╭─────୨୧─────╮

"...mám vnímat odmítnutí ranního nástupu jako snahu o nastolení anarchie?"

╰───────────╯

„Vyžaduji plnou poslušnost, mladý pane!" postavil jsem se do pozoru s rukama spojenýma za zády jako bych byl generál, „Tudíž vás znovu vyzývám, sleťte z té skříně! Tohle vám nebudu tolerovat!".

Kavka Viktor natočil hlavu, aby jedním z jeho stříbřitě bílých kulatých očí vzhledu korálku na boku hlavy, na mě zaostřil. Vypískl. Krákání by znělo majestátněji. Jím vydávaný zvuk byl, jako když člověk sešlápne gumovou hračku pro psy na vlhké podlaze. Internet kavčí hlas definuje citoslovci „kjá", „kjak" nebo „ťa". Nebudu se hádat.

„Milý, Corvus monedula," sepjal jsem ruce při užití latinského učeného termínu, „mám vnímat odmítnutí ranního nástupu jako snahu o nastolení anarchie? Pamatujte, že v nepřítomnosti hlavního velitele Cocoraie přebírám nad zdejší bytovou jednotkou vedení já! Opravňuje mě k tomu vyšší věk, vzdělání, hodnost, kvalifikovanost, v neposlední řadě také IQ! Pohněte křídly, ať to nemusím opakovat!" zamračil jsem se, než jsem vyprskl smíchy. Čekalo mě hodně práce. Ale vážně. Dostat Viktora dolů bylo nezbytné. Během nočního příchodu jsem jej vypustil v ložnici, kde nehrozilo rozbití tolika věcí a kde závěsy překryly okna v prevenci srážkám. S Kourem jsme rádi zalehli, postrádajíc elán, nutnou to podmínku k vymýšlení inteligentnějších variant ubytování třetího člena domácnosti. Pták se přirozeně uhnízdil na vyvýšeném, predátorům špatně přístupném bodu. Očekávatelné. A nechtěl dolů. Taktéž očekávatelné.

Doběhl jsem pro osvědčené cereálie, jež zabraly při předchozím navazováním kontaktu s ptactvem na balkóně. Trochu jsem jich nasypal na dlaň, soustředěný, aby obsahovaly dostatek ořechové složky. „Chceš?" dal jsem lákadlo do výše. Viktor předstíral slepého. Neobtěžoval se posunout ani o píď. Raději zabořil zobák do načepýřeného peří, jež počal pročechrávat. „Nerad zrní?" přihmouřil jsem oči, „nebo nemáš rád mě?". Přitáhl jsem pod skříň židli, položil potravu na ní a poodstoupil. Mohl mít ke mně averzi? Dokáže zvíře chovat antipatie k člověku kvůli nešetrnému odchytu?

Čas ukázal, že semínka nezaberou. Kavky jsou ovšem všežravci. Co použít nějaký hmyz? Hygienické standarty vymýtily osazenstvo členovců, pátrat po něm by bylo bláznovství. Není kavka mrchožrout? Mršiny. Hmmm. Maso by mrazák svedl nabídnout. Nahradil jsem návnadu za sousto syrové svaloviny mladého kura domácího. Tak jako tak mu brzy končila trvanlivost. Viktor zpozorněl. Přišel na okraj skříně, předklonil se, přešlápl. Že by?

Seskočil, před dopadem zatřepetal křídly, popolétl a skončil na sedátku vedle kusu kuřecího. Ujistil se, že jsem vzdálen několik kroků, než zahájil hodování. Respektive, zakrátko vše zhltl. „Tss, kanibale," ucedil jsem. Ač nešlo vyloženě o požírání vlastního druhu, pořád pták jedl ptáka. Ale já měl co říkat. Po vyřčení mých výroků z Halloweenu o vnitřnostech nešlo právě teď soudit. Pravda?

Odřízl jsem novou část růžové měkké tkáně a přidržel ji ve vzdálenosti necelého metru od krkavcovitého strávníka. „Dáš si ještě?" zamlaskal jsem. Doslova bylo možno uzřít Viktorovy myšlenkové pochody. Chtíč po jídle versus odůvodnitelný strach v malé ptačí hlavičce. Když se odhodlal přiletět a zarýt pařáty do mého zápěstí, oslavoval jsem triumfální vítězství. První krůček vstříc domestikaci. „Tak vidíš, budeme si rozumět," prominul jsem mu klovanec do palce a nechal ho sníst zaslouženou odměnu. Šikovný kluk.