╭─────୨୧─────╮

"Au revoir, mon amour."

╰───────────╯

Zima. Proč začala být zase taková zima? Možná proto, že se můj soukromý lidský přímotop rozhodl pohnout! Jemu se žádná trapná přikrývka nikdy nemohla rovnat. Zamžoural jsem a otočil se na druhý bok. Pořád noc, ale v slabém světle přicházejícím zpoza záclony zvenčí jsem rozeznal unaveným pohledem Kourovu siluetu. Seděl na okraji postele a vše nasvědčovalo provádění oblékání. „Co děláš?" nadzdvihl jsem se na lokti.

„Musím do práce," odpověděl tiše, jako by snad v místnosti ještě někdo další spal.

„To mě tady necháš samotného?".

„Nedělá mi to radost, ale je snad na vybranou? Nemáme povoleno brát si doprovod,".

„Opravdu musíš jít?".

„Minimálně jeden z nás musí vydělávat. A ty nevypadáš, že by ses měl k tomu, najít si práci," pozoroval mě přes rameno jako když šelma stopuje svou kořist.

„Kde zaměstnají člověka s trestním rejstříkem o délce románu, který je navíc „mrtvý"?" zaznělo na mou obhajobu. Byla to pravda. Ovšemže roli mohly hrát též obavy ze začlenění do společnosti a zevšednění, ale měl jsem i jiné argumenty.

„Zkus to ve filmovém studiu. Třeba tě nechají hrát v hororu, ty můj zombíku," cvrnknul mě Kouro do nosu, než vstal, aby si natáhl kalhoty. Moc vtipná poznámka, jen co je pravda!

Už už se chtěl vzdálit, když jsem se rozvalil na břiše napříč matrací, abych dosáhl na cíp jeho nedokonale upraveného oděvu. „Nechoď ještě..." žadonil jsem.

„Pozdní příchod se nepromíjí, Marone," koukl na mě dolů, „Pusť mě. Prosím,".

Trhl jsem rukou držící jeho košili směrem k sobě, čímž se vychýlil z rovnováhy a neubránil se přepadnutí dozadu. „Nepustím. Ne bez řádného rozloučení, drahý pane Cocorai," zasmál jsem se.

Přes povzdychnutí neudržel seriozitu. Rázem z nás byla dvojice rozdováděných hravých štěňat. Po krátkém boji, jež se neobešel bez pár kousanců jsem se dobrovolně vzdal a nechal přišpendlit k podkladu mezi rozházené polštáře. „Au revoir, mon amour," řekl, skláníc se nade mnou. Francouzština? Jazyk lásky. Zbožňoval jsem jeho přízvuk!

„Budu počítat sekundy, dokud se mi nevrátíš," zareagoval jsem.

Uvolnil úchopy, naposledy se zadíval směrem ke mně a pak jej povinnosti odvály z dohledu. Hučení vody z kohoutku, šramocení, cinkání klíčů, bouchnutí dveří. Zabralo to všeho všudy pár minut. Ač mé tělo po předchozím dni nebylo... ehm... zrovna „ve formě", doplahočil jsem se k oknu, a to za jediným účelem. Zahlédnout ho jít dole na ulici. Nalepený ke sklu, podobný dítěti z amerických filmů, toužebně vyhlížejícímu Santa Clause, jsem na něj dokonce zamával, i když bylo nad slunce jasné, že není z jeho strany šance všimnout si.

No jo. A teď? Vyťukal jsem náhodný rytmus na čirou plochu před sebou. Co bych mohl dělat? Materiálu pro kutění pomálu, dokumentace zůstala v továrně. Nelehko se mi připouštělo, že krom Koura doslova a do písmene nemám nic. Nic... krom zvědavosti, té lidské neřesti, neodbytné potvory. „Bojový plán" probleskl myslí. Nejvyšší čas objevit a zanalyzovat tajemství a skrytosti zdejšího prostředí! Koneckonců, spolubydlení mě k tomu opravňovalo. Ne?