╭─────୨୧─────╮

"Uchechtl se způsobem snoubícím v sobě přitakání, ironii, jakožto též odevzdanost dusící uvadající špetku doufání v něco dobrého..."

╰───────────╯

Znovu! Nevzdám se! Musí to jít. Nebo tu musí být jiné dveře. Věnoval jsem úsilí do dalších pokusů za totožným účelem. Vždy jsem však skončil stejně. Nepřinášely výsledek, jen zaviňovaly vyčerpání a problémy s dýcháním. Po osmém opakování jsem už ani neříkal při kolizích „Pardon". Jen jsem sípal a měl plíce v jednom ohni. Bez běhání by to šlo rovněž. Neříkám, že ne. Nicméně bezradnost při selhávání vytvářela silnou motivaci zrychlovat, nezastavovat, nepřestávat.

Zmoženě jsem se zvedl. Po devatenácté? Přestal jsem to počítat. Tamty dveře jsem zkusil, tamty taky, tamty dokonce dvakrát, tamhle jsem byl, i tam, tady taky, odtamtud jsem se posledně vracel... Opřel jsem se o kolena, nadechl se a intuitivně vyběhl. Někdo cosi nepěkného zakřičel na můj účet. Ignorovat. Hlavně nebýt zbytečně vytočený.

Možnosti nasměrování docházely. Uchýlil jsem se ke vstupu do předpokládatelně slepé uličky – prostor označených „Čekárna". Nezajímavá místnost, ale v rohu bylo na zdi umyvadlo. Výborně! Voda! Přispěchal jsem ke zdroji blahodárné průzračné tekuté látky. Utišit žízeň i omýt obličej přišlo vhod.

Na ohnutá záda v předklonu mi zaťukal jemně čísi ukazováček: „Pane, omluvte mě, že se ptám, ale nejspíš nejdete náhodou za mnou, že ne?".

Vypnul jsem proud tekoucí z vodovodního kohoutku a začal čelit novému mluvčímu. Mladík, hubený, starší oblečení nošené tak v době mého narození, vlna havraních vlasů padající do čela, šedomodré oči stále plné dětské nevinnosti a naděje. „Měl bych?" podivil jsem se. Co to bylo za otázku?

„No... asi ne. Já nevím. Jenom. Že vy totiž máte na těch deskách za pasem moje příjmení, tak jsem myslel... Jestli je nenesete mně? Ale to nic," ostýchavě ukázal na dokument, jež mi dal vrátný a jež jsem z důvodů praktičnosti zastrčil za opasek.

„Tohle?" poklepal jsem na titulní stanu dokumentu, „Za vámi opravdu nejdu. Je to taky moje příjmení. Tudíž asi pouhá shoda jmen," usmál jsem se. Hezká náhoda. I když se mi jen těžko mé nenáviděné vlastní jméno odlepuje z patra, není špatné potkat jmenovce.

„Rozumím," sedl si na polstrovanou koženou lavici, jakou mívají třeba u zubaře, svěsil hlavu a utopil ji v dlaních.

Sice jsem spěchal, ale copak jsem ho mohl nechat takhle? Zželelo se mi jej. Vypadal nešťastně, zdrceně, ač na sobě vynucoval zvednutí koutků úst. Uměl jsem se do jeho situace vcítit. Připomínal mi ve více aspektech vzhledu i jednání mě samotného.

Obsadil jsem sedátko vedle něj. „Takže... Vy tedy zde v čekárně čekáte až vám někdo přinese nějaká lejstra? Hm?" zablábolil jsem, nevědouc, jak se zachovat.

Uchechtl se způsobem snoubícím v sobě přitakání, ironii, jakožto též odevzdanost dusící uvadající špetku doufání v něco dobrého: „Jo. Bez svojí složky nemůžu odsud. Prý, ať za nimi přijdu zítra, řekli mi. A od té doby tam chodím každý den, ptát se, jestli je něco nového, už celé roky. Jsem tady víc let, než co jsem žil na zemi,".

„To je mi líto. Ale, asi je to tím pádem nějaká kletba našeho příjmení," pokoušel jsem se zlehčit situaci, „Jsme na stejné lodi. Já sice ty papíry dostal, ale nemůžu ani k reinkarnaci ani k zatracení. Stejně jako ty... vlastně vy...", byl jsem v rozpacích, „No, nemůžeme si radši tykat? Je nepřirozené vykat někomu tak mladému,".

„Mladému? Mladý možná vypadám, ale jinak se vsadím, že v součtu jsem starší než ty!" tykání přijal. Zároveň se zdál o trochu veselejší, alespoň že tak. „Jak ti mám říkat?".

„Nejradši si nechám říkat Maron,".

„Maron? Exotické. To je umělecký pseudonym nebo přezdívka?" ušklíbl se.

„Tak nějak,".