╭─────୨୧─────╮

"V pořádku. Taky si nerozumím."

╰───────────╯

„Odkud ty věci pak tedy jsou?" klekl jsem si, abych zkontroloval obsah zavazadla ještě nyní. Jeden nikdy neví. Důvěřuj, ale prověřuj.

„Mám své zdroje. Víc neříkám. To je business. Pokud by každý věděl, jak na to, ztratil bych klientelu,".

„Proč ti jde o klientelu, když za to nic nechceš? Kde je háček? Takhle svět nefunguje, nic není zadarmo. Netvrď mi zase rádoby hluboké duševní kecy o dobrém pocitu, pomoci bližnímu a bla bla bla a řekni si cenu!".

„Nechci peníze,".

„A protislužbu?".

„Ne,".

„Tak fakta? Informace?".

„Ne,".

„Moji duši a nadvládu nad mým posmrtným životem?" do hlasu přišla ironie, náznak sarkasmu. Co by mohl požadovat jiného? Ne finance, ne směna, ne laskavost,... Co?! Balamutil?

„Ne," zasmál se, dřepl si naproti mě. Upřednostňoval mluvit z očí do očí. „Vem si to a běž. Je tam všechno, co jsi chtěl. Dál se starat nemusíš,".

„Nerozumím ti, Adame," zapnul jsem opět zip kufru.

„V pořádku. Taky si nerozumím," vzpřímil se. Kovové odznaky připnuté ve sbírce na riflové vestě mu při tom o sebe navzájem zavadily a zacinkaly. Odfrkl jako kůň, aby se fouknutím zbavil pramene vlasů vprostřed čela. „Mimochodem, s přítelem vám to sluší," mrkl jedním okem, zatímco si palcem přejížděl stříbrně nalakované nehty.

Moment, moment, moment! Počkat! O vztahu s Kourem nepadlo nikdy ani slovo! Nepil jsem o Halloweenu tak moc, abych zapomněl. Pakliže Adam řekl tohle, musel nás vidět na verandě a... uuuh. Důvod navíc kvůli čemu nevyzradit něco, co by mě mohlo mrzet. Vyskočil jsem do stoje: „Ty jsi viděl...?"

„Mít přehled je základ dobrého podnikání," vyplázl provokativně jazyk s párovým horizontálním piercingem uprostřed.

Marone, nenech se vytočit. Neví, kdo jsi, neví, kdo je Kouro. Je neškodný. Neškodný. Zkoušel jsem se držet, neumožnit mu poznat, jak trapně a znevýhodněn jsem se sobě samému zdál. Přemohl jsem se v klidu sebrat kufr, pokývnutím nahradit podání ruky, či jinou rozlučkovou gestikulaci: „Bylo mi ctí, Adame, ale chybí mi časové dispozice k umožnění delšího rozhovoru. Na viděnou,".

Otočil jsem se zády, sto chutí odejít, když tu najednou ležérně poznamenal: „Nápodobně, Muerto,".

Nerozešel jsem se, což bych jinak učinil. Já ztuhl. „Jak jsi mi to řekl?".

„Muerto." opakovaně vyslovil šest hlásek, „Tahat z tebe jméno není můj styl ani nutnost. Avšak pokřikovat na lidi ukazovacími zájmeny je podle mě neslušné. Proto dávám přezdívky. Měj se!".

Nahlodalo mě přemítání, zda je vskutku z tohoto světa? Hned, co jsem se otočil, nebyl totiž v dohledu. Buď chodil extrémně rychle, uměl létat anebo ovládal magii. Jiné vysvětlení mě nenapadá.

Nedozahojené zápěstí mě pod tíhou břímě pálilo. Kéž by měl ten kufr kolečka! Noha střídala nohu, břeh omývaly vody řeky. Jak Adam myslel „Muerto"? Muerto, španělský výraz pro „mrtvý". Narážel na moje líčení kostlivce? Snad ano! Ztěžka jsem oddechoval, zalitý strachem poháněnou mučivou předtuchou. Kdyby nenarážel na líčení... Kdyby... Kdyby... Je bezpečné jít teď domů? Nesleduje odněkud? Nebo... není už v Kourově bytě? Nemá komplice? Ale ne. Kouro! Adam ví o mém propojení s Kourem! Co když... Bože můj. Přidal jsem do kroku. Kam jsem se to zase namočil?!