╭─────୨୧─────╮

"Zpropadená gravitace se ovšem spolčila se závratí..."

╰───────────╯

Netrvalo dlouho, než jsem pod sebou zaznamenal pohyb doprovázený táhlým zívnutím. Obrátil jsem zrak směrem k obličeji budícího se muže. Mé šedavé oči střetly pár temně hnědých. Podobně jako na chodbě PWIT. Chvilkové trapné ticho prořízlo až Kourovo zasmání. „Dobré ráno, Marone,".

„Ráno? Spíš odpoledne," uvedl jsem věci na správnou míru. Nezdálo se, že by považoval mou blízkost za nikterak pobuřující, obtěžující nebo nepříjemnou.

„To jsme se tedy řádně prospali! Ale... ani nevím, kdy jsme usnuli," promnul si rukou tvář.

„Ani já," zatnul jsem svaly, abych v zájmu obou z Koura slezl. Zpropadená gravitace se ovšem spolčila se závratí, snažíc se dostat mě na podlahu. Nebýt Koura a jeho až neuvěřitelně pohotové reakce, taky by se jí to povedlo!

„Mám tě!" usmál se můj drahý asijský kamarád, zatímco přítomností své horní končetiny zabraňoval nevyhnutelně tvrdému setkání mě s parketami.

Úsměv jsem s vděkem opětoval, přichytil se jeho košile. „Děkuji za záchranu," vytáhl jsem se zpět nahoru a v sedě se pokusil stabilizovat se. Bolesti sice neodezněly, ale náhle byly pocitově mírnější. Že by kouzlo Kourovy pozitivní energie?

„Je ti dobře?" zeptal se a já na něm zpozoroval upřímně vyhlížející starost.

„Myslím, že ano. Nic mi není. Jenom jsem to pravděpodobně včera trochu přehnal. Trochu víc. Nejsem zvyklý," po letmém dotknutí vlastní hlavy mi do spánků vystřelilo nepříjemné pálení.

„Nabídl bych ti svezení domů, ale ne hned. Nedopadlo by to dobře," spojil ruce za hlavou.

Mlčel jsem a zahleděl se dolů. "Domů". Mám já vůbec nějaký domov? Dříve to bývávala moje laboratoř. Jenže v současném vybydleném stavu nepřipadala jako místo pro život v úvahu. A továrna za městem? Ta továrna plná vědeckých exotů, Bůh ví odkud? Zval bych to dočasným útočištěm, nikoliv domovem. Nechtěl jsem se tam vracet. Nechtěl. Nic mě tam netáhlo. Sdílet obydlí s prakticky cizími lidmi, stávat se stále a stále dokola terčem hloupých otázek, být pod přehnanou kontrolou, jako bych byl nesvéprávný, muset snášet nucení do pochybných projektů? Ne, díky. Nebylo o co stát. Možnost uchýlit se k rodině taktéž neexistovala. Přespříliš riskantní. Přespříliš komplikované. Přespříliš bolestné na to jen pomyslet...

„Haló? Děje se něco? Marone?" Kouro znepokojený délkou prodlevy jemně uchopil mou bradu a pozvedl ji, čímž mě donutil čelit mu.

„Já si jen uvědomil, že... vlastně nemám kam jít," ústa mi opustil drobný povzdech.

„Ou. Pokud nemáš kam se vrátit, tak zůstaň tady," řekl to jako samozřejmost. Na nic se nedovyptával. Je to běžné? Je běžné nastěhovat si do bytu někoho, kdo za vámi bez ohlášení jednoho krásného dne prostě vrazí do práce? To byl prostě Kouro. Strážný anděl. Loajální a nápomocný. Kdykoliv k službám. Je-li problém, není důležité proč nastal, nýbrž jak ho vyřešit. Nad jeho myšlením zůstával rozum stát. Avšak zasluhovalo obdiv.

Věděl jsem, že musím přijmout. Ne. Chtěl jsem přijmout. Protože... s Kourem jsem si připadal víc doma ne kdekoliv jinde. Proč? Proto. Já nevím. „Tobě to nevadí?".

„Ani v nejmenším. Žiju tu sám. Místa mám dost. A byli jsme nějakou dobu spolubydlící na kolejích. Vím, co se dá od tebe čekat," mrkl a naklonil hlavu trošku do strany.

„No... Tak jako za starých časů?".

„Přesně!".