╭─────୨୧─────╮

" Nesnáším, jak máš vždycky pravdu..."

╰───────────╯

Ať už se smrtka laskavě rozhodne, jestli mě u sebe chce nebo ne! Tohle začíná být trapné! „Já... cože?".

„Tlak máš sice nižší, tep zpomalený a dech slabý, ale ano. Jak říkám, žiješ!" ukazoval mi Viktor údaje, zatímco je komentoval řečí s tempem rychlejším, než jaké předvádí přední světoví rappeři, „Co teď jsi, je pouze tvé vědomí, nikoliv podstata a nehmotné jádro života - duše. Ta je pořád na svém místě, kam i náleží. Jsi fakticky skoro v kómatu,".

„Tohle je šílenost! Ale kóma to není. V kómatu jsem byl a výrazně se lišilo,".

„Jak bych to připodobnil? V žádném případě mozková smrt. Neregistruji žádná život ohrožující rozsáhlá zranění. Receptory bolesti mlčí. Možná jako hibernace? Netuším. Ty jsi se jednoduše vypnul,".

„Já jsem se vypnul? Já sám? Nemám tlačítko ON a OFF. Určité osoby by o tom diskutovaly, ale jsem přesvědčen, že jsem člověk, ne robot!" přidržoval jsem si svršek oděvu před tělem, zatímco jsem se vzpamatovával, „A i kdyby! Radši mi poraď, čím se můžu zpátky zapnout!".

„Nic tě tu nedrží. Spíš naopak. Nepatříš sem," opatrně ze mě sejmul přísavky.

„Tam do normálního světa nepatřím o nic víc," zabručel jsem.

„Tak jsem to nemyslel. Chci říct, že nenadešel ještě tvůj čas. Osud tě chce možná mrtvého, ale hvězdy ti předurčily jinou cestu," pohladil mi paži, „Propadl jsi se ze svého světa, protože jsi z nějakého důvodu z vlastní vůle chtěl. Určitá událost tě vyburcovala a dohnala k psychickému rozkladu takové míry, že část odlomené mysli se odloučila od ostatních, zabloudila..." Viktor byl jediný člen rodiny, k němuž jsem mohl cítit hrdost, pýchu i obdiv. Právem jsem jej míval v útlém dětství za hlavní mužský vzor, jelikož otec tuto roli nemohl zastávat, ani ve svých nejdivočejších představách. Hltal jsem nadšeně každé slovo v jeho způsobu projevu. „A z vlastní zkušenosti, sice ne až tak obsáhlé, můžu říct, že u takové události bych se nedivil, kdyby měla něco společného se zlomeným srdcem,".

„Nesnáším, jak máš vždycky pravdu..." podrbal jsem se rozpačitě za uchem.

„Trápíš se kvůli nějaké ženské? Ranila tvoje city?" jako by byl ochotný porvat se za mou čest.

Takže mrtví skrze hroby neposlouchají... Neslyšel, co jsem mu o Halloweenu řekl. Ne, že by mě to z vědeckého pohledu překvapilo. Celé hodiny povídání si s Viktorovým náhrobkem vyznívaly naprázdno. Ale což! Beztak nešlo ty hodiny trávit lépe! „Žena ne. Muž. Já totiž... mám přítele," začervenal jsem se, „No... měl jsem přítele. Asi. Doufal jsem, že jsem měl přítele..." lze etičtěji vyjádřit, že jsem byl bokovka ženatého muže? Těžko.

„Ah, Marone..." vycítil že další objetí by přišlo vhod. A taky ano. „To je mi líto. Přesto, nedovol jednomu nepovedenému vztahu odradit tě od vytváření jiných. Určitě máš někoho, kdo ti stojí za chuť vrátit se a žít, ne?".

Pokrčil jsem rameny. Kouro je jen jeden. První zamilování je jen jedno. Pokud právě ono zanechá na jazyku hořkost převyšující nejčernější kávu, nic už nebude chutnat sladce. Pokud právě ono rozerve srdce, ničí sebepevnější nit už jej nesešije do původní podoby. Nikdy. Srdce není kost, která by srostla a pracovala jako dřív.

„Pakliže není nikdo, udělej to alespoň pro mě. Vrať se kvůli mně. Můžeš to chápat jako moje poslední přání. Marone, obětoval jsem se, abys přežil. Dokaž mi, že to nebylo nadarmo. Nevzdávej se,".

„Jak bych se vůbec mohl vrátit?" dveře nefungují, chodby nikam nevedou. Z tohohle prostoru je úniku?

„Už jsem to řekl. Jsi tady, protože jsi chtěl. Chceš-li pryč, musíš zase jen chtít. Opravdu, kompletně, upřímně chtít, být o tom přesvědčen".