╭─────୨୧─────╮

"A ona? Nic."

╰───────────╯

Jakmile jsem byl z dohledu továrny, rozběhl jsem se. Jen pro jistotu. Svou laboratoř jsem nalezl v časných ranních hodinách. Hodinky mi sice zabavili, ale na kostelní věži před nedlouhou dobu odbili druhou hodinu ráno. 

Mířil jsem přímo do skladu C zjistit, zda tam najdu Viktorii. U dveří tentokrát nikdo nebyl. Podezřívavý přístup a opatrnost mi zůstaly. Byl jsem rozhodnutý změnit místo svého sídla. Oni o něm přece věděli! Modlil jsem se, aby byla Viktorie a ostatní v pořádku, stejně tak i zbraně a laboratoř. Ve skladě byla tma. Nechtěl jsem rozsvěcet a poutat na sebe pozornost případných nezvaných hostů nebo spolupracovníků. Na polici u Viktoriina pracovního stolu se mi podařilo nahmatat jeden prototyp lepidlové pistole. Vložil jsem ji do kapsy a poklusem pokračoval dál.

Blik! Nepříjemný zvuk bzučení zářivek mě ohlušil a náhlá zář na chvíli oslepila. Někdo tu byl! Nestihl jsem se ani zorientovat, když jsem zaslechl známý hlas: „Ale, ale, ale! Podívejme se, kdo se uráčil vrátit,". Stále oslněný jsem rozeznával pouze siluety, ale tohle bylo jisté. Musela to být Viktorie.

„Díky Bohu, že jsi to ty. Tak, jak proběhly testy? To mi neuvěříš, kde... jsem...byl..." znehybněl jsem. Konečně mi šlo zaostřit. Viktorie tam stála, ale za ní stáli mí únosci a kamenný obr! „Uteč! Viktorie! Dělej, za tebou!" snažil jsem se ji varovat. Ona mého křiku nedbala. „Tak běž! Co tam stojíš? Prosím!" zkoušel jsem to znova. A ona? Nic.

„Dobrá, svou chvíli sis užila. Tady máš slíbenou odměnu, teď už to přenech nám," řekl komplic tmavovlasé únoskyně. A já nechápal. Cože? O co tu šlo? V hlavě mi to šrotovalo. Přes mou nezměrnou inteligenci mi nemohl najít důvod toho, čeho jsem se stal svědkem.

„Ó, převelice děkuji," řekla stručně s posměšnou ironií Viktorie směrem k únoscům, „užij si pobyt za mřížemi, Marone," dodala.

„Viktorie! Co to má znamenat!? O čem to mluvíš? Jsme přece přátelé!" zavolal jsem.

„No právě," řekla jenom, aniž by se na mne uráčila obrátit, a odešla kamsi do tmy. 

Musel jsem vypadat jako zmatené štěně. Ne! Ne! Ne! To nemohla být pravda. Chytil jsem se za hlavu. Nebylo by ovšem příliš moudré tam jen stát. Utéct! Musím utéct! Pomyslel jsem si. Jenže než jsem udělal jediný krok, vrazil jsem do čehosi tvrdého. Ale... na místě, kde stěna nikdy dříve nebývala. Pohlédl jsem vzhůru. Další kamenný obr?! Až jsem se z toho zapotácel.