakoby se v něm něco zlomilo. Rozhodně tohle při svém návratu nečekal.
"Měj se, Jane." bylo vše, co řekl, než se pomalu vydal ven z budovy, netušíc, jak by se měl vlastně cítit.

Uplynulo pár týdnů a dokonce i k tobě se doneslo, že se Thor vrátil. Když ses dozvěděl/a o incidentu s Jane a o tom, že se přes to polobůh stále nepřenesl, tak jsi se rozhodl/a jej poctít svojí návštěvou.

Volnou rukou jsi zaklepal/a na dveře a čekal/a, zda ti otevře. Když se po minutě nic nezměnilo, zaklepal/a jsi o něco hlasitěji.
"Thore, vím, že tam jsi," chytla jsi krabici plnou sušenek, čokolád a dalších sladkostí. "mohl bys mi otevřít? Nesu jídlo!" zkusil/a jsi strategii úplatků a jak se ukázalo, vyplatila se. Během chvíle se dveře otevřely. Jeho vlasy trčely neupraveně do všech stran, jakoby se chtěly co nejvíce vzdálit od hlavy, jeho červené triko a džíny byly zmuchlané a na několika místech i špinavé. Nejvíce tě ale zarazily jeho zarudlé oči. Usmál/a ses na něj a podal/a mu papírovou krabici přelepenou lepenkou.
"Děkuji, (T/J)." řekl, když si vzal krabici a ustoupil ode dveří, aby tě mohl pustit dovnitř. K tvému překvapení bylo v obýváku čisto, nikde žádné obaly od jídla, krabice od zmrzlin nebo hromady kapesníků. Thor zavřel za tebou dveře a na dřevěný stolek, co byl před gaučem, položil vedle Mjölniru krabici od tebe. Oba dva jste se usadili na gauči a chvíli bylo nepříjemné ticho.
"Slyšel/a jsem, co se stalo s Jane a chtěl/a jsem se ujistit, že jsi v pořádku." Slabě se na tebe usmál, ale pak jeho pohled sklouzl nazpátek k rukám na jeho klíně a ztěžka si povzdechl.
"Jsem v pořádku, nemáš se čeho bát." znepokojeně jsi na něj koukl/a, i když to on vidět nemohl.
"Thore," začal/a jsi a položil/a ruku na jeho rameno. "vím, že nejsi v pořádku, ale nechci to z tebe tahat ani tě do něčeho nutit, takže... Pokud si budeš chtít promluvit, budu rád/a, ale do té doby... Co kdybychom otevřeli tu krabici, než se rozteče ta čokoláda?" blonďák kývl hlavou, ale neřekl nic. Oba dva jste bloudili ve svých myšlenkách a mlčeli, zatímco jsi otevíral/a krabici, ze které jste si oba dva vzali první věc, co vám přišla pod ruce. Takhle to bylo nějakou chvíli, než zničeho nic prolomil ticho.
"Myslel jsem, že mě milovala, tak proč by mě opustila zrovna takhle?" Zeptal se do ticha, tys spolkl/a kousek sušenky, než jsi začal/a mluvit.
"Zřejmě proto, že nebyla schopná unést to, že máš i jiné povinnosti, které jsou důležitější jako ona. Věděla, do čeho se pouštěla, ale věř mi, že chyba nebyla jen na tvé straně, Thore," nechápavě na tebe koukl. "Několikrát jsi mi vyprávěl o tom, jak na tebe neměla čas jen kvůli tomu, že měla práci. Není to přesně to samé, co jsi měl ty?"
"Je vědec, ti moc času nemají." Namítl a tobě div nenaskočila žilka na čele.
"A ty jsi princ na kterého spoléhají tví poddaní! Pokud by někdo měl šoupat nohama, je to Jane! Selvig je taky vědec a je schopen si najít čas na lidi okolo něj. Ona zapomíná, že kromě její práce jsou i jiné věci, Thore." Na chvíli ses zarazil/a, zda jsi neřekl/a něco více, než jsi měl/a. Nechtěl/a ses ho dotknout, ale zároveň si nechtěl/a, aby se užíral kvůli něčemu, co technicky vzato není jeho chyba. Problém bylo, že občas je těžké odhadnout tu správnou hranici, kterou se nesmí překročit. "Ale takoví jsou lidi." povzdechl/a sis.
"Ale ty taky chodíš do práce, (T/J), a máš čas vždycky." namítl Thor a tys pokrčil/a rameny.
"To už záleží na prioritách, ale ty má každý jinak," chvíli ses zamyslel/a. "Ale myslím, že pokud to necháš ještě chvíli uležet, tak by jsi za ní mohl zajít a zkusit to s ní urovnat, ale tady záleží už jen na tobě a zda ti za to stojí." Muž vedle tebe mlčel a chvíli jen přežvykoval kus čokolády, během čehož zvažoval tvá slova. "Ale myslím, že teď by bylo dobré pustit všechno z hlavy," zazubil/a ses na něj. "Takže, co kdybychom si něco pustili? Třeba nějakou pohádku od Disney?" navrhl/a jsi nevinně, čekajíc, že ti řekne, jak je to nevhodné pro někoho tvého věku. Kdo kdy taky viděl třiatřicetiletého/třiatřicetiletou muže/ženu, co se dobrovolně chce dívat na animovanou pohádku, že? Thor namísto toho nechápavě koukal.
"Co to je Disney?" V ten moment ti došlo, že při jeho pobytu na Zemi něco doopravdy ošklivě selhalo, takže ses široce zašklebil/a a poplácala ho po rameni.
"Máme co dohánět, Thore. Buď rád, že tady máme dostatek jídla," ukázal/a jsi na otevřenou krabici. "jelikož nás čeká maraton!"
"...My budeme běhat s jídlem?" zeptal se a ty ses jen usmál/a, zavrtěl/a hlavou a v hlavě už plánoval/a seznam pohádek, na které spolu kouknete. A nejenže tyhle pohádky Thorovi dosti zvedly náladu, ale taky se ti podařilo najít parťáka, který na kteroukoliv z nich koukne, jen co zmíníš to kouzelné slůvko Disney.

Loki

https://youtu.be/kohD5z5mE0E

Loki je, byl a vždy bude jedinečný, to zjistil i on sám, a i když se tvrdí, že jedinečnost je skvělá, on to tak rozhodně neviděl a zřejmě ani nikdy neuvidí. Vždy odmítal ukázat nějakou slabost, i ohledně toho, že jej něco uvnitř užíralo a možná i stále užírá. Nikdy jsi s ním žádnou takovou debatu neměl/a a, a když jednou v noci jsi jen našel/našla, jak se třese a snaží uklidnit, chtěl/a jsi mu pomoci...

"(T/J), přísahám na Odinovo vousy, že pokud se ke mně přibl-" Loki couval opatrně dozadu, jednu ruku měl nataženou před sebe, čímž doufal, že tě od něj udrží co nejdál, zatímco druhou máchal za sebou, aby se ujistil, že tam nebyla žádná překážka o kterou by mohl zakopnout. Ty jsi byl/a od něj sotva pět kroků a měřil/a si jej pohledem, odhadujíc situaci. Za dveřmi byl slyšet štěkot a škrábání na dveře od ložnice, jak se snažil tvůj Labrador dostat do ložnice a ujistit se, že je vše v pořádku.
"Loki, moc dobře oba dva víme, že bys mi nikdy nic neudělal." nenechal/a jsi ho dokončit větu a udělal/a další krok k němu, na což on opětovně ustoupil dozadu. Upřímně, jeho postoj ti v tenhle moment připomínal scénku z Jurského Světa, kdy Owen cvičil raptory. A, i když ty obří ještěrky poslouchaly, ty jsi si z jejich příkladu nehodlal/a brát vzor.
"Neříkej něco, co ty sám/sama nemůžeš vědět!" rozhodil rukama. Do obličeje se mu začínala pomalu dostávat modrá barva a jeho oči se zbarvily do ruda. To tě donutilo zastavit. Loki se před tebou zpříma narovnal a změřil si tvůj, možná lehce vyděšený výraz, povrchním pohledem. "Kdybych byl král, jak byl můj osud, nic z toho by se nestalo!" rozhodil rukou, během čehož se místnost začala pomalu naplňovat ledovým vzduchem. "Pro nikoho bych nebyl tou zrů-"
"Loki, ty nejsi zrůda ani nic jiného!" opětovně jsi mu skočil/a do řeči. Jeho obličej se zkroutil v napodobenině úšklebku.
"Jsem a moc dobře to vím! Nebo si snad myslíš, že nevidím pohledy lidí okolo? Pohledy tvých 'kamarádů', kdykoliv vejdu do místnosti? Myslíš si, že mě Starkovo provokace stále baví?! Dokonce i to zvíře mi nesnáší!" chtěl/a jsi nějak odporovat, ale nedal ti tu možnost a přešel k zavřeným dveřím, za kterými byl stále slyšet štěkot. Když se přiblížil, tak se z druhé strany začalo ozývat vrčení. "Vidíš? A ty nejsi jiný/jiná. Nebo si snad myslíš, že nevidím ten tvůj strach? Nebo to, jak mi lžeš? Mně!" odfrkl si a pomalu začal přecházet po ložnici.
"Loki, j-" dvěma kroky se ocitl u tebe, kde se nad tebou hrozivě tyčil jako nějaká hora. Instinkt tě donutil, aby ses přikrčil/a.

"Vidím to ve tvém výrazu, (T/J)," pokračoval, jeho barva hlasu měnící se na smutek. "Pokaždé, když řeknu, že mi na tobě záleží, nebo že tě mám rád, si myslíš že lžu. Ale i když si myslíš tohle, stále mě žádáš o to, abych to opakoval. Proč?" zeptal se tě a tys pomalu sbíral/a poslední zbytky odvahy. Tvá mysl pracovala na plno, snažíc se ignorovat chlad, který se okolo tebe rozšiřoval jako neviditelná mlha.
"Protože tomu chci uvěřit, Loki. Chci uvěřit tomu, že jsi se změnil," bál/a jsi se pohlédnout mu do očí, ale i tak ti tam zrak jednou zamířil. Jeho rudé oči si tě pečlivě měřily, přišel/přišla sis, jakoby jsi stál/a před soudem, který jen čeká na tvojí chybu. Snažil/a ses nenechat rozhodit a zhluboka ses nadechl/a. "Ale je tady ten problém, že ty mi nikdy nenecháš pomoc a nesnažíš se svojí změnu nějak výrazně ukázat. Nemůžeš se divit, že lidi jsou nervózní, když jim k tomu dáváš důvod! Nikdo neví, co od tebe čekat." Tvá mysl zabloudila pár týdnů zpátky, kdy se celý New York probudil a zjistil, že Socha Svobody byla nahrazena obří, hajlující sochou Adolfa Hitlera. I když to byla pouze Lokiho iluze, stále to vyvolalo menší rozruch a od té doby panovala menší debata o tom, zda polobůh náhodou nepatří k Hydře a je pravda, že nejeden člověk by byl schopen potvrdit, že to je pravdivá informace.
"Mám to v povaze, s tím se musí okolí smířit!" odsekl a zrovna dvakrát nad svojí odpovědí nepřemýšlel.
"Uvědom si, že musíš lidi nechat k sobě přijít, aby ti mohli pomoci. Já sám/sama ti chci pomoci, ale nikdy jí nechceš, stále mi posíláš pryč. Možná je to proto, že se bojíš si někoho pustit k sobě, nebo proto že ti je má společnost nepříjemná, ale... Jestli někdy budeš potřebovat pomoc, jsem tady." zakončil/a jsi svojí řeč a čekal/a na jeho reakci. Loki věděl, že teď jsi nelhal/a, ale i tak mu stále jistá svá vypěstovaná hrdost nedovolila snížit se, aby tě požádal o pomoc. Namísto toho, aby ti nějak odpověděl, tak zmizel. Prostě zmizel a ani se nenamáhal cokoliv říct. A zatímco místnost nabírala svojí normální teplotu, tak ty jsi doufal/a, že tvá slova k němu aspoň částečně pronikla. A jak se ukázalo, tak jsi na něj doopravdy nějaký vliv měl/a, ovšem to už je na jindy...

Steve

https://youtu.be/EYSnE9nlLO8

Poprvé, co jsi přespával/a u Steva, jelikož tvůj byt momentálně podstupoval deratizaci, díky jednomu vtipálskému bůžkovi, Steve trval na tom, že ti přenechá postel a on půjde spát na gauč. Upřímně, už ani nevíš, jak se ti to podařilo překecat, že to bude obráceně, ale byl/a jsi za to rád/a. Bohužel, nic z toho neovlivnilo to, že jsi nemohl/a usnout.

Opětovně ses přetočil/a na gauči, který pod tvojí váhou útrpně zaskřípal. Ani ses už nesnažil/a usnout. Pouze jsi s otevřenýma očima koukal/a na strop, kde se míhaly stíny, jenž se kroutily dle toho, zda zrovna venku projelo nějaké auto. Všude bylo naprosto hrobové ticho a tys byl/a ztracen/a v myšlenkách. Z těch tě vytrhl až Stevovo hlas, který křičel něčí jméno. Zaraženě jsi se zaposlouchal/a, zda se ti náhodou něco nezdálo, ale když noční ticho opětovně prořízl Stevovo hlas, který měl zřejmě nějakou noční můru, tak jsi to prostě musel/a jít prozkoumat. Opatrně jsi se posadil/a a lehce nedobrovolně se otřásl/a, když se tvé bosé nohy dotkly ledové, dřevěné podlahy. Vyzvedl/a ses a opatrně vyšel/vyšla k Rogersovo pokoji.

Dveře měl otevřené, takže jsi vešel/vešla do jeho ložnice, stále potichu, jelikož z neznámého důvodu ti to přišlo, jako bys narušoval/a jeho soukromí. Tahle obava se rozplynula, jakmile se ti poskytl pohled na jeho stav. Vypadalo to, jakoby byl stále zachycen někde mezi snem a realitou, oči široce rozevřené, ale i přesto tě neviděl. Nebyl/a sis jist/a, zda s ním začít třást je nejchytřejší nápad. Možná byl i lehce nebezpečný, jelikož kdo by stál o pravý hák rozklepaného Kapitána Ameriky, že? Obešel/Obešla jsi postel a s cvaknutím rozsvítila lampičku na nočním stolku, doufajíc, že by jej světlo mohlo aspoň drobet uklidnit nebo probrat ze sna. Pak sis sedl/a na kraj postele, kdes jej chvíli pozoroval/a. Byl to doopravdy zvláštní pohled. Nikdy sis nemyslel/a, že někdo jako byl zrovna Steve by mohl trpět nočními můrami nebo traumatem, ale jistým způsobem to i dávalo smysl. Opatrně jsi položil/a svojí dlaň na jeho rameno, což nezpůsobilo žádnou reakci, pořád tam ležel s široce otevřenýma očima, které zíraly do prázdnoty, zatímco mu na čele vyvstávaly krůpěje potu.
"Steve," začal/a jsi, netušíc, jak vlastně pokračovat. Ani jsi netušil/a, co tady vlastně děláš, možná jsi měla zavolat někoho z týmu. Ti by možná tušili, co dělat. Pokud by ovšem o tom věděli. "Prosím, probuď se. Uděláš to?" pokračovala jsi a lehce zavrtěl/a hlavou. Jistým způsobem ti to přišlo, jako bys mluvila na dítě. To přeci nemohlo pomoci. "Jsi v New Yorku, u sebe v bytě. Je rok 2012. Válka už dávno skončila." Pokračoval/a jsi a upřímně si ani nepamatuješ, co jsi vlastně dál říkala, jen ses jej snažil/a probrat.

Čas plynul, nevíš, jak dlouho jsi na něj takhle mluvil/a, ale nakonec se sám probral. Potlačil/a jsi nutkání se okamžitě začít ptát, co se mu zdálo, namísto toho jsi se donutil/a usmát.
"(T/J)?" jeho hlas zněl slabě a unaveně. Tys kývl/a hlavou.
"Jsem tady, Steve. Vše je v pořádku, neboj se." Nebyl/a sis jist/a, zda chceš přesvědčit jeho nebo sebe, ale když jsi koukla na Steva, ukázalo se, že už zase spal. Po zbytek noci jsi už nespal/a a zůstal/a po jeho boku, kdyby se ten záchvat měl vrátit. Nic z toho se naštěstí nestalo. Steve poklidně spal celou noc zamotán v peřině jako malé dítě, i když se jednu dobu třásl. Ze začátku ses obával/a, že by to mohl být příznak horečky, ale po chvíli ti došlo, že to možná bylo díky sedmdesáti letech strávených v ledu. Když jsi jej přikryl/a další pokrývkou, ukázalo se, že jsi zřejmě měl/a pravdu. Celou noc jsi přemýšlel/a, zda je moudré se Steva ptát, co to vůbec mělo znamenat, či to nechat plavat a raději se vypařit zpět na gauč, kde jsi měl/a původně ležet.

Nakonec jsi se rozhodl/a, že radši zůstaneš po jeho boku až do rána, kdy jsi si u hrnku čaje vyslechl/a Stevovo příběh. O Buckym, Peggy, Howardovi a válce. Těsně před Buckyho smrtí se mu slova začínala zadrhávat v krku, slzy mu pomalu mlžily zrak.
"Jestli nechceš pokračovat, tak nemusíš." usmál/a ses na něj. "Ale musíš si uvědomit, že ne vždy můžeš zachránit každého, Steve." Uhýbal ti pohledem a raději koukal na sklenici kečupu, která asi byla zajímavější než ty.
"Ale," začal a na chvíli se odmlčel, jakoby zvažoval svá slova. Mlčky jsi jej pozoroval/a a snažil/a ses netlačit na pilu. Nechtěl/a jsi to stěžovat ještě více. "Ale je to má práce. Má povinnost. Všichni, co zemřeli, mi věřili, že je ochráním a namísto toho jejich rodiny dostaly oznámení o tom, že zemřeli. Pod mým velením."
"Ale i tak to není tvá chyba." stále sledoval svůj odraz ve sklenici, ale na tváři měl jasně vepsaný nesouhlas. "Ne vždy jde vše tak, jak si to přejeme, ale kdyby to tak šlo, tak žijeme v pohádce. Musíš se s tím vyrovnat, Steve, jinak tě to bude sžírat až do smrti jako nějaký parazit. Kdyby ti nevěřili a nebyli ochotni za tebe položit své životy, myslíš, že by tě následovali?" Tahle otázka zůstala viset ve vzduchu tíživou dobu, během které jsi ty přemýšlel/a, zda jsi náhodou nepřekročil/a nějakou hranici.
"Máš pravdu." řekl Steve s povzdechem, jeho modré oči tentokrát upíral přímo na tebe, i když stále nezněl moc přesvědčeně. "Děkuji moc za to, že jsi mě vyslechl/a, (T/J). Vážím si toho." usmál se, i když tys stále měl/a problém mu to uvěřit, ale pokud mu tahle debata pomohla aspoň drobet, tak i to byl pro tebe nějaký úspěch. Sám/Sama jsi moc dobře věděl/a, že tyhle rány se nezahojí, nikdy ne kompletně, ale dají se aspoň částečně vyléčit a pokud jsi s tím mohl/a pomoci, tak to uděláš s největší radostí, i kdyby to mělo zabrat dalších sedmdesát let tvého života.

Takže, doufám, že se Vám tato kapitola líbila, že jsem moc nezničila Vaše nervy a Vaše oblíbené postavy. Slibuji, že příští kapitola bude už na veselejší notě, tohle mělo být něco jako obrácený list dopisu, který byl v minulé části. Oni se snažili pomoci tobě, teď bylo na čase vrátit laskavost! Mějte se pěkně a děkuji za Vaší trpělivost i toho, že toto vůbec čtete a doufám, že další kapitola vyjde s menší prodlevou než tahle. -W.