╭─────୨୧─────╮

"Snad Bůh, snad Ďábel vyslyšel moje tiché prosby."

╰───────────╯

Čím více déšť postupně sílil, tím méně platná mi byla ochranná klenba z větví nade mnou. Hlína přecházela v rozbředlé bahno, což chůzi jen ztěžovalo. Šnečím tempem jsem ušel vzdálenost, jejíž délku nedokáži ani přibližně odhadnout. Znamenala přiblížení k cíli, ne však nijak významné. Městské ulice zůstávaly v nedohlednu, ale nedokázal jsem jít dál. Byl jsem... příliš slabý. Nohy se mi podlomily a já sebou plácnul do bláta. Úder do hrudi mi vyrazil dech, jež se bohudík za okamžik znovu vrátil. O sebe samotného mi nešlo. Nejradši bych si lehl, usnul a už se neprobudil. Jenže jsem musel Koura dostat domů. Ať to stojí, co to stojí!

Opřel jsem kamaráda v sedě zády o kmen vzrostlého, bohatě olistěného dubu, abych tím vytvořil bariéru proti největším přívalům provazců vody z nebes. Mé ruce jemně vzaly jeho obličej, přitiskl jsem naše čela k sobě a zašeptal: „Promiň...". Nepředpokládal bych, že to slyšel. Kdyby nesálal teplem, byl by jako mrtvý. Bylo to děsivé. Nezasloužil si tohle všechno. Nezasloužil! Zatímco z vlasů odkapávala sladká voda, po tvářích mi tekla voda slaná. Neměl jsem plán. Neměl jsem sílu. Vítr svištěl kolem. Mé tělo se schoulilo ke Kourovu, aby dostalo krapet zahřátí a odpočinutí.

Snad Bůh, snad Ďábel vyslyšel moje tiché prosby. Po předlouhých minutách se Kouro probudil. „Marone...?" zamžoural, odhrnul si zmáčené vlasy z očí, „Kde to jsme? Co se to děje?". Zmatený údiv byl na místě. Opravdu.

„Omlouvám se... Tohle jsem zavinil já," trhaně jsem se nadechl, „Banda šílenců nás kvůli mým nedořešeným záležitostem tak nějak unesla... A teď jsme několik kilometrů severně od města, tak blízko, jak jsem tě byl schopen donést," uvědomoval jsem si obrovské díry celého stručného objasňování i neobratného vyjádření. Ale co lze chtít po vyčerpaném ubožákovi uprostřed lesa? „Jak ti je?".

„Dobrá, hádám, že si to dovysvětlíme později," zaklepal se zimou, protřel dlaně proti sobě, „Brr, krom toho, že jsem mokrý a je tu zima, jsem, myslím, v pořádku. Zato ty vypadáš hrozně! Vstávej! Nemůžeme tady takhle sedět!" drsná struktura kůry mu pomohla na nohy. Za paži mě chtě nechtě donutil k stejnému kroku. Rozkoukal a přizpůsobil se tak rychle! „Najdeme silnici,".

„Určitě? Není to... nebezpečné?".

„Chytneme si autobus nebo stopneme auto. Než bychom došli ke mně pěšky, zkolaboval bys mi tu," podepřel mne a nekompromisně započal hledání nejbližší komunikace.

Orientační smysl nezapřel. Nechápu jak, avšak našel asfalt, dokonce také přístřešek autobusové zastávky. Teleport by to nezvládl za kratší čas! Ušel jsem od továrny předtím vážně tolik málo? Či mám zkreslené vzpomínky? Rozpis odjezdů hromadné dopravy udal důvod pár minut sečkat. Liják bubnoval na střešní krytiny. Pod Kourovou vlhkou košilí, na níž, nejinak než já, nic neměl, se rýsovaly vypracované svaly. Nepovolil mi stát bez podpory, asi ze strachu, že omdlím. Koukal přímo dopředu, klidný, nehnutý.

„Zlobíš se?" opřel jsem hlavu o něj.

„Ne, ty hlupáčku," zasmál se.