╭─────୨୧─────╮

"Pár mincí, kleště, balíček žvýkaček, které zřejmě nepoužíval..."

╰───────────╯

„Tak poď, děvče," vycenil zažloutlé zuby s množstvím plomb, „je to tady kousek. Můžem na tu tvoji Viktorii čekat spolu,". Vedl mě úzkou uličkou kolem popelnic až k úzkým bezpečnostním dveřím ve velké stěně bez oken. „Tadydlec to je," řekl s jakousi pýchou, vložil špinavý klíč vytažený z kapsy do zámku, otočil jím a vpustil mě dovnitř jako první. Pokývl jsem hlavou, jakože děkuji. Kvapně za sebou zabouchl. Trochu do mě v šeru strčil, načež mi podpatky nedovolily udržet rovnováhu. Před pádem mě zastavilo několik sudů postavených v řadě vedle dveří. I ve špatném osvětlení bylo vidět, jak po mě natahuje tu svou nechutnou ruku. Bylo nadmíru jasné, co chtěl, ale já si zatím všechno promyslel. Pokusil jsem se o filmový trik, který jsem jako malý klučina mnohokrát studoval jako něco fascinujícího. Šlo v něm o to, udeřit svým tvrdým čelem do útočníkova měkčího místa u kořene nosu a ochromit ho. Zaklonil jsem se s provedl přesně onen trik s propočítáním všech úhlů, rychlosti, směru i zohledněním odporu vzduchu. Jenže s ním to skoro nehnulo! Trochu se oklepal, zamračil a znovu se po mě sápal. Přišel čas přikročit k záložní variantě. Z kapsy kabelky jsem vytáhl paralyzér s ostrými hroty a zabodl ho muži do krku, kam jsem nyní bez problému dosáhl. Svalil se na zem. Oddechl jsem si, oprášil šaty, urovnal vlasy a pro jistotu si do něj ještě kopl. Takový slizoun. Díky Bohu, že jsem to měl za sebou. Než jsem odešel, prohrabal jsem Borisovy kapsy. Pár mincí, kleště, balíček žvýkaček, které zřejmě nepoužíval a další karta. Nešlo ovšem o kreditku, byla to přístupová karta! Ano! Konečně něco užitečného. Nazývat to esem v rukávu by byla troufalost. Nedalo se předpokládat, že dělník bude mít povoleno pohybovat se po celém objektu, ale mohl jsem to alespoň zkusit.

V budově tohoto typu nesmělo chybět zabezpečení. Otázkou ovšem zůstávalo, jak moc je dobré a účinné? Jak jen nejtišeji to s podpatky šlo jsem se vydal k nejbližším dveřím, zatímco jsem skenoval pohledem okolí kvůli přítomnosti kamer, fotočidel, či hlásičů. Jen kousek od pravděpodobného vstupu do vyšších pater jsem si všiml elektrické skříně. Jestliže by se mi podařilo narušit rozvod elektřiny, mohlo by to představovat výhodu. No ne? Přesunul jsem se blíže. Má zručnost v kombinaci se šroubovákem a drátkem mi umožnila přístup za bílá dvířka, skrývající to, co jsem chtěl vidět. Vyhrábl jsem z kabelky kapesní svítilnu a vložil si ji mezi zuby, abych lépe rozeznal barvy vodičů a drobnými znaky psaná označení jednotlivých kontrolek nebo spínačů. Všechno mi trvalo až otravně dlouho, jelikož jsem se neustále otáčel za sebe, ze strachu z něčího příchodu. Asi jsem začínal trpět paranoiou. Na čele mi z nervozity rašil studený pot, když jsem se přeříznutím jednoho z kabelů završil své snahy. Kýžený výsledek se dostavil ihned. Šum a tiché vrnění, které jsem doteď téměř nevnímal, utichlo. Klid. Elektřina mimo provoz.