╭─────୨୧─────╮

"Jen ať mi plíce zčernají! Alespoň mi budou ladit s duší."

╰───────────╯

Pojďme si vyčistit hlavu. V nastalém soukromí jsem ztratil i nejmenší pomyšlení na postel. Přetéká-li a kypí-li mozek kontemplacemi, nepřepne snadno do klidového módu. Zavařenému hardwaru také trvá déle načíst okno s příkazem „režim spánku". Proč si mezitím nedopřát stimulační a uvolňující účinky stále populárního rostlinného pyridinového alkaloidu – nikotinu? Mezi tou troškou mého hmotného majetku, jež byl všehovšudy obsažen v jediném, vám dobře známém, kufru, se tísnilo i nenačaté balení současně nejběžnější formy kuřiva. Strhnutí fólie mi umožnilo vytáhnout jednu cigaretu ze shluku devatenácti dalších jejích identických zhoubných kamarádek. „Kouření je vysoce návykové, nezačínejte s ním," varovalo odklápěcí víčko škatulky. Věděl jsem, že spalováním tabáku vzniká karcinogenní benzopyren, dehet, kadmium a zhruba dalších 5000 škodlivých látek. Věděl jsem, že kouření dávno není společenskou prestiží jako v 19. století. Věděl jsem o rozsáhlých kritizujících protikuřáckých kampaních. Ale neodradilo mě to. Jen ať mi plíce zčernají! Alespoň mi budou ladit s duší.

Kvůli lepší cirkulaci vzduchu jsem se uhnízdil v balkonovém vstupu. Rukama, jejichž stav bych ohodnotil jako uspokojivý, jsem si zapálil. Hédonicky jsem potáhl a vydechl šedobílý kouř mléčného vzezření k nebesům. Mračna přikryla kraj jako poklička a udržovala zemi její ubohoučeké pozůstatky tepla nashromážděného za dne. Nutno připomenout, že jsem byl stále jen v přehozu, tím pádem vzduch štípal do tváří, i když úplně nemrzlo. Nepříjemně na odiv větru byla vystavena i jedna paže třímající přidušeně svítící tabákový výrobek. Nebylo by v mém zájmu sám sebe podpálit. „Už brzy, bratříčku. Vydrž. Nenechám tě tam," mluvil jsem k Viktorovi skrze prostředníka měsíc, který občasně zjevoval svou pobledlou, krátery zjizvenou tvář v trhaných cárech oblak altostratů.

„Odkdy kouříš?" zaslechl jsem blížící se Kourův hlas.

„Příležitostně," odklepl jsem ven necelý centimetr cigaretového popela a vybídl Koura nabídnutím zrovna užívané cigarety, aby se ke mně přidal.

„Kouření zabíjí," ucekl. Víme, víme, to už mi dnes řekla ta krabička. Navzdory onomu veřejně tradovanému tvrzení se chopil oranžovobílé tyčinky.

„Společnost taky. A vůbec... Rodíme se, abychom zemřeli. S prvním krokem se vydáváme na cestu vstříc smrti. Myslíme, že před ní utíkáme, ale ne, jdeme jí naproti. Rovnou do náruče. Čeká na nás. Čeká a není jí úniku. Přitahuje si nás neviditelným vláknem obmotaným kolem krku. Bojíme se jí, ale přitom po ní každý v skrytu duše touží. Po jejím vysvobození. Potřebujeme ji..." přebral jsem si cigaretu nazpátek, nasál a foukl dým rovnou na Koura. Nechal si ho rozvířit po obličeji, přičemž vypadal jako by si to v tom nadmíru liboval.

„Udělej to znovu," hlesl tiše.

Nebylo důvodu nevyhovět. Vyfoukl jsem kouř z dalšího potažení. Kouro se naklonil, zachytil onen plynný produkt, vzniklý nedokonalým spalováním, přímo do vlastní pusy, a jakmile jsem přestal vydechovat, scukl naše ústa o těch pár centimetrů blíže, aby se setkala. Nedopalek se pádem na zem rozpadl na menší částečky, s nimiž si pohrávalo ovzduší. V kontrastu k tomuto rozdrobování se tmelilo pouto mě a Koura.

Natáhl jsem se pro druhý tabákový smotek. Do svítání daleko. Oslavujme lásku, protože ji máme. Oslavujme noc, dokud trvá. Oslavujme život, než o něj přijdeme...