╭─────୨୧─────╮

" Ten pohled znám, Marone. Ani na to nemysli."

╰───────────╯

V takřka idylické kooperaci jsme oba uváděli toho poloasijského skřítka, neschopného klidně posedět, do problematiky většinově endotermických reakcí, tedy těch žádajících dodání tepla, aby proběhly. Omámené pestrou barevností, tvarovou a strukturní diverzitou účelně volených, oku lahodících pokusů Mie vydržel zájem přes dobrou hodinu.

Femininitu však nezapřela. Nedá se jí to mít za zlé. K přípravě pro budoucí život ženy asi nějaké ty téměř ryze holčičí hry patří. Byli jsme pozváni na dopolední posezení s vysoce vybranou společností huňatých nositelů šlechtických titulů z plyše.

„Strejdo Marone, strejdo Kouro, posaďte se, prosím, na polštáře. Počkáme na další hosty," rozprostřela v obýváku na koberci čtvercový šátek, myšlený ubrus, „Copak si zatím dáte? Kafíčko nebo čaj?" imitovala postavu na pomezí servírky a slušné, pohostinné, možná až vlezlé hospodyně.

„Přineste mi kávu, paní Michiko," zapojoval se Kouro do role.

„Pro mě čaj," zněl jsem naproti Kourovi suše, „Kde máš ty své medvídky?".

„Nejsou to medvídci!" dupla si uraženě a ve vteřince přitáhla náruč plnou jejích přátel vycpaných molitanem nebo vatou. „Už jsou tady! Už jsou tady!" hlásila, „Pozdravte Baronku Chobotničku se Sirem Šnekem," pyšně postupně představovala členy plyšového zástupu, rovnajíc je do kruhu mezi nás živé. Bezobratlé bych v její sbírce nehádal. Miin živočišný přehled sahal daleko za hranice školkových základů domácího zvířectva. Nebo školky od mých dob změnily standarty? Nevím, od koho dostala průpravu s popularizačním atlasem Zemské fauny, ale tomu někomu patřila pochvala. „A podívejte, dokonce Kníže Pásovec dorazil! Jakou jste měl cestu?" rozprávěla s chudozubým americkým savcem, který se nově opíral o mé koleno pokrčené v tureckém sedu. „Hraběnko Ještěrko, nebude vám vadit sedět u pana Koura?" s plazem u ucha předstírala naslouchání odpovědi, „Nebude? Výborně! Strejdo, buď na ni hodný,".

„Dám si na svém chování obzvláště záležet," podrbal Kouro symbolicky záda hračky.

„A nesmíme zapomenout na Ještěrčina kamaráda Lorda Axolotla," zvedla nad hlavu ručně šitou růžovou panenku mexického obojživelníka se dvěma velkými černými knoflíky přišitými na hlavičce.

Axolotl. Vodní dráček, oblíbený subjekt biologů při zkoumání velice účinné regenerace. Prý se mu může odebrat končetina, ocas, část míchy, klidně méně důležitá část mozku, a doroste, schopná plnit dřívější funkci. Uzavřou se cévy, zastaví krvácení, vyrobí nediferencované buňky embryonálního charakteru, z nich vypučí celý orgán s vyvinutými svaly, nervy i kostmi s funkčními klouby. Co kdyby... Co kdybych si vypůjčil něco z hormonální a genové výbavy zástupce tohoto druhu k osvojení jejich samozotavovacích vloh?! Ovšemže! Pořídím si exemplář, možná dva. Šetrně, v rámci možností vysaji jejich „magii", aplikuji na sebe a... Budu nezničitelný!

„Ten pohled znám, Marone. Ani na to nemysli," Kouro si sečetl okolnosti, činitele plus mou odezvu na Miu a výsledek oné rovnice se mu pranic nelíbil.

„Na co Maron myslí?" neodhalila Mia mé záměry.

„Chce si koupit axolotla. Že?" mrštil na mě tázavé podívání.

„Možná?" oba jsme věděli, že se trefil.