╭─────୨୧─────╮

"Věděl jsem, že tuhle zvrácenost dlouho nevydržím..."

╰───────────╯

Žena s naditou několikakilovou kabelkou kráčela ulicí. A ano, byl jsem to já. Při průchodu kolem jednoho posprejovaného bankomatu jsem uslyšel známé jméno. „Viktorie". Bodalo jako nejostřejší nůž. Zachoval jsem klid, nasadil úsměv a přitiskl se na záda muže, který stál u bankomatu a vyslovil to slovo při rozhovoru s jiným mužem. Cítil jsem se poněkud divně, ale přece jen jsem měl podobu ženy, a tak jsem sebral všechnu kuráž a co nejsvůdněji cizince oslovil: „Nazdárek, fešáku. Říkal jsi Viktorie? Nemyslel jsi náhodou takovou mladou černovlásku, která bydlí kousek odsud a má ráda vědu?" Na osloveném i jeho příteli byl rozpoznatelný sexuální zájem o mou osobu, nikoli však o má slova. Nepatřili k nejchytřejším, ani se nesnažili ovládat a skoro slintali. Vypadali na dělníky. „Víte! Ona je Viktorie moje kamarádka a já s ní mám mít schůzku, ale ztratila jsem se! Pomůžete mi?" říkal jsem naivně sladkým hláskem a při tom se ještě víc tiskl k zádům muže, abych dosáhl na kreditní kartu zpola zasunutou v otvoru bankomatu. Dvěma prsty jsem ji vytáhl a chvatně strčil do kabelky. „Tak jak? Znáte ji?" naléhal jsem v této více než nepříjemné situace.

„Hele, Borisi, nemluví tady ta kočička náhodou o naší šéfový?" zmohl se na otázku jeden muž.

„No jo, asi jo, hele, tyjo. Vona je to hrozná ženská, ale platí dobře, to jo!" olízl si horní ret ten u bankomatu. „Ale že by teďkon měla mít nějakýho spicha s nějakou kamarádkou, vo tom nevim. Ty snad jo?" obrátil zrak na přítele.

„No, to Viktorie moc nevychází z kanclu. Pro ni sme jen, však víš... vodpad! Prostě nás najala na špinavou práci na skladech, že jo, a vod tý doby se skoro neukázala," koukl na mě šibalsky muž, zapálil si cigaretu a labužnicky vydechl kouř. „Hele, Boris, já už musim letět, jo? Jinak bude Arnold vyvádět," zasmál se, „tak nám tady tu krásnou návštěvnici pohlídej, ať ještě nepřijde k úhoně," mrkl jedním okem a s cigaretou v puse houpavě odešel.

„Takže Viktorie vás zaměstnává? To jsem netušil... netušila, že mezi jejími podřízenými jsou i takoví fešáci," řekl jsem s velkým přemáháním a skrytou nechutí. „Nevzal bys mě alespoň do těch skladů, kde pracuješ, jak říkal tvůj kamarád?" otočil jsem si muže k sobě a položil mu ruku na hruď, aby si nevšiml, že mu chybí jeho kreditní karta. Věděl jsem, že tuhle zvrácenost dlouho nevydržím, ale musel jsem se dostat k Viktorii za každou cenu a tenhle primitiv mohl být mou propustkou do budovy, kde pracovala. „Začíná být zima a já bych se tu sama navíc bála. Já tam na ní počkám radši než tady. A nepřijdeš zkrátka," skousl jsem si rty a modlil se, aby mi na to skočil. Ten moula si prohrábl zbytek vlasů, co měl dokola kolem pleši, naprosto vypustil z hlavy nějakou kartu a pokynul, ať jdu za ním.