╭─────୨୧─────╮

"Pravidlo číslo jedna zní, pokud se ztratíš, zůstaň, kde jsi."

╰───────────╯

Třebaže dunivé rytmy moderní muziky nebyly můj šálek čaje, Kouro mě vytáhl na parket. Na nejvíce přeplněné místo, plné zpocených, mačkajících se osob, jejichž kreace připomínaly námluvní rituály z říše hmyzu. Můj drahý partner zastával názor, že párty není správnou párty, dokud se netančí. Jak se ale, prosímvás, „tancuje" na směs náhodně poskládaný techno zvuků, do které občas zachraptí hlas pofiderního umělce? V dnešní době chce zpívat snad každý, přestože postrádá talent, vkus i soudnost...

Dělám to pro Koura. Dělám to pro Koura. Opakoval jsem si. Okoukáváním pohybů od nejbližších uskupení postav jsem konal, co jsem mohl. Kourův pobavený pohled z toho, co viděl před sebou, mě po chvíli pomohl strhnout do víru dění. Coby vyznavači klasičtějších skladeb, mi trvalo o něco déle nasát atmosféru, avšak přece. Úkroky, pohupování, vlnění, náhodná máchnutí rukama, pokyvování hlavou, sem tam drobné klopýtnutí. V zájmu úspory místa a vyhnutí se tlačení s cizáky, jsme byli s Kourem blízko sebe. Tak blízko, že docházelo co chvíli k fyzickému kontaktu, jež mi, upřímně, konkrétně s ním, nebyl nepříjemný. Nic bohužel nedovedlo být dostatečně účinnou prevencí před tím, abych svého upíra v záblesku pošetilé nepozornosti neztratil. Mezi zombie, vlkodlaky, zástupci všemožných i nemožných povolání, čaroději, filmovými a herními hrdiny, děsivými klauny a zástupy neidentifikovatelných stvoření zmizel jako tonoucí ve vlnách rozbouřeného moře. Spleť těl jej nenasytně pohltila, nasála v neznámo.

Nebyl vpravo. Nebyl vlevo. Nebyl nikde v dohledu! Sevřelo se mi hrdlo. Slíbil, že se ode mě nehne! Slíbil to! Slíbil. Odhrnul jsem z hlavy kápi, abych měl lepší rozhled. „Kouro?". Volání jakékoliv hlasitosti by nemělo potřebnou sílu pro přehlučení ohlušujícího rámusu, který snad dokonce rostl a rostl. Pravidlo číslo jedna zní, pokud se ztratíš, zůstaň, kde jsi. V mé situaci to však přešlo v neuskutečnitelné. Nové masy procházely kolem, nemilosrdně mě nutíc po kouscích měnit mou pozici, zvlášť nechtěl-li jsem se dostat do potyčky. Stání v cestě se nepromíjí. Neznámá vlezlá zrzavá slečna si počala nárokovat právo dotýkat se mě na, bez přehánění, nadmíru nevhodných místech. „Nesahat, vy bídní lidští červi!" zasyčel jsem a ucukl.

„Aw, nedělej drahoty, cukrouši! Nechceš si trochu užít?" zachichotala se, zatímco poodhalila neúměrně rozsáhlé procento jejího hrudníku. Nevídaná troufalost!

„Nechci!" vykličkoval jsem pryč. Tak kde jsi? Kouro! Nenechávej mě tu. Dral jsem se kupředu, nevědouc kam. Bázeň mě sužovala. Tohle se nemělo stát.

Neočekávaná mužská paže mne udeřila do zad. „Kámo! Nazdar!" zahalekal její vlastník. Div mi nevyrazil dech. Hrubián.

„Nejsem tvůj „kámo"!" zhnuseně jsem se odtáhl. Přesně takových bych se zbavil, kdybych vytvářel svůj nový a lepší svět. Novou Zemi očištěnou od takového odpadu.

Při příští kolizi jsem spadl na zem, k čemuž přibylo navrch bonusové polití, ehm, něčím? Z brady mi skanula šedá kapka alkoholem roztékající se obličejové barvy. Kouro, kde tě mám...?