╭─────୨୧─────╮

"Přesně tohle chtěli. Informace."

╰───────────╯

Jakmile jejich zoufalství z mého mlčení dosáhlo pomyslného vrcholu a ostražitost většiny z nich značně ochabla, chopil jsem se příležitosti. Přesněji řečeno jsem se chopil mé zbraně a několika kotouly se přesunul do výhodné pozice. Na tvářích mých únosců vyvstaly obavy. S vytřeštěnýma očima pozorovali počínání někoho, koho doteď považovali za bezmocného.

„Necháte mě jít a vrátíte mi věci. Radím vám dobře... já... já... Co jste to ksakru udělali?! Panebože!" musel jsem přerušit svou výhružnou řeč. Z rukojeti zbraně, jíž jsem držel, začala vytékat lepivá hmota. Věděl jsem, že účinky budou, byť v malém množství, katastrofální. Vždyť bych mohl přijít o ruce! Nic na odlepení přece neexistovalo.

„Ne, ne, ne, ne, ne, udělejte něco!" znělo z mých úst, zatímco mé prsty mizely v bílé barvě.

„Počkat! Nehýbejte se, já něco zkusím," přiskočila ke mě s překvapivým klidem tmavovlasá žena. Něčím mé ruce polila. Byla to čirá kapalina intenzivního chemického zápachu. Snad ne ředidlo! Blesklo mi hlavou. K obrovskému překvapení jsem pocítil úlevu, lepidlo povolovalo.

„Co je to? Jak jste to udělala? Čím?" nechápal jsem.

„Odlakovač," usmála se.

„Prosím? To má být vtip? Pracoval jsem na výrobě té hmoty tak dlouho a vy použijete na její zničení všední a obyčejnou věc přístupnou naprosto komukoliv?! Nechte těch žertů! Co je to?"

„Vážně, podívejte, odlakovač. Ale, vaše ruce, ony..."

„No, ano, natekly, zřejmě budou nějakou dobu nepoužitelné k některým úkonům, ale mělo by to být lepší, když..." nedokončil jsem. Co jsem to jen vyváděl? Proč jsem jim to říkal? Nebyl důvod. Přesně tohle chtěli. Informace. „Nyní, pokud dovolíte, což samozřejmě dovolíte," řekl jsem důrazně, „už půjdu!".

Zcela nečekaně, ironicky řečeno, nesouhlasili. Vzhledem k momentálnímu handicapu rukou a přítomnosti starého známého obra nebylo moc na vybranou. Ve chvíli, kdy se ke mně hora kamení na příkaz někoho z podivínů blížila, jsem ještě rád sedl zpátky na zem a pokoušel se trapně využít list papíru jako štít před přicházející hrozbou. Těžko říct, zda jsem omdlel, či dostal opět ránu. Zkrátka znovu nastala tma.