╭─────୨୧─────╮

"Tohle není láska! Tohle je čiré šílenství!"

╰───────────╯

Kouro si ale stál za svým. Jako by moje jméno nestačilo, doplnil tuto nevhodnou informaci informací ještě nevhodnější: „Není to jen můj kamarád. Je to můj přítel,".

„To jsou skoro synonyma, ne?" mračil se pan Cocorai, stále doufajíc, že mu jeho sluch a způsob, jakým si ono slyšené přebral, lžou, „Na věci to nic nemění. Nejsem hloupý. Sleduju média a jestli je tohle on...?!".

„Já myslím přítel jako přítel. My dva spolu chodíme," vyvedl Kouro otce z omylu ohledně vztahové terminologie, která vskutku, na rozdíl od té anglické, mohla být zavádějící.

„Ty si děláš legraci? Nemyslíš to vážně, že ne? Tohle je vtip, Kouro?!" nevěřil doktor svým očím, když mi Cocorai junior na umocnění svých slov položil symbolicky ruku na rameno.

„Ne. Je to, jak říkám. Tati, jsem gay a Marona miluju," vyrazil Kouro dech mně i druhému muži. Dělal tu zrovna coming out?! Nemohl si vybrat lepší okamžik?!

„Ty ses zbláznil!" zvedlo to nejstaršího přítomného ze židle, „Ne. Nevěřím. Můj syn, krev mé krve, nemůže milovat muže! A už vůbec ne muže, který by měl sedět za mřížemi! Tohle není láska! Tohle je čiré šílenství!".

„Tati, okamžitě přestaň! Chováš se hrozně!" zastiňoval mě Kouro štítem svého vlastního těla, zatímco čelil v ráznosti sílícímu dialogu.

„Já se chovám hrozně? Co si to dovoluješ ke svému otci, syčáku? Jsem jediný, kdo se tu chová normálně!".

„Marone, zlato, omluv nás na moment. Musíme si vyříkat něco, co bys nemusel slyšet," zaskřípal Kouro zuby a významně si odkašlal směrem k jeho současnému komunikačnímu oponentu. V naprostém tichosti, ač oba skoro supěli zlostí jako nahněvaní draci, následně otcovsko-synovská dvojice zaplula do přilehlé místnosti neznámého účelu. I kdybych chtěl odposlouchávat, moc bych se nedozvěděl. Skrze stěnu občas zazněl cizojazyčný výkřik, dle tónu posibilně asijská nadávka.

S neočekávaným rozhoštěním klidu jsem se obával nejhoršího. Oni se snad vzájemně povraždili? Mlčení ovšem věstilo něco zcela jiného. Kouro vypochodoval v modrém jednorázovém zdravotnickém nesterilním plášti pod kolena, nitrilových rukavicích a s chirurgickou ústenkou, již si provázky zavazoval za ušima. Jeho otec jej bez prodlení následoval, sypajíc ze sebe zneklidněně příkazy pro nadcházející minuty: „Vezmi ho na invalidní vozík, ať nejste nápadní. Kdyby se někdo ptal, neznáte se, Marona napadli, okradli o všechno, ze šoku nemluví a přivezl ho výjezd záchranářů přivolaných anonymním svědkem. Zapamatujte si to. Jděte na třináctku, privátní pokoj pro infekční onemocnění. Řediteli zavolám, pošlu za vámi kolegu a převelím vás na jeho oddělení. Dle etických zákonů jsem povinen poskytnout pomoc, ale za daných okolností si to přímo na triko nevezmu. Nemám nezaujatý neutrální postoj k pacientovi, což by mohlo situaci ohrozit. Počítejte co nejdřív s rentgenem, pravděpodobně pár dnů pobytu, minimálně na pozorování. Zatím nevím, co přesně Maronovi je. Za svou praxi jsem nepotkal takovýhle případ, tudíž se neodvážím určit diagnózu... A už se mi ztraťte z očí!". Pomohl nám. Pomohl mně. I když mu to bylo silně proti srsti. 

Bez výrazů vděčnosti jsme na základě řečeného návodu překonali nástrahy chodeb, abychom směli úlevně vydechnout v pokoji, představujícím prostředí naší okupace. Uvelebil jsem se na čistě povlečené posteli a vyžádal si Kourovu ruku: „Sundej si ty rukavice. Studí. Chci cítit tvou kůži,".

„Hrozí, že by ses nakazil něčím z venčí. Jsi oslabený. Mohlo by..." odporoval.

„Sundej si ty rukavice. Na minutku," skřípl jsem mezi nehty špičku jedné z rukavic a začal ji soustředěně svlékat.

„Miluju tě. Víš to?" pousmál se nade mnou, než přisedl vedle mě.

„Vím,".