╭─────୨୧─────╮

"Opatrně se mnou! Jsem křehký."

╰───────────╯

„Oh, bylo otevřeno, tak jsem myslela, že je to v pořádku," zaštěbetal jsem s tak přehnanou milostí, že by tomu neuvěřil snad nikdo.

„Pardon? My máme domluvenou schůzku?" Viktorie se konečně uráčila podívat se na mne. Přizdvižené obočí a mezera mezi rty byly jasnou známkou toho, že zatím netušila, o co jde. Ach, to její zmatení. K nezaplacení.

„Ne, to ne. Ale ono si to o můj příchod přímo říkalo." Zasmál jsem se a čekal, jestli jí to dojde. Ani se nehnula. Výraz jí zůstal strnulý. Rozhodl jsem se tedy pokračovat a nakráčel k ní za účelem podání ruky. Hned co prvotní rozpaky vyprchaly, nedůvěřivě vstala a natáhla svou pravačku k vykonání pozdravného gesta. Když už jsem držel její ruku, zachtělo se mi jí ji utrhnout! Vyškubnout Viktorii z těla celou paži! Několik zdvořilých sekund stisknutí, o nichž mluví etiketa, dávno skončilo. Viktoriina ruka se začínala domáhat propuštění. Já ovšem namísto toho úchop jen zesílil a zvolna přepnul do mužského podoby. „Ahoj..." zašeptal jsem tiše. Viktoriiny zorničky se zúžily. Nevydala jediné hlásky. Stejně jako se zdvihaly koutky mých úst, stejně se zvedala i má druhá ruka. Chňapnul jsem po ženině hrdle, než stačila reagovat. „Dlouho jsme se neviděli. Že?" řekl jsem, „Tak mi pověz, kde jsou?! Co si s nimi udělala?!"

„C-co? K-kdo?" lapala zoufale po dechu.

„Ale vždyť ty víš. Všechno! Úplně všechno! Mé vynálezy. Kam jsi je dala?" nekontrolovatelně jsem zostřil hlas. Tak ubohá. Tak slabá. Zrádkyně. Mrcha. „Chci zpět, co mi náleží. Tak mluv!" Nepřestával jsem. Zdálo se, že už dlouho odolávat nebude, ale nejednou jsem uslyšel za sebou kroky. Někdo vešel! Rychlým pohybem se mi podařilo poslat přidušenou Viktorii k zemi a otočit se, abych byl schopen se bránit. Dva muži ve dveřích byli ochranka. Dozajista. O dvě hlavy vyšší než já, v uších vysílačky, spíše než lidi, připomínali opice.

Co jsem měl dělat? Úhybné manévry? Něco po nich hodit? Pokusit se opět najít paralyzér? Nevýhoda neznámého omezeného prostoru a jejich fyzická převaha se nedala popřít. Nejprve jsem skončil přimáčklý na zeď a poté mě každý popadl za jednu paži a odváděli. Ještě dobře, že Viktorie nebyla při smyslech. Pokud by byla, pravděpodobně by dala svým gorilám rozkaz mě na místě zlikvidovat.

„Opatrně se mnou! Jsem křehký!" zavrčel jsem ironicky. Hlava sklopená. Potupa! Nejradši bych si nafackoval. Nevěděl jsem, kam mě vedou nebo co se mnou hodlají udělat. V protisměru proběhl chlapík s bedničkou o vzezření lékárničky. Že by běžel za Viktorií? Informace se tu zdá se šířily rychle. Ach jo. Protočil jsem oči. Jediné pozitivum, které s sebou toto zadržení přineslo, byl fakt, že alespoň mohu procházet po chodbách standardně, ač s doprovodem, a není nutné se schovávat. Dostalo se mi tím pádem jedinečné příležitosti mít soukromou exkurzi po Viktoriině novém pracovišti. Pokud to šlo, rychle jsem četl popisky u dveří a snažil se uložit nasbírané poznatky. Jeden propadák neznamenal, že se vzdám. Ne! Plánoval jsem se vrátit. Udělat to znovu a lépe.

Ochranka z nějakého, mně ne zcela jasného, důvodu nepoužívala výtah. Nemohli? Chtěli se pomocí desítek a desítek schodů pomstít mým kolenům? Monotónní, již několikaminutový, pochod chodbami obzvláštnilo znenadání podivné setkání. Pomalým tempem chůze kolem míjel muž, jenž okamžitě zaujal mou pozornost. Soudě dle oděvu, chování, rozsáhlého doprovodu a loga na zadní straně desek v jeho rukou mi došlo, že nebude jedním ze zdejších klasických zaměstnanců. Spíš snad... inspekce? Nebylo by to nic neobvyklého, kdyby inspektor přišel obhlédnout nově zaběhnutou společnost a zkontroloval, zda sedí všechny předpisy. Více než jeho poslání mě však zajímala jeho totožnost. Sakra! Ten obličej! Byl jsem si jistý, že ho znám! Ve chvíli, kdy se mé oči střetly s těma jeho, vypadalo to, že cítil to samé. Přísahal bych, že jsem z nepatrného pohybu jeho obličejových svalů dokonce přečetl pokus vyslovit mé jméno.