╭─────୨୧─────╮

"Tik-tak, tik-tak, tik-tak, Mu-er-to."

╰───────────╯

„Marone, za oknem nikdo není," povzdechl Kouro.

„Není?" koukal jsem na okno. Kouro též. Nic. Byl pryč. Adam byl pryč. „Není... Ale byl tam. Já ho viděl. Kouro, přísahám... Blouzním? Blázním?,". Mohlo jít o zrakové halucinace? Z čeho? Je na tom moje chorá mysl tak špatně?

„Ne, já ti věřím. Ukaž se," zhlédl míru poškození mých rukou, „Není to nejhorší. Valná většina vody skončila na zemi. Bohudík. Rychle, pojď si je ochladit. A Mio, ty mi podej lékárničku. Nejspodnější šuplík v mojí pracovně,". Dovedl mě ke dřezu, kde ulevil zarudávajícím, štípajícím, postiženým ploškám. Nevymlouvající se Mia laskavě dopravila červené vyztužené látkové pouzdro, opatřené zobrazením tvora podlouhlého těla, obmotaného kolem Aeskulapovy hole. Znak lékařů i farmaceutů. Podle jedněch teorií je oním tvorem had, dle jiných tropický červ parazitující lidem pod kůží – vlasovec medinský... Kouro zužitkoval látku napuštěnou hojivou mastí, jíž šetrně zavázal od poloviny předloktí křížem krážem až po nehty na konečcích prstů. „Ještě že při manipulaci s kyselinami jsi šikovnější,". Pravda.

Jako magnet mě přitahoval a poutal lysý bod, kde se Adam mihl. Zaslechl jsem ticho šeptat „Muerto". Ticho nešeptá, já vím. Tak snad vítr? Prach z polic? Muerto, Muerto, Muerto. Slyšíš to taky, Kouro? Slyšíš? Neslyšíš. Jen výplod fantazie. Vlastní bujná představivost. Nebo ne?

Kouro vnímal ono excitované rozložení: „Nekoukej tam, nemysli na to," stoicky poslední náplastí dohotovil zdravotnickou aktivitu, stáhl rolety, denní světlo nahradil umělým, „Pokud tam někdo skutečně byl, tak TAM zůstane. Nikomu tě nedám,".

„Já taky ne. My tě nedáme, strejdo Marone," začala se Mia lísat k mojí noze, „Nakopeme všem zadek!".

„Přesně!" Kouro bral, podle mě, událost na lehkou váhu. Nepercipoval eventuální sílu přízračné hrozby jakou Adam představoval.

Během navázání na inscenování fiktivních radovánek s plyšáky mě deptal a vyburcovával tikot nástěnných hodin. Zvučný, halasný. Tik-tak, tik-tak, tik-tak, Mu-er-to.

Neměl jsem chuť k jídlu, neměl jsem chuť plýtvat předrahé minuty hrami. Vyžadované poslání se kupilo. Zmodifikovat se, v PWIT vzít vynálezy, dostat mého bratra domů. V tomto pořadí. Ideálně také nedat Adamovi šanci se nepěkně podepsat na ničím životě a nenechat sebe samého chytit...

Byť to v zatemněných místnostech nevypadalo, poměrně brzy odpoledne se stmívalo. Syrová noc, dáma nevytříbených mravů, neúplatně nastolovala svou vládu. Externí teplota klesla nevysoko nad bod mrazu a my tři se hrbili nad rozehraným Člověče, nezlob se, pro změnu s kakaem. Úmyslně prohrávat, respektive vzdávat se výhodných posunů, je náročnější nežli mířit na vítězství. Táhl jsem již posedmé tak, abych nevyhodil z hracího pole Miinu zelenou figurku. Vybrala právě zelené, protože mi chtěla udělat radost po tom, co jsem jí řekl, že „zelená je hezká barva". Pro kolovrátkové monitorování mých opařenin, co každých pět minut, jí nezbývalo pozornosti k strategii.

„Teď mi můžeš vzít tu červenou figurku nejblíž tobě, Mio" radil jsem. Ani nevím, proč červená byla má volba? Barva odpovídající nejnižším, lidským okem vnímatelným frekvencím, barva krve, planety Mars, komunismu, revoluce, války, agrese, výstrahy, horka nebo erotiky a lásky. Jednoduše červená.

„Na někoho nám tu leze únava," konstatoval Kouro, jehož ruku Mia držela, aniž by věděla, že je na řadě s tahem.

„Nejsem unavená!" promnula si klížící se oči.

„Neodmlouvej, nezbednice," chytil ji Kouro pod pažemi, postavil a doprovázel k posteli, „Hned jsem zpátky," pokývl na mě.

Odporoučel jsem se před televizi, zapnul, rozdýchal bolení dlaní, o něž jsem se neinteligentně opřel, a počal věnovat pozornost vysílaní. Nezasaženým levým ukazováčkem jsem přepínal z kanálu na kanál. Reklama, reklama, sitcom, reklama, telenovela, dechová hudba, reklama, dokument o kočkách, reklama, reklama, reklama a konečně zprávy! Očíhneme, co se děje.

Mladá moderátorka se rtěnkou pomalu od ucha k uchu a div nepraskajícími upnutými černými šaty uvedla reportáž, načež spolu s komentářem reportéra v terénu spustili sestřih ilustračních záběrů. Sakra... To si... Vážně? Jak... Jakoby mi chřtánem projelo ostří dýky. Hádejte, kdo okázale prošel před kamerou? Adam. Zase Adam. On je snad úplně všude!